Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš
Dec
16
7:30 PM19:30

Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš

děti trnou a matky neví

Alžběta Michalová
Zřetelně nevyprávíš

úvod Jáchym Topol a Petr Borkovec 

Alžběta Michalová, narozená v roce 1991, napsala sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků nad vlastním dětstvím, vystavila křehký a krutý účet matce a otci – „…a rodiče pak mohou žasnout, co za podivné přecitlivé dítě tu s nimi žilo, a oni o tom nevěděli. A v lepším případě mají o čem přemýšlet“ (Viola Fischerová).

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Alžběta Michalová napsala sbírku malých žalozpěvů na matku, otce, sourozence, na část svého dětství. Napsala ji ještě jako dítě, na samém okraji toho období, ještě v něm. Hlavně proto je ten soubor tak zvláštní: zlé výčitky, dovolávání se, nemilosrdné odsudky, nevinnost a oddanost, vzdor a zlost na straně jedné – péče, předčasná moudrost a odpovědnost, odpuštění, pochopení, zvažování na straně druhé. 

Sbírka různorodých propuknutí pláče. A zároveň: katalog jeho zadržení.

Literárně: překotnost v práci s veršem, okamžiky vysoké (půjčené) řeči – a přitom tak rozvážně a rafinovaně komponovaný celek („nejdřív účet matce, potom účet otci“, Viola Fischerová). I mezi jednotlivými krátkými básněmi vedou promyšlené nitě; zapamatované rodičovské příkazy, poznámky, komentáře, ty hrozné „refrény“ dětství, se ve sbírce vracejí v pozměněných kontextech.

Alžběta Michalová – a teď znovu cituju Violu Fischerovou – je opravdu přecitlivé dítě – i doma, i mezi básníky. Všichni máme o čem přemýšlet. 

 
View Event →
Luboš Svoboda & Martina Blažeková; Lukáš Horák & Jonáš Hájek
Nov
25
7:30 PM19:30

Luboš Svoboda & Martina Blažeková; Lukáš Horák & Jonáš Hájek

Luboš Svoboda & Martina Blažeková; Lukáš Horák & Jonáš Hájek

 

Petr Borkovec, úvodní slovo k Lukáši Horákovi

Při pohledu na obsah knihy Lukáše Horáka narazíme na takovéhle názvy básní: „Nádehra“, „Neživý plot“, „Epos o Klimešovi“, „Zahrad ničení“, „Ten pravý úhel“ atd.: uvnitř knihy je takových významových posunů, podobného haprování, chybných čtení celá řada. „Pivo ví o limo“. Lukáš Horák je „ lovec“ těch „chyb“, a je zajímavé, jak jeho „sbírka“, ten „trofejní přístěnek“, nevyznívá ani trochu vtipně, ani trochu úlevně – právě naopak, všechny ty nálezy a kořisti jsou hodně temné, jsou to černá varování, která je třeba mít neustále nejen na paměti, ale vlastně na očích, všechny najednou. Protože právě odtud přichází nebezpečí, určitá hrůza, tma a potíže na opačné straně našich očividných režimů.

Lukáš Horák je bojovník (úsečnost, rychlé obrazy, naráz a dobře odhadnuté situace atd.), jeho bojové pole je široké, sám ho svou pozorností, dobrým zrakem i sluchem neustále rozšiřuje. Ví, že je třeba ten druhý svět znát, láká ho, zároveň ale jde vždy také o to: nedat se. 

 

Martina Blažeková, úvodní slovo k Luboši Svobodovi

Na sbírce Vypadáme, že máváme mám nejradši prázdná místa. To, co tam blahodárně není. Místa zámlk, stopy po backspace. Obávám se, že je to Lubošova oblíbená klávesa. Pět kroků vpřed, dva zpátky. Tato klávesa zde možná slouží podobným způsobem jako sochařské dláto, dřevořezbářská bruska – k okrajování původního materiálu, hledání obsahů i konečného tvaru metodou redukce.

Škrt. Tohle slovo, pro editorskou práci na této sbírce dost zásadní, zní samo o sobě minimalisticky i sympaticky radikálně. Toto slovo, malý skřítek, ne, spíše skřet, skřítek zní moc rozvlekle a kýčovitě, to by se mu nemohlo líbit, tenhle skřet se zbavil nepotřebných samohlásek a prostrkal svoje souhlásky tak, aby v melodii zazněla podstata. Není v něm nic zbytnělého, ani vláčného. Škrt je malý, zakrslý, hyperaktivní vymazávač. Není zlomyslný. Jen strohý a logický.

My jsme si ho s Lubošem oba dost oblíbili. Myslím, že tohle nás vlastně spojilo – nejen nad texty, jako autory. Interakce byla vždy obousměrná. Tahle metoda, kterou jsme nazvali pracovně metoda škrtů, byla nejspíš tou jedinou věcí, která mohla spojit dva natolik protichůdné přístupy k poezii. Ve finále pak nezáleželo na tom, jestli Luboš škrtá rostlinné motivy v mých básních, nebo já názvy ulic v jeho básních. Škrtání jsme naprosto propadli. Škrtali jsme všechno, i cizí básně. Třeba Lubošem seškrtanou verzi básně Nárek od Mily Haugové mám radši než originál. „Mám sbírky plné škrtů“, píše Luboš v jednom z e-mailů. Tyto operace vyústily docela přirozeně v redakci sbírky. Celá interakce nejdřív probíhala elektronicky, což mi pro sbírku jakou je tato – se všemi motivy informačních technologií a vším, co se k nim váže – přijde velice důležité. Tyto seance se pak rozšířily na kavárnu Jericho nebo Legerovu ulici.

Zpátky ke škrtovi. Tohohle chlápka poezie a psané slovo bytostně potřebuje. Potřebuje ho i slovo mluvené, ale tam je to ještě mnohem složitější. Backspace funguje pozpátku. A propiska škrtá napsané. Pokusím se proto proškrtat svůj proslov. Dlužím škrtům jednu báseň. Je proškrtaná, i když by se tam jistě našla místa, která by zasloužila pár úderných backspaců. Ne nadarmo v názvu této klávesy, nástroji všech moderních škrtů, zaznívá slovo zpět a prostor. Návrat do prostoru, který tady již kdysi byl, jen se ztratil v nánosech. A my ho hledáme, jeho rytmus, jeho konečnou variantu, která neexistuje. Naštěstí.  

