Oct
1
7:30 PM19:30

Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě

Čtení z nové básnické sbírky

Úvod Vratislav Färber

Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.
Vratislav Färber

Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (1970) vydal prózu Líčení (2012), Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003). Následovaly knihy Průvodce krajinou (2011) a Kniha záznamů a prázdnot (2017). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu… (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR.

View Event →
Fra Book Club: Jitka N. Srbová, Svět:
Oct
7
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Jitka N. Srbová, Svět:

Ve druhé půli večera debata s autorkou knihy.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Oct
8
7:30 PM19:30

Dvě nové české prózy ve Fra: Adéla Knapová, Předvoj & Veronika Bendová, Vytěženej kraj

Adéla Knapová čte z novely Předvoj

Veronika Bendová čte z románu Vytěženej kraj

Moderuje Kateřina Kadlecová

 

Adéla Knapová přichází s novelou spojující konec šedesátých let minulého století s vlnami moře, blížící se budoucností i genetickou nepůdou obřího skleníku plného rychlohrachu a očipovaných zaměstnanců.

České středohoří, Litvínov, Most, Libkovice, Krušné hory, Ústí nad Labem, Hrob... V románu Veroniky Bendové hledá dvojice protagonistů filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa – a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. V hlavní roli severní Čechy.

 

Adéla Knapová (1976) je známá hlavně jako kmenová autorka týdeníku Reflex. Za své literární reportáže obdržela mnohá ocenění. V roce 2003 vyšla její prvotina Nezvaní, již kritika a čtenáři přijali dobře, autorka ji však označuje za „neplatnou“. V roce 2016 vydalo Fra její novelu Nemožnost nuly; ihned po vydání ji Český rozhlas zařadil mezi nejlepší české i zahraniční knihy roku 2016. Román Slabikář, také kritikou vysoce ceněný, vyšel ve Fra v roce 2017. Povídky publikuje převážně časopisecky (Salon Práva, Reflex, Weles…), píše i pro rozhlas.

Veronika Bendová se narodila v roce 1974 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Příležitostně publikuje časopisecky povídky.

View Event →
Oct
14
7:00 PM19:00

Ferenc Futurista Book Club 1: Petra Hůlová, Zlodějka mýho táty

Ve druhé půli večera debata s autorkou knihy.


První setkání moderují Ondřej Lipár a Jitka Hanušová,
od druhého se přípravy, dramaturgie i moderace ujmou Eva Havelková a Jana Sticzayová. 


Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v klubu Ferenc Futurista (Vrážská 324, Černošice) a formou moderované debaty si o ní promluvíme. Půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelkou, překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí přihlášením na adrese havelkova@grido.cz a zaplacením příspěvku 100 Kč. Organizátorkami a moderátorkami cyklu jsou Eva Havelková a Jana Sticzayová.

FF Book Club byl inspirován a spoluzaložen Fra Book Clubem, který od roku 2016 připravují a moderují v pražském café Fra Ondřej Lipár a Jitka Hanušová.

View Event →

Fra Book Club: Tamás Jónás, Tatitatitati
Sep
9
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Tamás Jónás, Tatitatitati

Ve druhé půli večera debata s překladatelkou knihy Adélou Gálovou.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
S Adélou Gálovou o knize Tamáse Jónáse Tatitatitati
Jun
18
7:30 PM19:30

S Adélou Gálovou o knize Tamáse Jónáse Tatitatitati

S hungaristkou, romistkou a překladatelkou Adélou Gálovou o knize Tamáse Jónáse Tatitatitati (Fra)

Rozhovor a čtení z právě vydaného románu (a jedné dosud nepublikované povídky).

Prozaik a básník Tamás Jónás se narodil v roce 1973. Výrazný představitel současné maďarské prózy, zároveň také představitel maďarsky psané romské literatury. Ačkoli prožil dětství v těžkých sociálních podmínkách, vystudoval gymnázium a po něm studoval informatiku, maďarštinu a filozofii. Pracoval jako programátor. Od šestnácti let publikuje poezii (první sbírka vyšla v roce 1994). Je také autorem čtyř próz, první s názvem Cikánské časy vyšla v roce 1997. Tamás Jónás je nositelem mnoha literárních cen a stipendií, maďarských i mezinárodních, také např. rakouského Herderova stipendia, které získal na doporučení Pétera Esterházyho.

 
2019 06 18 Tamás Jónás
 
View Event →
Ag Apolloni, Vytí vlka, vlka vytí
Jun
12
7:30 PM19:30

Ag Apolloni, Vytí vlka, vlka vytí

Ag Apolloni, Vytí vlka, vlka vytí

Uvedení románu současného kosovského prozaika a básníka (Plus)

Překlad Orkida Backus Borshi

Za účasti autora a překladatelky

Moderuje Jitka Hanušová

Nevšední autobiografická alegorie Vytí vlka, vlka vytí je inspirována Dantovým Peklem a autor v ní nešetří nikoho, tím spíše ne sebe. Současné Kosovo, mladý stát ne-stát, zde vyvstává jako topos, v němž se sváří přepjatá vlastenecká hrdost, národnostní a náboženská roztříštěnost, celková neukotvenost, ale i jistá exotická divokost.

