Filtering by: Open Fra

Open Fra
May
24
7:30 pm19:30

Open Fra

Kdo chce číst, čte

Otevřené čtení.

1. půle
Alexandra Brocková
Tereza Blahová
Jan Horský
Ivana Beranová
Lucie Cigáníková
Host: Dagmar Urbánková

2. půle
Ivana Blasková
Felix Geisler
Lenka Karaka
Marta Krausová
Martin Toul

 
2022 05 24 Open Fra
 

Marta Krausová, Mám strach

Smrtka čeká v gaučích a dřevěných dekoracích.
Lidi popíjí a hrají deskový hry,
čímž zastavují rychlý zimy
a opadaný léta.

Mám strach z náštěv Obi,
ze kterých dost jasně neplyne,
že smyslem života není navštěvovat Obi
a kupovat tam hřebíky.

Mám strach z těch večerů,
u tebe babi.
Tma se nalila do verandy.
A úzkost se pečlivě zaháněla pravidelným krájením ovoce,
zakroužkovaným televizním programem
a neochvějnou jistotou,
že je třeba jít spát,
aby se mohly krmit slepice.

Lepší je usínání u náhodný televize a vína
po přiměřeně proflákaným dni.
Tolik uklízet už není třeba,
když je člověku přes šedesát
Přiznat si, že jsem trochu smutnej
a nesnažit se za každou cenu natřít
zelený dvířka od kurníku
a pak se sám v proudu času
uspat (lexaurinem).

Mám taky strach,
z koronavirových zim,
kdy poslední lidi z roku 1930,
odchází za okny prázdných,
krásně prastarých měst,
ve kterých sněží a sněží,
jakoby se žádný oteplování ani nekonalo.

Mám strach
z lesnatých kopců mý čtvrti.
Z matných světýlek lamp
na černý huňatý kabáty
celý Prahy.
Z ušlechtilý samoty Vinohrad,
kde se umírá s vanou plnou fialek.
Bože, bože, mám strach.

(A to je to místo co vyplňuje Bůh?)

View Event →
Open Fra 9
Nov
5
7:30 pm19:30

Open Fra 9

Kdo chce číst, čte

Devátý otevřený večer v café Fra. Chcete-li číst (poezie, próza, divadelní texty, všechno mezi tím), napište prosím na adresu borkovecpetr(at)gmail.com (do pátku 1/11/19). Podrobnosti pak. Díky.

2019 11 05 Open Fra 9

 

Michal Kvirenc

musim

musim zateplit kůlnu
aby mi nechcíply křepelky
to je moje na konci tunelu
tys nikdy ani neškrt

musim koupit novej kotel
taky se tě neptám
(jestli peletky nebo olej) 
kdybys aspoň dostudoval 

já prostě musim takhle čumět
ubližovals mi odjakživa 
dětstvím a buřtama
do xichtu se mi to propsalo

pro tvoje děti bych se rozdal
jak jinak už lásku vyjádřit 
fólii z domečku jsem sundal
jo a parkovat můžeš 
v jinym světě

už je to rok

možná víc
co obalilas
řízky v kokosu

skákal jsem do stropu
jaký humor
stáří udělá

byla v tom ještě pořád
láska
nepodmíněná
ničím

 

Anna Luňáková

Mráz přede mnou (úryvek)

hvězdy jsou kameny
taky zemřou na opotřebení materiálu
písně začínají
a o konci už padlo nějaké to slovo

láska je nálada
sveďme to na čas
to mihotavé a tak dále polských strání

z cesty do postele
a duchny plné kamení
nic se nezmění

mám na mysli mlhu
pomalu vkládanou do kapesních nožů

moc prostých věcí nestačí
já nechci
jenže uzly na kapesníku
abych nezapomněl zapomenout
nejsou přesné

nechci aby mi ukradli místo kde jsi

mám na mysli knihu budoucnosti
a svědectví kde vše popírám

ne ne 
není mužů
už není mužů
už nemůžu nemůžu

jím smotané prachové koule 
a momenty odrolené z milování
a to jsem kdysi uměl být stručný
v Oděse úděsné ryby žárlivostí
a tak dále plavou!
ach YL 88
až dohoří petrolejka
piš


