Sep
12
7:30 pm19:30

Petr Borkovec, Lido di Dante

  • Café Fra

Uvedení novinky (Fra)  

Povídky souboru Lido di Dante nás přivádějí do malého letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. To místo je zářivé a krásné (moře a pláže, vodní ptáci v lagunách, ústav pro výzkum dun a místo betonových apartmánů báječný prosluněný borovicový les na pobřeží) i temné (prastará nudistická pláž, agresivní a podivínští naturisté, ropné vrty, transvestité, prostituti, bary plné zlodějů a strašidelný borovicový les, v němž Dante rozepsal Peklo). Dvanáct textů tvoří malého průvodce po místě, v němž se světlo a stín střídají trochu rychleji, než jsme čekali. A samozřejmě dojde i na výlety (Cattolica, Brisighella), protože Romagna mia, synku, je krásná zem plná hvězd, lanýžů, motorek Ducati, plněných těstovin, serenád a neodolatelných lidí.               

Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou básnická sbírka Wernisch (2015), básně pro děti O čem sní (2016) a krátké eseje Rozvláčná vyjádření radosti (2016). Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.


Jun
22
6:00 pm18:00

Dvouměsíčník Listy ve Fra

  • Café Fra

Pražské setkání u příležitosti vydání čísla 3/2017. 

V čísle: texty o francouzských volbách (Jacek Kubiak a Petr Janyška), o toleranci ke kouření (Heda Čepelová), české politice (Lukáš Jelínek, Jaroslav Bican, Pavel Šaradín), sebekritice ekonomie a ekonomů (Blanka Kalinová); nechybějí fejetony, básně ani fotografie.

Hosty večera budou Ondřej Vaculík a Alena Wagnerová. Oba budou číst ze svých textů publikovaných a chystaných nejen pro Listy.

Partitury pro čtenáře
Jun
13
7:30 pm19:30

Partitury pro čtenáře

  • Café Fra

Partitury pro čtenáře
+x - Ian Mikyska a Tomáš Mika
Uvádí a moderuje Olga Pek

Skladatel Ian Mikyska v říjnu minulého roku debutoval sbírkou Partitury pro čtenáře, která vyšla v rámci Edice Psí časopisu Psí víno. Knihu spolu s ním představí šéfredaktorka Psího vína Olga Pek, v průběhu večera pak několikrát vystoupí duo +x, ve kterém Mikysku doplňuje hudebník a performer Tomáš Mika.

2017 06 13 Partitury pro čtenáře

Milan Děžinský, Obcházení ostrova
May
31
7:30 pm19:30

Milan Děžinský, Obcházení ostrova

  • Café Fra

Úvodní slovo Martin Stöhr (Host) a Petr Borkovec.

Čtení z nové (šesté) sbírky básníka a překladatele Milana Děžinského, významného představitele střední generace současné české poezie.  

…co si počít s nocí, v níž se nezasebevraždí
ani jeden český básník.
Dojít k lesu, než se úplně zavře.

Milan Děžinský (1974) vydal sbírky Černá hodinka, Kašel mé milenky, Slovník noci, Přízraky a Tajný život. Jeho druhá sbírka se setkala s velmi dobrým ohlasem u kritiků. Básnické sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byly nominovány na cenu Magnesia Litera za poezii. Milan Děžinský překládá z angličtiny (Dickinsonová, Norton, Dawe, W. C. Williams, Oldsová aj.) Jeho básně, recenze a překlady byly publikovány mj. v časopise Host, Weles, Aluze, Tvar, Pandora a v různých sbornících. Jeho básně jsou pravidelně uváděny v ročence Nejlepší české básně (Host 2009, 2011, 2012, 2013, 2014). V roce 2014 byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky a v roce 2016 se stal prvním laureátem mezinárodní Ceny Václava Buriana za poezii.

 
 
2017 05 31 Milan Děžinský
 

Martin Stöhr, Na okraj Obcházení ostrova

Milý Milane,
chtěl jsem se podívat, jak to děláš. Přečetl jsem si v posledních dnech jen Tvoji první sbírku, tedy tu, co vyšla v Hostu. A pak tuto poslední, novou. Je to divné, že? Musím si ty knížky, kterým jsem byl nedávno tak blízko, znova přečíst. Přečíst doopravdy, narovnat jim hřbet, odložit je v únavě, usnout a zase se k nim vrátit. Nikdy si z nich skoro nic nepamatuju, nepoznávám je, jsou pro mne čisté a neznámé. Redigování je jako zkouška z anatomie. Načerpat sumu a pustit to po vodě, udělat si znova místo, jenže ono to nikdy úplně nevykape.

Jsem pak plný divných, nicotných vzpomínek na minulost a neidentifikovatelné verše. Žiju v bludu, že Tě dobře znám, ale prakticky nikdy jsem Tě neviděl jinak, než v základní figuře literáta, za kavárenským stolkem. Potkal jsem Tě poprvé před dvaceti lety, v nějaké zahradní pod Vyšehradem, dodnes bych přísahal, že po obloze pluly nahřáté rybí měchýře vypouštěné výskajícími dětmi. Také jeden z Tvých tehdejších veršů, takto nesmrtelný, zavařenina v temné komoře mé paměti. „Já znám hodně básníků, ale mne zatím nikdo nezná…“, řekl jsi mi tehdy se smíchem. A dál už nic, žádné hořké stížnosti a vymknuté kecy. Žádných patnáct piv, prosrané spoje a nad ránem slzy v nonstopu, jak jsem to znal ze školy poésie v Králově Poli.

