Nakladatelství Agite/Fra : detail

Z přítomnosti se zatočí hlava

Cena Jaroslava Seiferta na ni ani letos nevyšla. Ale zato Viola Fischerová vydala novou básnickou sbírku, která je nakonec průkaznější než všechna ocenění.

Zatímco její prvotina Propadání z roku 1957 vyjít nemohla, nyní Viola Fischerová publikuje poměrně hojně. Mezitím ale byla dlouhá léta mlčení – vždyť faktickým debutem byla až sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu z roku 1993.
V loňském rozhovoru pro LN básnířka tuto průrvu vysvětlila následovně: „To bylo poté, co jsem si přečetla texty Věry Linhartové, které mě v pravém smyslu toho slova uhranuly. Hrabal mi pak v 90. letech velmi přesně řekl, že sílu tohoto ochromujícího zážitku přebila teprve Pavlova smrt, po níž jsem psát začala.“ Tenkrát na nádraží I v nové sbírce Domek na vinici zůstává autorka u „smrtelného tématu“, který vévodil taktéž sbírce Předkonec (2007). V básni věnované Bohumilu Hrabalovi se zde píše: „Bogan tvrdil/ Smrtelný úlek je milosrdný/ Vyrazí mozku pojistky“. A už podle názvu se dá poznat, že se Viola Fischerová také znovu vrací k manželství s Pavlem Buksou, v literárním světě známém pod jménem Karel Michal – a k společně zakoupenému domku na ostrově Elba...
Viola Fischerová (1935) patří ke generaci takzvaných Šestatřicátníků a na konci 60. let odjela do švýcarského exilu právě s Karlem Michalem. Po jeho dobrovolném odchodu ze světa se pak stala manželkou dalšího významného českého prozaika druhé poloviny 20. století – Josefa Jedličky. Teprve po tom všem – i po návratu do Čech – začala tedy básnířka znovu psát. Domek na vinici je již její desátou sbírkou, vedle toho publikovala také dvě knihy pro děti.
První oddíl sbírky je věnován Pavlovi, a čteme v něm tedy opět směs vzpomínek, stesku, pozdní lítosti a představ, co by třeba bývalo mohlo být... Druhý je pak připsán Matce a uzavírá jej tato báseň: „Tenkrát na nádraží/ jsi mě však v pláči/ volala zpět// když jsem zas jednou/ utíkala navždy// po štědrém odpoledni/ před Štědrým večerem“. A na ní se dá dobře ukázat autorčino (vědomé?) riskování. Riskuje báseň, protože chce říci něco pro sebe podstatného – a tak riskuje i to, že zážitek, který je pro ni podstatný, bude tomu, kdo verše čte, připadat banální. Ne náhodou tak v Domku na vinici najdeme i báseň věnovanou recenzentovi Karlu Kolaříkovi: „Přežít/ rovnomocninu osudu a básně// hledat do konce/ stopu po sobě/ v sobě// nebát se/ že pravé svědectví/ nebylo možné// Věřit tomu/ kdo slyší/ co tušíš“.
Připsání třetího oddílu Dorotě pak pro změnu odkazuje ke sbírce Písečné dítě (2007), zachycující básnířčin nový vztah k mladší ženě. Azávěr svazku obstarává próza Cesta středního hříchu.
Bez lávky, bez anděla Co vše lze tedy v Domku na vinici najít? Zaskočenost z toho, že mládí netrvá věčně. Prázdno tam, kde mohly být děti – tedy to, co autorka nazvala v titulu své starší sbírky „matečnou samotou“. Dále vědoucí naivitu. Projevy „starosvětské“ empatie. Život v hradbách smrti a umírání – ale přece život... To jsou „refrény“ tvorby Violy Fischerové.
Jde o trvání si na svém, nebo o pouhopouhé opakování se? V případě Violy Fischerové to první. Romanopisec, který zažil s knihou velký prodejní úspěch, může snad propadnout opakování úspěšného modelu – ale básnířka nabízí i v Domku na vinici texty překypující emocemi. V knihkupectvích zahlcených svazky, v nichž osvědčení autoři opakují osvědčené recepty, člověku musí dříve či později dojít, že Literatura je, když... Když někdo pozoruhodný říká něco pozoruhodného.
A to na Violu Fischerovou pasuje: „Znát přítomnost/ to se člověku teprve zatočí hlava// nad minulými propastmi/ je i budoucnost dávná// Holé teď// bez lávky/ bez anděla/ od rána do večera“.
V knihkupectvích zahlcených svazky osvědčených autorů musí člověku dříve či později dojít, že Literatura je, když... Když někdo pozoruhodný říká něco pozoruhodného.