žádný den není k ničemu vhodný 
ale je v něm místo
a v něm je roh
v něm stín tam to je

kouříme i když se to nesmí
a je to modré růžové pohádkové
něco takového nemůže nikomu ublížit
ale to co se děje v tabákovém tichu potahu … 
je v doteku
čelit tváři
přestože není vhodný den 
a když se valí bulvy 
slepené kočky čučí jak se někdo líbá                    
když rozkrok 
tak název místa kde byli vloni na dovolený
když ještě můžu tak jistě
jako by se cokoli dalo opakovat
ano
na dvorku kráva ještě hubou mele 
a Němci v Linci vyráběj sušenky štěstí
ale je to v doteku?
asynchronní anekdota, to zní složitě
prosté: nic není nikdy dost 

ve srovnání
poetika

máme v nich zálibu jsou-li zvláště zdařilé 
v podobách těch nejošklivějších zvířat a mrtvol

piroutte se dělá jemně štíhlou nožkou
pomalu sunutou vzhůru po omítce baráku
tak mocně vysokou až se koleno cele a kolmo
vzpříčí a umocní páteř vypnutou do hadí rotace
laskavě je vložen do kolenní jamky ten nejdražší panák

větřík z dubna čísi vášně vlaje šatičkami 
ježíši; to je snad svoboda evropské dějinnosti nebo tmavý sen

žádný den není vhodný
k nárazu nárazových pohrom
ich neslyšná problematik die Problematik
a žena semeniště hříchu
vytučňuje mapám hranici

dva tisíce let myšlení a došli k závěru
že mít pravdu nebo mít problém je totéž

mít ženu
být ženu
bít ženu
mýt ženu
já vím že se to nesmí 
skákat sem a tam po lávovém kamení
být kamzík a všude házet listy
abych ukázal že můžu
ale já můžu
ženu, mám třpytku v umyvadle
včerejší noc
a škraloupy na mléčném
mám požadavek: říct to 
takové dojemné nic
jako čísi prvotina 
nebo ničemnost dětství 

nikdy nikdy aspoň na mýdlo být musí 
nikdy se nezastavím docela bojím se přestat pracovat
ale v kaštanovém laním oku 

stojím
i jíst se musí

ženy jsou sítě poznámkových bloků 
adeptky vysokorychlostních kroků
zastánkyně ticha a utišených slov
stromy káva víno a vůbec 
plezír rostlinného

mám sny světa a přesto závidím řekám
možná jsem prostě otevřen milostnou ranou
a každé zhaslé světlo v noci je kapka vosku pod víčka
jsem tupý 
a stojan na oči a křivdu
nebo jako padnuvší strom v lese
odmítám vydat zvuk
když není kdo by jej uslyšel 

tak ať se prostřou snadné obrazy
ať splývá zrak 
jen ztratím jméno
prosím ať něha přežije smrt po příjezdu 

ne nelze chválit marnost, já vím 
ich je místo ach  
a magie technika náhody

TO TA LI TA RIS TIC KÉ OD KOU ZLE NÍ
že stroj je rys člověka

v prostředí slezin žaludků a střev
a v prostředí slova
co když se to skutečně celé stane znova?