Základní fascinace Tebou je po léta stále stejná. Jak může člověk, který je v sobě evidentně dobře usazený, psát tak silné básně? Inspirovaná a silná řeč se nedostává zadarmo, to se musí jeden někde spálit, to musí jeden už na úsvitu zahlédnout přízraky, to musí vědět, co ani vědět nechce. Říká se, že v očních partiích se odráží dlouhodobé rozpoložení osobnosti a kolem úst pak krátkodobé stavy. Asi to máš, chlapče, naopak. Až když Ti na pozvánce na tento večer na fotografii odřezali oči, zahlédl jsem, že i Ty máš na ústech stopy hořké soli.

Byli jste s Bogdanem Trojakem, Vojtou Kučerou a dalšími o nějaký ten rok mladší a to udělalo svoje. Kdesi tam vedla nezbadatelná čára, za kterou začínaly normální poměry. My jsme na střední ještě zažili temné lesy ducha, nebylo kde brát, slyšeli jsme houkat sotva všelijaké Sýse a když tomu naráz odzvonilo, vrhli jsme se do otevřených dveří pravé literatury jak na žranici. To se pak dlouho degustovaly různé post-ismy, až z toho byla kocovina. Vy už jste mluvili sami za sebe. Tehdy jsem to viděl jako deficit; někteří z Vás se mi zdáli bez výrazu. Jenže dnes to vnímám jako zřetelný klad.

To je druhá podstatná fascinace. To, co píšeš, je v zásadě pořád stejné. Cituji: „Autorova píle netkví v šíři toho, co si v básních nebo v překladech vyzkoušel. Naopak je s podivem, jak mírně se jeho sbírky od sebe liší. Z hlediska formálního i tematického se posouvá, ale s radikálními odlišnostmi nepřichází. Přesto můžeme tvrdit, že každá jeho další kniha je vždycky o stupínek lepší a přesnější. Údiv nad tím, jak to ksakru Děžinský dělá, je údivem nad tajemstvím, které slibuje poezii.“ Tak pravil recenzent, a to, co si s ním pořád opakuji, je otázka: „Jak to ten chlap ksakru dělá?

Nevím, ale napadlo mne, že možná neděláš nic moc. Že jsi svou autorskou moc vědomě potlačil. Napsal jsi, že „duch bloudí a hledá, kam přisát svůj otisk“. Ty jsi jemný spisovatel, básník lovec a stopař, básník čekatel. Úkol je jasný – nevyplašit Ducha! „Máš-li co říct, je odvaha mlčet.“ To je také Tvůj verš a dotýká se největší odvahy každého skutečného umělce.

Jednou jedinkrát jsem Tě spatřil jinak než za stolem, ale zase jsi seděl. A já jsem Tě tajně pozoroval při práci. Bylo to jakési dávné letní ráno u nás na pavlačáku. Všude na podlaze se váleli chlastem napuštění spáči, jen Ty jsi strnule seděl v houpacím křesle přikrytý károvanou dekou a místo očí jsi měl takové ty bdělé škvíry s nehybnými zorničkami. Byl to ten nevýslovný pohled, kterým se vyprovází loď.

Zázrak je v tajemství zraku. To je ta Mandelštamova sentence, která uvozuje Tvoji druhou sbírku. „Jednou se komusi podařilo vyfotografovat oko ryby. Na snímku se objevil železniční most a některé detaily krajiny, ale optický záznam rybího zraku to vše ukázal v neuvěřitelně znetvořené podobě.“ Rozumím tomu tak, že Ti jde o to, dotknout se skutečnosti v její čisté podobě, komunikovat s ní v jejím jednoduchém řádu, ne ten řád vůlí znetvořit. Když napíšeš, že „Dunaj v Bratislavě není širší než Labe v Roudnici“ rozumím tomu tak, že „Dunaj v Bratislavě není širší než Labe v Roudnici“.

Taková rozkoš! Jednoduché otisky světa bez přidaných sladidel, barviv a konzervantů. Encyklopedie říká, že „ostrov je kus pevniny, menší než kontinent a větší než skála, který vystupuje z vody“. To je fascinující definice. Obraz naší celistvosti i křehké samoty, obraz naší situace. A Ty to všechno obcházíš jako tichý hlídač. Obcházíš to, co nikdy v klidu obejít a ohlídat nelze, i když se zdá, že bůhvíco víme.

I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. 
Báseň není život

To je Tvé svědectví Milane, Tvůj součet, závěr ze strany padesát jedna. A v tom je to celé. Báseň není život. Ale ty umíš svým psaním kus pravého života darovat.

