Filtering by: vzpomínkový večer

Café Fra v září už neotevře a definitivně končí (2004–2023)
Aug
20
7:00 pm19:00

Café Fra v září už neotevře a definitivně končí (2004–2023)

Café Fra v září už neotevře a definitivně končí (2004–2023). Motto kavárny, které jsme si kdysi vypůjčili od irského básníka Conora O’Callaghana a které znělo „Nijak to neprožíváme, prostě jsme rádi občas spolu“, se proměňuje na „Prožíváme to, jsme každý sám, a to poměrně neradi, složitě a pořád“. A když už probíráme motto, dedikace je nablízku. Jeden málo známý cestovatel vepsal kdysi do svého cestopisu nádherné věnování: „Mým milovaným dětem a mé milované ženě, v jejichž očích je pouze odlesk krásných zvířat, které jsem v africké přírodě viděl“. Fotografie z expedice Fra (kompletní sérii lze vidět na fb) věnujeme „všem našim milovaným, v jejichž očích je pouze odlesk krásných zvířat, které jsme v kavárně Fra za devatenáct let viděli a slyšeli“.

foto Ondřej Lipár

View Event →
Jako by odešel kus našeho vlastního toulání
Dec
6
7:30 pm19:30

Jako by odešel kus našeho vlastního toulání

Večer věnovaný básníku Tomášovi Tomáškovi († 4. srpna 2022) a jeho textům.

Čtou a mluví Ester Tomášková, Robert Krumphanzl a Petr Borkovec.

Hudební doprovod Michal Praslička a Pavel Malý.

Zděděným nástrojem
napjaté struny této noci
rozechvět

Tomáš Tomášek (5. 7. 1947 v Praze – 4. 8. 2022 v Praze), vyučený truhlář. V roce 1979 podepsal Chartu 77. Spolu s Helenou Přívorovou se podílel na překladu talmudského traktátu Pirke avot (Výroky otců). Kniha vyšla samizdatově v edici Alef v roce 1985. Dlouhá léta pracoval jako správce sportovní haly v Dobřichovicích. Vydal sbírky básní Sedimenty Magmatity (Triáda 2016), Vědra (Vespero 2020), Bastiony Kasematy (Triáda 2021) a Hládkov (Triáda 2022). Rozhovor s autorem byl publikován v Revolver Revui č. 105/2016 a v knize RR Rozhovory (Edice RR 2016).

2022 12 06 Jako by odešel kus našeho vlastního toulání!

View Event →
Večer Víta Maloty a Jaromíra Typlta o básnících Karlu Janu Čapkovi a Michalu Čapkovi
Apr
12
7:30 pm19:30

Večer Víta Maloty a Jaromíra Typlta o básnících Karlu Janu Čapkovi a Michalu Čapkovi

Rok básníka Karla Jana Čapka - 60 let od narození (22. 1. 1962) a 25 let od tragické smrti (30. 9. 1997). V první polovině 90. let byl přijímán jako jeden z nejvýraznějších hlasů nové české poezie. Ve Fra mimo jiné o tom, proč se k němu dnes vracíme jako k básníkovi zapomenutému. Připomeneme ale i poezii a osud jeho bratra Michala.

 
2022 04 12 Karel Jan Čapek, Michal Čapek
View Event →
Mouchy nejsou nikdy to, co si člověk myslí, že jsou
Feb
26
6:30 pm18:30

Mouchy nejsou nikdy to, co si člověk myslí, že jsou

Večer u příležitosti nového vydání knihy Daisy Mrázkové Byla jedna moucha

Tereza Horváthová, Anna Beata Háblová, Anna Petruželová, Petr Borkovec, Petr Gojda

 
 
2019 02 26 Daisy Mrázková
 

Anna Beata Háblová
, Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

Moje postel vždycky někde poblíž rodičů. Nejmladší z pěti dětí, které už se nikam nevejde. Závidím pokoje sourozenců, tam se děje určitě něco důležitějšího. Pak je večer, protější činžáky polkne tma i s jejich porevolučně pastelovými barvami. Ten okamžik pozná jen maminka, když přijde číst knížku. Z příčné ulice vrní auta a tramvaj lahodně zaskřípe cis fis ais, jak mi později řekne moje kamarádka houslistka s absolutním sluchem. Ale možná, že kecá. Na přebalu motýl a rozpitá krajina. A pak jedna veverka. Chybí mi tam Jácíček. Kde je Jácíček, mami, on se ztratil? Haló, Jácíčku, kde jsi? Melodie parket, mámino dosednutí na postel. „Čti od začátku, mami“, znamená, že u druhé kapitoly už spím. Z lustru ještě visí cáry slov: „Skákal po mechu, dostal se na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje.“ A pak skákal dál a ještě dál, přes schnoucí třešňové květy, přes potůček s modrou oblohou, přes louku zalitou sluncem. Skákal tak daleko, až se zaběhl a už nikdy nenašel cestu domů. Haló ve mně zůstává jako volání někoho, kdo se totálně zatoulal.