Vlk samotář – tak trochu zatracenec, tak trochu punker – na své symbolické pouti peklem poodkrývá, co se autorovu alter egu honí hlavou. Naráží při tom na otázky sociální a politické bezmoci současného Balkánu, na rozklad vzdělávacího systému, rostoucí náboženský extremismus či mytizaci historie. Tato témata prokládá velmi otevřeným líčením milostných a sexuálních vztahů v různých stupních marnosti.

Román je protkán melancholií, vztekem, humorem a také odkazy na jiná literární díla, populární hudbu, malířství, film a divadlo. Stylisticky se autor rozkročil mezi nejhrubší dialektismy až po slovník akademických statí, na žánrové škále skáče k poezii, přes brikoláže, scénické rozhovory, až po celá dramata.

Ag Apolloni (1982) je současný kosovský prozaik, básník, dramatik, esejista, kritik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval dramaturgii a albánskou literaturu na Prištinské univerzitě, kde dodnes přednáší. Působí také jako šéfredaktor kulturního časopisu Symbol. Za svou tvorbu získal v Kosovu několik národních ocenění, navzdory tomu, že se k tamějším poměrům staví velmi kriticky. Jeho díla jsou přeložena do němčiny, italštiny, srbštiny, makedonštiny a dalších jazyků.

2019 06 12 Ag Apolloni (Kosovo)

View Event →
Pavel Klusák, Včely bzučí mezi a a gis: Hudba klimatu
Jun
11
7:30 PM19:30

Pavel Klusák, Včely bzučí mezi a a gis: Hudba klimatu

Pavel Klusák
Včely bzučí mezi a a gis: Hudba klimatu

Mořská bouře ve Fra. 

Hudební kritik, esejista a scenárista Pavel Klusák uvádí hudbu tajícího arktického masivu, včelstev, plastového odpadu. Feedback mezi klimatem a hudebníky, které přitahuje situace Země. Večer hlasitého zvuku. Texty o počasí vybral a čte Petr Borkovec. 

 
2019 06 11 Pavel Klusák
 
View Event →
tento chléb přežvykovat, psacími písmeny
Jun
3
7:30 PM19:30

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny

pondělí 3/6/2019, 19.30

Carrión, Medo, Yrigoyen
tento chléb přežvykovat, psacími písmeny

Uvedení antologie tří představitelů současné jihoamerické poezie v překladech Petra Zavadila.

Čtou, komentují a diskutují Anežka Charvátová, Petr Zavadil, Erik Lukavský a Petr Borkovec

Kniha je výborem ze tří představitelů současné jihoamerické poezie – jedné z nejrevolučnějších v současném světě. Inspiraci těchto básníků už dávno nenapájí jen španělská tradice nebo pařížská avantgarda. Důsledné vstřebání těchto zdrojů, ale třeba i anglosaské poezie druhé poloviny dvacátého století, a jejich přirozené natavení na zkušenost jednotlivce i společnosti v dramatických moderních dějinách Latinské Ameriky vytváří z těchto básní působivý text, který se neustále vyvíjí. Poezie v nejlepším smyslu slova angažovaná, nelhostejná, vzniklá na troskách světa, kde už není jiný domov kromě řeči.

2019 06 03 Carrión, Medo, Yrigoyen

View Event →
May
30
7:30 PM19:30

Biotrus Ulwerson, Větrová hlava

Biotrus Ulwerson (1981) je pražský hudebník a linorytec známý především díky svému působení v česko-budějovické hudební formaci ĐÆRRWIN. Nyní přichází s graficko-poetickou bibliografií Větrová hlava. Tato autorova prvotina je ambiciózní grafické dílo, obsahující celkem čtyřicet jedna ručně tištěných listů, portrétů osobností, především z řad spisovatelů, doplněných o autorovy verše. Větrová hlava je autentická sonda k pramenům vlivů. Osobní hledání a nalézání znaků identity. Celá kniha je vyrobena ručně a její náklad je omezen na 20 kusů. Úvodní slovo k vernisáži pronese Vladimír Strejček.

View Event →
Fra Book Club: Lidmila Kábrtová, Místa ve tmě
May
27
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Lidmila Kábrtová, Místa ve tmě

Ve druhé půli večera debata s autorkou.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Open Fra 8
May
21
7:30 PM19:30

Open Fra 8

Osmý otevřený večer v café Fra.