Je to kus větší než skála…

 

Petr Borkovec, Úvodní slovo

Úvod může být různý, a tak dnes ode mě nic o Milanově poezii (to stejně lépe řekne Martin Stöhr). Rozhodl jsem, že Ti, Milane, napíšu (pokusím se napsat) báseň jako poctu a gratulaci ke knize. V Obcházení ostrova se mi hned na první čtení líbily básně v podobě svědectví, úlohy, statistiky, písničky zaslechnutá v baru… Přepsané, dopisované nebo dobře vytržené slovesné fakty… To je myslím, jako i jiné věci samozřejmě, u Tebe něco nového. Tak jsem se nechal inspirovat a zde jedna moje-tvoje píseň. Mohla by se jmenovat Píseň zaslechnutá a rovnou a rychle přeložená a vyškrtaná v baru. A mimochodem: když si čtu anotaci k Tvé nové sbírce (Básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení.), vidím, že jsem ji zaslechl, rychle přeložil a vyškrtal vhodně. Všechno sedí.  

Náš ostrov je jen náš.
Rozechvění je úplné.
Víš, že se třpytím jen pro tebe?
Chycená na tvém vlasci, na tvém kouzlu.

Na našem ostrově je zaseto vše
Když říkám vše, myslím vše
Srdce našeho ostrova bije
Tak proč mne nevzrušuješ víc

Na našem ostrově je zaseto vše
Na našem ostrově nikdy nemám dost
Dostal jsi dobrý, dobrý materiál.
Přetav mě v milostnou báseň.

Když se dotýkáme,
objímám tě v nebi.
Náš ostrov je jen náš,
když se na něm milujeme, 
milujeme se na ostrově v nebi.

Možná moře teče přímo mnou
Najdu je, pokud se potopím hodně hluboko
Stíny při plavání a denní snění
Dostanu se tak daleko, jak jen to půjde

Když se dotýkáme,
objímám tě v moři.
Náš ostrov je jen náš,
když se na něm milujeme, 
milujeme se na ostrově hluboko v moři.

Hoř tak, jak mě miluješ.
Rozechvění je úplné.
Na našem ostrově nikdy nemám dost.
Přetav mě v milostnou báseň.

Jednu od druhé
May
29
7:30 pm19:30

Jednu od druhé

  • Café Fra

Smutná oslava u příležitosti konce kouření v kavárně Fra

Autoři, kteří kouří; texty, v nichž se kouří; posluchači, kteří kouří.

Úvodní slovo, moderuje Petr Borkovec. Čtou Jakub Řehák, Miloslav Topinka, Kristina Láníková, Erik Lukavský, Petr Borkovec aj.

 
 
2017 05 29 Jednu od druhé
 

Ondřej Štindl, Zmačkaná krabička cigaret

Zmačkaná krabička cigaret je otázka a taky svědectví. Je to objekt zbytečně, bezúčelně krásný, stejně jako kouření samo. Je tajemná, snad i nadějeplná, vyžaduje být blíž prozkoumána. Vždycky je přece naděje, že někde tam uvnitř, schovaná mezi pomačkaným papírem je ta pokroucená bílá trubička, ta výhybka, která změní kuřákovu časně ranní jízdu z neurózy k pokojnému vytržení.

Hlavně je to ale záznam, obraz, výpověď o vztahu kouřícího a kouřeného, o jeho trvání v čase a vzájemném působení. Snad o pomalém splynutí, v němž kuřák se stává cigaretou a cigareta kuřákem, jeden druhého vzájemně dotvářejí, protože každá krabička může být zmačkaná jinak, stejně jako každý člověk jinak kouří.

Zmačkaná krabička je kronika dotýkání se. Nějaká ruka ji bezděčně vytvarovala právě takhle, pohazovala jí, schovala do kapsy saka mezi všechen ten vysypaný tabák, který se třeba jednou bude hodit. Vypovídá o tom, že něco trvalo, že to začalo a pokračuje, někam směřuje, pravděpodobně k tomu nesentimentálnímu konci, kdy bude spotřebována, sevřena v pěsti a odhozena.

Ale ani to nemůže anulovat okamžiky, jež předcházely, byly součástí té pozvolné story člověka a nikotinismu. Protože kouření je to, co v životě děláme, co děláme s životem, je to jeho konstanta. Kouřím. Nejpravdivější odpověď na otázku Co děláš? Déle než miluju, déle než jsem otcem, déle než pracuju a píšu. Kouřím. A kouření člověka zmačká jak ruka krabičku z měkkého papíru, drží ho dál od konvenční symetrie, zanechává na něm svoje stopy – začerní zuby, mění zpěv v kašel a kašel ve zpěv,  žlutě mu ovane prsty, jako kdyby si zapomněl ruku mezi sirnými zplodinami v jícnu sopky. Zbaví ho rovnováhy, zpřítomní možnost jeho krásy tím, že ji nabourá, znemožní dosažení jejího ideálu, většinou je stejně tak všední. Dotvoří ho svými znameními, znameními přicházejícího konce. Celou tu dobu jde přece hlavně o ten.

Každou cigaretou si namlouvat smrt, zvykat si na ni, vdechovat ji, připomínat si ji, činit ji přítomnou ve všech těch momentech, odskočit si v práci na balkon a trochu umřít, udělat z doušku smrti pointu hospodského vtipu, mít pořád v ústech její chuť, to přičmoudlé memento mori. Lehce ji stisknout prsty, polaskat ji ústy a obrátit ji v popel. Nakonec se tím popelem stát, jak jinak, popel popelu, prach prachu. Krabička, která naplnila svůj účel, zvrásněná a prázdná. Vykouřená. Zbyl popelník plný vajglů. Na některých jsou stopy rtěnky, svítí z toho sajrajtu krvavě a vyzývavě, jak ozvěna dlouhého vzdechu, jíž se proplétá obláček kouře. Spojí se a vyvanou otevřeným oknem.

