úvod Jitka N. Srbová a Petr Borkovec

Básnířka Yveta Shanfeldová (roz. Tausingerová) se narodila v roce 1957 v Praze. Vystudovala klavír na Pražské konzervatoři u prof. Arnoštky Grümfeldové a prof. Jana Panenky. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později přesídlila do USA. V emigraci absolvovala Curtisův hudební institut u Mieczysława Horszowského. Potom studovala anglistiku na Pennsylvánské univerzitě, ale studia nedokončila. V současnosti žije v New Jersey, pracuje jako učitelka klavíru a překladatelka.

Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012). S básníkem Milanem Děžinským přeložila výbor z poezie americké básnířky Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně (Host 2014).

Já, Máma, S partnerem – to jsou názvy některých oddílů nové sbírky Yvety Shanfeldové. Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Ale byl jsem až zaskočen, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky! Yveta Shanfeldová probírá své soukromí a jazyk její probírky je – jak jsme u ní zvyklí – plný aliterací, etymologických hříček, nečekaných přesahů, zašlých slov a rytmických přeryvů. Jak to, že jedno druhé – intimita a artistnost – neotupuje, ale přiostřuje? Prostě tak. Yveta Shanfeldová vydává svou dosud nejsilnější sbírku: dotahuje naznačené, odhazuje nadbytečné, otevírá nové…              

Petr Borkovec

Jitka N. Srbová, Nakonec jsme všichni vyrobení ze zbytků. Yveta Shanfeldová vydává přelomovou sbírku

Máme to ještě dobré, jak jednou bude jasné. No, to se teprve uvidí, Yveto, říkám, zatímco protahuju prsty mezi tvými stránkami, říkám to, a tu mi dojde: nevidím to, takže to ještě neznám. Ona už ano. Básnířka Shanfeldová vydala počet o anatomii života, a aby doložila svá poznání bez stínu pochybnosti, aby mohla každé zjištění doložit vlastní kůží, otevřela archivy vzpomínek a ukázala to — na sobě. Ukázala se. Nahá, bolavá a velmi smrtelná.

Všechno je v této sbírce, kterou považuji za Yvetin dosavadní básnický vrchol, tedy všechno je v ní neúprosně nablízko: rybízový keř i dementní máma. Skutečné události, motivy, kterým autorka dává možnost vyplout, blýsknout v jednom, dvou verších. Na chvíli vystoupí do popředí. Záhy je však smaže dalšími impresemi, tak, jak se to či ono vynoří z paměti. Ovšem ničemu nestaví chrám, jak to bývá zvykem. Víte, když si člověk chce odpočinout, když relaxuje či se dělá lepším přikrášlováním vlastní minulosti. Teď když už je na co vzpomínat nevzpomínám/ jenom se divím (s. 16), vystihuje básnířka zajímavou realitu. Diví se smetí okamžiků, které se na ni nalepilo za všechna ta léta. A ze zbytků situací, z odřezků zapamatovaných scén staví texty pozoruhodné síly, neboť kroužené s typickým shanfeldovským zanícením pro možnosti češtiny: na to nezapomínejme, neboť je to jedním z typických rysů této poezie, který přetrvává a cizeluje se napříč sbírkami. Protože v jistém smyslu čeština sama je pro básnířku vzpomínkou.

Obrazy se v nejnovější sbírce zoomují a zaostřují: každý detail má význam a každý také může být naposled, čas života najednou není nekonečný a zemřít se může kdykoliv. Umřít, zemřít, umírat — v každém slově je jiná aktuálnost, nevyhnutelnost a jiná míra nevznešenosti. Je to celé naprosto nevznešené. To ale neznamená, že to není podstatné. Zároveň se totiž Yveta Shanfeldová opravdu dobírá k podstatě, když stopuje duši mezi vším tím fyzickým harampádím utrpení a jiné polámané hmoty:

duše někdy neví že je
tělo ji miluje (s. 72)

Pro mne klíčové dvojverší knihy. Osobně je mi blízké, jak Yveta oživuje svět, když píše v noci se mě bouřka ptala na tebe (s. 19), vím o tom svoje, tak to je, bouřka klade spousty otázek, vím to. Ano, tento text je psán z vnitřního spříznění, zároveň nechce být slepý, protože tak se to někdy stává: někdo je vám sympatický, nevíte proč, nevíte, co se vám líbí, celý se vám líbí. Chci vědět proč. Zřejmě je to tou zvláštní kombinací sebetrýznivé nesmlouvavosti a dětsky nevinné zvědavosti, se kterou Yveta cupuje vzpomínky a jimi vymývá přítomnost. Asi takový by mohl být ten proces, hmmm, ano. Něco jako přejíždět zvědavě po upatlané podlaze starým mopem a sledovat, jaké to dělá šmouhy.

Pro celou sbírku je charakteristická naprostá absence sentimentu a zároveň neustálá přítomnost citlivosti, zcitlivělosti. Pro básnířku je to šťastná kombinace, která jí umožňuje pojmenovat, ba i vyznat se, aniž by upadla do lítostivosti. Také proto dokáže přítomnost umírání vyslovovat s jakousi kouzelnou zvídavostí, kterou čteme třeba v obrazu letmý nastřádaný rozklad — no není to kouzelné? Skoro byste chtěli pohladit to plesnivé jabko, skoro byste chtěli obléct to prožrané sako z půdy, které se při doteku rozpadne.

už od dětství jsem měla
hrozně dlouhou minulost (s. 64),

píše Yveta Shanfeldová v jednom z těch krásných kondenzovaných vhledů do úmornosti vzpomínek, se kterými je nutno se vypořádat. Možná tím, že se vykašleme na veškeré to jejich pořádání. Kdo a kam by to taky rovnal, krucinál? Vždyť nejzajímavější je rozložit ten binec po podlaze a probírat se jím. Nakonec jsme všichni vyrobení ze zbytků.

+
v noci nespím a přemýšlím
ticho a tma a hukot slov
teď když už je na co vzpomínat nevzpomínám
jenom se divím

na prázdniny jezdím za deštěm
ráda bych i tebe navedla
ale nevím jak navést tě

+
netřeba přát si být jinde
jsem jinde

krajina zlámaná jak chléb
do řek v roklinách

duše někdy neví že je
tělo ji miluje

+
už od dětství jsem měla
hrozně dlouhou minulost
autem jsme vyjeli
až na střechu paneláku

pak pomalu
po schodech dolů
„Já se ještě uzdravím,“ 
říkala, když umírala