Četli:
Petr Šťovíček
Kateřina Ká
Vít Ondrák
Host: Jan Škrob
Dagmar Plamperová
Vojtěch Bohuslav

 
 

2019 05 21 Open Fra 8

 

Vojtěch Bohuslav, Kristýna

Zdaleka ze všeho nejhorší je ale trest, nejen, že se musíme holkám omluvit, navíc ale já ani Davídek nedostaneme – a to ani malinkatej - kousek z plackovýho dortu, kterej Kristýna upekla mý mámě k narozkám. Můžeme brečet, můžeme se kát, i se vztekat, ale všechny, všechny taktiky jsou marný. Domča se na mě úkosem dívá, nejspíš je jí mě líto, ale když jí pohled vrátim, odvrátí se a vezme štkající Hanu za ruku, Hanu, práskačku. Děda za pár chvil řekne, že věc je uzavřená a nebudeme o tom dál mluvit, a tak už o tom pak nemluvíme. My s Davídkem sedíme jako pěny v koutě a posloucháme řeči dospělých, všechno se postupně vrací do normálu. Máma staví vodu na turka, do dortu se zapíchají svíčky (myslím, že něco kolem třiceti) a jí se nepodaří všechny naráz sfouknout, ale směje se tomu a vypadá, že narozeniny přece jenom nemá zas tak zkažený. Do dortu se s gustem zakrojí stříbřitá čepel nože, máma ho rozděluje na díly tak, aby nemusela krájet skrze kostičky KitKatek. Je mi to strašně líto, když pozoruju všechny, jak si vychutnávají svoje porce dortu a pějí na něj chválu.

„Takovej dort peče jenom moje tchýně,“ pochvaluje si děda a v kšandách mu povážlivě pne a máma pak vybaluje dárky z květovanejch papírů.

Přemýšlím, jestli kdyby žila babička Blanka, byla by s to zvrátit můj a Davídkův osud. Myslím, že ani ona by to nedokázala. Davídek se lísá k mý tetě, ke svý mámě a já zůstávám v koutě sám. Připadám si jako tenkrát na chalupě, když se prostřihávaly stromy. Táta se oháněl motorovou pilou a mně půjčili zahradnické nůžky, zastřihával jsem růžové keře a mě to bavilo tak moc, že jsem se ztratil z dohledu a ledabyle stříhal snítky rozličných dřevin. Zatoulal jsem se až dolů na louku, kam děda pár dnů zpátky nechal vysadit malé smrčky, aby nám v zahradě vyrostl stinný smrkový háj a pod smrky snad i hříbky. Jednomu po druhém jsem malým smrčkům ustřihal jejich špičky, což vedlo k tomu, že všechny do jednoho zahynuli. Rodiče se pak dlouho báli, co ze mě vyroste. Jen Kristýna dovedla zachovat stoický klid, což po ní naštěstí zdědila i babička Blanka. Všichni se mi snažili vysvětlit, proč je to, co jsem udělal, špatně, já ale věděl, že to bylo špatně, jen se mi to líbilo. Ničení se mi líbilo. Bylo to ve mně. Bylo to vzrušující.

Ale možná je moc dlouhý?

Alternativou by mohl být tento odstavec z první části, kterou jsem nečetl:

Kristýna taky peče nejlíp ze všech lidí, co znám, levou zadní válí buchty, koblihy a jiný tradiční moučníky. Její největší majstrštyk je ale dort z medových placek promazávaných krémem z trochy másla a krystalovýho cukru a brambor, poněvadž za obou válek, který prožila, nic nebylo než na lžíci másla a krému člověk pochopitelně potřeboval daleko víc, a tak se nastavovalo vším možným, třeba právě bramborama. Dneska už Kristýna dává brambor míň, protože všechno, naopak, je. Dokonce dort polévá rozpuštěnou hořkou čokoládou a na vrch jej zdobí lentilkama nebo rozkrájí štráfky KitKatky na souměrný čtverečky a vyskládá do mozaiky nahoru je. Peče samo sebou od oka, jenže vnuci na ní furt naléhají, že chtějí recept. Tomu nerozumí, ona jim přeci plackový dort upeče, kdykoliv si řeknou. Pokusí se ale přeci jen, proti vlastnímu přesvědčení, sepsat poměry, které jsou uloženy v paměti jejího těla, v paměti hrubých dlaní mydlených velice často levným mýdlem se základem ze zvířecích kostí; v paměti očí, v nichž se za léta šití za chabého večerního světla rozvinula krátkozrakost. Výsledek upečený podle toho receptu ale nestojí ani za starou Belu. Dana se celej den pachtila u trouby, a děti jí to stejně nakonec odmítly jíst, pač dort byl tvrdej a nezměk ani přes dvě noci strávený na samotce na balkoně. Kristýna ochutnat odmítla. Pokud mermomocí chtěli plackový dort, měli jí říct a ona by ho upekla.

View Event →
Marek Doubrava
May
16
8:00 PM20:00

Marek Doubrava

Marek Doubrava je hudební skladatel, bývalý kytarista skupiny Tata Bojs a také jeden z ústředních členů Skupina Hm..., se kterou mimo jiné zhudebnil mnoho básní českých i světových autorů. V Café Fra vystoupí s kytarou sólo. Zahraje věci které známe i poklady ze šuplíku.