tak znova! hlavo troj úhel ník ova!
napoleon nebyl malý

ceci n’est pas
červená řepa 
n’est pas poésie
DNES DOŠLO HOVĚZÍ

šílenství je nějak opoceně málo

ticho

ať 

padá

do klína

rozkoše
rozkoš 
to je tvé jméno
jsou ještě místa bez andělů 
tak je vlož tam
své malé prsty do velkého světa 
občas je i v Portugalsku český déšť 
mám podezření že svět se točí rád

mám také světlé oči a rychle vidím zle
a on se točí rád se točí 
hromádky nocí se v něm taví 
- umíraj orangu tani
klap! jako synkopa
blbost je stejně jen výkladní skříň saudade 
asi to slovo prodám až se vrátím
asi se pod něj schovám 
Portugalsko nic neříká
je poledne tedy čas na turecké sedy 
mám rád ten tvar
a fakt že jinde bychom byli milenci
ale není žen 
a nechce se mužů
tví lidé tvrdí že nemáš rod
tak aspoň v něčem jsme si podobní

Portugalsko

View Event →
Open Fra sedmý díl
Feb
19
7:30 pm19:30

Open Fra sedmý díl

Kdo chce číst, čte

Sedmý otevřený večer v café Fra. Chcete-li číst (poezie, próza), napište prosím na adresu borkovecpetr(at)gmail.com (do pátku 15/2/18). Podrobnosti pak. Díky, Petr Borkovec

2019 02 19 Open Fra 7

 

Julia Miesenböck



Praha, 20. 1. 2019


Valentina mi zavolá, když přichází, ale neberu to, už ji vidím, je celá v černém, nosí fialovou rtěnku a na její kapuci i na čepici je kožešina, pravděpodobně pravá kožešina, bambule a lem kapuce jsou z kožešiny. Řekla, že se ještě jednou vrátila domů, aby si oblékla jinou bundu, něco odpovím o tom, že je zima. Zeptá se mě, jak se jmenuju, i když to vlastně ví. Julia, nebo česky Julie. Odkud jsem, i když už to ví – původně z Rakouska. Pak si vyměníme, jak dlouho tu jsme. Ona je tu už 17 let. Polovinu svého života, jak nám později říká při kávě s A.

V tramvaji se mě ještě zeptá, proč jsem přišla do Česka, a já začínám vyprávět celý příběh, je takové ticho, že ostatní cestující můžou poslouchat, nikdo jiný se nebaví, ohlížím se, muž s brýlemi a vousy, já vyprávím, proč jsem přišla do Prahy, a on hladí ruku své přítelkyně.


Freistadt, 30. 12. 2018


Gregor se mě ptal na „českou duši“. Řekl mi o tom, jak kdysi cestoval přes Ukrajinu, každý den v jiném městě, každou noc v autobuse. Pak jsme ukrajinsky, polsky i česky počítali do deseti. Pět zní persky stejně jako polsky – pěnč. I perské slovo pro devět a deset je slovanským jazykům podobné.

Vstala jsem, abych zaplatila, ale servírka byla právě venku v zimní zahradě, kouřila. Stála jsem mezi stolem a pultem. Gregor vzal můj telefon a zkoumal malá čísla za zadní straně. Dívala jsem se na něj. Nevěděl, že to vidím. Myslím, že jsem se usmívala.

Když jsem se rozloučila, řekl „těšilo mě“ a já na to „mě taky“, a protože jsem ani ostatním nenaznačila pusu na rozloučenou, neudělala jsem to ani u něho. A šla jsem domů, rychle, bylo už po třetí ráno, ale lampy na ulici byly ještě zapnuté, lehce sněžilo a kousek jsem běžela a nebyly tam žádné jiné stopy než ty moje.

Vídeň, 10. 11. 2018


Na knižním veletrhu někde mezi stánky potkám Loránda. Má delší vlasy, skoro jsem ho nepoznala. Stojíme venku a pijeme kávu, kterou rozdává rozhlas Ö1 zadarmo. Dívám se na papírový kelímek a říkám, že z toho mám špatný pocit, že normálně nepiju kávu z kelímku, protože si zkouším držet svoji ekologickou stopu nízkou. Loránd odvětí, že i jeho stopa je nízká, že vynáší jen jednou týdně malý sáček směsného odpadu. Neříkám, že já to dělám ještě méně často. Kouříme. Jen příležitostně.

