Katarína Kucbelová, Peter Šulej, Michal Tallo, Veronika Kolejáková
Dec
15
7:30 PM19:30

Katarína Kucbelová, Peter Šulej, Michal Tallo, Veronika Kolejáková

Velký slovenský večer
Katarína Kucbelová, Peter Šulej, Michal Tallo a letošní vítězka slovenské literární soutěže Básne 2016 Veronika Kolejáková

Uvádí František Malík

Projekt je súčasťou podujatí literarnyklub.cz, ktoré z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

 
2016 12 15 Kucbelová, Šulej, Tallo, Kolejáková
 
View Event →
Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami & Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti
Dec
13
7:30 PM19:30

Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami & Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti

Robert Krumphanzl: Sen s výčitkami & Petr Borkovec: Rozvláčná vyjádření radosti
Uvedení dvou novinek (Fra).

Čtrnáct elegií ve verších a jedna elegická próza. Spisovatel, nakladatel a editor Robert Krumphanzl vybral (přísnou rukou) ze svých starších i nových textů a sestavil nerozsáhlý, ale provázaný celek, v němž propátrává své místo a čas, jejich prchavost i nezvratnost, jejich (nejen vzájemné) souvislosti a souvztažnosti.

Autorská čtení a debaty se v Café Fra konají od roku 2006. Za deset let ve Fra četlo přes tisíc dvě stě spisovatelů a překladatelů. Petr Borkovec je nejen dramaturgem večerů, ale často má také úvodní slovo nebo komentář. Malý výbor z těchto úvodů pokrývá období od února 2011 do června 2016 a soustředí se pouze na básnířky a básníky.

 
2016 12 13 Krumphanzl, Borkovec
 
 

Vlasta Dufková, S péčí moudrého hospodáře (Držet se pevně)

Básník Robert Krumphanzl je dvoudomý: tkví současně ve velmi konkrétním čase a prostoru i v přesažném bezčasí nejenom přírodních cyklů. Napil se totiž z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých [svých] předcích. Dokonce snad po všech – včetně těch mých, ba včetně mne. Dívá se současně na babičku, jak se dívá, a dívá se jejíma očima do dálky přes skupinu myslivců, za pole ležící ladem, ke Štěrboholům a Malešicím, a ještě dál, jakoby za všechny viditelné věci tohoto světa, [všímá] si jejích rysů a [snímá] z její podoby to štěstí, otištěné do jejích vrásek, do jejích suchých rtů a do temných očí, [vrývá] si je do paměti a [ukládá] do srdce jako zásobu pro tento i pro jiný čas. Při čtení jeho básní vnímám stárnutí i věčné mládí svého vlastního času, jeho neopakovatelnost i stejnost a s fázovým posunem a s pokorou se udiveně vpisuji do nekonečného proudu pokolení (údiv porodu, zpomalené autonehody a asi také smrti – že se to, co obecně vím, týká také mne). „Je tu zima jak za oltářem Panenky Marie,“ říká babička, poté co odemkla domek a vstoupili jsme do síně. „To se u nás říkalo.“ A můj děda odtuší: „To v Markovicích byla zima jak u svatý Anny za voltářem.“ Zahradu koupili v červnu jednasedmdesát, půl roku před tím, než děda Robert umřel. To už byl můj děda půl roku po smrti.

My jsme v polovině padesátých let v Praze jezdívali do obrovského ovocného sadu Pedagogické fakulty hned za konečnou jedenáctky ve Strašnicích, na barevném diapozitivu děda klečí na jednom koleni v trávě pod rozkvetlými jabloněmi a vije nám věnečky z pampelišek. Pak sad ustoupil zástavbě a nový byl založen kdesi ve Štěrboholech, kam hledí do dáli Robertova babička, jenže stromy rostly pomaleji než já a stáří se nedožily, město je dohnalo.

Ale Robert Krumphanzl je rovněž básník, který uviděl, že zapisovat jde na způsob čtení, a také v tom s ním souzním, když bílé na bílém píšíc, čtu. Také on bezděky opisuje neviditelnou krystalickou mřížku, ne holešovice, ale bubny, ty stálé bubny / které neslyšíme kterých si nevšimneme / a ony určí kam jdeme krok sun krok jdeme // anebo ne, zároveň však podle této mřížky vytváří jedinečný tvar, sám při tom závazně dokonalý, / kdykoli [sedne] k papíru, / [napíše] další verš jedné jediné básně. Neboť básnická originalita je rázu fraktálního.

Jeho poezie je černá, ale milostná. Černá černí temných koutů babiččiny téměř pravidelně čtvercové zahrady, které svědomitě uklízí a vymetá, hrabe tu, třídí a skládá, po vzoru Petra B. z Č. v nich pozoruje svýho dědka v zahradě, ale jemu vlastní je spíše kázni podřízená čerň tlejícího kompostu, který je třeba obrátit. A jakmile [odhodí] svrchní vrstvu, [začne] kopka doutnat. Ukrytý žár na [něj syčí], jako by [mu] zároveň vyhrožoval i [ho] vábil [štiplavě sladkou vůní] rozkladu, který je životadárný. Současně mi tu povědomě voní máslovka, ontária a klapova v bezmezné zahradě mého mimopražského dětství.

Babiččin vzkaz v řádu zahrady začíná v rytmu jedenáctislabičného verše: Odpoledne přijde včelař na včely a pokračuje přímo hrdinským dekasylabem s ženským zakončením a skvostnou paronomázií k tomu: Musím opravit sáček u česáčku

Předěl mezi poezií a životem, ale i životem a smrtí se stírá, prababička umírá v dubnu 1983, to jsem se v listopadu vdávala, začátkem následujícího února pan Staněk „kácel broskev vzadu, jak jsou rybízy, takovou rozložitou, velký strom, přišel ještě sem dovnitř, pak jde, zatnul krumpáčem do kořenů a padnul“. Babička potom jela domů z Uhříněvsi v pohřebáku. Tou dobou jsem už čekala Marianu.