To, že je knížka o velikém přátelství a haló je tajné heslo mezi veverkou a Jácíčkem, mi vyklouzává z mysli jako živá ryba z prstů.

Eliščina postel je vždycky někde poblíž té mojí. Jediné dítě, které se vejde kamkoliv. Nikomu nezávidí, protože celý dům považuje za svůj. Pak je ale večer, a já jí nejdu číst knížku, protože jsem četla celý den, a tak jí vyprávím vlastní příběhy, příběhy z pokroucené paměti. Je tma, absolutní ticho, perfektní periferie. Domy s nehybnými zahradami, zahrady s nehybnými houpačkami. Občas mezera pro psa. Jácíček je pořád na všechno zvědavý, ta krajina a svět kolem se mu líbí tak moc, že musí hopkat dál a dál. Očichat mateřídoušku na mezi, namočit si tlapky v kaluži, přejíst se jetele. Nebo se přejíst mateřídoušky, očichat kaluže a namočit se v jeteli. Nebo se namočit v jeteli, přejíst se kaluže a očichat jetel. Anebo nejspíš všechno dohromady. Eliška oddychuje, spí. To jsme se sice daleko rozběhli, ale zase, zase jsme se nestačili vrátit.

A proto přečtu úryvek, který si ještě také pamatuju, a to proto, že se u něj opakuje okoukaný obraz z přední strany. Krajina jako dlaň listu a po ní polétává můrka. Ta můra mě pořád zajímá. Třeba je to nějaký klíč k tomu, jak se neztratit. Jak se vrátit zase pěkně domů, i když s prázdným bříškem, mokrými tlamkami a nedobrou náladou.

 

Anna Petruželová, Všechna moje rozbitá vosí hnízda, na která jsem si dnes odpoledne vzpomněla. Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

rozbitá dvojplotýnka, která se rozbila, ačkoliv na ni nic nespadlo
všechny kamery, které spadly, ačkoliv byly připevněné na stativu
všechna tajemství, která jsem neměla říkat
ohryzky, které jsem v mateřské školce hodila za skříně
nůžky na nehty, které jsem Marcelovi neměla dávat
20 metrů Ondřejova filmu, igelitové sáčky, které jsem přetočila na stromy
polička, která spadla, když jsem se schovávala ve skříni
všechny stěny oloupané od lepicích pásek 
mandarinka, kterou jsem hodila do vína
červené víno, které je po celé stěně 
doktoři, ke kterým jsem nepřišla, a potom jsem se bála jim zavolat a vysvětlit, proč jsem nepřišla 
všechno, co jsem řekla příliš kriticky, a nevěděla jsem, že to zní tolik kriticky
všechny máminy šaty, které jsem nosila tak dlouho, až se v nich udělaly díry, a já už jí je nemohla vrátit
dědovy 90. narozeniny, na kterých jsem mohla být jenom 78 minut 
vánoční ozdoby, které máma hledala celé vánoce, a já se bála jí říct, že jsem je rozbila
všechny ztracené klíče
všechny ztracené krytky od objektivů
všechny ztracené věci a
všechny zapomenuté věci 
všechny tramvaje, do kterých jsem špatně nastoupila 
všechny schůzky, na které jsem přišla příliš pozdě 
držátko od moka konvičky, které se nejspíš rozteklo, když jsem poprvé vařila kávu na našem plynovém sporáku, protože jsme ještě neměli takovou tu mřížku

View Event →
Hommage à Věra Linhartová
May
29
7:00 pm19:00

Hommage à Věra Linhartová

Večer k 80. narozeninám básnířky, prozaičky, překladatelky a výtvarné teoretičky Věry Linhartové (nar. 22. března 1938). O díle V. L. promluví a z jejích textů čtou: Miloslav Topinka, Marie Langerová, Miroslav Petříček, Jaromír Typlt, Petr Král, Stanislav Dvorský, Zdenka Švarcová a Jakub Vaněk.