Ondřej Horák, Lidový noviny 2. 10. 09

Ten domek je můj
ale jako by nebyl
Neumím mít
nebo věřit?

Tak cenné zdi
Co v nich minulo štěstí
i neštěstí

-

Práh domku je ještě teplý
pod zápražím
bosé nohy

Slyšels už tenkrát
hlas cikád
zvučící temno nekonečna

Když tu nezbyly
než ty nohy na kameni

cikády
a hvězdy

piliny v očích

-

Kameny v zplanělých vinicích
zmizely
I balvan před prahem
obrůstá

Ničím ty šlahouny
věčného života na zemi

pro kus bílé skály
která mi svítí
ze tmy

-

Víš ještě
jak rychle tu dorůstá měsíc

jak kamenná hora
měnívá barvy
z hodiny na hodinu

jak jsme se milovali
až do ptačího křiku
do oslnivého rána

-

Po tobě jsem tu líhala
se dvěma

První byl muž
cos ho měl rád

Druhá je holka
jako by vypadla
z tvého a mého hnízda

I ty bys s ní kradl koně
s tím dítětem
kterého ses tak bál

-

V slunci mi tě vrací
vůně potu
Jako bys nebyl víc
nežli ten sladký pach
který si někdo
pamatuje

-

Domek jsi vydupal ze země
na zádech dotáhnul postel
ořechový stůl vybledlý deštěm
? za gril a za pár lir ?
truhlu s červotočem
? za úsměv ?
a skříň

Odválel jsi vinné sudy
s rezavými obručemi
Zasadil strom

Než tě sevřela
těmi svými

Dokola
kolem hlavy

-

Unikal jsi jí do sklenic
válčils s ní jak pruský oficír
až po ty rovnoběžné tužky
na stole

Tak úporně
když kolem tebe rostla zeď

Tvá úzkost z ne-já
řekl lékař

na niž jsi dojel

A já ti po nocích
lila do lahví
pivo bez alkoholu

-

Tak jsme se nacházeli
ty na špičkách před zdí
já vzteklá za dveřmi

Klepal jsi lstivě
jako jezinky
a já jsem otvírala

Těm zbloudilým dvěma ?
aby nebyli sami

-

Kdo posoudí
co chybělo mně
na co jsi neměl ty

ta bílá místa
v kleci
kde jsou lvi

-

Byl bys chodil k moři
mezi temné skály
kdybych neřekla ne?

V mé písečné zátoce
jsi se mnou
plaval jen jednou

Vedly do ní
strmé schody

Nevěděla jsem
že máš závratě

-

Ptal ses mě ale
na tu silnici
Jestli taky cítívám úzkost
když přecházím

Zbývaly ti dva dny
Neslyšela jsem
co máš na mysli

-

Svit jak z napnuté bílé plachty
ranní červnový větřík
mezi zdmi

Ten co se do půlnoci
zastřelí
napouští vodu do výlevky

To mi budeš muset vysvětlit
Proč jsi umýval ty hrnky?

Viola Fischerová (1935) vydala básnické sbírky Zádušní básně za Pavla Buksu (1993); Babí hodina (1993/95); Jak pápěří (1995); Odrostlá blízkost (1996); Divoká dráha domovů (1998); Matečná samota (2002); Nyní (2004); Předkonec (2007); Písečné dítě (2007). Je autorkou rozhlasových her (Nesmrtelná kuřata, 1968; Jak Kuba vyzrál na Papejše, 2004) a próz pro děti (Co vyprávěla Dlouhá chvíle, 2006; O Dorotce a psovi Ukšukovi, 2007). Jako překladatelka se zabývala poezií Mirona Białoszewskiego, Rafała Wojaczka, Hanse M. Enzensbergera, Angela M. Rippelina; překládala také z korespondence Franze Kafky (Dopisy Felici) a prózu Eliase Canettiho.