Robert svou zahradu pečlivě udržuje, je si vědom, že držet pevně je třeba nejenom nalezeného ptáka, který by se v uzavřeném prostoru mohl umlátit nebo zaletět někam, odkud by se už nedostal. Také babička si občas stoupne pod strom a do koruny [mu] připomíná (stejně [ho] kárával i pan Paštika): „Drž se pevně, ať nesletíš! Nelez tak vysoko, to za to nestojí…!“

Spřízněné duše Roberta K. se jmenují Bohuslav R., Jaromír Z. a Petr B. v Č. Společnost je to skvostná.

 

View Event →
Tři truchliví tygři
Dec
6
7:30 PM19:30

Tři truchliví tygři

Anežka Charvátová a tři truchliví tygři Tři truchliví tygři trsají třasák v třeskutém tříčtvrťovém rytmu na třtinové cukřence.

Čtení z románu kubánského exilového autora Guillerma Cabrery Infanta (Fra): Bustrofedonova sémantická safari, divoké jízdy kabrioletem po havanském nábřeží ve smršti slovního humoru, příběh nejtlustší a nejošklivější zpěvačky s nejkrásnějším hlasem. Zběsilost smíchaná se steskem v originálním pokusu zachytit lidský (kubánský) hlas v letu a plamen svíčky, která už zhasla.

2016 12 06 Tři truchliví tygři. Anežka Charvátová.

View Event →
Poezie Bukoviny
Nov
29
7:30 PM19:30

Poezie Bukoviny

Poezie Bukoviny: Celan, Ausländerová, Drozdowski, Gong, Shmueli aj. 
Úvod a komentáře Radek Malý.

Uvedení nové knihy (Fra).

Výbor Hroby v povětří v překladech a výběru Radka Malého představuje českým čtenářům poprvé v ucelené knižní podobě německy psanou poezii z Bukoviny. Tento východoevropský region s hlavním městem Černovicemi, někdejší nejvýchodnější korunní země habsburské monarchie, se ve dvacátém století stal svědkem řady dramatických dějinných zvratů. Ty stojí za intenzitou básnické tvorby zdejších německy píšících autorů a autorek vesměs židovského původu, z nichž do světové literatury pronikla jména Rose Ausländerové a Paula Celana. Antologie dokumentuje počátky, vzmach i zánik jedinečné kulturní symbiózy, která na tomto území vznikla. 

2016 11 29 Poezie Bukoviny

View Event →
Miroslav Olšovský Concept: báseň Emila Juliše
Nov
24
7:30 PM19:30

Miroslav Olšovský Concept: báseň Emila Juliše

Báseň Emila Juliše Cesta k horám

Čtou: Tomáš Hudec, Vratislav Färber, Vít Janota, Alena Machoninová, Jan Machonin, Michal Maršálek, Miroslav Olšovský, Antonín Petruželka, Jaromír Typlt aj.

Ve spolupráci s Dnem poezie

Veřejná čtení poezie mívají jedno společné – při poslechu básní jsme zahlceni jejich množstvím, zatímco konkrétní báseň, kterou jsme právě zaslechli, si nemáme šanci připomenout, neboť jsme již zaměstnáni básní následující. Přitom návrat je důležitý – především v moderní poezii, neboť ta je na variaci a obměně jednoho a téhož motivu, vytvářející rytmické opakování, založena. Deset lidí po sobě přečte jednu až tři mnou vybrané básně Emila Juliše, přičemž si mohou vybrat pořadí i počet básní, které nakonec přečtou. Teprve v opakování a variování původní básně vyvstane její skrytá hloubka, teprve v opakování, vytvářející jistou monotónnost poslechu, bude báseň díky tomu, že ji přečte vždy někdo jiný, nasvícena z několika perspektiv, jež mohou vhrnout světlo na další Julišovu tvorbu.

Miroslav Olšovský vydal básnické knihy Záznamy prázdnot (2006), Průvodce krajinou (2011) a Líčení (2012). Jako editor se podílel se na vydání antologie literární a filozofické tvorby ruské skupiny činarů Ten, který vyšel z domu... (2003), na vydání textů ruského básníka Igora Cholina s názvem Nikdo z vás nezná Cholina (2012) aj. Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech a Světu literatury. Je autorem vizuální a konkrétní poezie.

 
2016 11 24 Olšovský Juliš
 
View Event →
Rozhovory o řemesle 4. Stehlíková se ptá Topinky
Nov
22
7:30 PM19:30

Rozhovory o řemesle 4. Stehlíková se ptá Topinky

Celovečerní rozhovor básnířky a kritičky Olgy Stehlíkové s básníkem a překladatelem Miloslavem Topinkou

Ve spolupráci s Dnem poezie

Miloslav Topinka (1945), básník, esejista, překladatel. Vydal sbírky Utopír (1969), Krysí hnízdo (1970; 1991), Trhlina (2003; Cena Jaroslava Seiferta); knihu zlomků a skic k francouzskému básníkovi Jeanu-Arthuru Rimbaudovi Vedle mne jste všichni jenom básníci (1995), V roce 2008 vydal soubor esejů a studií z let 1966–2006 nazvaný Hadí kámen, za který obdržel Cenu F. X. Šaldy. K vydání připravil např. publikaci Vysoká hra (1993), texty Věry Linhartové, Rogera Gilbert-Lecomta aj. V roce 2016 vyšlo pod titulem Probouzení jeho souborné básnické dílo.