Artyčok s hlavou a nohama. Večer věnovaný americké básnířce Marianne Mooreové
May
23
7:30 pm19:30

Artyčok s hlavou a nohama. Večer věnovaný americké básnířce Marianne Mooreové

  • Café Fra

Uvádí, komentuje, překládá, čte a debatuje Mariana Machová
Úvod Petr Borkovec

Večer věnovaný dílu americké básnířky Marianne Mooreové, přední představitelky amerického modernismu, mezi jejíž oblíbené náměty patří pozorování podivných zvířat.

Viditelná, neviditelná,
měňavé kouzlo,
ametyst s nádechem jantaru
ji obývá.

 
 
2017 05 23 Marianne Mooreová
Zdeněk Volf, Před modlitbou přiložím
May
16
7:30 pm19:30

Zdeněk Volf, Před modlitbou přiložím

  • Café Fra

Čtení z nové básnické sbírky
Úvodní slovo Jiří Macháček (Protimluv) a Milan Ohnisko
Hudba Irena a Vojtěch Havlovi

Pořádně jsem si chrám prohlédl
až při tvém pohřbu…

Zdeněk Volf (1957) vydal pět básnických sbírek: Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007), Až na poslední pohled (2013) a deníkové zamyšlení Srdcář (2008). K vydání připravil pozůstalost básníka Oldřicha Ludvy Kozlowského, básnickou antologii na téma zvíře, chlév, dvůr, pastva, jatky Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života) (2010) aj. Příležitostně píše recenze a eseje (Host, Kontexty, Tvar, Weles), spolupracuje s Českým rozhlasem Brno a stanicí Vltava.

2017 05 16 Zdeněk Volf

Dopplerův efekt. Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi
May
9
7:30 pm19:30

Dopplerův efekt. Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi

  • Café Fra

Dopplerův efekt
Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi

Čtou a debatují Justin Quinn, Ondřej Buddeus, Jitka N. Srbová, Jonáš Hájek, Jan Zikmund
Úvodní slovo a moderuje Jonáš Hájek

Básník a imunolog Miroslav Holub (1923–1998) měl od začátku básnické dráhy čtenáře doma i (později) v zahraničí. Má je podnes. Přesto bije do očí ostrý kontrast mezi věhlasem za hranicemi, zejména v USA a Velké Británii, a mlčením, jímž Holuba po roce 1989 častuje vlast. Je Holubova „světovost“ trikem či pouhou náhodou, kterou jsme my Češi prokoukli? Nebo jen zase nedokážeme odpustit? A co vlastně? A jakou roli v tom sehrála železná opona? O bohaté zahraniční recepci a o vlivu Miroslava Holuba debatují a oblíbené básně čtou Justin Quinn, Ondřej Buddeus, Jitka N. Srbová, Jonáš Hájek a Jan Zikmund.

Literární dílo Miroslava Holuba vyšlo ve třech svazcích v nakladatelství Carpe diem v letech 2003–2005 (I. Básně, II. Cestopisné prózy, III. Eseje a sloupky). Do češtiny Holub překládal mj. Zbigniewa Herberta (Studium předmětu, s Vlastou Dvořáčkovou) a Charlese Olsona (Profese poezie). Od vydání prvního zahraničního výboru z Holubových básní (Selected Poems ve slavné edici Penguin Modern European Poets, 1967) letos uplývá padesát let.
 

2017 05 09 Dopplerův efekt. Stručné úvahy o Miroslavu Holubovi

Semjon Chanin a Tomáš Glanc
Apr
20
7:30 pm19:30

Semjon Chanin a Tomáš Glanc

  • Café Fra

Semjon Chanin (Lotyšsko)

Uvádí a moderuje Tomáš Glanc

Jeden z nejvýraznějších tvůrců ruské poezie v Rize a spoluzakladatel skupiny Orbita. Česky a rusky.

Rižská skupina ruských básníků ORBITA slaví v posledních letech nemalé úspěchy nejen v originále, ale i v anglických a německých překladech a vystupuje s performancemi v různých koutech světa. Její spoluzakladatel Semjon Chanin představí mj. svoji trojrozměrnou poezii; přiváží do Prahy baltský pohled na evropskou poezii, kultivovaný zkušeností několikajazyčné kultury. 

2017 04 20 Semjon Chanin a Tomáš Glanc

Lucia Kramárová a Jonáš Thál
Apr
11
7:30 pm19:30

Lucia Kramárová a Jonáš Thál

  • Café Fra

Lucia Kramárová (Slovensko) & Jonáš Thál & Filip Jakš

Uvádí a moderuje Alžběta Stančáková

Básníci a performeři z okruhu časopisu Psí víno a jeho knižní edice Psí.

Dva debuty, jeden český, druhý slovenský. Lehce nihilistická současná reflexivní lyrika nejmladší generace – vesmír, hmota, tělo, tkáně, vztahy. Jonáš Thál (1987) s doprovodem hudebníka Filipa Jakše (Asstma) a Lucia Kramárová (1995). 

