Básník a výtvarník Ewald Murrer čte z nové sbírky Tma se mne dotýkala (Argo).
Uvádějí a moderují Petr Onufer a Petr Borkovec.
Ewald Murrer publikuje střídmě. Jeho básním je vlastní tlumená atmosféra a uměřenost ve výrazu. Jeho texty bez vazby na konkrétní čas a prostor jsou obrazy, v nichž se prolínají spatřené detaily a výjevy s vytříbenými představami stvořenými imaginací. Převládající náladou je melancholie a smutek, které se pojí s obrazy stínů a temnot. Obraz básníka, který „hledí z okna a píše báseň“, narušuje ironický odstup, s nímž si autor vypůjčuje motivy a postupy dekadentní poezie.
Ewald Murrer (* 1964 v Praze) je autorem básnických sbírek Mlha za zdí(Mladá fronta, 1992), Vyznamenání za prohranou válku(Vokno, 1992), Zápisník pana Pinkeho(Inverze, 1993), Situace(Krásné nakladatelství, 1995), Sny na konci noci (Petrov, 1996) a Nouzové zastavení času(Host, 2007). Publikovat začal v osmdesátých letech v prostředí undergroundu, podílel se mj. na legendárním sborníku Už na to seru, protože to mám za pár, jeho texty jsou zastoupeny i v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě(Revolver Revue, 2013). Jeho báseň Nad řekou plyne stříbřitý opar z přítomné sbírky zařadili editořiSylva Fischerová a Jan Šulc do antologie Nejlepší české básně 2017.
Petr Borkovec, úvodní slovo
Když čas od času myslím na Ewalda Murrera, vzpomenu si vždycky na dvě věci: na pocit strašně vzdálené, nedosažitelné dokonalosti a krásy, který se mě zmocnil, když jsem poprvé četl Zápisník pana Pinkeho. Spojení elegance a exotismu a literárního vzdělání mě tehdy úplně ohromilo – a taky trochu ochromilo, všechno mi na sobě připadalo tak obnošené a hloupé a všední. Murrer začínal tam, kde já jsem končil – to bylo k vzteku! Vyřešil jsem si to tenkrát tak, že jsem v duchu pořádně pomluvil dvě věci v Zápisníku: sen (ten mě přece nezajímá, já miluju skutečnost!), střídání a míchání prózy a veršů (co je to za bordel; je třeba dělat pořádná rýmovaná čtyřverší). Pletl jsem se samozřejmě v obojím – ale tím pádem jsem Pinkeho nějak přežil.
Druhé, na co si vzpomenu, je úsměv EW: děje se někdy v devadesátkách asi v redakci Iniciál. Nevím, jestli se mi vysmívá, nebo je stydlivý; jestli mnou pohrdá, nebo je nesmělý; nevím, jak je možné, že ten zvláštní úsměv zůstává stále stejný, když mluví o úplně různých věcech. Takový úsměv: nemá zjevnou příčinu, nikam nevede. Vlastně to vypadá, že ten básník se mnou mluví, a přitom se celou dobu usmívá něčemu jinde, někomu jinému. Tohle jsem nikdy nezapomněl.
Když si čtu básně z knížky, kterou uvádíme, básníka EW bezpečně poznávám – a hned také ožívají ty staré zážitky. V těch většinou krátkých, někdy velmi krátkých básních – vytříbených, exotických už spíše tlumeně a psaných jistou rukou, která bezpečně ví, kde škrtnout, kde střihnout a kde zmlknout – mám nejraději přesně to, co jsem řekl o autorově úsměvu. Něco se v básni říká, vyjevuje, popisuje – ale každé slovo, verš jako by byly soustředěně upnuty někam jinam, k něčemu jinému. Čtenář má chuť zatřást tím pětiverším nebo osmiverším a zakřičet: „Na co, proboha, myslíš?“ To je dost vzrušující! Ewald Murrer někdy čtenáře nechá tak, někdy mu něco málo naznačí. Mám nejradši, když ho nechá tak. Jako třeba v té básni o jaru, kde se slunce opírá do vápna a osvětluje keře, kouří se z kaluží a dým padá dolů – ale člověk, když to čte, má takový postranní pocit, že se děje něco hrozného. Ale neví jistě.
Murrerovy básně ve sbírce – a to je třeba zdůraznit – jsou vůbec skrytě upřeny k něčemu spíš neradostnému, temnému, skoro tragickému!
A těm rtům a jejich úsměvu je mimochodem věnována celá báseň. Zní:
Na cestách mezi těmi lesy,
které jsou tam, cítím se být tady. HORNÍ RET
Na cestách mezi těmito poli,
které jsou tady,
jsem tam. SPODNÍ RET
Gratuluju ke knize a těšíme se na čtení.