Olga Stehlíková (1977), básnířka, bohemistka a lingvistka. Působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka a editorka a jako literární kritička zaměřující se především na současnou českou poezii a prózu. V roce 2014 vydala básnickou prvotinu Týdny, za níž získala Cenu Magnesia Litera za poezii. 

2016 11 22 Topinka Stehlíková

View Event →
Mária Ferenčuhová
Nov
15
7:30 PM19:30

Mária Ferenčuhová

Mária Ferenčuhová (SK)
Imunita

Čtení z nové sbírky přední slovenské básnířky.

Ve spolupráci s Dnem poezie a Literárním informačním centrem Bratislava

„Imunita sa je vystavaná na metafore odolnosti, či už spoločenskej, či odolnosti indivídua adekvátne reagovať voči cudzorodému. Ferenčuhovej bytostne civilná, mestská poézia špecificky citlivá a vnímavá voči spoločenským fenoménom v básnickej knihe Imunita nadobúda výrazne fyzický, až fyziologický charakter. (…) Jej verše sú nevšedne neľútostné vo výraze, zdrvujúce svojou nemilosrdnou vecnosťou.“ / Ľubica Schmarcová

Mária Ferenčuhová (1975) vydala sbírky Skryté titulky (2003), Princíp neistoty (2008) a Ohrozený druh (2012). Překládá z francouzštiny (prózu, poezii i odbornou literaturu). Věnuje se historii a teorii filmu.

 

Dne 15/11/2016 se v café Fra koná, jak bylo ohlášeno, další čtení cyklu „literatura.sk“. Nečte ovšem, jak bylo ohlášeno, básnířka Marcela Veselková - svou novou knihu Intimita představí Mária Ferenčuhová. Za změnu programu se omlouváme. 

 
 
2016 11 15 Mária Ferenčuhová
View Event →
Jakub Řehák, Dny plné usínání
Nov
1
7:30 PM19:30

Jakub Řehák, Dny plné usínání

Úvod Jiří Pelán

První čtení z autorovy třetí básnické sbírky (Fra)

Verše Jakuba Řeháka hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. Kontemplace věcí tu ale není signálem nezúčastněného diváctví, právě naopak. Řehák permanentně hledá bod dotyku s fyzickými kvalitami onoho předmětného světa, o němž vypovídá, neboť právě ony promlouvají o něčem podstatném. / Jiří Pelán

Jakub Řehák (1978) vydal básnické sbírky Světla mezi prkny (2008) a Past na Brigitu (2012), za kterou v roce 2013 obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. Píše studie, recenze a eseje (především o české poválečné poezii).

Hudba Tomáš Procházka (B4, Handa Gote)

 
 
2016 11 01 Jakub Řehák
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Uvádíme třetí sbírku Jakuba Řeháka Dny plné usínání. Jaku Řehák je kmenovým básníkem nakladatelství Fra: vydal tu všechny sbírky, prvotinu Světla mezi prkny v roce 2008, druhou knihu Past na Brigitu (2012). 2016 tedy Dny. Vyšly dnes v pět odpoledne.

Jakube, dobrý večer, gratulace k nové knize.

S obzvláštní radostí také vítám překladatele a esejistu Jiřího Pelána, který k Jakubově nové sbírce řekne pár slov. Jiří Pelán se k Řehákově poezii nevyjadřuje poprvé: interpretoval už báseň Navzdory dějinám (báseň zařazenou do antologie Nejlepší české básně 15) a nyní ke sbírce napsal doslov. Nemusím tedy ke knize říkat nic – zvlášť když zjišťuji, že všechno, co mě napadá, je nějak obsaženo v Pelánově doprovodném textu.

Ale přece, jen drobnost:

Při redigování jsem byl až překvapen, kolik pozornosti věnuje Jakub Řehák rytmické organizaci verše. Tolikrát se stalo, že mi řekl: „Ta slova verši musí jít přesně takhle za sebou.“ Nebo: „Já to z rytmických důvodů nemůžu udělat.“ Nebo: „Rozumím ti, ale vraťme to – nemůžu to pak správně přečíst.“ Řehák, když ho posloucháme, tak trochu klame: jeho verše se sice na první poslech jeví rytmicky vypracované, ale může se zdát, že jedním neměnným způsobem. Jak to tak autor na nás valí, jak nám zamotává hlavu a podmaňuje si nás, máme často pocit jediného stále se opakujícího chodu. A myslíme – se zatočenou hlavou – že ten rytmus mu byl asi nějak darován, že ho má od Boha. Ale to on jen tak dělá. On na tom dost pracuje. Při podrobnějším čtení rychle zjistíme, že jeho daktylotrochej má mnohem víc podob, že zvolňuje, nabírá rychlost, že se uprostřed láme, že některé verše mají přesná echa, že básník pilně počítá slabiky atd. Nebyl by problém vytáhnout z Řehákových veršů kouzelně symetrické čtyřverší a pokračovat v něm. Na konci by mohl být sonet (můj).

Rád bych teď citoval jednu pasáž, v níž po vláčnějším začátku, který se týká ukrajinské pornoherečky Wisky, verš padne do rafinovaného střídání kratších devítislabičných a osmislabičných veršů o samotě a nebytí, veršů, které na sebe tiše volají, svolávají se nebo vytrácejí se v ozvěnách. Úplná choreografie: daktyly a trocheje spolu tančí, různě se proplétají, pak daktyl ustoupí a trochej zůstává na parketu sám, potom se daktyl zas nenuceně přidává. A když pozorujeme, co se jakým rytmickým chodem říká, zjišťujeme velice zajímavé věci (to je ale pro jinou příležitost). Je to celé pěkné. Prosté. I ne.