2017 04 11 Kramárová, Thál, Jakš

Viktor Pivovarov, Šedé sešity
Apr
4
7:30 pm19:30

Viktor Pivovarov, Šedé sešity

  • Café Fra

Čtení krátkých próz, básní, scénářů, zápisků a dopisů, které tvoří knihu Šedé sešity (Seryje tetradi; rusky 2002). Překlad a komentář Jana Kleňhová.
Česky a rusky. 

Viktor Pivovarov je rusko-český umělec, jeden z čelních představitelů moskevského konceptualizmu, ilustrátor dětských knih a časopisů, a také autor řady literárních textů. Jeho kniha Šedé sešity (Seryje tetradi) je souborem různých žánrů: próz, básní, scénářů, zápisků a korespondence. Společně s reprodukcemi autorových maleb a kreseb tyto texty zprostředkovávají jedinečnou atmosféru moskevského uměleckého dění 70. let, ale také hrůzy a půvaby sovětské všednodennosti.

 
2017 04 04 Viktor Pivovarov
 
Ivan Štrpka, Peter Repka, Miroslav Zelinský & Kubo Ursiny
Mar
24
7:30 pm19:30

Ivan Štrpka, Peter Repka, Miroslav Zelinský & Kubo Ursiny

  • Café Fra

Osamelí bežci
Ivan Štrpka, Peter Repka, Miroslav Zelinský & Kubo Ursiny

Uvedení básnické antologie Osamělí běžci (Protimluv) za osobní účasti Ivana Štrpky a Petera Repky, zakladatelů dnes legendární slovenské básnické skupiny stejného jména. Moderuje překladatel antologie Miroslav Zelinský.

Tvorba všech tří členů (Ivan Laučík, I. Štrpka, P. Repka) měla zásadní vliv na literárně-kulturní dění na Slovensku a má neodmyslitelný podíl na podobě slovenské poezie posledních čtyřiceti let. Hudební doprovod obstará Kubo Ursiny, syn zpěváka Deža Ursinyho, s nímž řadu let spolupracoval na několika albech právě básník Ivan Štrpka, jenž antologii uspořádal a určil i pořadí básní. Jak píše v doslovu k první česky vydané antologii Osamělých běžců Zoltán Rédey, „skupina dodnes neztratila svůj význam, ba nadále ho potvrzuje vzhledem ke svému nepřetržitému, stále aktuálnímu působení – i když bohužel již bez Ivana Laučíka“.

 
2017 03 24 Štrpka, Repka, Ursiny
 
Jan Nemček, Proluka
Mar
14
7:30 pm19:30

Jan Nemček, Proluka

  • Café Fra

Jan Nemček, Proluka
Čtení z debutové básnické sbírky.
Komentář Marek Šindelka.

Jan Nemček (1986) publikoval v časopisech Host, Tvar, H_aluze, Weles, Artikl, Protimluv a dalších. V Ostravě organizuje příležitostná autorská čtení pod názvem Literární sprcha.

Autor se řadí k aktuálnímu proudu ohmatávajícímu možnosti básnické angažovanosti ve světě, aniž by se ovšem stával plakátovým kritikem sociální či jiné nespravedlnosti. Není nositelem občansky uvědomělých gest, není naivním hlasatelem revoluce: jeho osobní „angažovanost“ ve světě mizejících hodnot je v prvé řadě nutnou básnickou sebeobranou.
 

 
2017 03 14 Jan Nemček
 
Olena Husejnova
Mar
7
7:30 pm19:30

Olena Husejnova

  • Café Fra

Olena Husejnova (UA)
Komentář a překlady textů Marie Iljašenko.
Česky a ukrajinsky. Tlumočeno.

Olena Husejnova (1979) je ukrajinská básnířka a textařka. Vydala sbírku Vidkrytyj rajděr (Otevřený rider; 2005), která získala dvě ocenění, mimo jiné za nejlepší básnický debut. Loni vyšla její druhá sbírka Superheroji (Superhrdinové), která se stala východiskem pro audiovizuální projekt (ve spolupráci s Dašou Kuzmičnou) Jak vyšni (Jako višně), který získal první cenu na mezinárodním festivalu Cyclop videopoetry festival. Její básně vyšly anglicky, rusky, polsky, slovensky a česky. Žije v Kyjevě. 

Marie Iljašenko se narodila v roce 1983 v Kyjevě v rodině s českými a polskými kořeny. Vystudovala rusistiku a komparatistiku. Překládá z ruštiny, polštiny a ukrajinštiny. Knižně byly vydány její překlady románů Nebeské příbytky Arkadije Rovnera, Jeruzalémské sny bratrů Šargorodských a kniha uměleckých reportáží Ukrajina v měřítku 1:1. V roce 2015 vydala básnický debut Osip míří na jih (nominace Magnesia Litera za objev roku; nominace na Cenu Václava Buriana). Žije v Praze.

 
2017 03 07 Olena Husejnova
Jaroslav Žila a Zbyněk Vybíral
Feb
28
7:30 pm19:30

Jaroslav Žila a Zbyněk Vybíral

  • Café Fra

Uvádí Jiří Macháček
Čtení z nových próz nakladatelství Protimluv.
Ve spolupráci s nakladatelstvím a revue Protimluv.

Cyklus povídek Nikdo tady není představuje básníka Jaroslava Žilu jako prozaika, který jedinečným poetickým jazykem vykresluje příběhy spjaté s krajem Beskyd a Jeseníků, přičemž silnou roli mají také povídky z autorovy rodné Ostravy. 