Uvádí a moderuje Robert Krumphanzl.

2018 05 29 Hommage à Věra Linhartová

View Event →
Artyčok s hlavou a nohama. Večer věnovaný americké básnířce Marianne Mooreové
May
23
7:30 pm19:30

Artyčok s hlavou a nohama. Večer věnovaný americké básnířce Marianne Mooreové

Uvádí, komentuje, překládá, čte a debatuje Mariana Machová
Úvod Petr Borkovec

Večer věnovaný dílu americké básnířky Marianne Mooreové, přední představitelky amerického modernismu, mezi jejíž oblíbené náměty patří pozorování podivných zvířat.

Viditelná, neviditelná,
měňavé kouzlo,
ametyst s nádechem jantaru
ji obývá.

 
 
2017 05 23 Marianne Mooreová
View Event →
Dopplerův efekt. Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi
May
9
7:30 pm19:30

Dopplerův efekt. Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi

Dopplerův efekt
Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi

Čtou a debatují Justin Quinn, Ondřej Buddeus, Jitka N. Srbová, Jonáš Hájek, Jan Zikmund
Úvodní slovo a moderuje Jonáš Hájek

Básník a imunolog Miroslav Holub (1923–1998) měl od začátku básnické dráhy čtenáře doma i (později) v zahraničí. Má je podnes. Přesto bije do očí ostrý kontrast mezi věhlasem za hranicemi, zejména v USA a Velké Británii, a mlčením, jímž Holuba po roce 1989 častuje vlast. Je Holubova „světovost“ trikem či pouhou náhodou, kterou jsme my Češi prokoukli? Nebo jen zase nedokážeme odpustit? A co vlastně? A jakou roli v tom sehrála železná opona? O bohaté zahraniční recepci a o vlivu Miroslava Holuba debatují a oblíbené básně čtou Justin Quinn, Ondřej Buddeus, Jitka N. Srbová, Jonáš Hájek a Jan Zikmund.

Literární dílo Miroslava Holuba vyšlo ve třech svazcích v nakladatelství Carpe diem v letech 2003–2005 (I. Básně, II. Cestopisné prózy, III. Eseje a sloupky). Do češtiny Holub překládal mj. Zbigniewa Herberta (Studium předmětu, s Vlastou Dvořáčkovou) a Charlese Olsona (Profese poezie). Od vydání prvního zahraničního výboru z Holubových básní (Selected Poems ve slavné edici Penguin Modern European Poets, 1967) letos uplývá padesát let.
 

2017 05 09 Dopplerův efekt. Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi

View Event →
Pohyb pochyb
Apr
12
7:30 pm19:30

Pohyb pochyb

Miroslava Salavu († 4/4/2016)
čtou
Olga Szymanská
Tomáš Hudec
Petr Král
Lucie Rohanová
Erik Lukavský
Petr Borkovec
Vratislav Färber
Jan Frolík
Gustav Erhart

Úvodní slovo Vratislav Färber

Salava není jen skeptik, hlasatel apokalypsy, je také skrytý humorista. Počtěte si v těch jeho hrůzách a uvidíte: mezi extatickým vytržením a plácáním se v banalitách je dosti volného prostoru…
Ivan Wernisch


2016 04 12 Miroslav Salava
View Event →
K Libuši Moníkové
Nov
26
7:30 pm19:30

K Libuši Moníkové

próza

Večer k letošním nedožitým sedmdesátinám prozaičky a esejistky Libuše Moníkové
Hosté: Josef Moník aj.

Libuše Moníková (1945–1998), česká, německy píšící, prozaička a esejistka. Po studiích na FF UK emigrovala v roce 1971 do SRN. Vyučovala na vysoké škole v Kasselu, od roku 1977 na univerzitě v Brémách. Od roku 1981žila jako svobodná spisovatelka ve Frankfurtu nad Mohanem, později v Berlíně, kde také zemřela. Autorka románů Pavana za mrtvou infantku, Fasáda, Ledová tříšť, Zjasněná noc aj.

 
2015 11 26 K Libuši Moníkové
View Event →
Portrét Johna Ashberyho: Olga Pek, Karel Thein, Tomáš Gabriel
Apr
7
7:30 pm19:30

Portrét Johna Ashberyho: Olga Pek, Karel Thein, Tomáš Gabriel

Málokterý básník se do americké poezie druhé poloviny 20. století zapsal tak výrazně jako John Ashbery. Prvních šest knih vyšlo na samém okraji zájmu hlavního proudu, sedmá (Autoportrét ve vypouklém zrcadle, 1975, česky 1989) ho takřka přes noc katapultovala do záře reflektorů a vysloužila mu mnohé epigony. Jak se jeho poezie proměňovala dál?