Škrty. Škrtáš mosty, cigára, prodavačky, fotky i celá města. Škrt v Jerichu rozloženej na stole, na operaci, po vrstvách, po verstách, jak Zamjatin. V Legerový, u deseti lahví Kobylí, škrty v dýmu, půlka pro plíce, půlka pro prostor kolem. Škrty v Krakově, i Wisla je celá proškrtaná, plujou v ní slova, tvá teorie je mi u prdele, přesto tě chci číst, hrabství Devon, škrtni jej celýho, toho blba z červený knihovny. Prezradil ťa mail, 2:15, spím s tvojou insomniou a se dvěmi městy – černobílí postavy, děngy, vole, potřebuješ děngy, děngy a fokumé, jak se to řekne turecky, to by mě zajímalo. Na tom čaji seš okamžitě závislej, to znám. Zmrzl jsem na kost v Berlíně, to je jak s těmi lomo-foťáky. Nevěřím konceptuální fotografii, ve Ztracence ani nikde jinde. Já už taky ne. Jdi do prdele s těmi rostlinnými motivy, tady ty vulgarity mě zajímaj, semeno, a smrt je taky ok. Škrtej zkušebnu, šumy, tóny, hluky a R v nich, pluje tam doteď, zmizel z papíru, zapad do zvuku jak do rýhy ve stole. Byls už tady někdy? Čteš poprvé, čtu poprvé, tady na tom místě, bez optání cigaretu jak prostou nabídku. Pamatuješ ty holky, nerozuměly Jaromírovi Zelenkovi, tak silným slovům, tak silným veršům, které jen tak neškrtneš. Ještě že seš tady, koukáš do papírů, vyloupnutej jak škrt v Jerichu, jak tableta z plata. Škrti, skřeti, kdo neškrtá s náma, škrtá proti nám, co neškrtneš, už tady bude navždycky, nepřesné a obtloustlé jak lidi, hrozná představa. Vraždíme verše, celý básně. Napiš báseň, něco vzrušujícího, nemůžu, teď ne, ale teď už jo, a nejsou tady stromy, ani vodní hladiny, ani teorie, žádná tráva a bažina kolem, ale ani trochy tmy a pixely, jen ten pohyb je důležitej, ten pohyb tě přitlačí na sklo jak Hruškova poezie, jak Šaldovy eseje. „Můžeme se zeptat, vy tady tvoříte? Ne, my tady ničíme.“ Teď to už jen seřaď, počkej, tak to ne, to nemůžeš myslet vážně, to mě sereš, ne, já o tom nechci vůbec slyšet, ty vole, tady to máš a prostě s tím něco udělej, spal to nebo cokoliv, jen mě neotravuj tady s tím, jak to mám doprdele udělat? Normálně, rozsápeme tě na kusy, rozškrtáme jak maso z papíru, budeš tady ležet jak rozpadlá skládanka, na stole mezi popelem a vlhkýma kroužkama od sklenic. Dej si vole třicet kafí, jak to máš rád, a k tomu tureckej čaj a třista cigár, jo? Tady jsme jednu zapomněli, hele, pod stolem. To ne, to mi neříkej, s tím jdi někam, já už ji nechci vidět, zavřu oči a někam ji sem dám. 

Čechov byl lékař. Přátelil se se škrtem již v době, kdy se to moc nenosilo. Škrt tehdy sedával smutnej a zapadlej v kilometrech vět nekonečných próz, v záplavě opisů a epitet. Ale Čechov byl lékař. Obávám se, že jeho nejoblíbenějším nástrojem byl skalpel. „Škrtejte všude, kde je to jen trochu možné,“ řekl a my dva s Lubošem, spřízněnci ve škrtu, mu nad touto sbírkou dáváme za pravdu.  

Mila Haugová, Nárek
Verze dle Luboše Svobody

Spánok a smrť, temné orly
Celú noc omamujú túto hlavu:
Zlatú podobu človeka
Pozvolna hlce ľadová vlna
Večnosti. O desivé útesy
Rozbíja sa purpurové telo
A nad morom narieka
Temný hlas.
Sestra prudkej zádumčivosti
Pozri čln úzkosti klesá
Pod hviezdami,
Mlčanlivou tvárou noci

 
View Event →
Oct
28
7:30 PM19:30

Josef Straka, host Tomáš Zmeškal, glosy Ivana Myšková

Josef Straka, host Tomáš Zmeškal, glosy Ivana Myšková

 

Ivana Myšková, Básně k zaražení

Uvádět Pepu Straku je jako fotit Ondru Lipára… Daleko lépe by si to udělal on sám. I teď mám nutkání mu předat slovo, jít si sednout a poslouchat. Nicméně křest jeho vlastní knihy je jednou z mála šancí, jak si může od své role odpočinout. Tedy Pepo, odpočívej, sbírej síly, vynadáš mi pak. V zásadě neumím odmítat, a proto jsem tady. A taky proto, že jsem si tu knížku vážně chtěla přečíst! Zvlášť teď, když více rozumím slovu „exil“, tomu ustavičnému nomádství, spaní v hotelových pokojích a vypůjčených bytech. Strakovy malé exily skutečně nejsou vyhnanstvím. Jsou to jen úkryty poschovávané všude možně po světě. Ačkoliv mít je vyžaduje neustálé přesouvání, šíbování z místa na místo, pendlování, odměnou za to trmácení je, že se v cizích městech stává našincem a naopak doma cizincem. Jak tento paradox vznikl? Inu, protože domov a exil patrně tolik nesouvisí s místy, nýbrž s lidmi. V rozhovoru pro Tvar Exilovost je svým způsobem zakotvení Straka říká: „Často říkám, že žiju v jakémsi mnohodomovectví, mám hodně domovů. Je to svázáno především s jistými lidmi, se kterými pobývám a je mi s nimi doma, hodně existenciálně doma, někdy stačí pět minut a cítím s nimi malý exil.“  Obyčejný člověk je tak nějak navyklý mít ten domov jenom jeden. Megaloman Straka musí mít domovů hned několik! Zda desítky, stovky nebo tisíce, o tom prozíravě chytře mlčí… Možná zkrátka tolik, kolik má přátel a lásek. 

V tomto ohledu prožívám malý exil s Pepou. I já se vážu více k lidem než k místům, i mně nevadí spát a probouzet se pokaždé v jiných pokojích. Hele, máme spolu exil, Pepo! 

„Být jen člověkem kaváren
a také cizí města jako by najednou ani
neexistovala
důvěra ale v přesun
v přejíždění
byty v jakémsi druhém plánu“

V nové sbírce Malé exily z let 2008 – 2013 však hotelových pokojů ubývá. A ubývá i kaváren. Nastupují bary. Nikde žádné letiště. Jen metro. Nádraží jen minimálně. Především tramvajové zastávky. A autobusy. Ani jedna loď.  

Jestliže byl např. ve sbírce Město Mons Leon Zirkt dychtivým pozorovatelem a zvídavým kavárenským a hotelovým návštěvníkem, v Malých exilech by byl (Ale kde je konec Leonu Zirktovi?) pozorovatelem otráveným, unaveným, znechuceným:

Teď teprve strach o zničené roky, zhnusený klid
pomalé, velmi pomalé toky promluv/
kolemjdoucích
jako bych procházel městem průzračných lidí
průsvitných a vydezinfikovaných 
v jakési náladě, která už byla 
ale málokdo ji prožil

Píše básník v druhém oddílu Cizí exily. První nepojmenovaný oddíl ještě jako by silou vůle navazoval na předchozí sbírky, jako by se básně z prologu sbírky zuby nehty přidržovaly dřívější poetiky, aby nesklouzly do jiné, ale ouha, sklouzly! I v dalších dvou oddílech Straka, věrný Městu Mons i Kostelu v mlze, nadále zůstává cizincem ve svém městě. Ovšem cizincem rozrušeným, ba dokonce cizincem naštvaným! Oddíl Cizí exily je pak přímo truchlivý! Kdo zná Straku jako noblesního gentlemana v saku, vždy uctivého, vždy ochotného k literárním službám, podiví se tónu, který tu zazní. Ohó, distingovaný pán se rozčiluje! Distingovaný pán jisté zhovadilosti nemůže vystát a umí to říct nahlas, aha! V Cizích exilech není konkrétně jmenováno žádné město ani městská čtvrť, ale je jasné, že to je právě to doma, které je mu cizí, doma zaneřáděné cizími exily, které se pro něj exily nikdy nestanou, přičemž tento oddíl jasně, bez okolků, vysvětluje proč. 

