S.d.Ch. a Rubato
Dec
18
7:30 PM19:30

S.d.Ch. a Rubato

S.d.Ch. a Rubato

Kniha Tutáč

od 21 h vánoční večírek Fra

Když byla Kniha Tutáč ještě před vydáním – už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.



S.d.Ch., autor dramatických a prozaických textů, básník, výtvarník a hudebník (Periferie 42, Ruce naší Dory). Spolupracuje s časopisy A2, Umělec, Svět a divadlo a serverem A2larm. Dvě Ceny Alfréda Radoka za původní dramatický text. Člen platformy Dogma Spitfire pro rozvíjení kulturně-diverzních  principů v umělecké tvorbě. Za svou hru Zátiší ve Slovanu získal Cenu Alfréda Radoka za rok 2012 a za drama Duchovní smrt v Benátkách Cenu Alfréda Radoka za rok 2013.

2018 12 18 S.d.Ch. a Rubato

View Event →
Pavel Kolmačka
Dec
4
7:30 PM19:30

Pavel Kolmačka

Pavel Kolmačka, 
Život lidí, zvířat, rostlin, včel


Čtení z nové básnické sbírky (Triáda).


Moderuje a s autorem hovoří Robert Krumphanzl.


Soubor má stejně jako Kolmačkovy předchozí knížky (Moře, Wittgenstein bije žáka) několik částí (Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí, Les), jež se skládají z pásem, cyklů a samostatných básní. Převažují volné verše (občas je užit rým), vyskytují se zde i básně v próze. Žánrově je kniha velmi pestrá: lyrickou reflexi střídají hovory o snech, deníkové záznamy nebo zaslechnutá komunikace radioamatérů.

2018 12 04 Pavel Kolmačka

View Event →
Fra Book Club: Gunnar Gunnarsson, Advent
Dec
3
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Gunnar Gunnarsson, Advent

Host: Daniela Iwashita, redaktorka českého překladu

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Adam Borzič
Nov
27
7:30 PM19:30

Adam Borzič

Adam Borzič, 
Západo-východní zrcadla


Čtení z nové básnické sbírky (Malvern).


Ve své čtvrté básnické knize opouští Borzič opulentní imaginativní jazyk i hřmotný subjekt předchozích sbírek a vrací se k dřívějším motivům své tvorby, k historickým básním, jejichž styl je střízlivý a čirý. Západo-východní zrcadla tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. Tento básnický mezikulturní dialog je pro Borziče rozhovorem srdečním. Je také odpovědí pro ty, kdo na pozadí imigrační krize vnímají západní a islámskou kulturu jako nesmiřitelné protiklady.

 
2018 11 27 Adam Borzič
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Milý Adame, jsem už tak ustrojen, že když v knize básní vidím dedikaci Johannu Wolfgangu Goethovi, názvy básní jako Fátima z Cordóby o svém vztahu k Ibn Al-Arabímu a autorovu esej, v níž padne 37 jmen básníků a 22 jmen filozofů (z toho asi 28 jmen, která jsem nikdy neslyšel), prchám v panice. A řekl bych, žes to v Zrcadlech v tomto směru dovedl celkem daleko a že mě pár dalších čtenářů bude mít chuť následovat. Ale už při prvním listování novou sbírkou jsem zároveň pocítil, že bys tu knihu mohl napsat, i kdybys byl třeba hrnčíř nevím kde a nějaký monzun nebo zefýr ti zničehonic přihrál slova „Forlí“ a „Bagdád“. Jména dvou neznámých měst, jejich zvuk a tvar: nic víc bys neměl, a přesto v chudém příbytku napsal kompletní Zrcadla! Tak jako jinému básníkovi kdysi stačil název Zahnívající čaroděj, aby stvořil Podivuhodného kouzelníka.

Tak já toho pocitu využiju, úplně se mu poddám, všechno sis to vymyslel, pod arabskými jmény se skrývají jen ornamenty plné květin a ptáků, barevné obrazce a nějaké opakující se motivy, vnímám jen jejich rytmus. Ta vlastní jména jsou čarovné předměty. A jména míst podivuhodná zvířata. A i ten Dante, Boticcelli, Giotto a další jsou zvuky, věci, zvířata a rostliny a lidé pro děti. Možná mám nějaké matné vzpomínky na rod Medicejských a Leonardovu Medusu, na tři verše z Dívánu Háfize, ale teď jsem všechno zapomněl. Jsem dítě a jsem hrnčíř, vím málo, vlastně nic a – s tím to celé čtu.

A co se děje? Je to vlastně překvapení, ale celá ta sbírka se mi zdá jako prostý a velmi, velmi důvěrný rozhovor. Můj přítel, s nímž mluvím, je neobyčejný přítel: dbá na to, aby hovor báječně ubíhal, je to poutavý a dost vtipný vypravěč – ví, že setkání přátel je vzácné a na tu vzácnost nezapomíná ani na vteřinu. Záleží mu na mě a na té chvíli. Mění rytmus, hlídá refrény, vrší obrazy, je naléhavý a hned zas uvolněný, líčí detaily, rozhrnuje oslnivé rozsáhlé obrazy. Takový stratég: zlehčit, zvážnět, zlehčit, zvážnět. Dost se spolu smějeme!

V tom rozhovoru jde o lásku a tvořivý život – a můj společník o nich vypráví ze všech stran a vzdáleností. Je chvílemi tak temperamentní, že se mi zdá, že mluví několika jazyky. Ale proč mám pocit, že mi celou dobu chce říct něco, co ještě nikomu neřekl, že ty obrazy a historky a dlouhé zasluněné verše nejsou všechno. Kdyby ale jimi jen zakrýval a citlivě oddaloval něco, co mi chce svěřit, nikdy by přece nebyly tak poutavé! Ovšem něco tam je, někde, a on to neřekne, možná to ani přesně neví – ale právě z toho ČEHOSI pod tím vším plyne můj pocit nebývalé důvěrnosti. Až ten naštěstí dlouhý rozhovor skončí, oba se vrátíme do svých příbytků, kde nás čeká láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota. Bylo to okouzlující, nebude to lehké!

 

Jitka N. Srbová, Risknout konverzi



Při pohledu do zrcadla nikdo z nás nedokáže uvidět svůj pravdivý obraz. Abychom se poznali, potřebujeme druhé, kteří nahlédnou za iluzi odrazu: do hloubi srdce. Toho srdce, které, je-li ponecháno jen samo sobě, často pochybuje a je plné tíživých otázek.



I největší géniové lidstva zůstávají bez svého pravdivého zrcadla bezmocní — kniha o sobě nemá význam: oživují ji až oči čtenáře, jeho vůle porozumět a sdílet dál. Otištěním otevřeného srdce v textu je probuzen sou-cit, spoluúčast. Ta není časem nijak limitována a není ani kulturně určena. Srdce porozumí, neboť ono je z podstaty pravdivým zrcadlem.



Adam Borzič vstoupil svým srdcem na rozcestí dvou kultur — zjednodušeně řečeno křesťanské a islámské — které jsou v dnešních časech umně znepřátelovány managementem strachu. Vstoupil, aby spatřil, že rozcestí je ve skutečnosti soucestím, a nebo přinejmenším může být, pokud se tak rozhodneme. Pamatujme a připomeňme si spolu s básníkem, že spojnicí jsou bytostné potřeby člověka: 
hledání smyslu, napřahování duše k Bohu, úžas před tvůrčím aktem a hlubina lásky.