Světlo: Ore Gone (Lunchmeat)

View Event →
Bronka Nowicka
May
10
7:30 PM19:30

Bronka Nowicka

Polská řada

Bronka Nowicka, Nakrmit kámen

Uvádě jí a moderují Helena Stachová a Lucie Zakopalová.

Česky a polsky

Ve spolupráci s Polským institutem v Praze

Debut polské scenáristky a režisérky Bronky Nowické (1974) Nakrmit kámen vyvolal po svém vydání značný ohlas, jehož výrazem se stalo udělení prestižní polské literární ceny Nike 2016. Ve sledu záznamů vzpomínek z dětství evokujících zdánlivě všednodenní předměty a události se Nowicka svým lapidárně intenzivním jazykem dobírá nejhlubších existenciálních jistot.

Bronka Nowicka absolvovala Státní filmovou, televizní a divadelní školu v Lodži a Akademii umění v Krakově. Působila jako divadelní režisérka, natočila několik krátkých filmů, věnuje se rovněž poezii a intermediální tvorbě.

Knihu v českém překladu Heleny Stachové vydalo nakladatelství Revolver Revue.

 
 
2019 05 10 Bronka Nowicka
View Event →
Fra podle Marie Iljašenko
May
7
7:30 PM19:30

Fra podle Marie Iljašenko

Cokoli si Marie pro Fra vymyslí, to se stane. Skoro cokoli. Asi stane.

Café Fra je v Kyjevě!!!

Kyjev 20. let v ukázce z románu geniálního modernisty Valerjana Pidmohylného (ze svého překladu přečte Miroslav Tomek)

Kyjev 80. let v rozhovoru s grafikem Slávkem Iljašenko + vernisáž

Kyjev dnes ve Fra. V básnické či prozaické podobě.

Hosté: Miroslav Tomek a Slávek Iljašenko.

Básnířka a překladatelka Marie Iljašenko (1983) se narodila v Kyjevě v rodině s českými a polskými kořeny. Vyrůstala v Polici nad Metují. Vystudovala rusistiku a komparatistiku. Překládá z ruštiny, polštiny a ukrajinštiny. Příležitostně publikuje eseje a recenze v čtrnáctideníku A2, serveru iliteratura, slovenském Romboidu aj. V roce 2015 vydala básnickou prvotinu Osip míří na jih (Host), která se dočkala mnoha kritických i čtenářských ohlasů a stala se – alespoň pokud jde o básnické knihy – událostí. V letošním roce vychází sbírka Sv. Outdoor (opět Host). Marie Iljašenko žije v Praze.

 
 
2019 05 07 Marie Iljašenko
 

Petr Borkovec, Úvodní slovo

Fra podle… Další díl. Autor, obvykle takový, který už ve Fra četl, má možnost udělat v kavárně cokoli, pozvat kohokoli, zvolit téma, číst, nečíst, proměnit prostor atd. Často ani nevím, co bude. A nechci to vědět. Proč to děláme? Zaprvé jsou tyhle večery svérázným komentářem k vlastní tvorbě. Za druhé jde o ohledávání formátu „autorského čtení“ – což je formát supercitlivý a je třeba ho neustále ověřovat, pěstovat, měnit a podrývat.

Dnes jsem pozval básnířku a překladatelku a také autorku pozoruhodných krátkých próz Marii Iljašenko, autorku výrazného básnického debutu Osip míří na jih (2015). Její druhá sbírka s názvem Sv. Outdoor vyjde v nejbližších hodinách. Marie Iljašenko se narodila v Kyjevě – a tento večer se rozhodla věnovat tomuto městu. Řekl jsem, že Marie je autorkou skvělých krátkých próz – před pár dny uveřejnila jednu z nich, kterou věnovala právě Kyjevu. Je to text plný brilantních vět a – jak to u Marie chodí – také brilantních vět o brilantních větách. Text s přesnými a detailními a nečekanými postřehy o městě (kupř. podrobný rozbor složek, které se podílejí na městské vůni), a zároveň trefné pojednání o nostalgii a o klišé. A taky o jednom úplně jiném městě. To všechno na ploše dvou normostran. Marie je lišák (což má autor krátkých próz být!). A tak se těším, že dnešní večer bude o Kyjevě, i nebude; že jsme ve Fra, i nejsme; že je to čtení, i není atd. Dobrý večer...

View Event →
Ning Kchen (Čína)
Apr
30
7:30 PM19:30

Ning Kchen (Čína)

Ning Kchen, Nebe nad Lhasou

Uvádí a moderuje Zuzana Li.

Česky a čínsky.