Máme tu dívky v chodbách metra se sluchátky na uších jako symboly doby, v níž chce být každý jinde, než se právě nachází. Máme tu bezútěšné obkružování periferií Lidlů a Kauflandů i  nekonečné vyčkávání na zastávkách MHD, kdy v hloučcích jen únava a rozmrzelost ze dne, co končí tím, „že ještě zdaleka není jeho konec“ a taky z toho, že „stále nám kdosi chce jaksi/  narovnávat hodnoty a vytyčovat řád“ 

Zase se lajnuje! Jen rafinovaněji… Skepse, projevená ve sbírce Kostel v mlze se tu provalí, aniž by ji autor usměrňoval. Proč taky, když se zase sní o normálnosti a slovo slušné se zaměňuje se slovy vyzkoušené a používané? MHD se kodrcá po periferii, přičemž cílem jsou pouze řvavé chrámy konzumu. A Straka podává přesný obraz jejich návštěvníků: 

„lidé se posunují po eskalátorech
utrácejí další sobotu, neděli
rádi by možná i další dny
ale tak jednoduché to není –
v novinách agitační články o prospěšnosti
korupce na kvalitu života
a že je dobré se zase bát –
v baru nad hlavní třídou
zní usměvavé disko 80. let“

…and punk is dead… lze dodat. Mrtvá je jakákoliv rebelie, je jen zneužitá k zisku:

„všechno je ale tak nějak domluvené
ve smlouvě se světem, který funguje
jakákoliv rebelie je zde připlácnutá na stěnu jako
reklamní plakát
další heslo, další marketingová strategie
něco šeredně chybí:“

I to jsou cizí exily – marketing, disko, konzum…

Básník neláteří, nepohoršuje se, nerezignuje. Pozoruje, konstatuje, občas si lehce zvýšeným hlasem zahudrá…

A touží po tom, co vůbec, ale vůbec není in: 

„někdy toužíme po naprostém opomenutí
v cestě na tramvajovou zastávku Mezi ostrovy“

Třetí oddíl je z hlediska předsudků nejpřekvapivější. Básník do svých Vnitřních exilů vpustí jiný dech než dech dalšího cestujícího v narvané tramvaji. Dech milované ženy. Teprve tady je cítit skutečná naléhavost:

„další schody, které najednou nechceme sejít
v těchto hodinách rozhodně ne!“

Teprve tady má básník důvod se skutečně zastavit, strnout, teprve teď všechny ty přesuny a přejezdy trochu postrádají smysl. Jenomže mu to není dovoleno,  teď,  když by tolik chtěl. 

Zase je nucen k pohybu: 

„Jako bych na Tebe neměl počkat/
jako bych už nesměl“

Teprve tady, mezi „zažlucenými stěnami“, když jsou „slova rozmlácená na drtivý prach“,  je básník poražen a rezignuje:

„Žiji v útržcích hotelů
neotevíraných, nebo nedovíraných dveří
bílých, žlutých a zelených stěn
přístěnků, které už nikdy neměly hrát žádnou
roli
v oddalujících se procházkách, jakoby
po paměti

zas někde mezi
v prázdných chvílích začínajícího podzimu
třeba chceme nechat uplynout rok
nebo nechceme ztratit ani minutu
pro co?“

To už nejsou úhledné básně ve standardním provedení. Jak můžou být úhledné, když jsou „mezi“? 

Básník je „letitým svědkem, pozorovatelem stejných posunů“, bolestně si uvědomuje svůj život, který je jen obrazem života, život, který volá možná po jiném pojmenování…“ Těchhle životů v „mezistavech“, kdy se neustále zůstává a zároveň je otevřena cesta ven, je nespočet. Jenže

„s touhou zůstat se ale nebezpečně zamotáváme 
v pletenec osobních příběhů“.

Ale proč ta úzkost z těchhle šmodrchanců? Já Pepovi ze srdce přeju, aby se zase pořádně zamotal!  Pro obraz jeho života je to dobré. I pro čtenáře…

Tahle poezie neomračuje, nezazáří ve tmě, není sváteční, jako není sváteční Pepovo sako, protože s ním je už tolik tolik srostlý… Tahle poezie by se klidně mohla vyřinout ze štosů každodenních záznamů, dá se číst na cestách, na pěších procházkách po cizích městech, která působí tak povědomě i po městech, ve kterých žijeme, a proto jsou tak cizí. Tahle poezie neohromuje, ale zaráží. A to tak, „že na chvíli není možno pokračovat v chůzi“. Může chtít vlastně autor víc?

 
 
View Event →
Oct
21
7:30 PM19:30

Petr Maděra, glosy Vratislav Färber

krátký koncert Alžběta Trojanová & Jaroslav Kořán

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Petr Maděra nepřetržitě pracuje na snímání reality, koutů se starými šňůrami, prachu, skel domovních dveří, dna záchodové mísy, dna hrnce, vany: to všechno je potřeba odebrat, zakreslit, opatřit štítkem, podrobit pokusu, nastínit paralely a tak – svět je laborka s nevydrhnutelnými  okny a básník je manický laborant – neví, že je štědrý den, neví, kdy skončit, nedělá tečku… A jindy zas mi připadá jako průvodce na sobotní vycházce za geologickou minulostí Prahy: trasa „Kobyla a Červený lom u Suchomast“ nebo „Z Řeporyj do Holyně“. Jdeme, malá tichá skupina a náš průvodce ukazuje uloženiny, vyvřeliny, horizonty půdy, proniky, žíly a tak – a pak najednou vidíme, že ten malý lom je z dlaždiček, že jsme ve studené koupelně, z níž je škvírou dveří vidět na pracovní stůl, na němž je pod lampou něco rozepsáno. Ale průvodce si ničeho nevšímá, prochází pracovnou a upozorňuje nás: souvrství, opuka, vrásnění… Někdo ze skupinky se na něco ptá, průvodce vysvětluje termín a něco k něčemu přirovnává. „Půjdeme dál,“ říká – a tak pomalu přecházíme k ložnici…  

 

Vratislav Färber, úvodní slovo

Pod houbami podhoubí,
každý o něm houby ví,
sou to vlákna pod prstí...
(Petr Maděra, Houbeles pictus, s. 99)

Petr Maděra (ročník 1970) vydal na přelomu tisíciletí dvě lyrické sbírky: Krevel a Komorní hůrka – s mineralogickou či sopečnou konotací v názvech, zejména však s poměrně nevšedním citem pro vnímání krajiny; v minulém desetiletí milostnou novelu Černobílé rty a „podhoubný“ (jak naznačuje motto) – veršovaný a obrázkový atlas hub pro děti Houbeles pictus. Vyzkoušel několik žánrů, ponorů.

Poslední Maděrovu sbírku (po šťastné přestávce třinácti let ji vydává nakladatelství Fra) – Filtrační papíry charakterizuje mimo jiné gesto, kterým se autor pokouší propojit básnické a výtvarné vidění, vtahuje nás tak k poněkud (jiným) skrytým „vláknům“...

Nesvědčí o tom jen pikturální názvy básní a oddílů (Portréty, Skica, Obrazy), pokusy o občasnou konceptualizaci či fingování výtvarných technik (Průsvitky, Nástropní básně), ale i maximální pozornost vůči kompozici věcí kolem nás, často „strukturovaných“ jako dynamické zátiší, které nemá jen viditelný povrch, nýbrž nitro, vstvy, skuliny.

Nejen proto je pro stavbu i poetiku této Maděrovy knížky tak důležitá artikulace dosti rozrůzněného prostoru: exteriérů i interiérů – městských, venkovských. Nejpříznačněji jsou zde zkoumána místa „intimní“, žitá, včetně území, stop a otisků lidského těla (jeho geometrie). In eroticis – básník-pozorovatel rozhodně není distancovaný.

Pomocí rozličných (mikro)procesů (filtrování, vrstvení, kopírování, sedimentace, rastrování, texturace) je nám odhalován obraz našeho životního rytmu, jeho výsečí. Vitálním proudem jsme – načas – neseni, extaticky unášeni, smýkáni. Někdy po pozemské sedimentaci zůstane (anonymní či autorský) otisk.