V Čechách se zprávy o ní vynořují a téměř okamžitě umlkají v roce 1989, kdy vychází nejen překlad Pavla Dominika (Autoportrét ve vypouklém zrcadle), ale i Jaroslava Kořána (ve sborníku Dítě na skleníku). S ojedinělou výjimkou z pera Pavla Dominika (Literární noviny 1992) v češtině Ashberyho mimo (polo)veřejné šuplíky nenalézáme – alespoň do loňského roku, kdy vyšla část obsáhlé básně „Litanie“ z roku 1979 (Souvislosti 2/2014).

Večer tak představí především čerstvé překlady básní z posledních z let 2013 a 2014. Úvod do tvorby (Olga Pek), interpretace (Karel Thein), úskalí překladu (Tomáš Gabriel), dvojhlasé čtení a možná promluví i Ashbery.

 
 
2015 04 07 Portrét Johna Ashberyho
 

Tomáš Gabriel, Vteřinová logika Johna Ashberyho. Komentář k překladu

Ashbery na mne dokázal zapůsobit v podstatě jedinou charakteristikou svých textů. Je jí urputné zaměření se na dění myšlenky v jejím průběhu, spíše než v rámci celku. Ashbery vytváří komplexní myšlenkové struktury, které ale dávají smysl jen při fragmentárním, přiblíženém pohledu. Zní to jako protimluv, přitom to ale všichni známe - stačí chvíli poslouchat, jak lidé mluví: chce-li někdo někomu něco složitého co nejrychleji vysvětlit, vychrlí na něj torza vět, která mají dle jeho momentálního dojmu největší šanci brnknout na správnou strunu. Když vprostřed věty zjistí, že nevede ke kýženému cíli, prostě ji nedokončí a začne jinou, aniž by se při tom vystavoval nebezpečí, že druhý jeho způsob projevu označí za nesrozumitelný. Ashbery tuto vteřinovou logiku aplikuje na poezii.

Na první pohled by jej šlo zaměnit s jinými chrliči obrazů. Ashbery ale spíše než obrazy chrlí logicky vystavěné věty, jejichž části se navzájem podmiňují, komentují, působí dojmem logického sledu, důsledkovosti, polemizují spolu, ironizují se, vezou se na společné rétorické vlně. Tím přímo vybízejí, abychom je brali za slovo, intepretovali je jako celek. Když to pak někdo zkusí, text i sám Ashbery se mu vysmějí.

Z našich básníků má k takovémuto přetěžování větné syntaxe asi nejblíže Vladimír Holan, u kterého jsme také neustále nuceni zápolit s poměry mezi zdánlivě neslučitelnými obrazy, které jsou pomocí vět postaveny do nějaké logické opozice. Ashbery ale, narozdíl od Holana, s lehkým srdcem nechává celkové vyznění být takovým, jaké zrovna je a zaměřuje se plně na napětí uvnitř. Jeho rozmáchlé, uvolněné gesto vůči kompozici celku je vyvažováno neuvěřitelně intenzivní snahou pojmout význam v každém místě textu, kde je každý verš obklopen především veršem předcházejícím a následujícím.

View Event →
Rákos, vole. Básně a prózy Petra Rákose (1956–1994): Weiss, Janota, Hájek, Nováková
Feb
17
7:30 pm19:30

Rákos, vole. Básně a prózy Petra Rákose (1956–1994): Weiss, Janota, Hájek, Nováková

Rákos, vole
(večer ve formě pomeranče)
Weiss, Janota, Hájek, Nováková 
básně, prózy, knihy, film, vyznání, vzpomínka – něco z toho a mezi tím
dopis od Seiferta je na chalupě
fotku má Weiss
 
Spisovatel a psychiatr Petr Rákos (1956–1994) zanechal vedle prozaického odkazu (Korvína čili Kniha o havranech, ČS 1993, 2. vyd. Argo 2009, nebo Askiburgion čili Kniha lidiček, ČS 1995, 2. vyd. Za tratí 2012) rozsáhlou tvorbu básnickou, která zůstala – až na výjimky – nepublikována. Kromě dvou dokončených sbírek Bělohorské verše a Anorganické verše existuje množství básní bez dalšího uspořádání.

 
2015 02 17 Rákos, vole
 
View Event →