Tedy básnický mezikulturní dialog, vedený s láskou? Může to vůbec moderní český čtenář přežít? Ale nebojme se zase o něho tolik, o toho našeho čtenáře, je přece zvyklý ptát se a dožadovat se odpovědí, hledat, zkoušet a zkoumat — jinak by nemohly vycházet knihy s tituly jako Jak meditovat, Jak porozumět globální ekonomice, Jak zestárnout či dokonce Jak nezemřít. Jsme zvědaví na svá jak. Jde jen o to, jaké otázky si dovolíme a jaké vychýlení ze svého kulturního rámce podstoupíme pro své odpovědi.



A tu přichází básník Borzič, vtělený pro tu chvíli třeba do Michelangela, a v myšleném dialogu jde hned na dřeň: Ptáš se, jak jsem viděl Člověka? (s. 17) A o kus dále zase ústy milence perského básníka Háfize provokuje: Ptáš se, jak umět milovat? (s. 32) a pak třeba padne záludná otázka k poctě dalšího renesančního velikána, Leona Battisty Albertiho: Ptáš se, co všechno má umět umělec? (s. 58) A my propadáme té sladké hře na převtělování, abychom se udiveně dozvídali, že oni tehdy před nějakými osmi či devíti sty lety stihli umět téměř všechno, a to ještě s lehkostí: jak to jenom mohli dokázat? Zdá se, že nástrojem mnohých byla láska, a to dvojí — láska pozvedající duši k nebesům, a pak také láska pozvedající tělo k extázi. S tím bychom snad mohli souhlasit?



Ve skutečnosti nemusíme souhlasit s ničím, zde se nepodepisují archy ani se nečárkuje účast v týmech. Adam Borzič je principiálně proti týmům. Jeho velká syntéza spočívá v hledání spojnic, které neomezují, ale naopak rozšiřují porozumění člověka vůči světu. Aby nám to chutnalo, pracuje i zde se svým bohatým, obrazným jazykem, který umožňuje prožívat verše smyslově, nechat se unášet obrazy, a pak snad lépe přijmout, že hermetismus, křesťanská mystika i islámská spiritualita tu doslova sdílejí lože.



Bojíme se jen toho, co neznáme. Proto potřebujeme bytostné věci člověka, ty, které sami můžeme a máme zakoušet, aby spojovaly světy. Spolu s autorem budeme v Západo-východních zrcadlech a v sobě hledat odvahu, abychom viděli paralely, abychom chápali a podporovali dobrý základ člověka bez naočkované hrůzy z cizí, domněle nesrozumitelné kultury. Poklady společného světa mohou být znovu vyzvednuty z kulturních přehrad, které jsme pro ně vystavěli. Slovy autorova doslovu: riskněme konverzi do Borzičova úhlu pohledu. Zisky budou větší než ztráty.

View Event →
Vít Slíva, uvádí Martin Stöhr
Nov
20
7:30 PM19:30

Vít Slíva, uvádí Martin Stöhr

Vít Slíva
, Ultima thúlé, nejzazší zem


Čtení z právě vydané básnické sbírky (Host).


Uvádí a moderuje Martin Stöhr.


Procházíme se básníkovou „temnou nocí“, tedy stavy plnými úzkostí a nejistot: Co s námi bude, až tady už nebudeme? Co všechno utáhne slovo, když se ho musíme vzdát? A co utáhne víra, když se dostavují myšlenkově studené běsy pochyb? Barokní sváry a v nich více tmy než světla… a Boha nevidět. Vím, že bych měl věřit, ale neumím to. Neumím to, ale modlím se.

2018 11 20 Vít Slíva, Ultima thúlé, nejzazší zem

 

Martin Stöhr, To Vít ví

Vít Slíva, Slezan a brňan, je básník & bard. To je jisté. Není to přesně ten bard, jakým býval Petr Bezruč. Ve jméně Bezručově to například dvakrát zlověstně zahrká, jako kdyby se pohnul rumpál nad důlní šachtou, ale to jméno se dvěma í jemně vábí. Načrtává dvě přímá, splývavá tempa. Nevím, kam Vít chodí plavat, když přes léto dlí ve své legendární Boudě v Hradci nad Moravicí, ale vím, že jeho tempa jsou výrazem dokonalé svobody, jsem si jistý, že dnes už není ve službách nikoho a ničeho. Jedině vtěleného Slova a Poezie.

Potřeboval jsem si ověřit, co je to bard, tak jsem zašel na Wiki a tam se píše, „že bard (z galského bardus – básník) je postava umělce, který tvoří především epické básně a zpěvy. Celkový projev je výrazně dotvářen umělcem a jeho způsobem interpretace“. To sedí.

Kdysi dávno, ještě v epistulární éře, mi do schránky přišel skromný časopis Modrý květ, který ve Frýdku-Místku vydávali bratři Motýlové. V něm byla otištěna báseň Zpěv kozlů od Víta Slívy. Ty sloky mne popadly za pačesy a naládovaly rovnou do ždímačky. Bylo to tak jiné než pokorné spirituální rozklady, které jsem tehdy četl a sám je tiše vyšíval!

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Chtěl jsem poznat toho běsného chlapa, který se tak podivně obrací na Boha, který boží jméno dokonce mečí v jakési černé řeči přes pusté horizonty krajiny, a brzo se mi to také poštěstilo. Měli jsme redakci, kamrlík třikrát tři metry na Moravském náměstí v Brně.Jednoho rána se tam slezský bard zjevil osobně, rozumí se, že v kocovině, na rameni obrovskou kabelu a na sobě dlouhý šedozelený plášť. Tehdy měl vousy a vlasy ještě výhružně sivé, a já měl vidění, že jeho podmračená figura vyplnila celý prostor, až v něm na mne nezbylo vůbec žádné místo.

Chci tím říct, že na Vítovi, se mi vždy líbilo nejen to, jak píše, ale celý jeho, jak se říká, habitus. Umělecký výraz ne vždy, ale dost často souvisí s výrazem tvůrcova fyzického těla. Na Slívovi se mi zamlouvá, že není básník-běloručka, který vás přichází konejšit. Je spíše básník-boxer. Spíše bodlák nežli laskavec.

Nikdy jsem ho neslyšel vést takové ty chcípácké řeči o smyslu poezie, nikdy jsem ho nepřistihl, že by psal básně o psaní básní, nebo že by se mučil úvahami, jestli je dnes dost in spojení láskyplná luna. Vít nepřichází nikdy sám.Vždy je s ním i jeho rodný kraj a rodný hrob, jeho bratři a blíženci, jeho děti, otec a matka, nebo láska. Často ta Marie, tři hlásky z marnosti, dvě z poezie. Je dobrý když spustí orchestrion, i když jen bubnuje na sud. Ale hraje mu to, i když v básni nemá skoro nic, jen Ťip, ťip, ťap; ticho a velké ucho podvečera.

A pak je zde jiný Slíva, jiný než běsný. Slíva z opačného konce. Tato jeho báseň mne opila a usadila mnohem později, až když jsem byl sám věčně střízlivým otcem.

Při dechovce

Sedím v zahradní restauraci u sklínky piva
a přes slzy vidím, jak mým dospělým synům
roztáčejí kolo štěstí.
Nechce se mi věřit, že už nejsou děti
a že se mé hrkavé srdce
za chvíli zastaví.

Kdyby v té básní místo slova sklínka, stála sklenka, sklenice, půllitr nebo krígl, tak se to celé zřítí. Jaká vzorná práce s jeho erbovními dlouhými í, jaká vzorná práce s vetchým božím lanem, s lítostí, tou šelmou, jejíž jméno zde nakonec vůbec nezazní!

Narazil jsem včera na jednu pěknou poznámku: Umělec nemá být takzvaně originální a vymýšlet další blbosti, ale je povinen udělat to, co za něj nikdo jiný neudělá.

A to Vít ví velmi dobře.