Takže ta pasáž:

Chci mluvit o hebké proradné Ukrajince,
poslala mi fotografii. Jmenuje se Wiska.
Ještě si pamatuju na její pihovatou tvář,
a bílé klipsy-náušnice,
ale teď jen sedím a čekám,
až přes rovník přežene se den.
Už mi nehučelo v hlavě,
už jsem nepojídal oko,
nebyl jsem a zároveň seděl.
(Požehnán je ten, kdo sedí.)

Ta pasáž je mimochodem dobrým portrétem pornoherečky Wisky (naší oblíbené, jak jsme se Jakubem při redigování radostně shodli): je bezprostřední i záludná, neposkvrněná i nestoudná a černá jako jáma.

Věděl jsem, že Jakub Řehák coby básník sedí vždy na několika židlích naráz: myslel jsem, že jich je pět šest, teď vidím, že sedm osm.

View Event →
Matěj Lipavský & Václav Maxmilián
Oct
25
7:30 PM19:30

Matěj Lipavský & Václav Maxmilián

Dva debuty: Nika a Meziměstí

Komentáře Martin Stöhr

Uvedení dvou básnických debutů (Host)

Matěj Lipavský (1985) vystudoval AVU v Praze (ateliér J. Sopka), je spoluautorem výtvarné části komiksové novely Chyba (volně dle románu M. Šindelky). Lipavský, jak se dá očekávat u tvůrce s dvojdomým záběrem, má cit pro velké scenerie i drobná zátiší: „Tys viděla sekvoj já velrybu / a nestalo se nic / obvyklý pocit cílových prázdných míst / olověné kulky zarostlé / v kůře borovic / na straně od moře.“ Nika je prostor, který ohraničuje prázdno, je to však prázdno k naději a sdílení. Nika je prvotina mocného zraku.

Václav Maxmilián (1987) je básník a prozaik. Své básně a povídky publikoval v literárních časopisech Tvar, Host, Pandora, Protimluv, Weles, H_aluze a dále na serveru Literární.cz. V současnosti studuje literaturu a estetiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

 

2016 10 25 Matěj Lipavský & Václav Maxmilián

View Event →
Leszek Engelking: O básních, překladech a české literatuře
Oct
20
7:30 PM19:30

Leszek Engelking: O básních, překladech a české literatuře

Uvedení nového českého překladu výboru básní Leszka Engelkinga. Překlad sbírky Muzeum dětství a jiné básně vydalo nakladatelství Protimluv a pochází z pozůstalosti básníka, publicisty a polonisty Václava Buriana.

Leszek Engelking je v českém prostředí dobře známý polský básník, prozaik, překladatel, literární vědec a kritik. Vydal několik studií o české literatuře, nejnověji například monografii o tvorbě Jáchyma Topola. Do polštiny přeložil mj. díla Ivana Blatného, Egona Bondyho nebo Václava Havla.

 
2016 10 20 Leszek Engelking
View Event →
Fra podle Ondřeje Hanuse
Oct
11
7:30 PM19:30

Fra podle Ondřeje Hanuse

Host Justin Quinn

Čtení a debata

Česky a anglicky

Básník Ondřej Hanus čte z připravované sbírky Volné verše (2017). Ve druhé půlce večera uvede, představí a osloví básníka Justina Quinna, tentokrát především jako překladatele a čtenáře (nejen současné) české poezie. Vedle překladů z Výjevů Ondřeje Hanuse zazní také básně J. H. Krchovského, Bohuslava Reynka aj.

Ondřej Hanus (1987) básník, překladatel, publicista. Vystudoval bohemistiku a překladatelství na Filozofické fakultě UK. Je redaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno, pracuje v Ústavu pro českou literaturu. Vydal sbírky Stínohrad (2008) a Výjevy (2013; Cena Jiřího Ortena).

Foto a audio: Jitka Hanušová

2016 10 11 Fra podle Ondřeje Hanuse

View Event →
German Lukomnikov (Rusko)
Oct
4
7:30 PM19:30

German Lukomnikov (Rusko)

Úvod Machoninová & Machonin

 
 

German Lukomnikov (1962), ruský básník a performer. Narodil se v Baku. Od svých třinácti let žije v Moskvě. Od konce 80. let do 8. ledna 1994 vystupoval pod pseudonymem Bonifаcij. Pracoval jako domovník, hlídač v nakladatelství, prodavač v knihkupectví, redaktor a editor. Ještě v 90. letech uspořádal první festival, konferenci i antologii palindromické poezie. Tehdy také v každém ročním období předčítal svénové texty na Triumfálním náměstí u pomníku Vladimira Majakovského. V únoru 2003 zorganizoval Literární den nadbonifacije Germana Lukomnikova, na němž bez přestávky a opakování své básně recitoval 23 hodin a 25 minut. Při uvedení knihy Slova na podzim téhož roku naopak zarytě mlčel, respektive všech 59 jednoslovných básní přečetl bezhlesně. Jindy, jako při prezentaci knihy Pri vidě lis vo mrake (Při pohledu na lišky ve tmě, 2011), své posluchače mučil opakováním jediného verše v nekonečných intonačních variacích – a neutichal ani cestou domů.

