Anna Beata Háblová
, Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku
Moje postel vždycky někde poblíž rodičů. Nejmladší z pěti dětí, které už se nikam nevejde. Závidím pokoje sourozenců, tam se děje určitě něco důležitějšího. Pak je večer, protější činžáky polkne tma i s jejich porevolučně pastelovými barvami. Ten okamžik pozná jen maminka, když přijde číst knížku. Z příčné ulice vrní auta a tramvaj lahodně zaskřípe cis fis ais, jak mi později řekne moje kamarádka houslistka s absolutním sluchem. Ale možná, že kecá. Na přebalu motýl a rozpitá krajina. A pak jedna veverka. Chybí mi tam Jácíček. Kde je Jácíček, mami, on se ztratil? Haló, Jácíčku, kde jsi? Melodie parket, mámino dosednutí na postel. „Čti od začátku, mami“, znamená, že u druhé kapitoly už spím. Z lustru ještě visí cáry slov: „Skákal po mechu, dostal se na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje.“ A pak skákal dál a ještě dál, přes schnoucí třešňové květy, přes potůček s modrou oblohou, přes louku zalitou sluncem. Skákal tak daleko, až se zaběhl a už nikdy nenašel cestu domů. Haló ve mně zůstává jako volání někoho, kdo se totálně zatoulal.
To, že je knížka o velikém přátelství a haló je tajné heslo mezi veverkou a Jácíčkem, mi vyklouzává z mysli jako živá ryba z prstů.
Eliščina postel je vždycky někde poblíž té mojí. Jediné dítě, které se vejde kamkoliv. Nikomu nezávidí, protože celý dům považuje za svůj. Pak je ale večer, a já jí nejdu číst knížku, protože jsem četla celý den, a tak jí vyprávím vlastní příběhy, příběhy z pokroucené paměti. Je tma, absolutní ticho, perfektní periferie. Domy s nehybnými zahradami, zahrady s nehybnými houpačkami. Občas mezera pro psa. Jácíček je pořád na všechno zvědavý, ta krajina a svět kolem se mu líbí tak moc, že musí hopkat dál a dál. Očichat mateřídoušku na mezi, namočit si tlapky v kaluži, přejíst se jetele. Nebo se přejíst mateřídoušky, očichat kaluže a namočit se v jeteli. Nebo se namočit v jeteli, přejíst se kaluže a očichat jetel. Anebo nejspíš všechno dohromady. Eliška oddychuje, spí. To jsme se sice daleko rozběhli, ale zase, zase jsme se nestačili vrátit.
A proto přečtu úryvek, který si ještě také pamatuju, a to proto, že se u něj opakuje okoukaný obraz z přední strany. Krajina jako dlaň listu a po ní polétává můrka. Ta můra mě pořád zajímá. Třeba je to nějaký klíč k tomu, jak se neztratit. Jak se vrátit zase pěkně domů, i když s prázdným bříškem, mokrými tlamkami a nedobrou náladou.