Pak vypráví o tom, že chce točit film o muži, který hledá partnerku. Že tento muž by měl někoho potkat v supermarketu, v oddělení, kde jsou vajíčka. Takhle by se dali do řeči. Dívám se na jeho papírový kelímek a na jeho cigaretu, když mluví. Jeho ruce se mi líbily, už když jsem ho poznala.

Freistadt, 1. 12. 2018


Hallo Sarah. Se sestrou se zdravíme objetím. Pak jdeme dolů. Předevčírem jsem se setkala s Jurajem. Takhle jsme se nepozdravili. Řekli jsme si jen Hi. Ale objali jsme se při rozloučení.

Sestra si udělá kávu, mně postaví vodu na čaj. Mámě přinesla kabát, který pro ni objednala online. Černý podzimní kabát. Sarah rozevře plastovou folii balení a máma vstane, aby ho vyzkoušela. Prý se ten kabát dá nosit i v zimě, pokud člověk není venku příliš dlouho. Na nákupech, vlastně všude, kam člověk jezdí autem. Sarah má ten samý, ale růžový. Podívám se na ně a myslím na to, jak mi vyprávěl Juraj, co mu řekla jeho babička, do koho byla zamilovaná.

Když jsme se s ním rozloučili a objali, řekla jsem It was good to see you. A pak ještě See you again. Maybe, když jsem se už vzdálila, aby to znělo jako otázka. Odpověděl Sure, a já jsem šla rychle na tramvaj, která právě přijela a v hlavě jsem si ještě jednou zopakovala to slovo. Sure.

Lisabon/Berlín, 10.–11. 1. 2019


Na večeři potkám Hamzu u něj doma. Jíme rýži se zeleninou, zřejmě podle pákistánského receptu. Po jídle vypráví H. o podcastu, který dnes začal poslouchat. Jedná se o diseases of the heart, říká Hamza, ne ve smyslu nemocí, ale v přeneseném smyslu. Nejhorší nemoc srdce by byla desire – touha. Jsou i jiné, ale tahle je nejhorší, největší, protože kvůli ní vznikají další: například envy – závist. Pokývnu a přemýšlím. Jestli toto není důvod toho, co jsem nedávno zažila. Jestli bych se neměla léčit z nemoci srdce.

Muž v letadle řekl Tut mir leid – je mi líto, když chtěl na své sedadlo a poprosil mě a ženu vedle, abychom vstaly. Učí se němčinu s aplikací na mobilu. Věta Bist du verrückt – Zbláznil ses? se mu objevuje pořád dokola. Musí seřadit části věty, přeložit tu větu z angličtiny a napsat ji.

Jedu S-Bahnem z letiště k Martě. Při vystupování mi z batohu padá láhev na vodu na koleje mezi nástupištěm a vagonem. Vlak odjíždí, položím batoh na lavičku a skočím dolů pro láhev.

Když jdeme potom večer s Martou ulicemi v čtvrti, kde bydlí, pijeme pivo z láhve a já vyprávím. I o tom, co řekl Hamza. Říkám jí, že nemůžu považovat touhu za nemoc, protože mě motivuje. Doma usnu, než Marta jde spát. Byla jsem velmi unavená.

Praha, 23. 1. 2019


Kamil po hodině odchází, chce ještě jít do bazénu. Kávu jsme už vypili, a zaplatili, to se tady musí už při objednání. Tak jsme šli ven, byla mi zima, to byla ta káva, chtěla jsem vlastně bezkofeinovou, ale číšník si to nějak spletl, ta káva rozhodně nebyla bez kofeinu. Při odchodu říká, že se tady lidé běžně potkávají na jazykových kurzech a conversation exchange a „takových věcech“.