Jaroslav Žila (1961) debutoval sbírkou Drápy kamenů (1994), o rok později připravil s fotografem Viktorem Kolářem publikaci Ostrava, obležené město. Dále vydal knihy Nejstarší žena vsi, Tereza a jiné texty (2003), V hrudi pták (2010). Žije a pracuje jako učitel v Ostravě.

Próza Zbyňka Vybírala Nocleh na letišti Gatwick je souborem krátkých textů, které spojuje zejména téma ztráty partnerského života a vyrovnávání se s přicházejícím starším věkem. Povídky o vnitřním, rozporuplném světě mužů a jejich uvažování o ženách jsou psány s ironií a nadhledem.

Zbyněk Vybíral (1961) je psycholog a publicista. V osmdesátých letech psal literární recenze, kritiky a studie (Dvě mladé poezie české) a věnoval se i referování o divadle. Povídkový soubor Nocleh na letišti Gatwick je jeho prozaickou prvotinou. Žije a působí v Brně.

 
2017 02 28 Jaroslav Žila a Zbyněk Vybíral
 
Open Fra 5: Kdo chce číst, čte
Feb
21
7:30 pm19:30

Open Fra 5: Kdo chce číst, čte

  • Café Fra

Open Fra 5
Kdo chce číst, čte

Pátý díl volného veřejného čtení v Café Fra.

Pokud chcete v kavárně číst (nebo něco podobného), zašlete prosím krátkou ukázku ze svých textů a pár slov o sobě na adresu borkovecpetr@gmail.com (nebo totéž zanechejte na baru v kavárně Fra) do neděle 19/2/17. Děkujeme, těšíme se.

Vystoupí:
Emma Kausc
Pavel Sobek
Hana Pololáníková
Michal Uhlíř
František Formánek
Tereza Klenorová
Matěj Senft
Strunolam
Marek Torčík
Anna Petruželová
Jakub Kapičiak

2017 02 21 Open Fra 5

Soňa Uriková a Tomáš Hučko
Feb
14
7:30 pm19:30

Soňa Uriková a Tomáš Hučko

  • Café Fra

Slovenská řada
Soňa Uriková (SK) a Tomáš Hučko (SK) 
Uvádí a debatuje Ferči Malík (SK)

Soňa Uriková (1988) absolvovala filmovou scenáristiku a dramaturgii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Zvítězila v několika literárních soutěžích (Poviedka; Jašíkove Kysuce; Medziriadky). V roce 2015 debutovala sbírkou povídek Živé ploty. Za tuto knihu získala Prémii Ivana Kraska a Cenu Nadace Tatra banky.

Tomáš Hučko, prozaik, recenzent, překladatel; pravidelný přispěvatel čtrnáctideníku A2. Jeho debut – novela Chaconne – vychází tento rok. 

Projekt je súčasťou podujatí literarnyklub.cz, ktoré z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

 
2017 02 14 Soňa Uriková a Tomáš Hučko
 
Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof
Jan
31
7:30 pm19:30

Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof

  • Café Fra

Uvedení novinky Fra.

Komentáře Pavel Klusák a Arnošt Goldflam.

Odposlechy, výpisky, přísahy a poselství. Popisy prokrastinace, dopisy taťkovi, cestopisy v pěti řádcích (Bombaj, Sydney, Taipei aj.), trochu delší podpisy („Zuzana se přidal/a/ ke skupině Sexy Jews“). Nonstop jazyková poradna bez rad. Praha, Brno, Berlín. Definice chudoby (nejmíň 8 pokusů). Spoluzakladatelka uskupení Čokovoko Zuzana Fuksová a obsáhlý výběr z jejích statusů a tweetů.

Zuzana Fuksová (1983) vystudovala sociální práci. V roce 2006 založila s Adélou Elbel skupinu Čokovoko (alba Best of!, 2008 a Hudba, 2011). V současné době žije v Praze.

 
2017 01 31 Zuzana Fuksová
 
Jan
27
7:00 pm19:00

Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof

  • Praha

Uvedení novinky Fra.

Odposlechy, výpisky, přísahy a poselství. Popisy prokrastinace, dopisy taťkovi, cestopisy v pěti řádcích (Bombaj, Sydney, Taipei aj.), trochu delší podpisy („Zuzana se přidal/a/ ke skupině Sexy Jews“). Nonstop jazyková poradna bez rad. Praha, Brno, Berlín. Definice chudoby (nejmíň 8 pokusů). Spoluzakladatelka uskupení Čokovoko Zuzana Fuksová a obsáhlý výběr z jejích statusů a tweetů.

Zuzana Fuksová (1983) vystudovala sociální práci. V roce 2006 založila s Adélou Elbel skupinu Čokovoko (alba Best of!, 2008 a Hudba, 2011). V současné době žije v Praze.

Renata Putzlacher, V kavárně Avion, která není
Jan
24
7:30 pm19:30

Renata Putzlacher, V kavárně Avion, která není

  • Café Fra

Setkání věnované knize o těšínské kavárně, která byla, nebyla… a znovu je. Autorka proplétá osudy Avionu s historií vlastní rodiny, celého regionu i odkazy ke svým literárním mistrům. Komentuje překladatel knihy do češtiny Michael Alexa.

