Petr Borkovec, úvodní slovo

Solidní úvod nemívám nikdy. Dnes je to ještě horší. Těch pár slov vzniklo bez mého přičinění, ve spánku; než jsem do něho včera upadl, četl jsem fragmenty toho milostného cyklu, který Elsa Aids publikoval v A2; dál rozhovor, v němž říká, že za nejlepší české básníky současnosti považuje některé překladatele (což podepisuju); a pak rozhovor s překladatelem Vratislavem Slezákem, který začíná otázkou: “Máte literární sny?” (odpověď jsem nedočetl). Ráno z toho bylo víceméně toto:

Milostná báseň, kterou chci ve svém úvodu zítra definovat, je prásknutí biče v tvé ráně. Panuje domněnka, že milostná báseň je – ač přilepená na pupek – robotické rozebrání před kopcovitou krajinou, ale já myslím, že je to spíš dráždivá vůně toho, kdo nemluví; oslava mdlob; plamen sliny řítící se do světa. A nejednou, vlastně často, je pravá milostná báseň rostlinná zima, která láme údy.

To tedy vůbec, říká mi na to EA (a já vím, že má pravdu, že mu na to nebudu umět odpovědět). A pak řekne (a tím to uzavře): “Ve správné milostné básni tvůj vlastní (ne její, ne jeho) průsvitný stín zlehka klesá, v extázi, že ho někdo pozoruje.”