Přesně před deseti lety, 20. listopadu 2008 v 9:33 mi odeslal stručný email, který jsem si dodnes uschoval:

Sněží!

Kurva, konečně sněží!

Chci tím říct, že náš básník věří a hledí možná kamsi dál než jen ke slovům, obrazům a významům. Rozpravu vede rovnou se živly a pudy. Se světlem a tmou. Se životem a smrtí. Pokud píše, vždy je to chůze„podél blesku“. Jen tak to má pro něj smysl. Všechno ostatní je jen lebeda, zašlá zrcadla a kouř nad žabincem.

(Brno, 19.–20. listopadu 2018)

View Event →
Benoît Meunier o překládání Bohuslava Reynka do francouzštiny
Nov
15
7:30 PM19:30

Benoît Meunier o překládání Bohuslava Reynka do francouzštiny

Benoît Meunier a jeho překlady Bohuslava Reynka


Moderuje Jovanka Šotolová.


Večer věnovaný překladům Bohuslava Reynka do francouzštiny, především dvojjazyčné knize Podzimní motýli / Papillons d’automne (Romarin), která vyšla na podzim tohoto roku. Debata o překládání poezie z francouzštiny a do francouzštiny a příbuzná témata.

Česky a francouzsky.

 
2018 11 15 Benoit Meunier
 
View Event →
Tomáš Gabriel & Matěj Lipavský
Nov
13
7:30 PM19:30

Tomáš Gabriel & Matěj Lipavský

Prequel a jiné básně


Představení knihy Prequel (text Gabriel, obrazy Lipavský, vydal Dusot). Čtení z připravované básnické sbírky Tomáše Gabriela Údolí pokusu o výsadbu bříz. A několik textů Matěje Lipavského z rukopisu.

 
2018 11 13 Tomáš Gabriel & Matěj Lipavský
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Žádný úvod dnes nemám. Jen oblíbený verš a půl z poezie TG. Je to:


Pak jsem ji viděl, nebo mi někdo řekl, že ji viděl říct, 

vlastně mi to řekla sama, že…


Od dětství mám touhu, jak skoro každý, podívat se na svět složeným okem vážky (nebo okem světlušky třeba). Prostě mít druh zraku, který je zaměřen na jiné priority, než je tomu u člověka. Kdyby přišel čert nebo připlula zlatá ryba – a řekli, že mám mít jakékoli přání, tohle byl vždycky vážný kandidát. Vědci takové výzkumy, pokud vím, dělali a dělají: existuje myslím záznam pohledu světlušky na kostelní věž. Ale už si to nepřeju, protože když čtu Tomášovy básně, připadá mi, že fasetové oči mám.



Tenhle pocit mám i u skladby Prequel. Ale je to složité.

Co to je? Asi básnická skladba. Slovy autorů: Milostný romantický příběh o detektivním příběhu. Slovy autorů: Sonda do temnot vědomí – ovšem doprovázená nádherně barevnými čtverci. Čtenář zpozorní hned, jak tu věc bere do ruky, protože okamžitě cítí, že mezi těmi obrazy a textem probíhá něco podivného. Co to celé je? Příběh doplněný, dovysvětlený „předpříběhem“, který se celý dohromady jmenuje Předpříběh (Prequel) – takže někde je, bude ještě něco? Pokus o zapsání hnutí mysli po dobu třiceti vteřin? Nebo předvedení protivné věty: „A v hlavě se ti promítne tvůj život jako film!“? Jak to číst? Jak to číst tiše, jak to číst nahlas? Mám pocit, že to má být nahlas přečteno nějak celé naráz – kdyby se na jednom místě sešlo tolik lidí, kolik je tam veršů a všichni pronesli svůj verš najednou! Tak by to možná bylo správně. Co to je? Něčím je ten text tak obyčejný, rozbor všednosti, a přitom v každém druhém verši nějaká obtíž, vlna, něco, čeho by byl celý seznam.

View Event →
Olga Stehlíková, uvádí Milan Děžinský
Nov
9
7:30 PM19:30

Olga Stehlíková, uvádí Milan Děžinský

Olga Stehlíková, Vykřičník jak stožár


Čtení z nové básnické sbírky (Perplex).


Úvodní slovo Milan Děžinský a Dan Jedlička.


Hudební doprovod Tomáš Braun.


Bůh je nejosamělejší člověk na světě, čteme ve třetí sbírce básní Olgy Stehlíkové, ale není to bůh krutý ani lhostejný, jen lidsky osamělý. Nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, ho nutí hledat útěchu v příbězích. Vypráví si je sám. Přesouvá své figurky s dětským zaujetím, pozoruje jejich rozvržení a touží jim být blíž, být jim roven. A tak je portrétuje: je přitom nehezky hravý, a přesto plný rozmarného porozumění. Pokud se směje, pak láskyplně. V očích má ale vykřičník jak stožár.

 
 
2018 11 09 Olga Stehlíková
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Tak ostrý vtip, tak pronikavý cit pro řeči, tak brilantní balanc mezi sprosťárnou a jejím opakem (nemůžu si teď vzpomenout, jak se tomu opaku říká)! Takový talent na proměnu pěny dní v něco z mramoru! Na proměnu hlášky v něco, co souvisí s Kassandrou. To se málokdy vidí. A víceméně pouze u nevěst nejbohatších gangsterů, které s gepardími kožichy na ramenou kouří před casinem – ne v knížce básní. A taky strašná černá samota, která se pod tím vším otvírá a řve; slyším, že řve! Řve od prvního verše, který zní utíkáš od muže a dětí, ale tak to dělají všichni, až k posledním veršům, které zní miluji tě, jako bys byl po smrti / a ty jsi.

Nová kniha Olgy Stehlíkové – s vtipným, sprostým, nesprostým, nemožným, příznačným, snovým názvem Vykřičník jak stožár – čtenáře probouzí ve tři v noci, vede ho někam, kam rozhodně nechce, v hodině, s níž ve svém životě vůbec nepočítá. Nová sbírka Olgy Stehlíkové zatahuje čtenáře do prudké noční hádky, v níž ten druhý je o dvě až tři děsivé scény napřed. A jako pauzy, nádechy, odpočinky mezi těmi hroznými výstupy jsou tu drobné křehké básně-eseje o dětech a poezii. Až hádka skončí (Jak? Nijak!) a přijde únava a rozední se, právě na děti a na úvahy o psaní básní dopadne světlo a budou tu proti samotě. Autorka jim „tiskne rameno“ (svým dětem i básníkům) a zároveň se jich drží.

Gratuluju, dobrý večer a neklidnou noc!

View Event →
VERSschmuggel: Tom Bresemann & Jan Škrob
Nov
6
7:30 PM19:30

VERSschmuggel: Tom Bresemann & Jan Škrob

Versschmuggel je překladatelským seminářem pro básnířky a básníky a již tradiční součástí Poesifestivalu Berlin, jednoho z největších básnických festivalů v Evropě. Letošní ročník Versschmuggelu tvořila šestice česko-německých dvojic. Tom Bresemann a Jan Škrob jsou první z nich, která se představí v Praze.

Večer uvede kurátor projektu Jonáš Hájek, moderovat bude Ondřej Buddeus. Organizátorem česko-německého Versschmuggelu / Překladiště je Haus für Poesie Berlin, partnery projektu pak České Literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny), Asociace spisovatelů, Česko-německý fond budoucnosti a Goethe institut Praha.