Renata Putzlacher – básnířka, překladatelka, autorka písňových textů, divadelních adaptací a her, se narodila v polsko-českém pohraničí, je spjatá s Českým Těšínem, studovala v Krakově a nyní přednáší na brněnské polonistice. Do polštiny překládala Jaromíra Nohavicu i Jiřího Koláře. Spolupracuje s režisérem Radovanem Lipusem, mezi jejich úspěšné inscenace patří Těšínské niebo, Denní dům, noční dům a naposledy HRA-NIC-E, věnované broumovskému geniu loci.

2017 01 24 Renata Putzlacher: V kavárně Avion, která není

Opus ve Fra
Jan
17
7:30 pm19:30

Opus ve Fra

  • Café Fra

Tomáš Fürstenzeller čte ze své prvotiny Objektiv, komentář Justin Quinn.
Jiří Červenka čte z (dvoj)sbírky Na obou stranách, komentář Vratislav Färber.
Úvodní slovo Štěpán Nosek.
Za účasti nakladatelů Jiřího Mědílka a Kristiny Mědílkové. 

Básnická prvotina Tomáše Fürstenzellera (1970) Objektiv přináší do české poezie hlas, který je zcela ojedinělý. Ať už je to přísně rýmová formální vazba verše, civilní, tlumený tón, jemný, nevtíravě ironicky laděný humor, přímočará lyrická naléhavost, působivý vizuální minimalismus, inklinace k přesně vykroužené epické zkratce. Milostné básně a křehké výjevy z rodinného života vystřídají v druhé části knihy znepokojivě konkrétní obrazy odcizení a osamělosti uprostřed nikdy neutuchajícího šumu evropské metropole.

Na obou stranách: básně českého básníka Jiřího Červenky přeložil do polštiny Karol Maliszewski, básně Karola Maliszewského z polštiny do češtiny přeložil Jiří Červenka. Kniha Na obou stranách je zprávou o ojediněle intenzivní a nanejvýš přirozené spolupráci obou básníků.

 
2017 01 17 Opus ve Fra
 
 

Vratislav Färber, úvodní slovo ke sbírce Jiřího Červenky

Dámy a pánové, 
je čas stále – či dosud – půlen? Ptejme se s veršem Jiřího Červenky – s poukazem na básně z dvojsbírky Na obou stranách. Ty totiž završují jeho dosavadní tematicky homogenní, ovšem tvarově docela rozrůzněnou lyriku, již sjednocuje reflexe času – prožívaného jako svár míjení a trvání, časného a věčného, dynamické střídání děsu z nevratně odplývající chvíle a touhy po vykupující naději.

V situaci (osobních i nadosobních) změn, návratů, revokací a nových bilancí naléhavě zní otázka (s eschatologickým přídechem): jak to bude naposledy, při přechodu na jinou stranu, z (pozemského) bytí do jiné dimenze (pro křesťana věčnosti). 

Se smyslovým důrazem básník kontempluje odchod našeho konečného těla; proměnu vazeb vůči nejbližším. – V chodeckých básních, prchavých chvílích radostné senzibility, zážehu a zahlédnutí, se prožitky z cest a pobytů v přírodě stávají mimo jiné podobenstvím naší pozemské pouti; silně prožitý okamžik pak poukazem k dotazované či postulované věčnosti.
Červenkovu – občas trýznivou – sebereflexi provází a doplňuje (odstiňující) reflexe smyslu psaní, tvůrčí pochyba i vědomí marnosti tohoto tak „bláhového“ konání. Jak však jinak zachytit proměnu nás a mizení světa – z našeho horizontu? Kde jinde (a „neortodoxně“) artikulovat naději v participaci na věčnosti? – Vždyť bez organizovaného záznamu bychom neměli „doklad“ a svědectví o představových cestách básníka (i nás samých) zde a nyní – na zemi – či – (bohdá –) někde jinde a jindy...

Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami & Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti
Dec
13
7:30 pm19:30

Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami & Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti

  • Café Fra

Robert Krumphanzl: Sen s výčitkami & Petr Borkovec: Rozvláčná vyjádření radosti
Uvedení dvou novinek (Fra).

Čtrnáct elegií ve verších a jedna elegická próza. Spisovatel, nakladatel a editor Robert Krumphanzl vybral (přísnou rukou) ze svých starších i nových textů a sestavil nerozsáhlý, ale provázaný celek, v němž propátrává své místo a čas, jejich prchavost i nezvratnost, jejich (nejen vzájemné) souvislosti a souvztažnosti.

Autorská čtení a debaty se v Café Fra konají od roku 2006. Za deset let ve Fra četlo přes tisíc dvě stě spisovatelů a překladatelů. Petr Borkovec je nejen dramaturgem večerů, ale často má také úvodní slovo nebo komentář. Malý výbor z těchto úvodů pokrývá období od února 2011 do června 2016 a soustředí se pouze na básnířky a básníky.