Za stoly, kde jsme seděli, je dřevěná kabinka, která vypadá jako telefonní budka a do které se člověk může zavřít, aby mohl v klidu pracovat. Prý je tu nová, říká Kamil. Chce ji vyzkoušet. Vyzve mě, abych ji taky vyzkoušela, uvnitř voní dřevem, hlasy z kavárny jsou sice tišší, ale přece jsou slyšet.

Když vyjdeme na ulici, jeho tramvaj zrovna odjíždí. Říká, že jde ještě do deemka a ptá se mě, jakým směrem jdu. Jdeme ještě kousek spolu, rozloučíme se před obchodem, přeji mu, ať si užije plavání, on říká, že mě rád poznal, odpovím, že já jeho taky, ale jen ze zdvořilosti, podá mi ruku a naznačí pusu na pravou stranu obličeje, počítám s další, on ne, ale všimne si toho a pak to nějak dokončíme, říkáme si ahoj, vidím, jak míří do toho obchodu, ale stojí před dveřmi s nápisem Východ a ty se neotvírají, já se otočím a rychle odcházím směrem na metro.

Praha, 12. 2. 2019


Czechs are like Germans in thein head and like Russians in their heart, říká Marek. Stojí před otevřenou skřínkou v kuchyni, aby něco vyndal nebo uložil – má tam nálepku „das Geschirr“, učí se němčinu. Češi jsou proto prý emocionálnější než Němci, ale racionálnější než Rusové. Pak se o tom bavíme, kdo je emocionálnější – lidi, který rychle začínají milostný vztah nebo ti, u kterých to jde pomalu.

Uvařil tureckou kávu a konvici zeleného čaje. Piju druhý hrnek čaje a říkám, že půjdu, že mu tam ten čaj nechám. Marek říká, ať ho klidně dopiju. Pak se posadí vedle mě. Líbáme se. Nedopitý čaj ještě stojí na stole, když odcházím.


Freistadt, 30. 12. 2018


Je mezi Vánoci a Silvestrem a sedíme v hospodě v mém rodném městě u malého stolu těsně vedle sebe, je nás sedm nebo šest. Moje bývalá spolužačka Kerstin, která sedí vedle, se ke mně obrací a říká, že mám krásné vlasy. A ještě vůbec nejsou šedé. Poděkuji za to, říkám, že i její jsou krásné a taky nejsou šedé, což popře. Podívám se zblízka, má pravdu, teď vidím několik šedivých vlasů na skráních.

Pamatuju si, že jsem se před dvěma roky na filmovém festivalu po dlouhém slavení někdy k ránu vrátila domu a před zrcadlem v koupelně jsem spatřila světlý vlas mezi svými tmavými, dlouho jsem si ho prohlížela. Nebyla jsem si jistá, jestli byl šedý, pro jistotu jsem si ho ale vytrhla.

Praha, 18. 9. 2018


V šatně Národní knihovny mě oslovuje muž, který se mě už při zápisu do doktorského studia na fakultě, z kterého právě jdu, na něco zeptal. Prý že to šlo docela rychle, to jo. Ptá se na můj obor – translatologie. Pak říká svůj, a ptá se na moji jazykovou oblast – německy, ale jsem z Rakouska. Ptal se na doporučení německy píšících autorek či autorů. Než stačím říct odpověď, mluví dál. Zajímá se o něco, co překládám já. Ale já překládám pouze do němčiny, do cizího jazyka nepřekládám, říkám. Ještě se ptá, jestli nemám partnera Čecha, protože on prý žil v různých zemích a všude měl holku, a tím se prostě naučil i jazyk. Pak ještě říká, že je introvertní, ale do knihovny chodí rád, hlavně v létě, v zimě ne, protože tam je zima. A pak už musím jít.

 

Dagmar Plamperová, 
Wales a dál


Podzim bez babího léta


Abergele opustilo léto. Přihnalo se takové jaro namíchané s podzimem. Déšť neví, kudy by propadal, a tak se na ulicích pase v hustých vrstvách.