Tom Bresemann (nar. 1978 v Berlíně) se věnuje psaní, organizování a koncipování poezie a literatury, od autorských konferencí přes cykly rozhovorů a autorských čtení až po zcela nové formáty akcí. Je spoluzakladatelem a spoluředitelem literárního domu Lettrétage v Berlíně. Jeho vlastní texty vycházejí od roku 2004 v časopisech a antologiích. Dosud vydal tři básnické sbírky a jednu povídku, naposledy knihu „arbeiten und wohnen im denkmal“ (žít a pracovat v památníku, luxbooks 2014). Jeho texty byly přeloženy do angličtiny, italštiny, švédštiny, španělštiny a hebrejštiny. V roce 2016 získal literární stipendium Senátu města Berlín. Jeho báseň „von jeglichem wort, das durch den mund den menschen vernewet – duencke und gespanne in häutigem deutsch“ vychází od roku 2018 kontinuálně v nejrůznějších formátech, jako jsou poetry clips, memy, zvukové nosiče, výstavy, živé situace, objekty, audio a/nebo videosoubory, zvukové sekvence, na nejrůznějších online platformách i v tištěné podobě.

Jan Škrob (nar. 1988 v Praze) je považován za jeden z největších objevů posledních let. Je to básník a překladatel a debutoval v roce 2016 sbírkou „Pod dlažbou“ (Eman 2016). Škrob je politicky radikálně levicově zaměřený, zároveň praktikující křesťan. Jeho poezie je zakotvena v moderní tradici a vědomé práci s formou. Mohlo by se mu podařit zacelit trhlinu, která se v posledním desetiletí v české poezii otevřela mezi angažovaností a autonomií. V jeho díle se hluboká víra setkává s konflikty a realitou, nedorozuměními a pochybnostmi. V roce 2017 byl nominován na cenu DILIA Litera – ocenění za objev roku v rámci Magnesie Litery. Přeložil nejrůznější básníky, zejména z angličtiny, mimo jiné Wole Soyinku a Denise Levertovovou. V roce 2018 vyšla v nakladatelství Malvern jeho druhá sbírka nazvaná „Reál“. Ve svých nových básních klade prostřednictvím afinity ke Spoken word silnější důraz na orální a performativní moment, který hraje v současné české poezii stále silnější roli.

 
2018 11 06 Bresemann Škrob
View Event →
Li Li, uvádí Zuzana Li
Oct
16
7:30 PM19:30

Li Li, uvádí Zuzana Li

Li Li se narodil v Šanghaji, v roce 1988 přesídlil do Stockholmu. Poslední dva roky žije v Praze na Újezdě. Básník nejznámější čínské generace, překladatel poezie, vášnivý fotograf. Píše čínsky i švédsky. Jeho čínské překlady básní Tomase Tranströmera vyvolaly velkou veřejnou polemiku s lingvistou, sinologem a členem Švédské akademie Göranem Malmqvistem. O životě ve dvou velmi odlišných jazycích a různých světech.

2018 10 16 Li Li, uvádí Zuzana Li

 
View Event →
Lukáš Csicsely
Oct
9
7:30 PM19:30

Lukáš Csicsely

Lukáš Csicsely

host Alžběta Stančáková

Čtení z vydaných i nevydaných próz.

Lukáš Csicsely (1989) vystudoval estetiku a filmová studia na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Podílel se na scénářích k filmům, seriálům, rádiovým a ilustrovaným knihám. V Revolver Revue debutoval komickou novelou Svátek. V nakladatelství Meander vyšla jeho povídka Předvečer svatého Mikuláše.

Alžběta Stančáková (1992) básnířka a prozaička. Vystudovala bohemistiku na FF UK, nyní na stejné fakultě studuje navazující magisterský obor komparatistika. Redaktorka časopisu Psí víno. Debutoval v roce 2014 sbírkou Co s tím?, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena.

 
 
2018 10 09 Csicsely Stančáková
View Event →
Ewald Murrer, Tma se mne dotýkala
Oct
2
7:30 PM19:30

Ewald Murrer, Tma se mne dotýkala

Básník a výtvarník Ewald Murrer čte z nové sbírky Tma se mne dotýkala (Argo).
Uvádějí a moderují Petr Onufer a Petr Borkovec.   

Ewald Murrer publikuje střídmě. Jeho básním je vlastní tlumená atmosféra a uměřenost ve výrazu. Jeho texty bez vazby na konkrétní čas a prostor jsou obrazy, v nichž se prolínají spatřené detaily a výjevy s vytříbenými představami stvořenými imaginací. Převládající náladou je melancholie a smutek, které se pojí s obrazy stínů a temnot. Obraz básníka, který „hledí z okna a píše báseň“, narušuje ironický odstup, s nímž si autor vypůjčuje motivy a postupy dekadentní poezie. 

Ewald Murrer (* 1964 v Praze) je autorem básnických sbírek Mlha za zdí(Mladá fronta, 1992), Vyznamenání za prohranou válku(Vokno, 1992), Zápisník pana Pinkeho(Inverze, 1993), Situace(Krásné nakladatelství, 1995), Sny na konci noci (Petrov, 1996) a Nouzové zastavení času(Host, 2007). Publikovat začal v osmdesátých letech v prostředí undergroundu, podílel se mj. na legendárním sborníku Už na to seru, protože to mám za pár, jeho texty jsou zastoupeny i v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě(Revolver Revue, 2013). Jeho báseň Nad řekou plyne stříbřitý opar z přítomné sbírky zařadili editořiSylva Fischerová a Jan Šulc do antologie Nejlepší české básně 2017.

 
2018 10 02 Ewald Murrer
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Když čas od času myslím na Ewalda Murrera, vzpomenu si vždycky na dvě věci: na pocit strašně vzdálené, nedosažitelné dokonalosti a krásy, který se mě zmocnil, když jsem poprvé četl Zápisník pana Pinkeho. Spojení elegance a exotismu a literárního vzdělání mě tehdy úplně ohromilo – a taky trochu ochromilo, všechno mi na sobě připadalo tak obnošené a hloupé a všední. Murrer začínal tam, kde já jsem končil – to bylo k vzteku! Vyřešil jsem si to tenkrát tak, že jsem v duchu pořádně pomluvil dvě věci v Zápisníku: sen (ten mě přece nezajímá, já miluju skutečnost!), střídání a míchání prózy a veršů (co je to za bordel; je třeba dělat pořádná rýmovaná čtyřverší). Pletl jsem se samozřejmě v obojím – ale tím pádem jsem Pinkeho nějak přežil.


Druhé, na co si vzpomenu, je úsměv EW: děje se někdy v devadesátkách asi v redakci Iniciál. Nevím, jestli se mi vysmívá, nebo je stydlivý; jestli mnou pohrdá, nebo je nesmělý; nevím, jak je možné, že ten zvláštní úsměv zůstává stále stejný, když mluví o úplně různých věcech. Takový úsměv: nemá zjevnou příčinu, nikam nevede. Vlastně to vypadá, že ten básník se mnou mluví, a přitom se celou dobu usmívá něčemu jinde, někomu jinému. Tohle jsem nikdy nezapomněl.




Když si čtu básně z knížky, kterou uvádíme, básníka EW bezpečně poznávám – a hned také ožívají ty staré zážitky. V těch většinou krátkých, někdy velmi krátkých básních – vytříbených, exotických už spíše tlumeně a psaných jistou rukou, která bezpečně ví, kde škrtnout, kde střihnout a kde zmlknout – mám nejraději přesně to, co jsem řekl o autorově úsměvu. Něco se v básni říká, vyjevuje, popisuje – ale každé slovo, verš jako by byly soustředěně upnuty někam jinam, k něčemu jinému. Čtenář má chuť zatřást tím pětiverším nebo osmiverším a zakřičet: „Na co, proboha, myslíš?“ To je dost vzrušující! Ewald Murrer někdy čtenáře nechá tak, někdy mu něco málo naznačí. Mám nejradši, když ho nechá tak. Jako třeba v té básni o jaru, kde se slunce opírá do vápna a osvětluje keře, kouří se z kaluží a dým padá dolů – ale člověk, když to čte, má takový postranní pocit, že se děje něco hrozného. Ale neví jistě.