German Lukomnikov, který ve své tvorbě principiálně překračuje všechny myslitelné hranice, je dědicem a pokračovatelem obou avantgardních vln ruské poezie – jak Velemira Chlebnikova s Alexejem Kručonychem, tak autorů lianozovské školy. Je držitelem ceny Korněje Čukovského za rozvoj novátorských tradic v současné dětské literatuře a laureátem pařížského mistrovství světa v slam poetry. Do ruštiny přeložil deset básní Víta Kremličky, které zazní na konci večera.

Lukomnikovova poezie může v překladu existovat jen v případě, že se k němu přikládá sám autor.

 
2016 10 04 German Lukomnikov
 
View Event →
Tomáš Gabriel
Sep
27
7:30 PM19:30

Tomáš Gabriel

Uvádí Stöhr

Někteří lidé za celý život nemusí spatřit svou krev

Čtení z nové básnické sbírky Obvyklé hrdinství, která vychází v nakladatelství Host.

Tomáš Gabriel (1983) je básník a esejista. Jeho básnický debut Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Věnuje se překladům poezie Johna Ashberyho. V roce 2015 byl editorem antologie Nejlepší české básně.


Až vymřou lidé a po nich všechno počká
nebude již nikdy krajina tak důmyslně porušená
jako kdysi… Pozůstalým údolím a řekám zvlhnou očka
jako někdo blízký, když jim náhle v rukou zbělá
                                                           při vzpomínce zmizí.
Zmohou se na osamělé katastrofy leda, připomínající
dopady mrtvého těla.

 

2016 09 27 Tomáš Gabriel

 
 

Martin Stöhr, Poznámky, Gabriel

Poprvé jsem ho potkal na mírně obskurním čtení židenických básníků v Dělnickém domě v Juliánově. Šlo se pak na pivo vedle k Malchrům. To je bezvadný starosvětský lokál, zabírající dobře sedm navazujících místností v jakémsi snad původně rodinném stavení, které soudě dle fasády pamatuje monarchii. On si tam sedl do čela stolu, oděný nepřípadně slušně, zapálil si cigáro, upil z piva a začal na zdejší bardy bez přípravy solit neuvěřitelné rozklady o tom, co se před chvílí přednášelo. Bardi civěli na drát - tak jim sebe sama a jejich poetiku nikdo nikdy nevysvětlil. Vyměňovali si pokradmu takové ty vědoucí pohledy, jakože mladý pán je nějak mimo, né?, ale v každém případě jsem četl v jejich očích i údiv a znatelnou nejistotu. Něco by na tom co říká, mohlo být…

Vzpomněl jsem si na to, když mi hned druhý den přistála v mailu jeho sbírka Obvyklé hrdinství. Tehdá měla jistě nějakou nižší signaturu; možná dvacet a něco, protože ve fázi před vydáním si pamatuji na verze s číslem 41 nebo 42. Rukopis mne vyloženě nenadchl, ale bavilo mne, že jsem při jeho listováním zažíval cosi podobného, jako U Malchrů. Moje čtenářské jistoty a předporozumění nahlodávala jakási dráždivá fascinace nejistotou. Nakonec přišlo poznání, že při nepředpojaté četbě se nakonec v textu vždy otevírají nějaké další dveře a prostory. 

Netypické byly i schůzky nad rukopisem. Který básník není tak trochu mrzutý, když se mu v jeho dílně začne hrabat nějaký ten redaktor, takzvaný expertní čtenář. Je to něco jiného, než oponentura od přátel, protože teď už hrozí, že se opravdu bude muset něco přelakovat, přesekat, nebo úplně vyhodit. Ne, že by byl zpupný a nepřístupný, ale na každé náhlé nasvícení okamžitě a s jistotou reagoval. Vždy přesně věděl, o co mu při psaní šlo.

Párkrát jsem si na něj vzpomenul, když jsem autem projížděl jeho bydlištěm nedaleko Brna. On tam s rodinou žije na malém městě. Tak trochu exulant, původem z centra Království českého. (Tihle u nás končívají tragicky, na to pozor, ale to sem teď nepatří.) Kraj je to od pohledu elegický, od dob monarchie se tam skoro sto let těžilo uhlí, a tohle mi právě sedělo. On je také trochu poeta doctus, básník-inženýr, dobyvatel významů, ale jeho důl už není v plném chodu a tím pádem bez tajemství. On je jistě v roli správce svého tichého revíru, majitelem klíčů k mýtu. Ale navštěvuje to zde spíš pozdě v noci, s lucernou, než že by dělal velký důlní byznis. Chce nalézt nějakou tu vrstvu, žílu i tam, kde ji jíní dříve přehlédli.

Z jeho knížky jsem měl radost. Je od pohledu taková šedesátková a v edici má jubilejní, dospělou dvacítku. Popravdě – já jsem také chudák čtenář. Když musíte po léta obcovat se štůsky básní ve Wordu, někdy už dostáváte při pohledu na ně třasavku. Pěkně vypravený svazek je i pro mne velkým darem a příležitostí si v klidu znova zrekapitulovat svůj dojem.

Jeho poetika mi připadne mírně autistická, neumím to jinak říct. Jsou to zprávy o světě zabraném z nečekané perspektivy, asi jako kdyby někdo konstatoval, že na polibku, na tom intimním a mnohoznačném gestu, je nejpodstatnější, že je také trochu mokrý. Těžko rozhodnout, jestli je to výsledek jeho vnitřního nastavení nebo autorské vůle a volby. V každém případě tyto zvláštní fasety jeho psaní neodrazují, ale příjemně znejišťují a vybízí ke spolupráci. Přestože jeho výchozí situace k básním jsou často podivně titěrné a osobní, nejsou nikdy banální a umetají obzor k univerzálnímu pochopení. A až při definitivní četbě jsem s respektem pobral, že všechny jeho básně mají - navzdory prvotnímu dojmu -, zřetelný racionální a nakonec i emocionální řád, skelet. Řekněme výdřevu, pokud mám zůstat u metafory dolů. Takové jištění může jak známo rupnout a dotyčného zavalit, ale necítil jsem se v ohrožení. Nakonec jsem si užil i jeho téměř nezbadatelné charisma jazykové, jeho generační i literárně-polemické akordy, a v neposlední řadě nehřmotný humor a ironii.

