Uvedení nové sbírky (Fra).
Kamil Bouška (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, revue Labyrint, revue Prostor, aj. Básně publikoval také v zahraničních časopisech a antologiích. Samostatným debutem byla sbírka Oheň po slavnosti (2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. V roce 2015 vydal druhou sbírku básní Hemisféry (2015).
Od jistého věku začal psát… No, těma svýma tlapičkama ne, to on takovou tu jemnější motoriku nemá… ale vyťukává do klávesnice, to ho strašně baví… to svoje psaní začal posílat do nějakých literárních soutěží… a vyhrával… No a časem z toho byla jedna knížka, druhá knížka, napsal jich už deset…
Petr Borkovec, úvodní slovo
Kompaktní, krátká Bouškova inventura začíná velmi brzy ráno, ještě za tmy, nejspíš v mrazivé zimě. Autor přichází do skladu v černém oblečení; rozhodně tu hraje důležitou roli rolák – a pak taky aktovka. Vlastně aktovky! A roláky! Autor totiž přichází v několika kopiích a v několika pozicích zároveň. Ačkoli původně nebyl přizván žádný další auditor, ukazuje se, že se v prostorném narvaném skladu, v mrazivé tmě, brzy ráno soustředí nejméně osm lidí. Všichni vypadají stejně, všichni se jmenují kamil (vzájemně se neustále oslovují „kamile“), tykají si. Vychází najevo, že každý přichází s trochu jiným, byť příbuzným úkolem: jeden kamil dělá průběžnou, neboli kontinuální inventuru; druhý kamil přichází se záměrem provést inventuru roční, třetí kamil trvá na inventuře nárazové. Další kamilové vystupují ze tmy jako svědci inventury průběžné, roční, nárazové. Někteří kamilové přicházejí jako auditoři externí – a lze slyšet, že externí kamilové tykají interním kamilům stejně jako interní externím. Sklad je rozlehlejší, než se původně zdálo, a v průběhu inventarizace se zdá, že kamilů přibývá v přímé úměře k tomu, jak se bednami přecpaný prostor skladu ve tmě a mrazu postupně odhaluje. Sklad se neustále zvětšuje, vzájemné tykání se množí, hlasy se překrývají, každý říká něco trochu jiného, ale rozdíly jsou zanedbatelné. Silný šum tykajících si kamilů v temném skladu přerušuje pravidelně věta, na níž se shodují všichni kamilové a kterou čas od času pronesou bez sebemenšího rozdílu, sborově, rytmicky. Věta zní: „VÝSLEDKEM JAKÉKOLIV INVENTURY JE VŽDY JEN ČÍSLO, ROZDĚLENÉ NA MANKO A PŘEBYTEK, KAMILE!“ A pak zas ten ohlušující šum tykající si navzájem a tykající všemu uskladněnému bordelu okolo.
Kamil Bouška napsal krátkou noční můru! Napsal z podsvětí přicházející finanční kontrolu! Napsal padesátistránkový blížící se deadline. Kdo by to četl?!
Robert Wudy, Tak do tebe strčím ruce
Uvedení básnické sbírky Inventura Kamila Boušky bylo ve Fra šťastně zkoncipováno zcela prostě. Autor přišel a vstoje začal recitovat první báseň, jejíž podobenství opičí lásky vyklenul s mrazivým smyslem pro překvapení. Pak si na chvíli sedl, aby společně s diváky napnul sluch k pověstnému úvodníku Petra Borkovce. „Sklad je rozlehlejší, než se původně zdálo, a v průběhu inventarizace se zdá, že Kamilů přibývá v přímé úměře k tomu, jak se bednami přecpaný prostor skladu ve tmě a mrazu postupně odhaluje,“ stylizoval Borkovec v přecpaném prostoru Fra jednoho Boušku v celý tým auditorů a sbírku označil za „krátkou noční můru“, „z podsvětí přicházející finanční kontrolu“, „padesátistránkový blížící se deadline“.
Následující minuty těmto slovům daly za pravdu. Bouška svůj básnický jazyk skutečně odposlouchal snad v samotném pekle, konkrétně v pekle, kterým jsou ti druzí. Podává jitřící zprávu o tom, že utrpení mladého Werthera i utrpení Viktorky u splavu se nám za dvě století zřetelně zkomplikovalo. „Ty se na mě zlobíš? Ale proč? Kvůli čemu se na mě zlobíš? Proč se na mě zlobíš? Prosím tě, můžeš mi to říct? A prosím tě, můžeš mi to aspoň naznačit?“ zaznělo jako vrchol nejistoty, kam až se dá zajít. Bouška zašel ještě dál a triumfoval zvoláním „Každé ráno žeru svoje srdce!“ A vskutku, v jeho brutální „rozchodové“ lyrice, umocněné zpětným odvíjením času, lze na chvíli spatřit i vlastní smrt. „Vize, který to vyvolává, nejsou moc pěkný,“ trefně poznamenal jeden můj známý; přesto, nebo možná právě proto je kniha k prasknutí plná akutní lidskosti. Auditor Bouška jde pod kůži: „Tak do tebe strčím ruce. Obě najednou. Prohmatám ten vnitřek a třeba na něco přijdu. Klouže to. Pořádně tam nemůžu nic uchopit. Je to tam nějaký sliznatý nebo co. Je tam toho hodně, ale lásku furt nemůžu nahmatat,“ zoufá si jako ten nejdojemnější milenec, ale nevzdává to: „Tak do tebe strčím nohu. Nejdřív jednu, pak druhou. Trochu ti to tam sešlápnu. Třeba to bylo moc uvolněný a musí se to znovu napresovat. Hm. Nedá se nic dělat. Budu tě muset rozpárat vlastníma rukama a položit se do tebe celej. Hlavně klid. Tak na tři. Raz, dva, tři...“ Už už jsem pociťoval chuť vyprsknout smíchy, pokaždé se to nakonec vysvětlilo a popadla mě tichá panika. Chvíli jsem si připadal jako v Kafkově kárném táboře, chvíli jako oběť vědecko-fantastického obchodu lidskými city, chvíli jako tvor zadupávaný do země. Když do toho od vchodových dveří spustila trubka Oskara Töröka, stejně syrová, znějící jako fanfára na marách, bylo dokonáno. I Měsíc na obloze byl v úplňku.
Jak rozumím těm, kdo se bojí číst Inventuru o samotě. Bouškova kniha je tůň, do níž se dá dle odvahy libovolně nořit, a když se do ní ponoří úplně, vždy to pak může být už jenom lepší. V biologii znamená „inventarizace“ zjišťování všech druhů určité taxonomické skupiny na určitém území, většinou pro potřeby ochrany přírody. Bouška jako „biolog“ exceluje. Ochraňuje nás katarzním způsobem. Inventurou z nás činí lidi.
(článek byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 4/2019, str. 11)