Za všemi těmi usazeninami, které doprovázejí náš všednodenní i sváteční život, za záznamy dění věcí, za proměnou podob i procesů, za všeobsáhlou a všeobjímající (maděrovskou) vodou (a jinými tekutinami) – vidím však i proměnu „nositele“. Proměnu těla – v lázni času. Rovněž básníkovo bdělé úsilí zakreslit rozhození věcí, fragmentů, samotný proces, kterým jsme fragmentováni, filtrováni někam dál... Pokus zaznamenávat – pokud možno přesně a obrazivě – pomocí „rozsvíceného papíru“; vůli být, nenechat se jen tak odplynout...

Kompozici Maděrovy sbírky tvoří funkční prolnutí trochu rozměrnějších básní s občasnými lyrickými momentkami (některé   výstižně uvádějí jednotlivé oddíly sbírky). Smysl řečeného – často ukrytý pod vrstvami – vystupuje postupným odhalováním, díky našemu porozumění nemechanické autorově obraznosti, místy nehledanému slovnímu spojení a lexiku.
V Maděrově osobitém psaní je i něco z „příčného“ vidění, něco, co organicky zúročuje poznávání i prožívání přírody.

Jeho poezie naštěstí není tezovitá, autor pracuje s „šiframi“, které   nám umožní v proudu řeči (i pobývání) leccos zahlédnout.

 
View Event →
Oct
7
7:30 PM19:30

Big in Japan 4

Vít Kremlička, Pavel Klusák, Olga Pek, Jaromír Typlt, Bára Gregorová, Juraj Horváth, Ondřej Hanus, Vratislav Kadlec 

Básníci a prozaici „přehrávají“ po svém texty svých oblíbených písní: variace, pitvy, parafráze, elipsy, pokračování, překlady, velmi volné překlady, vpisy, různorodé inspirace.

 

Ane Brun, Norka, 1976, 38 let; Alphaville, BIJ, 1984 

Dělalas to, co jsem dělal já,
už je to minulost, vím,
věci jsou tak jednoduché,
když jsi velká v Japonsku.

Dělal si, cos mi dělal,
už je to minulost, ano,
ať se stane, co se má stát,
dnes večer tu počkám na svého člověka
nic složitého, když jsi velká v Japonsku.

Kaga No Čijo-ni (1701-1775), osacká gejša, výška 173 cm, 63 básní formy tanka, 12 haiku – všechno neobyčejně melancholické, ovšem maximálně zdrženlivé: jen dvě tanky komentují „problém vysokého vzrůstu“.

Ani se nemusím
v myšlenkách toulat
po letních lukách,
dokonce i mě láska
vysoko přerůstá

Čekat na milého,
který už nikdy nepřijde,
není tak skličující
jako hledět na vršky účesů
všech svých družek v domě

 
 
 

Ondřej Hanus, J. H. Krchovský & Krch-off band, Dnes už nic nemusím, už jen dát kočkám žrát

Dnes poučím se od kocoura
a prospím celý boží den.
Večer pak začnu do tmy mžourat
a uteču se mrouskat ven.
 
A pak mi budiž země lehká!
Ne, dnes se nechci láskou trápit.
Tím neudělám radost děvkám,
neb nestříhám si nikdy drápy.
 
Podzim jak z partesu. Celé dny mrholí.
S erekcí budím se vedle své mrtvoly.
Musím ho přechlastat, tenhle čas pochmurný.
Až budu na prach, zas vrátím se do urny.
 
Tak jsem se dočkal! Třikrát hurá.
Zas po letech mi stojí čurák.
Teď na oplátku bude muset
stát příštích sedm roků v kuse.
 
To už fakt vzpírá se zdravýmu rozumu!
Šel jsem jen na kafe a jsem tu o rumu.
Sedím a nábožně objímám sklenici
prstama, ve kterých roky už není cit.
 
Procházím pokojem oděný v šarlat.
Jsem pánem temnoty! Ve dlaních třímám
namísto jablka jeden pár varlat,
namísto žezla úd stojící zpříma.
 
Ode zdi ke zdi, tam a zpátky,
už cejtim se tu jako v cele.
Počkám na konec týhle řádky
a půjdu navždy do prdele.

 

Vratislav Kadlec, Výklad písně Cajdák od Už jsme doma (přibližný zápis ústně předneseného projevu)

Když mě na tenhle večer Petr Borkovec zval, napsal mi zaprvé, že výběr písniček je většinou – i když ne bez výjimky – laděn do popu, a zadruhé že bych si měl vybrat nějakou svou oblíbenou píseň nebo píseň, která mě zkrátka nějakým způsobem zasáhla, třeba v dospívání nebo tak podobně. Já nevím, jestli zrovna pop patří či patřil mezi mé oblíbené žánry, a tak jsem si nebyl jistý, jestli si s tím poradím… Nakonec jsem se rozhodl pro skupinu Už jsme doma, která patří mezi mé srdeční záležitosti, nicméně to, co hraje, bych asi úplně nenazval popem. Snažil jsem se tedy mezi těmi písničkami vybrat nějakou co nejpopovější a řídil jsem se přitom hlavně názvem. Písnička, co tu zazní, se jmenuje Cajdák.

Tím jsem snad částečně splnil podmínku popovosti, ale vynořil se další problém, protože ta písnička nemá žádný klip. Sice těžiště tohohle večera ani mého příspěvku není v klipech, ale zas jsem vás úplně nechtěl ochudit o pohyb na plátně, takže jsem přemýšlel, co by se dalo pustit, a vybral jsem takový instantní klip – epický kočičí souboj, který se dá pustit prakticky k jakékoliv písni. Ukázalo se ovšem, že klip není hlavním problémem téhle písničky, ale to až po skladbě.

(K písni Cajdák je třeba pustit jako doprovodné video Epic Cat Fight.)

Vida, ani jsem netušil, že vyjde i ten konec. Ale už jste si možná všimli v průběhu písně, někteří z vás, že ta píseň nejenže nemá klip, ale nemá ani opravdový text. Samozřejmě tam nějaký text je a já jsem si ho, protože jsem ho nikde nedohledal – většinou vygooglujete cokoli, ale tenhle text jsem nikde nevygoogloval – nakonec zapsal podle nahrávky. Ten text zní:

Ná náná ná nanana
ná náná náná
Ná náná ná nanana
ná náná náná
ná ná
nana nananá
ná ná
nana nananá

To je první sloka. Druhá sloka zní:

Ná nana ná
na nana nana ná
ná nana nana nana ná
naná

…což se opakuje čtyřikrát, načež následuje takový úsek, který se opakuje asi patnáctkrát, ale to není úplně jisté kolikrát, protože se to v jednom místě ztiší, jak jste si všimli, do toho pronikl zvuk toho kočičího souboje, a ten úsek zní:

nánanána nánanána nánanána ná

… asi patnáctkrát.

No, co s tím? Možná jsem nebyl sám, koho napadlo, že texty Už jsme doma, jsou… No, já je mám rád, ale ty texty jsou občas poněkud kryptické. Tady, myslím, se to projevilo v extrémní formě, ale žádná šifra není úplně nedešifrovatelná. Stačí prostě mít dost času, a pokud se člověk snaží… Když jsem tady přečetl ten text, mnohé z vás už možná trklo, co je to za kód. Zvlášť jestli jste pionýři, skauti nebo kapitáni lodí s výtlakem nad 300 tun, teda do roku 1996… Je to morseovka! Takže jsem se snažil dohledat, co to znamená, tedy ne že bych ovládal morseovku, ale naštěstí to se vygooglovat dá, takže jsem si vygoogloval morseovku a pokusil jsem se to přeložit.