Brzy se letovisko vylidní. Irské moře opustí bárky i lodě. Zatímco páry turistů dají okázalé vale zbytkům barbecue, osamělé duše se schoulí do pláštěnky a vymrkají do deště své nikým neslyšené sbohem. Towyn, nedaleké zábavní centrum, sice ještě tu a tam zahaleká „five, on its own number five“, ale doživotní hráčka binga už bude marně vytahovat úspory z kapes.

Vypasený déšť popohání bríza. Nametla i jednu bláznivou paní, která se k moři vydala s pytlíkem plným mrtvých rybiček. Omylem je vložila do vroucí vody, tak je jde reklamovat. Letos už poněkolikáté.

Kolem alek, které se zalekly odletu do teplých krajin, našlapuje pán v ošuntělé větrovce. Široko daleko sám. Tak jako my, kteří jsme neměli kam jít.



Piknik za odlivu


Přinesli si dveře. Kdykoliv jim přímořská bríza zafoukala do očí, uzavřeli se. Vklínili stůl mezi písek a kamení. Dokud je ode dna, které jim vyhazuje spárované hvězdice do dlaní, neodlepí odliv, rozkradou příliv do vzduchoprázdna. –

Stojíme opodál, vyšplouchnutí mamonem svých bližních. Nazí, jako alky, kterým vykousané peří brání v rozletu pro druhé. „Kdy už tohle skončí?“ ptáš se. „Obrať se k měsíci a zavyj.“

Zapomínáme, že všechno, co se chceme dozvědět, je věčně pravděpodobné asi.


Perla severního Walesu


Místo draků poletují podzimem Abergelští. Při zemi se drží jen jaguár starého pána a jeho paní. Spanilou jízdou rozčesávají asfaltovou cestu vedoucí do nedalekého Llandudna, letoviska, z něhož prý jakási Alenka za pár lázeňských dní stvořila říši plnou divů a dočetla se o tom až v příběhu Lewise Carrolla.

Podzim zavlekl do města chraplavou mlhu. Dosedla na plochou šíji velšské pevniny a odkryla výběžek Velkého Orma i s lanovkou. Ta patří k nejdelším ve Velké Británii a jako jedna z mnoha na zimu nevynáší. K úpatí umělých sjezdovek a tobogánů se tak šlape po svých.

Vítr vyčesal zábavu z nejdelšího mola ve Walesu, vyhnal ji i z hotelů na promenádě. Ty se teď drolí, vrstvu po vrstvě a naplňují zbožím za pár liber. A slunce najednou častěji zapadá do moře fishandchipsových obědů a večeří.


Limonádová Fran


Vánoční výprodej skončil. Ramínka, pokřivená chtíčem, přestala věstit něco lepšího. A tak se zbylé kusy hadérek a hadrů zanedlouho přestěhují do second handů, kde je naftalín srovná do latě.
 Hospody odklidily štamgasty ze stolů. Domů odešli i ti, kteří, než kápli božskou, usnuli nazí pod oblečením. Jen Fran zůstala sedět na svém místě. Jako vždy přikovaná k malinové limonádě. Při svistu navoněných bublinek pomalu zapomíná na to, co bude i je.

 

Michal Štěpánek, Ráno 8. 3. 2018

Ráno dunivě hučí v pravém uchu
elektrické napětí
příboj v lastuře

Pronajímatelka vzkazuje po druhých
na část mého parapetu serou vlaštovky
sídlí tu jejich tlukot za špajzní skříní
rozlévá se na ní skrz žaluzie slunce
někdo ho dal náhle nahlas
jasné stíny
šňůrka na štelování jako smyčka
modlitební korále

jsem štěstím bez sebe
psa z útulku jsi vzala
na dlouhou procházku

smutek z návratu do sebe
a včera čpěl roztátý večer
jako zmoklá srst psa

Vietnamec a paní v obchodě
od pondělí do neděle
Zavřený v těle 24 hodin
ještě si to budu muset odsedět
odstát odmakat
odpozorovat stárnutí dětí
jak zmizí na školách a nebudou se chtít tulit
a škrábat na zádech
nebudou nosit neviditelná jídla k ochutnání
a mít pro mě sluneční hudbu na max
budou muset svítit také jinde
pro jiné lidi