Murrerovy básně ve sbírce – a to je třeba zdůraznit – jsou vůbec skrytě upřeny k něčemu spíš neradostnému, temnému, skoro tragickému!

A těm rtům a jejich úsměvu je mimochodem věnována celá báseň. Zní:



Na cestách mezi těmi lesy,

které jsou tam, 
cítím se být tady. HORNÍ RET



Na cestách mezi těmito poli, 

které jsou tady, 

jsem tam. SPODNÍ RET




Gratuluju ke knize a těšíme se na čtení.

View Event →
Fra Book Club: David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži
Oct
1
7:00 PM19:00

Fra Book Club: David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži

Fra Book Club
David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži
Ve druhé půli večera debata s překladatelem Martinem Pokorným. 

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem(nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

 

View Event →
Tabook: Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu (Fra)
Sep
29
9:00 PM21:00

Tabook: Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu (Fra)

Fra na Tabooku

Petr Borkovec
Akce, epitafy, diktáty, inzeráty, protipověry, rčení, stížnosti, zákazy a zlomky
Čtení ze sbírky Herbář k čemusi horšímu. A také z nových krátkých prozaických textů.

Sbírka Herbář k čemusi horšímu je něco mezi atlasem a skládkou. Vychází z nejistého pocitu, že básně se válejí jak pod placatějšími kameny, tak v agresivních i melancholických diskusích vážkařů, detektoristů a sběratelů achátů nebo v pevných postojích na stránkách myslivost.cz. Z nejistého pocitu, že nejlepší básní je etymologické heslo slova „remíz“ a že je třeba vytvářet nová přísloví. 

Herbář k čemusi horšímu je elegií za příčetnost mluvčích, za jejich zesnulou důstojnost a pozůstalý život v bizáru. Borkovec odhaluje samu kulturnost jako nefunkční. Ukazuje, že je člověk stále hříčkou přírody, i právě když se pokouší zkonstruovat větu, když absurdně necitlivým užíváním jazyka odhaluje svou přirozenost. Přírodní lyrika. Tomáš Gabriel

 
Tabook: Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu
View Event →
Tabook: Nicanor Parra, Jiné básně (Fra)
Sep
28
6:00 PM18:00

Tabook: Nicanor Parra, Jiné básně (Fra)

Fra na Tabooku

Nicanor Parra, Jiné básně (Fra)
Uvádí, debatují a čtou Petr Zavadil & Erik Lukavský

O jedné z klíčových postav latinskoamerické poezie 20. století mluví a diskutuje překladatel Petr Zavadil. Čtení je zároveň představením obsáhlého výboru z Parrovy poezie, který letos vyšel pod názvem Jiné básně. Básně čtou Petr Zavadil a Erik Lukavský. 

Nicanor Parra nikdy není tam, kde se na něj čeká. Fyzik, který se pustil do psaní básní. Básník, který vymyslel antibásně. Antibásník vyrábějící z tácků angažované artefakty. Levičák popíjející uprostřed studené války horký čaj v Bílém domě s Pat Nixonovou. Veličina potměšile píšící už jenom děkovné řeči. Pro Cervantesovu cenu místo sebe poslal vnuka a svůj psací stroj. Ten věčný náskok není zadarmo. Za hravou ironií prosvítá jeden z největších skeptiků absurdní doby. Bílé vlasy jako by mu i ve sto letech vstávaly na hlavě zelektrizované hrůzou. Příšernost kusu cibule zahlédnutého u večeře. Petr Zavadil

 
Tabook: Nicanor Parra, Jiné básně
View Event →
Tabook: Ondřej Horák, Mrtvá schránka
Sep
28
3:00 PM15:00

Tabook: Ondřej Horák, Mrtvá schránka

Ondřej Horák, Mrtvá schránka (Fra)

Uvedení románové novinky

Vypravěčem románu Mrtvá schránka je mladý muž, který po divokém dospívání vstoupil do cizinecké legie a nyní si obstarává peníze tím, že do pečlivě vybudované sítě schránek posílá z Jižní Ameriky tenoučké obálky s důkladně zabaleným bílým práškem. Mladý muž, který už nic nečeká. Mladý muž, který sice vzpomíná na všechno, co se mu událo, ale už netouží po tom, aby se to opakovalo. Jenže na to se ho nikdo neptá, najednou je tu prázdninová zkouška. Koho jen mu ta dospívající dívka tolik připomíná?

Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích a léta působí v pražském literárním provozu – nejdřív v literárním časopise, potom v novinách, též jako redaktor řady knižních titulů. Debutoval románem Dvořiště (2013), následovala novela Nebožtík (2017). Vedle vlastní tvorby sepsal na zakázku rovněž několik biografických a kratochvilných knih.

 
Tabook: Ondřej Horák, Mrtvá schránka
View Event →
Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (Polsko)
Sep
26
7:30 PM19:30

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (Polsko)

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (Polsko)

Polský básník Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki čte ze sbírky Píseň o návycích a závislostech (Protimluv)
Uvádí a moderují Lucie Zakopalová a Michael Alexa
Ve spoluprácí s Polským institutem v Praze
česky a polsky, tlumočeno

Básník, který ve svých verších mísí barokní jazyk s nejotevřenější tělesností. Sbírka Píseň o návycích a závislostech získala v Polsku ta nejvyšší literární ocenění – ceny Nike a Gdynia.

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (1962) je jeden z největších samorostů soudobé polské poezie. Jeho tvorbu a jazyk utvářelo polsko-ukrajinské pohraničí, čerpá z literární polštiny od současnosti až k baroku. Dyckého básně urputně krouží kolem tématu smrti a nemoci v konkrétní a hmatatelné podobě matčina umírání, vlastní tělesnosti a sexuality. V jeho verších se potkávají ukrajinští a polští příbuzní a sousedé s přáteli, milenci a básníky. Melodie Dyckého poezie je stejně jedinečná jako jeho nezaměnitelný rytmický přednes, který evokuje archaické zpěvy.    

 
 
2018 09 26 Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (Polsko)
View Event →
Váno Krueger, Poslední Leninův polibek
Sep
25
7:30 PM19:30

Váno Krueger, Poslední Leninův polibek

Váno Krueger (Ukrajina) 
Ukrajinský básník Váno Krueger čte z knihy Poslední Leninův polibek (Fra)
Uvádí a moderuje Miroslav Tomek
Česky a ukrajinsky, tlumočeno

Ukrajinský básník Váno Krueger (1986) je první známý nekrokomunista v naší galaxii. Čtenáře sevře do pařátů a odnese ho do Krasnokruegersku, města rudých stínů, kde komunistická mytologie vzkvétá tak, jako by se Velký říjen odehrál loni. Tenhle lidový komisař pro ideologii nechává ve svých básních vstát z hrobů Stalina, Beriju i Zoju Kosmoděmjanskou, aby se obloukem přes KLDR a Karadžiće dostal až k německému pornu. Zaživa pitvá postavy, symboly a rituály sovětských dob.  

