Palčivá otázka, která se mi po celou dobu čtení sbírky Alžběty Michalové vracela: Co znamená psát pro ty, které na sebe nemají čas? – Kristina Láníková
Nová sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová). Nynější významově vrstevnatý, tvarově hybridní a precizně komponovaný záznam vlastního mateřství mění, prohlubuje, opravuje, ale i bolestně potvrzuje mnohé z toho, co se dříve řeklo. Krutost a křehkost se proplétají dál.
Váhání, rozvaha a vážnost jsou v pozorováních Anny Řezníčkové (1996) vždy nablízku. Básnířka se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem. Zírá, váhá, rozvažuje dál a dál, dokud se pozorované (např. deka na vrátnici) nerozestoupí nebo dokud se nestane průhledným a neukáže něco uvnitř, něco za, co jsme my čtenáři ještě nikdy neviděli. Jsme ohromeni i okouzleni.
Pchjongjangská akvária jsou prvním osobním a literárně zpracovaným svědectvím o životě v Severní Koreji, které bylo na Západě publikováno, a nepokrytě ukazuje absurdní a vylhané kulisy této poslední bašty stalinismu. Její autor sugestivně vypráví vlastní životní příběh od návratu rodiny z japonské emigrace v polovině šedesátých let, několikaletého pobytu v prominentní pchjongjangské čtvrti přes desetileté uvěznění celé rodiny v koncentračním táboře Jodok až k propuštění a úspěšnému útěku přes Čínu do Jižní Koreje. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a vzbudila nebývalý ohlas. Přeložili Anna a Erik Lukavští. Druhé vydání
Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se s čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí. Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama schválně podtrhává stoličku smyslu. Noříme se do těchto textů fatálně sami. Ale na hladinu se vracíme proměněni a také ostatní mohou zničehonic chutnat jinak. Přeložil a uspořádal Petr Zavadil.
Brice Petit je prožraný červotočem verše. Vidí ho všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí. Svědí ho to úporně a škrábat se umí pouze verši, které nezadržitelně bují v jeho hlavě jako rakovina metastázující na papír. Proti tomu nezadržitelnému výronu dobrovolně postavil hráz v podobě už téměř dvacet let trvajícího publikačního půstu. Jenže na to, aby bujel, jeho verš jíst nepotřebuje. A dál Brice Petita donekonečna odklepává na nový řádek. Přeložil a uspořádal Petr Zavadil.
V Kyjevě jsem uslyšela hlas, který ke mně promlouval současností a napřímo: schylovalo se k invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Žadan četl v jednom z klubů své básně, naprosto civilně a bez patosu. V každém z nich přede mnou vznikal obraz východní Ukrajiny, zaznívalo v nich to, co jsem na východě já sama prožívala, co mě překvapilo a zarazilo, čemu jsem často nerozuměla, a o to víc mě to přitahovalo. Přeložila Radka Rubilina.
...jako adam dávající jména rostlinám a zvířatům. vidět a pojmenovat, vidět a pojmenovat: o moc víc nedělám. Výbor Jakuba Guziura zachycuje tvorbu amerického básníka a výtvarníka Roberta Laxe od 60. let, kdy básníkovu předchozí, poměrně tradiční lyriku nahrazuje básnická fenomenologie jazyka a metafyzické dohady ustupují noetickým otázkám. Tyto úsečné, zato však vysoce repetitivní texty, omezené mnohdy na jediné slovo či dokonce pouhé písmeno, zkoumají základní způsoby, jimiž písmo na stránce vyjadřuje význam. Abstraktní kontemplativní básně příbuzné minimalismu a abstraktnímu umění. Přeložil a uspořádal Jakub Guziur.
Proč modelovat budoucnost světa, když nám vlastní život protéká mezi prsty? Čestný a bezúhonný bruselský úředník se plánovaně ztratí v časovém oknu své služební cesty do Asie. Jeho osobní život je prázdný, ten pracovní má absurdní náplň, přesto odhodlaně vyráží odhalit okolnosti pokoutných zakázek. Vše se však obrací proti němu, prohrává i ve zcela banálních záležitostech – dostat se v noci do hotelu, připojit se k internetu, dovolat se domů, najít chvilku klidu na toaletě. Jean-Philippe Toussaint nás celou tou tajemnou, kafkovskou nepohodou provází, jen abychom s ním mohli dospět k tomu, co je mezi životem a smrtí nejpodstatnější. Přeložila Jovanka Šotolová.