Takže první sloka: Ná náná ná nanana – to je T M T S – zatím to moc smysl nedává, ale pokračuje to dál – ná náná náná – T M M – ná náná ná nanana – T M T S – to se totiž opakuje – ná náná náná – T M M…

Z toho jsem tedy příliš moudrý nebyl, chvilku jsem měl podezření, jestli to není podobný zápis jako v hebrejštině, kde se vynechávají samohlásky. Ale potom když jsem pokračoval dál, je tam třeba verš… – tedy, já nevím, jestli můžu říct verš, nevím, jak se v hudební terminologii říká verši, když to vlastně není verš, jeden takový, co jsem si napsal do jednoho řádku… (z publika Pavel Klusák: Já myslím, že řádek.) Řádek! Takže jeden řádek je nana nananá – a to je I U. Takže podle toho jsem poznal, že tudy cesta nevede, hebrejština v tom evidentně kódovaná není, a přemýšlel jsem, kudy dál.

Říkal jsem si, že pokud ten text byl kódován s nějakým tvůrčím citem, mělo by být možné ho na tu melodii zazpívat. Tudíž to nemůžou být jednotlivá písmena, která jsou tady kódována – no, šlo by to zazpívat, ale dost krkolomně… Jsou to slova! To jsou jednotlivá slova. V tom T M T S každé písmeno musí kódovat určité slovo. A kde jinde hledat než v tabulce, to takové kolují, ti z vás, kteří byli pionýři, skauti nebo kapitáni lodí s výtlakem nad 300 tun, to vědí, že jsou takové mnemotechnické tabulky, kde to je sepsáno, aby si to člověk líp pamatoval. Akát bílý a tak dále, podle délek těch slabik si to zapamatujete… Takže tuhletu morseovkovou tabulku písmen a těch mnemotechnických pomůcek jsem si vzal k ruce a pokusil jsem se to na to napasovat.

Třeba první dva řádky by byly možná: Tůň mísí tón sekery / trůn mlází mává.

To mi přišlo docela dobré, dokonce mi to svým způsobem sedělo i k poetice skupiny Už jsme doma, protože tam často ty neživé předměty – jako třeba řeka nebo země, která se bojí, nebo uši, který někoho učí poslouchat – ožívají, takže najednou tady je ta tůň, která mísí ty tóny tý sekery, a ten trůn, co tam něco dělá v mlází…, přišlo mi zkrátka, že ten rukopis poznávám.

Potom se to tedy opakuje: T M T S / T M M – tůň mísí tón sekery / trůn mlází mává, potom ná ná – TT – trám té…, nevím které… Načež následovalo nana nananá – což by mohl být třeba ibis učený. Pak je instrumentální mezihra a následuje druhá, řekněme, sloka: T I T – tón ibis tůň / E I I T – erb ibis ibis tér…

Tady byl problém, že od toho I je v tabulce jenom ibis a Ivan, ten Ivan se mi tam moc nehodil, takže jsem tam dal ibise a nejdřív jsem si říkal: Furt ten ibis, ve všech těch verších mi tam leze ten ibis, co on tam dělá? Ale potom jsem si, přátelé – když už jsme u těch šifer a u těch kryptismů – potom jsem si uvědomil, že ibis je kromě jiného symbolem nebo vtělením egyptského boha Thovta, což je vlastně řecký Hermes a Hermes Trismegistos, a to je praotec všech tajemství, autor nebo možná objevitel Smaragdové desky. Takže kdo jiný by měl hrát hlavní roli v takovémhle textu než právě ibis.

Akorát je trošku problém, jak to pak poskládat do vět, protože další řádky jsou: tón ibis ibis ibis trůn / akát…

To už jsem trošku znejistěl, jestli jdu správnou cestou… Načež následuje ta poslední, řekněme, sloka nánanána nánanána nánanána ná, což jsem nejprve dešifroval jako cílovníci cílovníci cílovníci tér, ale potom jsem malinko zaváhal, jestli jsem tam náhodou nedal špatně ty pauzy mezi těmi písmeny, jak nemám v morseovce cvik – nevím, jestli někdo z vás má – to je totiž největší umění, dát tam správně ty pauzy, protože jak tam dáte špatně pauzy, tak vám pak vyjde úplně něco jiného… Takže jsem si potom řekl, že těch pauz je tam možná dvakrát víc, než jsem původně myslel, a v tom případě by to bylo už o něco zajímavější – bylo by to: Národ nástup Náchod náves národ nástup tér.

Nevím, jestli je tady někdo z Náchoda, ale měl jsem dojem, že tady už se nějaký příběh rýsuje. Nicméně jsem poznal, že tohle evidentně nestačí, aby ten text byl dešifrován. Takže co s tím dál? Já jsem nad tím uvažoval a říkal jsem si: Pravděpodobně si s tím nevystačím, s tou mnemotechnickou tabulkou, musím někam dál, ale zase bych se neměl vzdalovat příliš. Takže jsem se snažil ten text rekonstruovat tím způsobem, že kde to je možné, tam jsem nechal ty termíny, ta slova z mnemotechnické tabulky, a kde ta slova nedávala smysl, tam jsem dal něco jiného, nicméně něco, co mi ten původní text a ta skladba jaksi vnukly. Takže to vlastně není text, je to vnuknutí – a vyšlo mi z toho tohle…

První řádek, ten je dobrý, ten může zůstat: Tůň mísí tón sekery – to já skoro vidím a slyším, jak to tam probíhá. Ovšem ten druhý potřeboval trošku upravit, takže: Trůn mlází mýtí. Ne „mává“. Trůn mlází mýtí. Tam už se rýsuje nějaký takový jakoby souboj. Proto jsem vybral i ten klip. Tedy on jde pustit k čemukoli, to nemusela být zrovna tahle skladba, ale jak jsem se na to koukal, docela mi to napovědělo, když to vlastně na konci doběhlo stejně – to jsem nečekal, že to doběhne stejně – a já bych to vnímal jako nějaké takové kývnutí shůry, že jdu správnou cestou, takže… Tůň mísí tón sekery / trůn mlází mýtí – opakuje se: Tůň mísí tón sekery / trůn mlází mýtí – už se tam něco odehrává, nějaké drama.

Další řádek: Tál trám ikon učených. U tohohle obrazu – trám ikon – u toho mám podezření, že to je něco, čemu se v severské poezii říká kenning. To je takový ustálený obrat, který znamená něco úplně jiného, tedy ne úplně jiného, ale zkrátka něco, co vám to napoví, třeba „ořové bitvy“ můžou být „kopí“ nebo něco takového. A mám pocit, že trám ikon by mohlo být něco jako víra. To jsou všechno pojmy, které se v písničkách kapely Už jsme doma objevují.

Takže tady evidentně jde o nějaké drama síly, víry, tůně, někdo se tam rve o nějaké ideje, o nějaké ikony: Tůň mísí tón sekery / trůn mlází mýtí / tál trám / ikon učených… Potom instrumentální mezihra, další sloka: Tál ikon trám, ten už známe… Pozor, teď v následujících místech je hodně těch i, to je problém, dvojslabičné krátké slovo od i v češtině – jestli jste někdo potřeboval takových slov hodně v jednom okamžiku, tak víte, že jich není nadbytek. Vyklubala se z toho věta: Erb iktu ibis táh… Děkuju támhle Ondřejovi, díky němuž jsem si nedávno v Táboře osvěžil, co znamená iktus, což tady možná mnozí z vás ví, je to totiž metrický přízvuk v básni – ale zároveň, což nevím, jestli Ondřej věděl, to je i úder v medicínské terminologii, třeba nějaký těžký záchvat, jako mrtvice nebo náhlé ochrnutí. A to se nevylučuje, to může být obojí zároveň, to tak bývá… v poezii…

Ale co to vlastně znamená? Že erb iktu ibis táh…? Tak evidentně ibis táh ten erb iktu, prostě nějaký předvoj nějakého úderu, který je zároveň poezií, někam, nevím kam, to se možná teprve dozvíme…