„Autoři, na které jsem si při četbě Vánova spisku vzpomněl, jsou tři: samozřejmě Jáchym Topol a jeho mytologie východních, komunisticko-postkomunistických zemí, především modulace alternativní reality v románu Kloktat dehet, potom Egon Bondy z období svých prvotin a hlavně Salvador Dalí a jeho paranoicko-kritická metoda.“ Jakub Řehák

Váno Krueger (1986; vlastním jménem Ivan Kolomijec) je doktorandem politologie na Kyjevo-mohyljanské akademii a členem Svazu ukrajinských spisovatelů. Pracuje v kyjevském nakladatelství Smoloskyp. Spolu s mladými básníky Olehem Kocarevem a Myroslavem Lajukem je členem volného uskupení, zvaného Literaturna prezidija (Literární prezídium). Jeho první nebo také nultá sbírka Nižna posmiška Beriji (Berijův něžný úsměv, 2010) byla návratem do smyšleného města Krasnokruegersku, kde dosud žije a vzkvétá komunistická mytologie. Ve druhé Kruegerově knize Ziggi Frejd & Ktulchu (Siggy Freud & Cthulhu, 2014) se kulturní znaky nejrůznějších dob a míst mísí s hojností literárních aluzí. V roce 2015 vyšly další dvě knihy – Proščalnyj pocilunok Illiča (Poslední Leninův polibek, 2015), konceptuální výbor z jeho dosavadní nekrokomunistické tvorby, a Vertep na Kurenivci (Divadélko na Kurenivce, 2015).

2018 09 25 Váno Krueger (Ukrajina)

View Event →
Poslední večer sezony. Třináckrát tři
Jun
26
7:30 PM19:30

Poslední večer sezony. Třináckrát tři

Poslední večer sezony
Třináctkrát tři
Třináct básníků a překladatelů čte po třech básních z nedávno vydaných a chystaných knih nakladatelství Fra.

Erik Groch čte Úvod.
Wanda Heinrichová čte Jehlu.
Miroslav Tomek čte Váno Kruegera.
Anna Petruželová čte Puchýře.
Hana Voráčová čte Aldu Merini.
Kristina Láníková čte Úvahy nad zájmeny.
Jakub Řehák čte Srdce.
Miroslav Olšovský čte Nicotnosti.
Kamil Bouška čte Inventury.
Erik Lukavský čte Nicanora Parru.
Petr Borkovec čte Herbář.
Martina Musilová čte Gertrudu Steinovou.
Luboš Svoboda čte Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty.

…a mezitím malá dlouhá oslava pod heslem „Prázdniny teprve začínají“ (autorem hesla je Jakub Řehák).

20.30
Jakub Řehák
Martina Musilová
Luboš Svoboda
Miroslav Olšovský

21.30
Erik Groch
Hana Voráčová
Wanda Heinrichová
Kamil Bouška
Anna Petruželová

22.30
Kristina Láníková
Miroslav Tomek
Petr Borkovec
Erik Lukavský

 

2018 06 26 závěr sezony

View Event →
Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje
Jun
19
7:30 PM19:30

Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje

Wanda Heinrichová
Jehla sestupuje
Uvedení právě vydané básnické sbírky (Fra).

Wanda Heinrichová (1968) se narodila v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. V nakladatelství Opus publikovala v roce 2008 překlad poezie Durse Grünbeina Lekce lební báze. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou. Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013. Její básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny, ve Francii jí vyšel výbor z poezie Suis-je bien couverte ? (2017) v překladu Petra Krále.

 

2018 06 19 Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

„Pojďte! Natočíme ještě jednoho Felliniho. Aspoň závěrečnou scénu.“ To píše Wanda Heinrichová v jedné básni nové sbírky. A udělejme to teď – říká ještě, „v pozdním století, v pozdní hodině, kdy se nebe předvádí s tím, co ještě umí – teď, těsně před dvanáctou.“

Mluvit krátce o knize Jehla sestupuje je pro mě nesnadné – jsem dnes obzvlášť rád, že hlavní komentář je na Jakubu Řehákovi. Důvod je samozřejmě především v těch textech, ale taky – já tohle prožívám – v samotné autorce: tak jemné, skromné, vážné, ale taky neobyčejně ostré, vždy o pár poschodí vzdělání a píle napřed, v autorce s dokonale vysoustruhovanými záměry. Důvod je v autorce, u níž je vždycky nebezpečí, že ve vteřině přehodí výhybku a vysměje se vám do očí smíchem, v němž pohrdání je ještě tím, s čím se koneckonců vyrovnáte. V tom smíchu je sto dalších přísad, které vůbec nepochopíte – jen hořce prožijete!

A tak ode mě pouze tohle: Ještě jeden Fellini! Wanda Heinrichová točí takový film! Točí rej řečí, autorů od E. T. A. Hoffmanna přes Kafku k Ivanu Wernischovi a svým básnickým vrstevníkům, těm „Puškinům bez licousů“, rej druhů umění a literárních žánrů. Střídá jazyky. Roztáčí karneval románových a operních postav. Natáčí menuety tragédie s komedií, patosu s groteskou. Valčíky biedermeierovské patiny s trendy banalitami.

A přesto sbírka vyznívá kompaktně: jako souvislá řeč, jeden hrot jehly (to je totiž ten prostor, kde se tancuje; Wanda je mistr na lokace). Ta kniha je mocná elegie pod nebem, které se na poslední chvíli předvádí s tím, co ještě dovede. Je to jedna jediná závěrečná scéna: bezhlavé mramorové torzo ve světle pitevny! Nebo jiná jediná scéna na konci: milostné škytání milenců v barevných papírových kulisách, v nichž se povalují skalpely, pinzety a kostní kleště!

Tak: začínám, jak slyšíte, dělat scény – místo toho, abych alespoň něco z Wandiny poezie přesně pojmenoval. To je tudíž přesně okamžik, kdy se Wanda začíná smát. Takže končím. A gratuluju k nové sbírce slavnostním zvoláním: „Ať vzlíná šelak z výměšků červce lakového!!!“

A navrhuju, že bys teď četla, pak by Jakub Řehák řekl něco skutečně podstatného k tvé poezii. A pak bychom ještě pokračovali v četbě.

Dobrý večer.

 

Jakub Řehák, O nové sbírce Wandy Heinrichové

Promluvit o básních Wandy Heinrichové může být ošidné. Jsou precizní, ale zároveň unikavé. Ve svém eseji-doslovu k Nejlepším českým básním 2013 píše Wanda o Schwittersově ideji rytmu jakožto esenci veškerého umění. Obsah není tolik důležitý, důležitý je samotný rytmus, slovní nebo materiálová tkáň, kterou v sobě musíme nechat rozeznít. Básníka přijmeme teprve tehdy, sladíme-li náš vnitřní rytmus s rytmem jeho. Co mne osobně hned v případě nových básní Wandy Heinrichové zaujalo, byl právě jejich rytmus, jejich specifický smysl pro zaříkání, během něhož verše a slova skrze různě vrstvenou repetici dosahují až extatického účinku.

Vzpomněl jsem si také na to, co autorka poznamenala na okraj ročenky, kterou připravila s Ivanem Wernischem, a to, že jde to výběr, v němž hraje roli „přesnost zvoleného slova, jehlopis, opak rozevláté orality“. Chci k tomu poznamenat dvě věci. Za prvé, je zjevné, že touto charakteristikou popsala výstižně Wanda Heinrichová i svůj vlastní tvůrčí naturel. A za druhé, že v roce 2013 toto prizma působilo alespoň na mne jako červený hadr na býka. Vracet se k jemnému vážení slov mi připadalo jako regrese. Vzpomeňme, že to byla doba, kdy se často psaly a publikovaly dlouhé básně-projevy, do kterých bylo možné vpustit vše, včetně nejrůznější strusky. Sám cítím, že doba se změnila, a že je nutné mít „přesnost zvoleného slova“ opět na paměti. V tomto ohledu byl pro mne postoj Wandy Heinrichové jasnozřivý.