Co se stane, když se v zapadlé tibetské vesnici na úpatí starodávného buddhistického kláštera Däpung nedaleko Lhasy setkají tři lidé ze zcela odlišných prostředí? Čínský filozof utíká po masakru na náměstí Nebeského klidu z Pekingu a hledá zde útočiště jako učitel na základní škole. Atraktivní mladá žena z tibetsko-čínské rodiny odjíždí po studiích na Západě do Tibetu, aby hledala své kořeny a tajemnou linii propojující ženské příslušnice její rodiny. Nadějný francouzský biolog opouští prostředí pařížských institucí a stává se buddhistickým mnichem a vyhledávaným duchovním rádcem. V prostředí majestátních hor a nekonečného nebe nad nimi se rozvíjí mnohovrstevnaté vyprávění o hledání duše člověka, o jeho identitě, o střetech civilizací a lidských osudů, a v neposlední řadě i o psaní románu jako takovém.

V čínském prostředí, přesněji v pekingském literárním světě, byl Ning Kchen dlouho znám jako básník a literární redaktor, do širšího povědomí se však dostal až s rozšířením internetu a jako romanopisec. Jeho romány bývají značného rozsahu, podobně jako je tomu u Nebe nad Lhasou. V roce 2001 vyšel knižně jeho první román Město masek, za který získal Lao Šeho literární cenu, stejně jako za Nebe nad Lhasou (2010), oceněný v roce 2011 také nejvýznamnější čínskou akademickou Š’ Naj-anovou cenou. Dále je autorem tří dalších románů, dvou povídkových a tří esejistických sbírek.

Román Nebe nad Lhasou vyšel v českém překladu Zuzany Li v letošním roce (Verzone).

2019 04 30 Ning Kchen (Čína)

View Event →
Fra Book Club: Jakub Szántó, Za oponou války
Apr
29
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Jakub Szántó, Za oponou války

Ve druhé půli večera debata s autorem.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Fra podle Pavla Zajíce
Apr
25
7:30 PM19:30

Fra podle Pavla Zajíce

Cokoli si Zajíc pro Fra vymyslí, to se stane. Skoro cokoli. Asi stane.

Hosté básník Martin Poch a skladatelka Natálie Pleváková.

Pavel Zajíc (1988) se narodil se v Dačicích, žije v Brně. Vystudoval sdružená uměnovědná studia na Masarykově univerzitě. Je spolumajitelem ekonomicko-poradenské společnosti a redaktorem literární revue Weles. V roce 2013 vydal díky Literární soutěži Františka Halase svoji debutovou sbírku s názvem ona místa. Své texty publikoval ve většině českých literárních časopisů a v ročence Nejlepší české básně 2015. V loňském roce vydal v nakladatelství Větrné mlýny básnickou sbírku Peníze.

2019 04 25 Fra podle Pavla Zajíce

View Event →
Sifon
Apr
18
8:00 PM20:00

Sifon

Ondřej Anděra je tvůrce filmové a divadelní hudby, perkusista, rapper a producent, známý především jako hlas a tvář dnes již legendární skupiny W.W.W. Ve Fra se Anděra představí sólově pod pseudonymem Sifon s elektronickým live setem, rozšířeným o netradiční nebo exotické perkuse.

Světlo: Ore Gone (Lunchmeat)

View Event →
Małgorzata Lebda
Apr
8
7:30 PM19:30

Małgorzata Lebda

Polská řada

Małgorzata Lebda, Matečník

Uvádí a moderuje Bogdan Trojak

Tlumočí Lucie Zakopalová

Česky a polsky

Ve spolupráci s Polským institutem v Praze

Małgorzata Lebda (1985) je polská básnířka a fotografka původem z beskydské obce Żeleźnikowa Wielka. Doktorka filozofie. Alpinistka a ultramaratonka. Vydala mimo jiné sbírky Granica lasu (Hranice lesa, Poznań 2013), Matecznik (Matečník, Poznań 2016) a Sny Uckermärkerów (Sny Uckermärkerů, Poznań 2018). Sbírka Matečník získala v roce 2016 cenu Orfeusz, která se uděluje za nejlepší polskou básnickou sbírku roku. Lebda žije Krakově.

Sbírku Matečník vydává v překladu Bogdana Trojaka nakladatelství Weles.

2019 04 08 Małgorzata Lebda

View Event →
Rozhovory o řemesle 6: Hájek se ptá Mikeše
Apr
2
7:30 PM19:30

Rozhovory o řemesle 6: Hájek se ptá Mikeše

Jonáš Hájek se ptá básníka, prozaika a překladatele Vladimíra Mikeše. Celovečerní debata.

Témata: Ani tato scéna není nevinná. Materialita jazyka, mašinerie vyprávění. Být psán. Jak blízko tě pustí Vladimír Mikeš. Proč neskočit do jícnu Etny. Otázka stylu je otázkou pravdy. Václav Černý na ostrově Asinara. Mohou dva básníci o sobě nevědět, že jsou básníci? Stojím, ať vržen jakkoli. Text, který čte sám sebe. Řeč ohroženého bytí. Všechno se děje teď. Přerušený ráj. Na stavbě docela malého domu.

