Mladý afghánský spisovatel Atík Rahímí (1962) zazářil v roce 1994 debutem Země a popel. Představil se jako vyzrálý autor, jehož netypický styl vyprávění dokázal čtenáře strhnout. Druhým románem Tisíc domů snu a hrůzy potvrdil, že je vynikajícím spisovatelem, jenž umí zpřístupnit i ta nejtajnější pohnutí mysli obyčejných Afghánců, a pochopit tak alespoň část jejich tragického osudu. V perštině výraz tisíc domů znamená labyrint, místo, kde východ a slepá ulička splývají v jedno. Čas se zastaví, na všechno padá temnota a hrůza. Tak alespoň Rahímí nahlíží na Kábul a vlastně na celou zemi v době diktatury v 80. letech 20. století. V těchto kulisách žijí i lidé, z nichž každý se pokouší dostat z pasti různým způsobem: alkoholem, šílenstvím, smrtí, láskou?
ukázka ke stažení
650 kB
Jsem mrtvý. Ten pach bahna mi říká, že jsem mrtvý. Není snad řečeno, že "Bůh
vzal hlínu, aby stvořil člověka a vdechl mu život?"
Jsem mrtvý a obrácený v prach. Jsem mrtvý, zbitý dvěma vojáky. Nebo možná
zastřelený. Každopádně nejsem ani ve snu, ani v moci džinů, jsem mrtvý a
všechno, co vidím, je popsáno v Knize mrtvých.
Dědeček říkal, že podle Damolláha Sajjida Mustafy - který se dovolával učení
imáma Ghazzálího - se duše ve chvíli smrti, než nadobro opustí tělo, úplně
celá soustředí do srdce. V tomto okamžiku váha duše stlačí hruď umírajícího
a jeho jazyk ztuhne. Ostatně nevšiml sis, že když člověk dostane ránu do
hrudi, ztratí dočasně hlas?
Ano, jsem už mrtvý a pohřbený. Jsem na rodinném hřbitově, možná ležím -
kdoví? - vedle svého otce, anebo spíš vedle dítěte a jeho matky. Damolláh
Sajjid Mustafá řekl dědečkovi, že jakmile se mrtvý ocitne pod zemí, uvidí
nejdřív své sousedy na hřbitově a teprve pak příbuzné, kteří umřeli před
ním.
Kdoví? Možná mi přijde naproti dědeček. Přijde, určitě přijde a řekne mi:
"Tak už věříš slovům Damolláha Sajjida Mustafy" Neříkal jsem ti snad, že
povídal: Na opilce a zkaženého člověka čekají v hrobě strašní andělé s
černou tváří. Anděl smrti se takto obrací na nebožtíka: Zatracená duše,
odejdi z této tělesné schránky a podřiď se hněvu Pána. Anděl namíří na duši
kopí, smočené od soumraku věků v jedu a plamenech pekelných, a duše letí
všemi směry jako kapička rtuti. Ale andělovi smrti uniknout nemůže. Přichází
jiní andělé a donesou duši k nebesům. Bůh nařídí, aby bylo prostopášníkovo
jméno zapsáno do pekelné knihy. Pošle duši zase zpátky na zem, aby se
vrátila do nebožtíkovy tělesné schránky. A právě tehdy přijdou do hrobu
andělé Ankar a Nakír a ptají se mrtvého:
"Řekni nám, jaký je tvůj Pán? Jaké je tvé náboženství? Kdo je Muhammad?"
Zkažený člověk na každou otázku odpoví: Nevím. Bůh tedy řekne andělům: ,Mé
stvoření lže. Rozložte mu u nohou ohnivý koberec a otevřete bránu do pekla,
aby okusil jeho žár a plameny!? Pak začne hrob stlačovat nebožtíkovi tělo,
až mu rozdrtí žebra?"
"Bratře, vstaňte, pojďte domů!"
Je to anděl smrti, nebo má sestra? Cítím její teplé ruce na šíji. Po zádech
mi přeběhne mráz. Chvěji se i uvnitř - bolestí, zimou, chladem hrobu,
chladem smrti.
Anděl smrti - nebo má sestra - mě zvedne. Její vlasy mi zakryjí oči. Všechno
se začne točit. Cítím, jak mi uniká duše. Něco ve mně začne vřít, jako voda,
nebo spíš rtuť, stoupá mi to do krku, tryská ven. Opět se nořím do bahna.
Hrob je ještě temnější než noc.
ukázka ke stažení
650 kB