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.
Na pláži pod obratníkem Raka se potulují mladí chlapci, vykonávají služby odvozené od pohybu slunce po obloze a konspirují, jak by se z jeho moci vymanili. V Kodani IT konzultant zmešká pracovní schůzku a místo toho se nechá svést bledým mladíkem, který ho zasvětí do obchodování s deriváty, děsivé ekonomiky, která převzala moc nad světem financí. Starý muž zkroušený smutkem se zamiluje do podivného předmětu v poušti; zatímco je jeho žena na koncertě v Las Vegas, on se pokusí s objektem splynout. Ve městě, jež by se dalo nazvat Londýnem, se tři lidé snaží utvořit rodinu, jsou ovšem pod tlakem závislosti, nedostatku financí a dítěte, které je na cestě. Vědomě či nevědomě se všichni podílejí na zániku tohoto světa, a to přípravami na ten příští. Přeložila Lada Halounová.
Kde končí vzpomínky a traumata našich rodičů, lidí, kteří žijí kolem nás, a kde začínají naše vlastní? Dokážeme před nimi utéct? Iquela, Felipe a Paloma se o to pokusí a ze stejného výchozího budu se každý z nich vydá svou vlastní cestou. Přeložila Dita Aguilera.
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018). Básník a esejista Jakub Řehák o autorovi napsal, že Borkovec miluje zahrady a v básních z nich vytváří labyrinty, bludiště, ne nepodobná těm z Kubrickova Osvícení, kde ale místo šíleného Jacka Torrance se sekyrou řádí sám jazyk. Borkovcova poezie je řečí chladných odlesků a vášnivých variací. Je plná pastí, propadlišť, zrcadlových obrazů i masek, které si básník s rozkoší nasazuje, aby nás přelstil. Situací, které autor inscenuje, aby nás zmátl.
Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku. Psal jej perem, někdy tužkou, na papírové lístky (papír rozstříhaný na čtvrtiny), které potřeboval mít neustále na pracovním stole. Najdeme tu odkazy na souběžně psané dílo Světlá komora, k němuž ho ponoukla jedna z maminčiných fotografií, nebo i sen napsat proustovský román Vita Nova, kde by z ní učinil postavu. V první řadě je ale tento intimní dokument spouštěním žebříku do propasti posledních tří let, o které ji přežil. Přeložil Ondřej Macl.
Charkov. Začátek devadesátých let. Studentské byty, fotbalové stadióny, nádraží, továrny… Tři kamarádi hledají čtvrtého, aby mu sdělili smutnou zprávu o smrti jeho otčíma. Mají na to dvaasedmdesát hodin, celé tři deštivé letní dny – v cestě jim ale stojí moře alkoholu a taky trocha smůly. Začíná nezapomenutelné putování po průmyslových periferiích města, hledání svobody a smyslu života. Groteskní příhody se mísí s filozofickými úvahami a absurdním humorem, aby dohromady vytvořily opojný a tak trochu třaskavý koktejl. Serhij Žadan ve svém prvním románu Depeche Mode (2004) neopakovatelným způsobem zachytil atmosféru postsovětské Ukrajiny, která právě vykročila po trnité cestě ke kapitalismu. Přeložil Miroslav Tomek.
Ukrajinský spisovatel Artem Čech byl povolán do armády v roce 2015 a strávil na Donbasu v zákopech téměř rok. Po návratu do civilu napsal sbírku miniaturních povídek či esejí Bod nula (2017) jako reflexi všeho, co viděl a zažil. Jedná se o úvahy o sobě samém, intelektuálovi z hlavního města, jenž je ze dne na den vržen do prostředí, které by si sám nikdy nevybral, a sbližuje se s lidmi z naprosto odlišných sociálních bublin. Výřezy každodenní reality, válečná absurdita, blízkost smrti, šílenství, ale i nečekaná přátelství a drobné radosti skládají dohromady mnohobarevný obraz života vojáka. Přeložily Karolina Juráková, Tereza Chlaňová, Lucie Poian, Adéla Mikešová, Julie Swan, Lidiya Dorosh a Zuzana Špinková.