 

Vladimír Mikeš se narodil v roce 1927 v Chocni. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a komparatistiku, od druhé poloviny 50. let překládal z italštiny, španělštiny a francouzštiny, především poezii a divadelní hry (mj. Lope de Vega, F. García Lorca, L. Pirandello, P. Calderón, Molière, T. Corbière, F. Hölderlin).

Za své celoživotní překladatelské dílo, korunované překladem Dantovy Božské komedie (Academia 2009), obdržel v roce 2012 Státní cenu. Psal rovněž studie o literatuře a o dějinách divadla, řadu let přednášel na pražské DAMU, jejímž děkanem byl v letech 1997−2000. Jako svébytný prozaik a básník vstupuje do české literatury znovu až v posledním desetiletí, kdy postupně vycházejí texty vznikající od 70. let stranou jeho překladatelské práce i dalších angažmá. Po prozaické prvotině Zmizení (1969) mohla z kraje normalizace vyjít ještě Zednická novela (1974), sazba románu Škodlivý prostor byla v roce 1969 rozmetána a kniha poprvé vyšla až v roce 2012 v nakladatelství Plus. Z rukopisných próz byla následně připravena k vydání Plovárna Léthé (Cherm 2013). Mikešovo rozsáhlé a naprosto neznámé básnické dílo obsáhl dvousvazkový soubor Pozdní sběr / Poemy (Kniha Zlín 2015).

 
 
2019 04 02 Hájek Mikeš
 

Jonáš Hájek, Život v pravdě, pravda života

Dnes, nyní, mi připadá více než jindy důležité neztratit nit, abych řekl o Vladimíru Mikešovi aspoň to málo, proč k němu lnu, v nějaké mně dostupné ucelenosti.

Kdysi mi jeden melancholický básník napsal, že Kolář, Holan, to byly kontinenty, s nimiž se dílo dnešních básníků nemůže měřit. Takové dílo-kontinent by mělo být, myslím, nejen rozsáhlé, ale i členité, hory, jimiž se dá putovat, moře, po němž se dá vyplout. Proč o tom mluvím, je nabíledni. Kolik toho Vladimír Mikeš dokázal jako překladatel, esejista, teatrolog, to se nějak asi vědělo. Stačí se podívat na online Slovník české literatury, kde je stav z roku 2008. Stačí připočíst 14000 veršů Dantovy Božské komedie, vydané o rok později, abychom věděli, že Vladimír Mikeš je také básník.

Ale teprve to, co se přihodilo v posledních deseti letech zásluhou manželů Antonína a Adély Petruželkových, zakládá perspektivu, v níž skromný rodák z Chocně vystupuje ze stínu mistrů a představuje svůj vlastní zapsaný svět: vyšly mu tři romány a ve dvou svazcích básnické dílo. Ne snad, že by toužil po jiném typu uznání, než jakého se mu dosud dostalo; spíš došel do období, v němž již není nutné nic tajit a ukrývat, kdy můžeme radostně přijmout návštěvu o šedesát let mladší a svěřit jí nějaké rukopisy…

A chtělo by se říci, že vidíme v jiném světle i to dosavadní dílo překladatelské a odborné, ale to je jen projekce. Jako by tam to světlo dávno nebylo! Ježíš řekl: „Po ovocích jejich poznáte je.“ Přáli bychom si všechno to ovoce Vladimíra Mikeše pojmout jako celek; pochopit, jak se k sobě mají banány a jablka, pomeranče, fíky, ananas. „Zralé jsou plody, prošlé koupelí ohně.“ Téma na disertaci.

Mikešovo spontánní vypravěčství (Plovárna Léthé snese srovnání se Škvoreckého Zbabělci) se zaměstnává prózou, přelévá se ale i do jeho poezie, kde podpořeno hudebností verše vytváří široký proud něčeho v současnosti nevídaného: básnickou epiku, veršované paměti. V Poemách, a nejen v nich, nejde o to být čten, ale být psán, odevzdat se léta promýšlenému příběhu. „Autentičnost,“ říká Vladimír Mikeš v knize Proč psát, „není nic jiného než nesnadné umění číst sama sebe.“ Žádná šustící úředničina faktů ani „zvěčnění“ sebe sama v soše, která se usmívá nebo šklebí; básník vypráví s pramalým zájmem o věci ega, ale s obrovským zájmem o život, který mu byl souzen i darován. Vždy autobiografický, nikdy egocentrický. Jakoby čirý, nejsoucí, ale o to více přítomný. A vůbec to neznamená, že by nebyl schopen fikce. Fikce slouží pravdě života, tak jako intelekt a vzdělání slouží jeho tajemství.