Jaká je tedy poezie ze sbírky Jehla sestupuje? Je to poezie delikátní a zároveň ironická, a jindy zas plná závrati. Heinrichová ráda do básní vpojuje nalezený materiál, takřka podobně jako to dělal zmíněný Schwitters v případě svých obrazů. U Wandy Heinrichové jsou to ozvěny vět náhle odkudsi vyšlehlých, zaslechnutých jen letmo ve shonu dne nebo na cestách napříč zeměmi. Například v básni Odsouvání: „země od nichž mnoho nečekáme / táhnou tělem nejprudčeji / a zomiera tam kdesi v piči na Kramároch / prošlehlo jídelním vozem za oknem“. Snový záblesk slovenštiny provází báseň až do konce, kde se náhle z básnířčiny paměti vynořuje „okolo stavení které znám z dětství / hned u plovárny sedlý / nasládlý pach jatek: bitúnok“. A v závěru básně se jako zlověstný neznámý bůh objevuje a mizí: „dobytčí hlava na průčelí.. Jako bychom během četby básně měli možnost sledovat jak myšlenka, slovo, věta či verš běží opřekot po drahách mozku. Věty tepou, větví se, utíkají a mizí a posléze svůj běh zastaví u klidného, ale znepokojivého emblému.

V básni Forbes se objevuje protiklad křehkého vnitřního těla a zářivého zlatého kovu, jehož zvuk se ozývá v celém okolním světě: „zlatky se kutálejí po městě / dolů Ječnou házím je z tramvaje“. Později ale autorka v textu skutečnost obrátí vnitřnostmi naruby a všije jí jakousi novou kostru, a skrze ni svět znovu zcelí, ale jaksi jinak, nově a poněkud šíleně: forbes nic nechce forbes chce nic je plný prázdna // jaké to tam je? / stěny popsané stránky / protichůdné výroky se protínají / tvoří tkáň / sleduji s pohnutím ty tenounké čáry / jsi jemnější než já / maso visící na hácích desítky let / je čím dál křehčí tvé i mé“. V těchto krátkých úryvcích se vynořuje mnoho prvků, které považuji u poezie Wandy Heinrichové za podstatné: sensuální vjem, vycizelovaný až do tvaru nejvyšší možné přesnosti, a výraznou obraznost a samozřejmě rytmus. Je to rytmus zvláštně přerývavý, ale intenzivní. Podobně jako lidský dech uprostřed města, jako hovory lidí uvnitř tramvají.

Tato intenzita má ale svůj rub, kdy mám pocit, že mluvčí Heinrichové poezie si občas skrytě přeje, aby jeho mozek vypověděl poslušnost. Třeba jako v básni, která potutelně vyrůstá z Kafkova Venkovského lékaře, v němž se hrdinka promění v bezvládnou ubohou, vysmívanou pacientku-loutku: „ta ženská je cvok / a na dvoře řádí hnusný čeledín / příběhy ať se protnou v nekonečnu / nechtějte po mně nemožné / lékař si odplivne“. Je to rozkoš z jakéhosi osobního „světaskonu – weltende“, abych připomněl slavnou báseň Jakoba von Hoddise. Vystřízlivění z prožité extáze, která je ovšem od začátku vlastně marná.

Pravda, to zní trochu moc vážně. V poezii Heinrichové ale zní krom podobné fatality i jiný tón – zvláštní, poněkud děsivý smích. Už v názvu sbírky Jehla sestupuje je přítomen. Hned pomyslíme na jinou postavu z Kafky, na odsouzence z povídky V kárném táboře, jemuž popravčí stroj skrze obrovské množství jehel vpisuje do těla text jeho trestu. Bylo by možné hledat paralely, zda básník si sám na své tělo jaksi v duchu netetuje rovněž verše obsahující jeho vlastní trest, ale to je opravdu spíše pokus o humor. Když se totiž skutečně do titulní básně sbírky začteme, zjistíme, že to sestupuje do drážky gramofonová jehla. To vyvolá, jemný a potutelný smích s náznakem hrůzy. Podobně jako mnoho jiných dalších básní Wandy Heinrichové.

View Event →
Veronika Dianišková, Zprávy z nedomovů a jiné sbírky
Jun
12
7:30 PM19:30

Veronika Dianišková, Zprávy z nedomovů a jiné sbírky

Slovenská řada
Veronika Dianišková
Zprávy z nedomovů a jiné sbírky

Slovenská básnířka Veronika Dianišková (1986) napsala sbírky Labyrint okolo rúk (2006), Zlaté pávy sa rozpadnú na sneh (2014) a Správy z nedomovov (2017). Pracuje ve Slovenském rozhlase. Básnická sbírka Správy z nedomovov vznikla v období, kdy pracovala v noclehárně a později jako opatrovatelka v zařízení pro nemocné lidi bez domova.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.sk a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum). Z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 
 
2018 06 12 Veronika Dianišková
 

Michal Tallo, Sídlisko sa s krajinou delí o ľudí. O Veronice D.

Polozáhrady/poloobydlia. Tak Veronika Dianišková výstižne pomenúva priestor – v doslovnom i prenesenom slova zmysle – do ktorého vo svojej najnovšej zbierke Správy z nedomovov  ukotvuje básne. Hovorím ukotvuje: pretože ide akoby o hotové situácie, kompletné obrazy, aké môžeme mať pred očami, keď okolo nich prechádzame. Alebo: keď ich obchádzame. Keď sa nepozastavíme. Keď si nevšímame. Polozáhrady, poloobydlia: čosi na pomedzí. Na okraji záujmu, svet, ktorý odmietame vidieť. Napokon, povedané úplne jednoducho: ako často delíme básnikov na mestských a prírodných? Urbánnych a rurálnych? Neexistuje poézia v záhradných chatkách, koncoch miest, bodoch zlomu? Neexistujú takí protagonisti básní, ktorí by stáli takpovediac trochu mimo?

Hoci u Dianiškovej môžeme cítiť konkrétne a špecifické situácie v pozadí, nemusíme ich vnímať ako čosi absolútne; básne fungujú univerzálne, a ak u autorky hovoríme o periférii, nejde v žiadnom prípade o perifériu básnickú. V mojich očiach tu nastáva (a teraz sa od najnovšej zbierky presuňme viac do minulosti, k predchádzajúcim dvom) zvláštny prípad súhry. Áno, opäť sme pri hraniciach: priestorov, krajín, spôsobov myslenia, poetík: prípad kombinácie tej, ktorá pozoruje, a tej, ktorá cíti. Poéziu dnes samozrejme nemôžeme striktne deliť na observačnú a pocitovú, nemôžeme umelo prinavracať hranice, ktoré boli (a buďme za to vďační) dávno zbúrané. Predsa však u Dianiškovej abstraktná citová krajina spôsobom jej vlastným prestupuje vychladnuté mestá, a naopak: ak som v súvislosti s najnovšou knihou hovoril o ukotvovaní básní do priestoru, môžem rovnako hovoriť o ukotvovaní hmatateľného sveta do intímnej schopnosti prežívať. Znie to komplikovane – miesto ďalších slov preto radšej krátko z autorkinej druhej zbierky Zlaté pávy sa rozpadnú na sneh:

„všetko čo teraz píšem je ešte hluché / je to kameň za sklom  - pokojný deň / kam sa neviem / dostať“

Hlas Veroniky Dianiškovej je v slovenskej poézii hlasom síce na pohľad nenápadným, neinvazívnym, no o to nezameniteľnejším. Oplatí sa mu načúvať.

View Event →
Pavel Klusák, Zazdi mě v polibcích, nešetři na maltě
Jun
5
7:30 PM19:30

Pavel Klusák, Zazdi mě v polibcích, nešetři na maltě

Podivný showbyznys čili průzkum československé pop-music v chmurných i absurdních letech normalizace a reálného socialismu. Textař jako profese, autor manter pro média, ústa doby. Aplt, Marat, Borovec, Vrba, Čort… Politické i apolitické démony čs. textařství třídí hudební kritik a scenárista Pavel Klusák.