 
2016 12 13 Krumphanzl, Borkovec
 
 

Vlasta Dufková, S péčí moudrého hospodáře (Držet se pevně)

Básník Robert Krumphanzl je dvoudomý: tkví současně ve velmi konkrétním čase a prostoru i v přesažném bezčasí nejenom přírodních cyklů. Napil se totiž z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých [svých] předcích. Dokonce snad po všech – včetně těch mých, ba včetně mne. Dívá se současně na babičku, jak se dívá, a dívá se jejíma očima do dálky přes skupinu myslivců, za pole ležící ladem, ke Štěrboholům a Malešicím, a ještě dál, jakoby za všechny viditelné věci tohoto světa, [všímá] si jejích rysů a [snímá] z její podoby to štěstí, otištěné do jejích vrásek, do jejích suchých rtů a do temných očí, [vrývá] si je do paměti a [ukládá] do srdce jako zásobu pro tento i pro jiný čas. Při čtení jeho básní vnímám stárnutí i věčné mládí svého vlastního času, jeho neopakovatelnost i stejnost a s fázovým posunem a s pokorou se udiveně vpisuji do nekonečného proudu pokolení (údiv porodu, zpomalené autonehody a asi také smrti – že se to, co obecně vím, týká také mne). „Je tu zima jak za oltářem Panenky Marie,“ říká babička, poté co odemkla domek a vstoupili jsme do síně. „To se u nás říkalo.“ A můj děda odtuší: „To v Markovicích byla zima jak u svatý Anny za voltářem.“ Zahradu koupili v červnu jednasedmdesát, půl roku před tím, než děda Robert umřel. To už byl můj děda půl roku po smrti.

My jsme v polovině padesátých let v Praze jezdívali do obrovského ovocného sadu Pedagogické fakulty hned za konečnou jedenáctky ve Strašnicích, na barevném diapozitivu děda klečí na jednom koleni v trávě pod rozkvetlými jabloněmi a vije nám věnečky z pampelišek. Pak sad ustoupil zástavbě a nový byl založen kdesi ve Štěrboholech, kam hledí do dáli Robertova babička, jenže stromy rostly pomaleji než já a stáří se nedožily, město je dohnalo.

Ale Robert Krumphanzl je rovněž básník, který uviděl, že zapisovat jde na způsob čtení, a také v tom s ním souzním, když bílé na bílém píšíc, čtu. Také on bezděky opisuje neviditelnou krystalickou mřížku, ne holešovice, ale bubny, ty stálé bubny / které neslyšíme kterých si nevšimneme / a ony určí kam jdeme krok sun krok jdeme // anebo ne, zároveň však podle této mřížky vytváří jedinečný tvar, sám při tom závazně dokonalý, / kdykoli [sedne] k papíru, / [napíše] další verš jedné jediné básně. Neboť básnická originalita je rázu fraktálního.

Jeho poezie je černá, ale milostná. Černá černí temných koutů babiččiny téměř pravidelně čtvercové zahrady, které svědomitě uklízí a vymetá, hrabe tu, třídí a skládá, po vzoru Petra B. z Č. v nich pozoruje svýho dědka v zahradě, ale jemu vlastní je spíše kázni podřízená čerň tlejícího kompostu, který je třeba obrátit. A jakmile [odhodí] svrchní vrstvu, [začne] kopka doutnat. Ukrytý žár na [něj syčí], jako by [mu] zároveň vyhrožoval i [ho] vábil [štiplavě sladkou vůní] rozkladu, který je životadárný. Současně mi tu povědomě voní máslovka, ontária a klapova v bezmezné zahradě mého mimopražského dětství.

Babiččin vzkaz v řádu zahrady začíná v rytmu jedenáctislabičného verše: Odpoledne přijde včelař na včely a pokračuje přímo hrdinským dekasylabem s ženským zakončením a skvostnou paronomázií k tomu: Musím opravit sáček u česáčku

Předěl mezi poezií a životem, ale i životem a smrtí se stírá, prababička umírá v dubnu 1983, to jsem se v listopadu vdávala, začátkem následujícího února pan Staněk „kácel broskev vzadu, jak jsou rybízy, takovou rozložitou, velký strom, přišel ještě sem dovnitř, pak jde, zatnul krumpáčem do kořenů a padnul“. Babička potom jela domů z Uhříněvsi v pohřebáku. Tou dobou jsem už čekala Marianu.

Robert svou zahradu pečlivě udržuje, je si vědom, že držet pevně je třeba nejenom nalezeného ptáka, který by se v uzavřeném prostoru mohl umlátit nebo zaletět někam, odkud by se už nedostal. Také babička si občas stoupne pod strom a do koruny [mu] připomíná (stejně [ho] kárával i pan Paštika): „Drž se pevně, ať nesletíš! Nelez tak vysoko, to za to nestojí…!“

Spřízněné duše Roberta K. se jmenují Bohuslav R., Jaromír Z. a Petr B. v Č. Společnost je to skvostná.

 

Tři truchliví tygři
Dec
6
7:30 pm19:30

Tři truchliví tygři

  • Café Fra

Anežka Charvátová a tři truchliví tygři Tři truchliví tygři trsají třasák v třeskutém tříčtvrťovém rytmu na třtinové cukřence.

Čtení z románu kubánského exilového autora Guillerma Cabrery Infanta (Fra): Bustrofedonova sémantická safari, divoké jízdy kabrioletem po havanském nábřeží ve smršti slovního humoru, příběh nejtlustší a nejošklivější zpěvačky s nejkrásnějším hlasem. Zběsilost smíchaná se steskem v originálním pokusu zachytit lidský (kubánský) hlas v letu a plamen svíčky, která už zhasla.

2016 12 06 Tři truchliví tygři. Anežka Charvátová.