Když jsem poprvé uviděl básně Vladimíra Mikeše v časopise, pocítil jsem radost spřízněnosti. Připadá mi, že můj životní pocit je s životním pocitem pana Mikeše konsonantní. Je to pocit nejisté existence, který tvrdě říká: neměl jsi tu být! Nebo: měl jsi být někdo jiný! Stala se chyba! Proč tímto pocitem trpěl poslední žijící příslušník velké generace překladatelů, to se dočtete v próze Čtveročas; o svých důvodech pomlčím. Asi i proto je jeho život tolik požehnán prací, která se musela, musela přetavit do ryzí přítomnosti díla, vynořující se právě teď před našimi zraky jako bájná Atlantis.

View Event →
Fra Book Club: Michal Šanda, Hemingwayův býk
Apr
1
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Michal Šanda, Hemingwayův býk

Ve druhé půli večera debata s autorem.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Pjoni
Mar
14
8:00 PM20:00

Pjoni

Slovenský hudebník a producent Jonatán Pastirčák patří k nejaktivnějším postavám současné elektronické scény - ať už zrovna vystupuje jako radikální beatmaker ISAMA ZING, experimentátor PJONI nebo ve spojení s Katarzií, Ľubomírem Burgerem či Ink Midgetem.

Ve svojí tvorbě pracuje především s dekonstrukcí beatové elektroniky, odkazující na aktuální klubové trendy, a precizním sound designem. V café Fra vystoupí Jonatán pod svým nejstarším pseudonymem Pjoni a svůj set doprovodí akustickým violoncellem.

Světlo: Ore Gone (Lunchmeat)

Kapacita omezena, 30 lístků, 100 Kč předprodej/150 Kč na místě, lístky jsou k mání přímo v café Fra.

View Event →
Veronika Šikulová
Mar
12
7:30 PM19:30

Veronika Šikulová

literatura.sk

Veronika Šikulová

Nové texty

Moderuje Michal Tallo

Veronika Šikulová (1967) je jedna z nejdůležitějších slovenských prozaiček současné doby. Absolvovala gymnázium v městě Modra na západním Slovensku, žurnalistiku vystudovala na Univerzitě Komenského, po studiu se věnovala publicistice a psaní prózy. První texty publikovala v literární příloze deníku Smena, v literárních časopisech Romboid, Slovenské pohľady aj. Žije a tvoří v rodném městě Modra.

Česky vyšla kniha Místa v síti v překladu Kateřiny Tučkové.

Podujatie je súčasťou série Literarnyklub.cz, ktorú spoluorganizuje OZ Literarny klub. Z verejných zdrojov podujatie podporil hlavný partner Fond na podporu umenia.

 
2019 03 12 Veronika Šikulová
 
View Event →
Ewald Murrer, Zápisník pana Pinkeho
Mar
5
7:30 PM19:30

Ewald Murrer, Zápisník pana Pinkeho

Čtou Jan Vondráček a Vojtěch Vondráček

 
 

2019 03 05 Ewald Murrer, Zápisník pana Pinkeho

 

Otázka Martinu Stöhrovi: Co tě napadne jako první, když se řekne Zápisník pana Pinkeho?

Sníh, krev nebo popel…. Pocit „noční práce“, pražská imaginace nebo pražská inverze, jemné šrafury slov a ilustrací perem. Už jsem viděl živého Jirouse, Bondyho, Škvoreckého a oni jsou, ukázali se na cestě a do Emauz a nechali si vložit prsty do ran. Ale podpalubí metropole je zjevně plné autorů tajemných jmen, kteří vůbec nemusí existovat. Ewald Murrrrrrer! Mám plátěnou tašku přes rameno, kterou mi podle vlastního návrhu ušila babička. V ní je prázdný index, startky a nové sbírky, všechny jsem si koupil v Arše na náměstí za peníze, které jsem vyptal od Eriky. Ona si oblékne kalhotky, obrovský černý klín zmizí pod bílou, konečně vyrazíme na silné pivo do hostince Pod Lípy, za chvíli budou zhasínat. Tehdy ještě sněží, domů jdu samozřejmě k ránu. Pan Pinke mne zdraví v zahradách na kraji města. Stojí v černém kaftanu na sněhu posypaném popelem, vedle němý kohout. Mám ty knížky někde doma. Zápisník… a Zasněžený popel… „zasněžený sopel“, někde jsou ještě ve skvrnách zaschlé všechny ty tělní tekutiny; noční líh a ranní slzy. Mám někde ty knížky, miloval jsem je. A bojím se je najít, bojím se jich dotýkat, protože nevěřím, že byly.