Tohle si nemohu odpustit:

Sen dojíždějícího básníka
Fra
 
Ó chtěl bych být nebo se alespoň stávat
domáckou součástí kavárenského života
který se odehrává v Praze u Borkovcovců.
 
Pracuji žel a bydlím ale
v Brně a u Brna. Nic mi nepomáhá
že jsem, vole, studoval a vyrůstal
v Praze a vedle Prahy: kavárenský život, běda
začal býti medializován
až po mém odstěhování.
 
Ó osudová ženo, která (manželka pomine)
navštěvuješ tamní ohnípané stolky
měj si své zážitky silné, jak si jen sama způsobíš
jakož i vztahy se čtyřicátníky, kterým to táhne na padesát
— jako mému Oplu v obci — nebudu
tím, kdo před tvou krásou zaváhal anebo zaváhá
a zničí tak svou stávající ženu, dítě, citlivého tchána.

Když jsem báseň kopíroval z „oblíbeného“ Wordu, našel jsem tam autorův komentář, který zní: „Tvrdošíjně si trvám na tomto tvaru…“ To mne potěšilo. Bez těchto hrdinských, byť pro mnohé trochu protivných rozhodnutí, se vlastně žádný vážně míněný podnik podniknout nedá. Týká se to životního směru, ale jistě také tvorby obecně - a poezie zvlášť. 

Přeji Ti Tomáši, abys ve svém revíru nikdy nezabloudil!

View Event →
Jitka N. Srbová
Sep
20
7:30 PM19:30

Jitka N. Srbová

Uvádí Borkovec

Sedím na bobku, nad louží, a dělám účty

Čtení z nové básnické sbírky Les, která v říjnu vychází v nakladatelství Dauphin.

Jitka N. Srbová (1976) vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011) a Světlo vprostřed těla (2013).

Musíme si vážit svých stavení.
Stavení: stav, ve kterém se stojí.

 

Petr Borkovec, Lesy Jitky Srbové

Les je starý muž.
Les blázní.
Les ti patří.
Les se buduje za barákem.
Les má problémy.
V lese je možné cokoli.
Les v pozoru.
Les si myslí.
Les někdo potkal cestou do práce.
Les cestuje v utajení.
Les o půlnoci mizí.
Les nám vlezl do milostné předehry.
Strašidelný les tleská.
Prostřels mi les.
Les se děje.

Ano, „les se děje“, píše Jitka Srbová. V její nové sbírce (která myslím představuje vrchol toho, co dosud napsala) se les skutečně děje nepřetržitě. Překotně i v poklidném tempu i (nesnesitelně) zpomaleně; les se děje v dálce i tak blízko, že vidíme jen strukturu borovicové kůry, která připomíná všechno jenom ne borovicovou kůru (navíc to hnědé vrstevnaté „cosi“ právě promluvilo); les se děje kolem lidí, o nichž se tu mluví, i v nich samotných, v jejich tělech a hlavách; les se uskutečňuje uvnitř toho, kdo promlouvá, i kolem něj. Les je starý muž i tajemný pasažér. A je i tím, kdo k nám promlouvá, kdo myslí, blázní, tleská a leze do milostné předehry. Básnířka – a to je ohromující už při prvním listování tou spletí – les pochopila a brilantně „vytěžila“ (s pomocí nějakých obzvlášť talentovaných nymf) jako metaforu, paralelu, symbol i prostor, který stojí za to si dobře prohlédnout a dobře popsat. Líbí se mi, že autorka neslevila: les hraje hlavní roli v celé té rozsáhlé sbírce a až do konce se ukazuje v překvapivých podobách a polohách.

Když se to takhle pojmenuje, zní to pěkně, ale vlastně bych to řekl jinak: Jitka Srbová ráda chodí do lesa (asi do nějakého, který má jméno), o tom lese ví dost (má tam „své“ přátele, „svá“ místa) a, umí se v něm chovat, pozorovat, umí sbírat houby i přiblížit se k srnci tak, aby ho nevyplašila. Nejspíš to dělá od dětství; tyhle věci se za měsíc nenaučíte. Les ji patřil, patří.

Ale teď v letech 2014, 2015, 2016, když se proplétá stromy a prodírá houštinou, doléhá na ni, že les je taky hrůza hrůzoucí – to cítila vždycky, ale teď to ví, teď to zesílilo; a už to není hrůza nad každé pomyšlení a bez příměru – naopak: nyní ji připomíná mnohé z toho, co denně žije. Když teď chodí lesem a pozoruje slimáky, jehličí a kameny – vidí tolik paralel ve vztazích, svých, svých blízkých i lidí, které míjí. A tak dál. Taky bych zmínil Jitčinu obavu z toho, že les je v ohrožení, tolika lidem – v lepším případě – lhostejný (chci říct, že jakýsi „eko“ rozměr její sbírky bych vůbec nepodceňoval a jsem za něj rád). Autorka se ohledně toho dovede rozkřiknout: „Neříkej, že nevíš, co je les… Les ti leze z očí!“ Vynikající!

Tak.

„Neplač, muchomůrko“ Daisy Mrázkové považuju za jednu z nejlepších českých básnických knih. Je možné, že Jitka Srbová napsala druhý díl.