Další řádka je problematická, protože tam je těch i hned několik: Tál ihned idol Iris – a teď nevím, jestli též, nebo trůn… Tady to je zajímavý, protože iris, to je samozřejmě jednak ta kytka, ale zároveň je to i starořecká bohyně, která měla trošku podobnou roli jako Hermes, jako ten Thovt, jako ten ibis, ona taky nosila zprávy od bohů, byla zvěstovatelkou určitého tajemství, takovou nápovědkyní. Takže oni tady evidentně mezi sebou něco mají, ten Hermes s tou Iris, nevím přesně co, jenom že ten ibis táhne ten erb iktu a té Iris tam taje ten idol…

A potom ovšem mě tam furt mátl ten akát. Tím ta druhá sloka končila, tím akátem, takže jsem si říkal: To nedává smysl, akát není ověnčen tolika pověstmi, tolika významy… Hledal jsem tedy další slova, která by se na to dalo napasovat, a zjistil jsem, že to je třeba achát, to bylo už lepší, albín, potom jsem narazil na Alláha, to jsem se trošku lekl, říkal jsem si, že toho tam tahat nebudu, altán, anál…, anýz, apríl – to jsem si trošku říkal, jestli to celé není jenom takový vtip, ale ba ne – arkýř, astrál – to vypadalo hodně nadějně, že by v tom mohlo něco být – a pak, to sice není v prvním pádě, ale krásně se to na to dalo napasovat v pádě druhém množného čísla: arkán, čili v prvním pádě arkánum – tajemství, takže tam klidně může být trůn arkán. Celé je to tedy: Tál ihned idol iris trůn arkán.

Takže evidentně se tu cosi bortí… Je to zkrátka popis dramatu, v kterém se bortí nějaké zažité pořádky, nějaké bývalé ikony víry, idoly, arkána, prostě všechno to taje, a do toho ten trůn tady v tom mlází, ten to prostě mýtí, ten to tam řeže, a v té tůni se mísí ty tóny sekery, no to už netřeba rozvádět.

Ale to samo o sobě je dost abstraktní, řeknete si: Tak jako vo tomhle psát písničku, no, furt se někde hroutí nějaký ideje, někde něco se mele… Ale potom nastupuje ta poslední část, ten patnáctkrát opakovaný řádek. Patnáctkrát – to je něco důležitého. Změnil jsem to jen lehce: Národ nástup Náchod náves námel nářez tér.

No, já nevím, jestli to je třeba nějak dál komentovat, zkrátka, jestli je tady někdo z Náchoda, tak být vámi, dával bych si velký pozor!

Děkuji za pozornost.

Skutečný text Cajdáku:

[: Tůň mísí tón sekery
trůn mlází mýtí :]
[: Tál trám
ikon učených :]

[: Tál ikon trám
erb iktu ibis táh
Tál ihned idol iris trůn
arkán :]
(4×)

[: Národ nástup Náchod náves námel nářez tér :]
(cca 15×)

View Event →
Sep
23
7:30 PM19:30

Jiří Dynka, host Jakub Řehák

Jiří Dynka, host Jakub Řehák

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Letošní sezona začíná čtením básníka Jiřího Dynky.

A protože, jak říká Marek Šindelka ve své nové knize „všichni touží po chybě“ – je to čtení s chybou, autor tu není, nebo je, nikdo neví, v každém případě – pokud se týká dnešního čtení – autor je přítomen pouze tak, že pečlivě vybral své básně, sestavil je, nastříhal, vybral si hosta, napsal, proč si ho vybral, prohlédl si kavárnu, stanovil pár pravidel (jedno zní: pokud přijdu, za celý večer se na mě nepodíváš; druhé zní: nejspíš nepřijdu). Líbí se mi to: cítím, že se dnes večer po těch letech ve Fra opět přibližujeme staré Viole, kdy plachý František Hrubín plaše sedí v plachém publiku a dívá se, jak Václav Voska krásně čte jeho nejnovější verše. Je to podobné i jiné, mírně vzrušující. Líbí se mi, že sezona veřejných autorských čtení začíná bez autora a myslím, že v tom pomalu budeme ve fra pokračovat, čtení bez autora, čtení bez veřejnosti, neveřejná čtení, autor bez čtení, veřejnost bez autora atd. Zkusil bych. 
Rozhodl jsem se, že o autorovi nic neřeknu, pár zpráv o něm a jednu báseň, která se týká prostoru, v němž jsme, máte na stolech. Hosta představím později.

Dynka jako básnický i výtvarný experimentátor navázal zprvu na vizuální poezii šedesátých let, pozornost ovšem namířil k realitě současného světa, na jehož obraze se výrazně podílí agresivní pseudokultura reklamy a populární zábavy (Minimální okolí mrazícího boxu). Život člověka v tomto světě se banalizuje, zplošťuje, nudně se vleče zatížen stereotypy. Účinný výraz pro tyto skutečnosti Dynka nalézá v mnohonásobném opakování a minimálních variacích zdánlivě nesmyslných sentencí, jakož např. i v prázdné ploše stránky, která má být vnímána jako deníkový záznam. Dynka je vyhraněně současný i ve svém jazyce, v němž kombinuje češtinu s angličtinou, užívá množství cizích slov, ale i číslic či zkratek. Nápadná je vysoká frekvence adjektiv, které zaplňují text na úkor sloves a substantiv. Dynka zachycuje svět prostřednictvím bohatého a přesného smyslového vnímání – každá věc má svou barvu, vůni, chuť. Významným tématem Dynkovy poezie je konfrontace života v konzumní popkultuře s přírodou jako přirozeným prostorem lidského života (wrong!). Umělohmotné předměty a květiny se setkávají a vnějškově existují v souladu, přesto lze zřetelně určit hlubinný rozpor. Dynkův člověk ztratil důvěrný vztah k přírodě, připadá si v ní jako na jiné planetě. Lyrický mluvčí se neidentifikuje s tradičními vážnými tématy poezie, vnímá jen banální obcování s věcmi, jídlem, genitáliemi. Popisuje člověka jako fyzicky vegetující zvěcnělou bytost, zjevení pozorující svět kolem sebe a postrádající vlastní niternost. Neznamená to ale, že tuto existenci vykresluje jako tragickou, rád pracuje s komickou nadsázkou a ironií.

Ve sbírce Líviový lenkový se Dynkův výraz už více přibližuje tradiční představě básně jako veršového a strofického útvaru. Počínaje sbírkou Sussex Superstar přebírá dominantní roli téma lásky, která je u Dynky živočišně tělesná, ale zároveň spojená s touhou po transcendenci fyzických limitů erotismu. Odvrácenou stranu tělesnosti reflektuje ve sbírkce Tamponáda, když otevírá významové pole těla ohroženého a nemocného, které nepředstavuje jen možnost slasti, ale také nebezpečí bolesti a zániku.

 

Jiří Dynka, Kavárna Fra

Nesoustředit se výhradně na vlastní osobu: ano.
Rozhovory: ano.
Lokalizace rozhovorů (polemik): kavárna Fra.
Poezie jako konverzační téma (leitmotiv
líviový lenkový): ano.
Evidování lidí přicházejících bůhví odkud: ano.
Evidování lidí odcházejících bůhví kam: ano.
Aniž by odešel, člověk chce být tam, kde není: ano.
……………………………………………………….
Kdo odejde Kam, s Kým, kvůli Čemu?
 
V katastru Kostelní Myslové
se zastaví málokdo…
v podvečer… rákosím obrostlý rybník…
nikdo neví, že jsme tady…
milerádi! My… stát na hrázi rybníka…
mlčky… ze všech sil… až do konce života…
čím to, že bychom tu chtěli stát tak zarytě?
 
Stmívá se… osobně! Co naplat, odcházíme…
beztak se ohlédneme! Nejmíň desetkrát…
Není to vlastně tak: člověk nevydrží tam, kde je?
Touží po změně, kdo se prochází…
okolo meteorologické stanice v katastru
Kostelní Myslové — to vychází z naší podstaty.
Také zastavení připadá v úvahu — podmínečné
rybničními okolnostmi,
eventuálně oborou bílých jelenů.