hukot příboje v uchu splývá s hučením
počítače

tuto báseň jako paměť
strašlivě zapomínáš a vytrácíš se
jsoucno mé
nic než myšlenky a tato slova
diktována bůhvíkým
toto není meditace o první filozofii
a ve snu jste jako v bdění
nešálí mě strašlivý bůh
a implantovaný čip že bůh je jediná jistota

toto je strašlivá Sophiina volba mezi duší a tělem
toto je Siddhárthův odchod ze spícího paláce
opuštění Jašodháry a Ráhuly
přešlapování na místě pod stromem Bóddhi
sednout si a nebo odejít
líné sekání sekerou otupělosti do kořenů žádostivosti
až příliš dlouhá debata s Márou u piva v nonstopu
kde si nemůžeš pustit Sigur Rós
a vidět že mu stékají slzy po tváři

toto je pohled ráno do zrcadla
pokaždé jiný člověk si prohlíží tebe
toto je marné čištění tyčinkou příboje v uchu
toto je deformace zad z nákladu vlastních tužeb
toto je ohlazené mrtvé dřevo vyplavené na pobřeží
ovinuté řasami v doprovodu plastových odpadků
Toto je hranice která vzplane

Toto je neplnění vyššího úkolu
toto je zabraňování světlu ozařovat lidi kolem
a pradávný slib bódhisattvy
a pomoci svým osvícením

Toto je další život mága
který si hrál se silami
theurgií a evokací
toto je urputná koncentrace
při vysvobozování ducha
kdy se v křišťálové kouli
zjevil vyděšený uvězněný obličej muže
a oči plné strachu

To je vroucné modlení za všechny lidi
zvířata, hmyz a bakterie a celou přírodu
Toto je modlitba za neviditelná nervová vlákna soudržnosti
modlitba za světlo a vodu
zem, oheň, vzduch a vědomí.

Toto je omývání nohou vnitřním dechem
jako omývala horkými slzami Maří Magdalena nohy Krista
Toto je vzpomínka na řeřavé pálení v dlaních
před proražením

Toto je znovuzrození vzpomínky
na posvátný hluboký niterný nádech
a vydechnutí skrze
temeno záře
mimo dosah
jakéhokoliv slova

View Event →
Open Fra 5: Kdo chce číst, čte
Feb
21
7:30 pm19:30

Open Fra 5: Kdo chce číst, čte

Open Fra 5
Kdo chce číst, čte

Pátý díl volného veřejného čtení v Café Fra.

Pokud chcete v kavárně číst (nebo něco podobného), zašlete prosím krátkou ukázku ze svých textů a pár slov o sobě na adresu borkovecpetr@gmail.com (nebo totéž zanechejte na baru v kavárně Fra) do neděle 19/2/17. Děkujeme, těšíme se.

Vystoupí:
Emma Kausc
Pavel Sobek
Hana Pololáníková
Michal Uhlíř
František Formánek
Tereza Klenorová
Matěj Senft
Strunolam
Marek Torčík
Anna Petruželová
Jakub Kapičiak

2017 02 21 Open Fra 5

View Event →
Open Fra
Jan
19
7:30 pm19:30

Open Fra

Čte ten, kdo číst chce.

Otevřené čtení.

Chcete-li přečíst nebo říct své texty, přijďte s nimi do Café Fra v úterý 12/1 (19 h až 22 h) nebo je do neděle 17/1 pošlete na adresu borkovecpetr@gmail.com. Žádné redigování ani vybírání – jde jen o to krátce se vidět, stručně si napsat, trochu se předem poznat. Díky. 

 
2016 01 19 open fra 3
View Event →