 
2016 09 20 Jitka Srbová
 
View Event →
Adéla Knapová, Nemožnost nuly & Vilém Vlček & Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři & konec sezony
Jun
28
7:30 PM19:30

Adéla Knapová, Nemožnost nuly & Vilém Vlček & Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři & konec sezony

20 h Adéla Knapová, Nemožnost nuly, uvedení novinky Fra za přítomnosti autorky čte Erik Lukavský

21 h Vilém Vlček, cello, Bach a Lutosławski (15minutový koncert před Café Fra)

22 h Anežka Charvátová, Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři

fotky z celé sezony (Lipár, Hanušová), komentáře, třešňě (hodně)

 

Petr Borkovec, Nemožnost nuly

Hlavní postava Nemožnosti nuly nemá jméno (nemají ho ani jiné postavy), je nevýrazná, až je neviditelná, mimo zorná pole všech; je to ten, kterému se život prostě jen tak přihodil. Na malém městě, které taky nemá jméno. Život se pořád odkládá, každý den nesčetněkrát, a to odkládání je plné detailů a drobných prací. A když se zdá, že už se s tím začne (Mluv! Žij!), tak se začne nějak špatně, okamžitě se ví a vidí, že je to špatně, už se jen čeká, až se to zvrtne, což se vzápětí stane – a pak se zase pokračuje v oddalování.

Čtu ten text, skládám si kus po kusu příběh bezejmenného – pomalu a s jistotou. A do toho jako by neustále vrůstal, padal, valil se (jako neodbytná plazivá rostlina, jako nějaká neskladná těžká věc, jako průtrž špinavé vody) jiný děj. To odkládání života, nežití života atp. tu není jen formulováno (i když to taky a pořád, v mnoha variacích, které se po celou dobu vracejí, až z nich bolí hlava), je především ukazováno, zjevováno. Adéla Knapová dovede plíživou marnost ukázat s velkou smyslovou intenzitou na věcech, zvířatech, rostlinách (hodně ovoce a zeleniny!), lidských tvářích a tělech a jejich částech. Dává si záležet na neveselých situacích a konfiguracích, které pro ně vytváří. Na střídání vzdálenosti, odkud je pozoruje a popisuje. Její text je plný rozmluv věcí (chvílemi jsme jak v podivných bajkách), zvláštních rostlinných metafor a přirovnání, vizuálně umanutých popisů. A ty rozmluvy a popisy a přirovnání upomínají skoro vždy na tíhu světa (ne na jeho zářivost).

Tohle mi při prvním rychlém čtení přišlo pozoruhodné a silné. Padání a zarůstání a valení se světa do lidského příběhu (i kolem příběhu); jak to, co nemá jméno, co je zaměnitelné, co se jen přihodí – jméno konec konců dostává, je nakonec jedinečné a nevyhnutelné.

 
2016 06 28 Knapová, Vlček, Cabrera Infante, konec sezony
 
View Event →
Alena Machoninová & Jan Machonin & Viktor Pivovarov
Jun
21
7:30 PM19:30

Alena Machoninová & Jan Machonin & Viktor Pivovarov

Zloději všedních okamžiků

Alena a Jan Machoninovi uvedou antologii pětice ruských básníků tzv. lianozovské školy, která pod názvem Zloději všedních okamžiků vyšla na sklonku letošního jara v nakladatelství Arbor vitae. Ruské originály čte Viktor Pivovarov.

„Lianozovská skupina? To je přece moje žena Olja, moje dcera Valja, můj syn Lev, vnučka Káťa, vnuk Saša a můj zeť Oskar Rabin,“ hájil se Jevgenij Kropivnickij, když byl v roce 1963 obviněn z formalismu, z organizování lianozovské skupiny a výstav neoficiálního umění. Lianozovské básníky a malíře však nespojovala jen rodinná a přátelská pouta, ale také osobitá poetika, soustředěná na všednodennost bez příkras, na konkrétnost vyslovených a zaslechnutých slov i spatřených obrazů. Bez manifestů a deklarativních prohlášení patří dnes tito kdysi undergroundoví autoři k ruské klasice 20. století.

Antologie představuje tvorbu Jevgenije Kropivnického, Genricha Sapgira, Igora Cholina, Vsevoloda Někrasova a Jana Satunovského, kteří se na přelomu 50. a 60. let potkali v obci Lianozovo. Dveře tamního bytu malíře Oskara Rabina se navzdory státní moci otevíraly všem zájemcům o nezávislé umění. Z pravidelných návštěvníků se postupně stala skupina – svou poetikou blízká konkrétní, experimentální či minimalistické poezii západní, zároveň však vyrůstající z domácích kořenů, z avantgardy počátku století a reálií moskevské periferie.

 
2016 06 21 Machoninová, Machonin, Pivovarov
 
View Event →
Fra podle Miroslava Olšovského
Jun
14
7:30 PM19:30

Fra podle Miroslava Olšovského

Čtení jako koncept – Jiří Kolář
 
Veřejná čtení poezie mívají jedno společné – při poslechu básní jsme zahlceni jejich množstvím, zatímco konkrétní báseň, kterou jsme právě zaslechli, si nemáme šanci znovu připomenout, neboť jsme již zaměstnáni básní následující. Nemůžeme se k ní navrátit jako při soukromém čtení.

Přitom je takový návrat důležitý především v moderní poezii, neboť ta je na variaci a obměně jednoho a téhož motivu, vytvářející rytmické opakování, založena.

Dvanáct lidí po sobě přečte jednu až tři mnou vybrané básně z Kolářova cyklu Y 61 z básnické sbírky Básně ticha, přičemž si můžou vybrat pořadí i počet básní, které nakonec přečtou.