……………………………………………………….
Eventuálně kavárnou Fra…
Větrák (s kovovou mřížkou): ano.
Vyústky vzduchotechniky
z leštěného pozinkovaného plechu: ano.
Přejíždění rtů jazykem, nezřídka: ano.
Vínově bílé boltce dívky obrácené zády: ano.
Štíhlá okolo žeber: ano.
A my sneseme, že odejdeme z kavárny Fra?

 
View Event →
Jun
3
7:30 PM19:30

Big in Japan 3

Šest až osm básníků a prozaiků „přehrává“ po svém texty svých oblíbených písní:
variace, pitvy, parafráze, elipsy, pokračování, překlady, velmi volné překlady, vpisy, různorodé inspirace
klipy, čtení, komentáře, malé akce

Jitka N. Srbová, Kamil Bouška, Ondřej Buddeus, Jiří Dvořák, Jonáš Zbořil, Pavel Klusák

 
 

Jitka N. Srbová, Massive Attack, Karma Coma

Píšou že stačí škrtnout, pak to naskočí, pak prý
Nemusím do svetru lézt
Návod budu nucena číst, možná rez, drží fest,
Drží to fest
 
Na šíji mrazení máš jsi ve dveřích
Tam vrazíš, jinde scházíš
Náramná vlastníš kamna
Tvá ramena jsou však klamná, klamná
Jak iluze ohně, a že prý plane pro mě
Nevím co se teď stane
Jen je jasné že tu mrzne
Je jasné že tu mrzne
 
Ten záměr, čas peřin, a možná tomu věřím
Že se zdaří, stěží, když z přímotopu sněží
Svetr sem, s mohérem, dlouhým chlupem ven
 
Karma kóma, ať junkers či mora,
Karma kóma, v tom bytě je morna
Karma kóma, a se mnou to cloumá
Karma kóma, a chlap není doma
 
Píšou že stačí škrtnout, pak to naskočí, pak prý
Je tu pět, zatop hned, říkám hned
 
Píšou že stačí škrtnout, pak to naskočí, pak prý
Jisker pár, jen pár hvězd, je tu šest
 
Jisker pár, jen pár hvězd, je tu šest
 
Na balkóně si zapálit smím
A nezpívám ať tě nevzbudím
Jsme spolu svázaní jsme zmražení
Na kůl zvyku naražení
Tak dál, kdo by tu karmu spravoval
Kde je kouř, tam je oheň,
Tak mě zapal, nezapomeň
 
 
Karma kóma, ať junkers či mora,
Karma kóma, v tom bytě je morna
Karma kóma, a se mnou to cloumá
Karma kóma, a chlap není doma
 
S termostatem to umím, doprava otáčet,
Zatím mi nalej, po patře válej,
Na župan kapky padají
Je z plyše, hoří tiše, hoří tak tiše, jen syčí
 
Žár z vína stoupá hlavou, lebku mi tepe mědí
A všichni muži vědí, jak se staví sebeklam
Poleno jako poleno, kým zatopit si mám
S termostatem to umím, s vínem si plýtvej sám, já s tebou
 
S termostatem to umím,
S plynem si poraď sám
Prý plamen věčný, jsou to jen řeči
 
Karma kóma, ať junkers či mora,
Karma kóma, v tom bytě je morna
Karma kóma, a se mnou to cloumá
Karma kóma, a chlap není doma
 
Karma kóma, ať junkers či mora,
Karma kóma, v tom bytě je morna
Karma kóma, a se mnou to cloumá
Karma kóma, a tak jedu do fra

 

Ondřej Buddeus, Hildegard Von Bingen, O Ignis Spiritus Paracliti (Sequenz)

Čte se bez ničeho, do ticha. Pak se sleduje video a poslouchá Hildegarda. Je to jednoduchý.

I. 
Když přicházíte k výtahům následujte tyto instrukce: 

Zvolte cílovou stanici.
Tlačítko na ovládacím panelu stlačte pouze jednou.
Dívejte se nebo poslouchejte signál oznamující přijíždějící výtah.
Stůjte bokem, aby mohli cestující z výtahu vystoupit. Pokud je výtah již plně obsazen, počkejte na další.
Nepokoušejte se zastavit zavírající se dveře ničím, ani rukou, nohou apod. Počkejte na další výtah.
Pokud hoří, nebo nastala jiná situace, která může ovlivnit elektrický systém, použijte schody.

II.
Pokud vstupujete nebo vystupujete z kabiny, následujte tyto pokyny:

Vstupujte a vystupujte opatrně. Cestující stojící nejblíže dveřím by měli vycházet jako první.
Pokud jste již nastoupili, zvolte svoji cílovou stanici a postupte dále do výtahu, aby mohli nastoupit další cestující.
Držte pevně děti a zvířata.
Stůjte dál ode dveří, oblečení a zavazadla držte dále od zavírajících se dveří.
Stlačte a držte tlačítko "DOOR OPEN" pokud je potřebné nechat dveře otevřené.

III.
Pokud cestujete výtahem následujte tyto pokyny:

Stůjte dále ode dveří.
Pokud je to možné, držte se madla.
Věnujte pozornost indikátorům podlaží a buďte připraveni vystoupit ve své stanici.
Pokud se dveře neotevřou při zastavení výtahu, stlačte tlačítko „DOOR OPEN“ . Pokud dveře zůstávají zavřené, stlačte tlačítko „ ALARM“ anebo použijte mobilní telefon nebo intercom. Počkejte na příchod zodpovědné osoby, která Vás z výtahu vyprostí.

IV. 
Chraňte se pokud zastaví kabina mezi patry:

Pokud se dveře neotevřou při zastavení výtahu, stlačte tlačítko „DOOR OPEN“. Pokud dveře zůstávají zavřené, stlačte tlačítko „ ALARM“ anebo použijte mobilní telefon nebo intercom. Počkejte na příchod zodpovědné osoby, která Vás z výtahu vyprostí.
Stlačte tlačítko "ALARM" pro přivolání asistenční služby.
Zavolejte pomoc, pokud je ve výtahu telefon. Intercom nebo hands-free telefon může být dostupný. Následujte pokyny pro jejich použití.
Nepokoušejte se násilím otevřít dveře výtahu Nepokoušejte se dostat z výtahu.
Buďte trpěliví- pomoc je na cestě. Jste v bezpečí a máte dostatek kyslíku. Takže relaxujte a vyčkejte na pomoc.

Video/obraz – Technical Itch / Elevation (SPL Remix) / Video: Saturn V. Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=77KDbexTRAE

Hudba: Hildegard Von Bingen - O Ignis Spiritus Paracliti (Sequenz) online: https://www.youtube.com/watch?v=Wpl-5wu5P4Q


O ignis spiritus paraclti,
vita vite omnis creature,
sanctus es vivificando formas.

Sanctus es unguendo 
periculose fractos,
sanctus es tergendo 
fetida vulnera.

O spiraculum sanctitatis,
o ignis caritatis,
o dulcis gustus in pectoribus 
et infusio cordium
in bono odore virtutum.

O fons purissime,
in quo consideratur
quod Deus alienos colligit
et perditos requirit.

O lorica vite 
et spes compaginis membrorum omnium 
et o cingulum honestatis:
salva beatos.

Custodi eos qui carcerati sunt 
ab inimico,
et solve ligatos
quos divina vis salvare vult.

O iter fortissimum 
quo penetravit omnia
in altissimis et in terrenis
et in omnibus abyssis
tu omnes componis et colligis.

De te nubes fluunt, ether volat,
lapides humorem habent,
aque rivulos educunt,
et terra viriditatem sudat.

Tu etiam semper educis doctos 
per inspirationem sapiente 
letificos.

