Básník Ondřej Lipár si dělá ve Fra, co chce
To ostatně provozuje i jindy
Tento večer bude výjimečně také číst texty z chystané knihy
Hosté: Zuzana Lazarová, Jonáš Zbořil
Ondřej Lipár, úvod
Když mi Petr Borkovec nabídl, abych si tu udělal večer podle svého, docela mě zaskočil. Ale na Petrovu nabídku se neříká ne.
Pozval jsem si dva autory, se kterými se nevídám tak často, jak bych chtěl, přitom mám ale rád jak je samotné, tak způsob, jakým píšou. Dnes tu proto se mnou jsou Zuzana Lazarová a Jonáš Zbořil. Je to sobecký přístup, kterým jsem si chtěl udělal radost. Omlouvám se a doufám, že jí dneska zažijete taky. Reklamace budu vyřizovat na baru.
Na Zuzaně i Jonášovi obdivuji, že ani jeden není jen spisovatel.
Přál bych si mít míň děravou paměť, protože bych si pak mohl vybavit, kdy a za jakých okolností jsem Zuzanu viděl poprvé.
Jedno vím jistě: bylo to ve Fra a byl jsem ostražitý, protože působila drsně, ostře. Jako někdo, kdo má věci pevně pod kontrolou, kdo má jasný a neochvějný názor. Tenhle první dojem se mi pak do značné míry potvrzoval. Ale taky ho doplňovaly – a tak trochu nabourávaly – některé dílčí poznatky.
Než se k nim dostanu: Díky Zuzaně se jednou Fra na chvilku přesunulo do polské Lodži, protože tam vystavovala svoje fotografické koláže. Ty v dírách mojí paměti trochu uvízly, i když dneska už fotí jinak. Zavřu oči a vybaví se mi: zvířecí mrtvolky, naložená tělíčka, zobany, orgány, tělesné krajiny, přitažlivá temnota.
Myslím, že to všechno se občas propisuje i do jejích textů.
Pak si vybavím společnou návštěvu staré černošické vily, kam nás pozval Petr Borkovec. Zuzana jí suverénně procházela, občas něco suše poznamenala, dost kouřila. Vyfotil jsem jí u toho, samozřejmě černobíle, a od té doby jsem neudělal dobrou fotku.
Teď ještě to nabourávání: vždycky dokonale oblečená městská intelektuálka a souputnice surrealistů je nejen majitelkou poměrně vymazleného horského kola, ale navíc na něm jezdí. Skvěle vaří a kdysi se mnou přesvědčila Erika Lukavského, že uspořádáme soutěž o nejlepšího kohouta na víně. Nikdo jiný se nezapojil, vyhráli tudíž Erik a Petr Zavadil, kteří naše vzorky ochutnávali. Ale hlavně: Zuzana je něžná.
Jonáš je chodec po jiné hraně města. Je to cílevědomý hejsek, který se dokáže rozněžnit, zasněně naslouchat trubkám ve zdi domu a najít za oknem třeba celý kontinent. Mám podezření, že kdyby mu někdo nabídl volnou časoprostorovou jízdenku, vydal by se na úplný konec času a napsal tam báseň.
Jednu dobu jsem měl pocit, že když se po setmění vydám pěšky odkudkoli z Prahy směrem k okraji města, přes nouzové kolonie, odstavné koleje nebo jakýkoli podezřele vypadající lesík, narazím na Jonáše se sluchátky na uších. Jeho prozkoumávání divných míst a temných zákoutí mě divně přitahuje a závidím mu ho.
Jonáši taky vděčím za mnohé, mimo jiné za několik hodin, které jsem v hrůze strávil ve zdevastovaném, temném, postapokalyptickém moskevském metru plném krvelačných monster. Pro někoho, kdo si rád posvítí i na cestu z kuchyně do předsíně to bylo velice poučné, díky.
Pokusil jsem se během jednoho letního odpoledne s Jonášem jednou udělat rozhovor hned na třech dětských hřištích. Vysvětlil mi mimo jiné to, že psaní poezie není čekání na inspiraci, ale soustředěná práce, ke které je potřeba si sednout s jasným záměrem. De facto tenkrát řetízky houpaček uškrtil hned několik múz. Jsem mu za to neskonale vděčný.