Teprve v opakování a variování původní básně totiž vyvstane její skrytá hloubka, teprve v opakování, vytvářející jistou monotónnost poslechu, bude báseň díky tomu, že ji přečte vždy někdo jiný, nasvícena z několika perspektiv, jež můžou vhrnout světlo na další Kolářovu tvorbu.

Zprvu jsem chtěl minimalizovat množství přečtených básní na jednu, ale nakonec jsem se rozhodl při přípravě tohoto konkrétního večera rozšířit počet básní na tři, protože očekávám, že rytmus vyvolaný čtením a opakováním tří básní bude zkrátka zajímavější. Opakování, která vzniknou, budou náhodná.

 

Tři básně Jiřího Koláře Večeře, Královna lesa a Říct či neříct četli v tomto pořadí Michal Maršálek, Petr Maděra, Ladislav Čumba, Miloslav Topinka, Petr Borkovec, Josef Straka, Vít Janota, Tomáš Hudec, Tašo Andjelkovski, Antonín Petruželka, Jaromír Typlt, Miroslav Olšovský.

2016 06 14 Miroslav Olšovský – čtení jako koncept

View Event →
Fra Book Club: Marek Šindelka, Mapa Anny
Jun
13
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Marek Šindelka, Mapa Anny

  • 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 (map)
  • Google Calendar ICS

Pojďte s námi vyzkoušet knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme. Ve druhé půli se k nám přidá i autorka či autor a zodpoví otázky.

První knihou, o které budeme podrobně mluvit, bude próza Marka Šindelky "Mapa Anny".

Do 20. května se závazně přihlaste na e-mail bookclub@fra.cz. K dispozici je deset míst.

Pilotní Fra Book Club se uskuteční v pondělí 13. června od 19 hodin v Café Fra. Moderátory budou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

Účast na červnovém book clubu je zdarma.

View Event →
Peter Repka (Slovensko)
Jun
7
7:30 PM19:30

Peter Repka (Slovensko)

Peter Repka (1944), slovenský básník a prozaik. Spolu s Ivanem Laučíkem a Ivanem Štrpkou člen skupiny Osamelí bežci. Knižně debutoval v roce 1969 sbírkou Sliepka v katedrále. Autor sbírek Že-lez-ni-ce (1992), Priateľka púšť (1996), Karneval v kláštore (2002) a Relikvie anjelov (2006); výbor z popřevratové tvorby, doplněný o nové básnické texty, vyšel v roce 2005 pod názvem Básne.  Dále publikoval knihu poznámek a glos Chvála zápisníku (2011), povídky Spätné zrkadlo (2012) aj. Od roku 1973 žije v Německu.

Úvod a komentáře Jonáš Hájek

 
 
2016 06 07 Peter Repka
View Event →
Bohnická literární dílna
May
24
7:30 PM19:30

Bohnická literární dílna

Tereza Saxlová a Tomáš Vaněk čtou své texty, uvádí David Ašenbryl a lektorka dílny Kateřina Kováčová, která – jako host večera – čte básně ze sbírky Sem cejtila les.

 

Přiléhavá slova nikdy nebolí
nezarývají se do masa zastydlého těla
le provrtávají černozem, v níž je uvězněno

Tereza Saxlová

 
 
2016 05 24 Bohnická literární díla
View Event →
May
14
7:30 PM19:30

Tibor Kiss Noé (Maďarsko) a Adéla Gálová

Uvedení českého překladu prózy Už máš spát

Česky a maďarsky, tlumočeno

Ve spolupráci s nakladatelstvím Protimluv

Tibor Noé Kiss pochází z Budapešti (*1976). V současnosti, po studiích sociologie v jihomaďarském Pětikostelí, žije a pracuje tamtéž v redakci literárního časopisu Jelenkor (Přítomnost). Prozaický debut s názvem Inkognito (Inkognitó) vyšel v roce 2010. V pořadí druhý román Už máš spát (Aludnod kellene) byl vydán v roce 2014 a vzbudil velkou odezvu u čtenářů i kritiky, včetně loňské nominace na nejlepší knihu roku.

View Event →
Piotr Macierzyński (Polsko) a Lucie Zakopalová
May
13
7:30 PM19:30

Piotr Macierzyński (Polsko) a Lucie Zakopalová

Česky a polsky, tlumočeno

Ve spolupráci s Polským institutem v Praze

Básník Piotr Macierzyński (1971) navazuje na tradici grotesky a satiry, s oblibou si nasazuje masku šaška a cynika, který říká pravdu o svém okolí i o sobě. Pro jeho poezii je typický anarchistický humor, hra s klišé a vulgarismy. Básně jako by vznikaly v reakci na každodenní situace – setkání na ulici, zahlédnutou reklamu, náhodnou myšlenku. Každý motiv pak Macierzyński rozvíjí přesnými a ostrými verši k závěrečné pointě. Jeho poezie je hovorová, přirozená jako řeč. Jeho básně vyšly česky v Antologii současné polské poezie (Fra 2011), v roce 2015 vydalo nakladatelství Petr Štengl sbírku Antologie esesáckých básní v překladu Ondřeje Zajace.

Těm co se chystají skočit pod vlak
jistěže respektuju vaše rozhodnutí
ale viděl jsem jednoho z vás v akci
a musím uznat že metoda to je účinná
ačkoli vlak sotva vyjel z nádraží Varšava-Západ
tělo leželo schoulené pod předposledním vagónem
a hlava se skutálela z náspu…

 
 
2016 05 13 Piotr Macierzyński
View Event →