Unde laus tibi sit,
qui es sonus laudis
et gaudium vite, 
spes et honor fortissimus 
dans premia lucis.

O fire of the Spirit, the Comforter,
Life of the life of all creation,
Holy are you, giving life to the Forms.

Holy are you, anointing
The dangerously broken;
Holy are you, cleansing
The fetid wounds.

O breath of sanctity,
O fire of charity,
O sweet savor in the breast
And balm flooding hearts
With the fragrance of virtues.

O limpid fountain,
In which it is seen
How God gathers the strays
And seeks out the lost:

O breastplate of life
And hope of the bodily frame,
O sword-belt of honor:
Save the blessed!

Guard those imprisoned
By the foe,
Free those in fetters
Whom divine force wishes to save.

O mighty course
That penetrated all,
In the heights, upon the earth,
And in all abysses:
You bind and gather all people together.

From you clouds overflow, winds take wing,
Stones store up moisture,
Waters well forth in streams --
And earth swells with living green.

You are ever teaching the learned,
Made joyful by the breath
Of Wisdom.

Praise then be yours!
You are the song of praise,
The delight of life,
A hope and a potent of honor,
Granting rewards of light.

View Event →
Mar
18
7:30 PM19:30

Petr Borkovec, In spiaggia

Petr Borkovec, Úvod ke čtení Maurizia Meda, který nepřijel

S Mauriziem jedeme autobusem čínskou provincií Čing-hai. Nedíváme se z okna, díváme se na naši domorodou průvodkyni, která vedle řidiče mluví do mikrofonu. Ještě nemluví, ale chystá se na to. Už mluví (kolik jí je?, osmnáct, sedmnáct?). „Dobrý den, jmenuji se Lian-pche-či, ale oslovujte mě prosím Coco, to je totiž moje autobusové jméno. Lidé si ho dobře pamatují.“ Maurizio zvedá ruku, a když ho Coco milým gestem vyvolá, zeptá se velmi pěknou angličtinou: „Co znamená vaše čínské jméno, Coco?“ „Víte,“ odpoví Coco, „můj tatínek měl moc rád poezii, zvlášť naše staré básníky, a tak mi dal opravdu neobvyklé jméno.“ Pauza. Maurizio Medo, peruánský básník na zadním sedadle, tedy říká: „Takže, Coco?“ Český velvyslanec, který sedí vedle mě, mi šeptá: „On se jí takhle nemůže ptát, to je hrozně neslušné. Myslím, že mu to neřekne.“ Provincie za oknem je teď zelená, před chvílí to ještě byla poušť. Nedívám se ven, dívám se na Coco a Maurizia. „Tak dobře,“ řekne Maurizio, „já budu hádat. Znamená to „Vráska na tvém kapesníku“? Coco se usměje. „Ne? Tak to znamená „Noční rosa.“ Coco vrtí hlavou a můj velvyslanec šeptá: „To je debil? Znáte ho?“ „Neznám,“ říkám. Maurizio mezitím: „Larvy a červi?“; „Máma na mraku.“; „Doruda rozžhavená koule.“; ne?, tak to bude určitě „Hračka na chodbě?“ Coco pokládá mikrofon, stojí a dívá se z okna (teď zase poušť, vlastně polopoušť). Peruánský básník Maurizio Medo se nadechne a řekne: „Myslím, že by to mohla být „Nezbedná nymfička“. Co? Taky ne? Tak tedy „Lesk na mém penisu?“ V tom okamžiku se mění čas: v tom okamžiku se Coco bleskurychle sklonila k řidiči, autobus zastavil. Estonská básnířka v červených operních šatech Doris Kareva se vymrštila ze svého sedadla, otočila se směrem k Mauriziovi a trochu nečekaně řekla: „Vy a vaše fantazie!!“ Pak si zapálila (to se v Číně může). Řidič mezitím povstal a s Coco v patách (kvůli překladu) se blížil k Mauriziovi. Řekl: „Pane, jestli s tím okamžitě nepřestanete, celý autobus se kvůli vám vrátí do hotelu.“ A Maurizio na tu výhrůžku hromovým hlasem odvětil památnými verši, které jsme si s velvyslancem přeložili a zapsali do mobilů. (Velvyslanec ještě na adresu debila poznamenal: „To je jak z Holana!“) 

Překlad zněl:

Básníci jsou takoví, proto
jim říkáme básníci.
A ta dívka je šílená.

Pak Maurizio posmutněle zmlkl. Přes uličku se ke mně naklonil básník Tomas Venclova a řekl: „Tak, první veřejné čtení máme za sebou.“ Vzhledem k tomu, že jediné čtení, kvůli kterému jsem do Číny jel, trvalo šest hodin a sestávalo ze třiceti šesti zahraničních a padesáti osmi čínských básníků (pronesl jsem na něm někdy kolem půl jedné v noci jednu osmiveršovou báseň v češtině; potlesk trval déle nežli báseň), tedy vzhledem k tomu všemu, to bylo jediné autorské čtení, které jsem v této vzdálené zemi zažil.        

 
View Event →
Mar
11
7:30 PM19:30

Jonáš Hájek, Básně 3

Petr Borkovec, úvodní slovo

Není to zas až tak dávno, kdy jsme já a starší báseň Jonáše Hájka s názvem Velikonoce slavili Velikonoce. Šlo nám to dobře, užívali jsme si: spojili jsme oslavy s jednodenním výletem (Jonáš je nedostižný v plánování bleskových výletů), koupili vajíčka a nařezali pruty; pak se zaposlouchali do jazyka místních a vajíčka, bílá a hnědá, dál bělala a hnědla v ledničce (bělají a hnědnou tam v té chatě dodnes), pruty (ráno namočené: to byla, Jonáši, moje aktivita, vzpomínáš?) zůstaly nespletené. Chtěli jsme něco říct, ale nevěděli, jak to říct, přesně vystihnout. Nasekali jsme v té záplavě velikonočních náznaků a spousty němé suti, které se na nás valily ze všech stran, pár asonancí, pár vzpomínek na rýmy a na jiné rituály (zazápasili jsme si v kategorii ozvěn a ozvěn ozvěn; byl to docela tuhý boj). A odjeli do města svátečně naplněni, s lehce zvednutými žaludky. Byly to dobré Velikonoce, smutné a přesné, ironické i soucitné. Plánoval jsem si tenkrát, že bychom mohli pokračovat třeba komentovanou prohlídkou menšího zámku, v pantoflích, po parketách, s hezkou průvodkyní, která odříkává popis vázy jako báseň při okresním kole nějaké recitační soutěže s dlouhou tradicí.

Při četbě nové knihy vidím, že to už neuskutečníme. Alespoň prozatím. Já si myslím, že bys mě teď táhl na túru, která by začala hádkou, pokračovala hádkou, skončila hádkou; na mapě naplánovaná dlouhá hádka se zlatou horskou chatou uprostřed (ale tam bychom nejspíš nedošli!). No, hádka je, Jonáši, jistě silné slovo. Bojím se zkrátka, ani nevím dobře proč, že by ta túra nedopadla. Nějaký jiný rytmus, „něco staršího“ (u Tebe nečekaného) se v nových básních hlásí: nemá to rým, má to výraz, jiná pravidla. Když si ten náš výstup představuju, bojím se, že bys ses najednou začal objevovat na vyvýšených místech u cesty, že bys vůbec tak nějak přeskakoval z místa na místo. Nebo že bys najednou, bez varování, začal mluvit úplně o něčem jiném (a změnil i hlas a jeho sílu). Z jiného času, z jiného prostoru – ráz naráz.  Jako bych čekal odpověď od postavy a odpověděl mi chór. Mně se to líbí a zajímá mě to a vzrušuje – ale nejdu s tebou do lesa! Snad mi porozumíš. Rozumíš?   

 
View Event →