Večer navazuje na rozhlasový seriál stanice Vltava.

 
 
2018 06 05 Pavel Klusák
View Event →
Fra Book Club: Adéla Knapová, Slabikář
Jun
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Adéla Knapová, Slabikář

Adéla Knapová, Slabikář

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během dubna si přečtěte román Slabikář a 4. června o něm přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Adéla Knapová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Hommage à Věra Linhartová
May
29
7:00 PM19:00

Hommage à Věra Linhartová

Večer k 80. narozeninám básnířky, prozaičky, překladatelky a výtvarné teoretičky Věry Linhartové (nar. 22. března 1938). O díle V. L. promluví a z jejích textů čtou: Miloslav Topinka, Marie Langerová, Miroslav Petříček, Jaromír Typlt, Petr Král, Stanislav Dvorský, Zdenka Švarcová a Jakub Vaněk.

Uvádí a moderuje Robert Krumphanzl.

2018 05 29 Hommage à Věra Linhartová

View Event →
Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha
May
25
7:30 PM19:30

Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha

Magdaléna Platzová
Druhá strana ticha
Čtení z nového románu
Úvodní slovo Veronika Tuckerová

 

Druhá strana ticha (nakl. Paper Jam) je román o konkrétních výzvách současného světa.  Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví.  O tichu mezi člověkem a Bohem. O různých způsobech  bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích.  Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí. Je také o jednom skutečném evropském městě se dvěma řekami, jednou zelenou a druhou modrou.  
 

Magdaléna Platzová (1972) je autorkou románů Návrat přítelkyně (2004) a Aaronův skok (2006), povídkových sbírek Sůl, ovce a kamení (2003), Recyklovaný muž (2008) a dětské knížky Toník a jeskyně snů (2010). V roce 2013 vydala knihu Anarchista (poznámky k románu).

Platzová vyrostla v Praze, studovala ve Spojených státech a v Anglii a získala magisterský titul z filosofie na pražské Karlově univerzitě. Působila jako herečka a překladatelka, později redaktorka a novinářka v Literárních novinách a v Respektu, kam pravidelně přispívá dodnes. V letech 2009 až 2012 žila v New Yorku, kde vyučovala kurz o Franzi Kafkovi na New York University. V současné době žije s manželem a třemi dětmi v Lyonu.

 
2018 05 25 Magdaléna Platzová
 

Veronika Tuckerová, Druhá strana ticha

Nový román Magdaleny Platzové Druhá strana ticha je knihou o místech a o absenci míst, o lpění na místech a vzdávání se jich. Je o mezičasech, provizóriích, a meziprostoru, o exilu a vyhnanství, o nacházení domova až poté, co ho ztratíme, o nemožnosti najít sám sebe bez pevného místa, a naopak o nemožnosti najít se, aniž bychom se pevného bodu zbavili. Román je o dávných domovech, o nichž si myslíme, že je známe tak dobře, až si nevšimneme, jak se během naší absence změnily.O starověkých místech, která nadobro zmizela z povrchu, o místech, která změnila jména, o místech abstraktních i specifických: Place Bellecour, náměstí Carnot, Hradčanské náměstí, soutok Rhony a Saony, oblast Camarque, Maine. O místech, kam bychom se rádi podívali, o místech, která zůstanou abstrakcí, i když v nich strávíme roky.  O tom, jak se můžeme ztratit sami sobě – bez prostorové metafory, ztráty a hledání, nelze identitu formulovat. 

Topografie, geografie, místopis. Historií se tato kniha zabývá méně než autorčiny knihy předchozí. Drama, které se tu tiše odehrává, se odvíjí v unikavé současnosti.   Historie, pokud zde je, je tu právě kvůli místům: místům spjatým s Římany a křesťanství, hroby, ostatky, vykopávky. „Nic mne nedojímá více než láska k trvalosti a touha po ní.“ Citát z Plinia dokresluje starověké ruiny v Lyonu.  Exkurse do minulosti –návštěvy památek - jsou tu pro útěchu, pro klidné spočinutí a reflexi. Odvádějí od starostí jak jednotlivé postavy románu, tak čtenáře. 

Vertikální, historická osa má intimnější, osobnější podobu, než jak tomu bylo v autorčiných předchozích románech. Román Anarchista byl ukotven v současnosti, minulost přitom pojímal jako počátky, a budoucnost jako utopii. Osobní příběhy v románu Aaronův skok byly neoddělitelné od událostí 20. století. V novém románu je historie takřka dekorací, ornamentem, stručnou historkou v baedekeru, tak půvabnou, že kvůli ní nelze nezastavit v procházce (a rozhlédnout se na místě k tomu obzvlášť vhodném), ale i v příběhu  - a slova jako badeker a dekorace nemyslím nijak negativně.

„Jediné místo, o nějž je třeba pečovat, nosí každý sám v sobě,“ tvrdí jedna z postav románu, americká kvakerka. Její dcera lituje, že nemůže navštívit matčin hrob. „Bezhrobectví,“ tak jako bezdomovectví, je tu všudypřítomné.  Ostatky se převážejí, jsou v pohybu neméně než žijící. Tuláci jsou ve Francii posvátní, taková je i tulačka Anděla. Romové se stěhují z místa na místo podle toho, jak je ženou příkazy a zákazy. Temnější rovinu má postkoloniální migrace a Francie, která selhává v poskytování nové budoucnosti mladým lidem. Přístřeší není domov. 

Nejneklidnější- přitom nejzaopatřenější–nomádkouje hlavní postava knihy, Češka Irena. Proč putovat z místa na místo? Záleží vůbec na tom, kde jsme? Za která místa neseme zodpovědnost? Kvakerčina víra, že „Jediné místo, o nějž je třeba pečovat, nosí každý sám v sobě,“ už dnes v globálním světě neplatí. Neseme odpovědnost i za místa, kde jsme nikdy nebyli. Je přitom- anebo proto- neukotvenostuniverzální situací, v níž se dnes ocitáme všichni, ať už žijeme na jednom či více místech, či v jakémsi prostoru mezi? 

Předchozí romány Platzové tematizovaly, jak použít osobní příběh k vyprávění historie, a jak vyprávět příběh na pozadí dějin. Autorka mohla pokračovat dvěma způsoby: vzdát se příběhu ve prospěch eseje, anebo dále vykročit ve směru fikce. Nový román je překvapivým řešením, neotřelou cestou: je statickým příběhem a zároveň fascinujícím cestopisem, komplexní mozaikou s pomalými exkursi do míst, originálním blouděním městem, krajinou i antickými vykopávkami.  Jak se událost stane místem, a jak jsou do míst vepsány naše individuální příběhy? I pro tento román platí, že otázky nastiňuje v obdivuhodných nuancích, s urgencí i odstupem. 

Milá Majdo, za všechny místní nezakotvené vítám Tebe a Tvůj nový román v Praze. 

View Event →
Rozhovory pod vodou 3: Fra podle Pavla Novotného
May
22
7:30 PM19:30

Rozhovory pod vodou 3: Fra podle Pavla Novotného

Básník a překladatel německy psané poezie Pavel Novotný představí své nové básně a také překlady tzv. Vídeňské školy (Gerhard Rühm, Ernst Jandl aj.). Novotného poezie zřetelně navazuje na experimentální tendence, které se významně prosazovaly v padesátých a šedesátých letech 20. století (jak u nás, tak v Německu a Rakousku). Věnuje se jednak zvukové stránce a možnostem jazyka, také ovšem významové fragmentaci a tvarování řeči.

Texty, akce, komentáře.

2018 05 22 Rozhovory pod vodou 3: Fra podle Pavla Novotného

View Event →