View Event →
Fra Book Club: Pavla Horáková, Teorie podivnosti
Mar
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Pavla Horáková, Teorie podivnosti

Ve druhé půli večera debata s autorkou.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Mouchy nejsou nikdy to, co si člověk myslí, že jsou
Feb
26
6:30 PM18:30

Mouchy nejsou nikdy to, co si člověk myslí, že jsou

Večer u příležitosti nového vydání knihy Daisy Mrázkové Byla jedna moucha

Tereza Horváthová, Anna Beata Háblová, Anna Petruželová, Petr Borkovec, Petr Gojda

 
 
2019 02 26 Daisy Mrázková
 

Anna Beata Háblová
, Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

Moje postel vždycky někde poblíž rodičů. Nejmladší z pěti dětí, které už se nikam nevejde. Závidím pokoje sourozenců, tam se děje určitě něco důležitějšího. Pak je večer, protější činžáky polkne tma i s jejich porevolučně pastelovými barvami. Ten okamžik pozná jen maminka, když přijde číst knížku. Z příčné ulice vrní auta a tramvaj lahodně zaskřípe cis fis ais, jak mi později řekne moje kamarádka houslistka s absolutním sluchem. Ale možná, že kecá. Na přebalu motýl a rozpitá krajina. A pak jedna veverka. Chybí mi tam Jácíček. Kde je Jácíček, mami, on se ztratil? Haló, Jácíčku, kde jsi? Melodie parket, mámino dosednutí na postel. „Čti od začátku, mami“, znamená, že u druhé kapitoly už spím. Z lustru ještě visí cáry slov: „Skákal po mechu, dostal se na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje.“ A pak skákal dál a ještě dál, přes schnoucí třešňové květy, přes potůček s modrou oblohou, přes louku zalitou sluncem. Skákal tak daleko, až se zaběhl a už nikdy nenašel cestu domů. Haló ve mně zůstává jako volání někoho, kdo se totálně zatoulal.

To, že je knížka o velikém přátelství a haló je tajné heslo mezi veverkou a Jácíčkem, mi vyklouzává z mysli jako živá ryba z prstů.

Eliščina postel je vždycky někde poblíž té mojí. Jediné dítě, které se vejde kamkoliv. Nikomu nezávidí, protože celý dům považuje za svůj. Pak je ale večer, a já jí nejdu číst knížku, protože jsem četla celý den, a tak jí vyprávím vlastní příběhy, příběhy z pokroucené paměti. Je tma, absolutní ticho, perfektní periferie. Domy s nehybnými zahradami, zahrady s nehybnými houpačkami. Občas mezera pro psa. Jácíček je pořád na všechno zvědavý, ta krajina a svět kolem se mu líbí tak moc, že musí hopkat dál a dál. Očichat mateřídoušku na mezi, namočit si tlapky v kaluži, přejíst se jetele. Nebo se přejíst mateřídoušky, očichat kaluže a namočit se v jeteli. Nebo se namočit v jeteli, přejíst se kaluže a očichat jetel. Anebo nejspíš všechno dohromady. Eliška oddychuje, spí. To jsme se sice daleko rozběhli, ale zase, zase jsme se nestačili vrátit.

A proto přečtu úryvek, který si ještě také pamatuju, a to proto, že se u něj opakuje okoukaný obraz z přední strany. Krajina jako dlaň listu a po ní polétává můrka. Ta můra mě pořád zajímá. Třeba je to nějaký klíč k tomu, jak se neztratit. Jak se vrátit zase pěkně domů, i když s prázdným bříškem, mokrými tlamkami a nedobrou náladou.

 

Anna Petruželová, Všechna moje rozbitá vosí hnízda, na která jsem si dnes odpoledne vzpomněla. Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

rozbitá dvojplotýnka, která se rozbila, ačkoliv na ni nic nespadlo
všechny kamery, které spadly, ačkoliv byly připevněné na stativu
všechna tajemství, která jsem neměla říkat
ohryzky, které jsem v mateřské školce hodila za skříně
nůžky na nehty, které jsem Marcelovi neměla dávat
20 metrů Ondřejova filmu, igelitové sáčky, které jsem přetočila na stromy
polička, která spadla, když jsem se schovávala ve skříni
všechny stěny oloupané od lepicích pásek 
mandarinka, kterou jsem hodila do vína
červené víno, které je po celé stěně 
doktoři, ke kterým jsem nepřišla, a potom jsem se bála jim zavolat a vysvětlit, proč jsem nepřišla 
všechno, co jsem řekla příliš kriticky, a nevěděla jsem, že to zní tolik kriticky
všechny máminy šaty, které jsem nosila tak dlouho, až se v nich udělaly díry, a já už jí je nemohla vrátit
dědovy 90. narozeniny, na kterých jsem mohla být jenom 78 minut 
vánoční ozdoby, které máma hledala celé vánoce, a já se bála jí říct, že jsem je rozbila
všechny ztracené klíče
všechny ztracené krytky od objektivů
všechny ztracené věci a
všechny zapomenuté věci 
všechny tramvaje, do kterých jsem špatně nastoupila 
všechny schůzky, na které jsem přišla příliš pozdě 
držátko od moka konvičky, které se nejspíš rozteklo, když jsem poprvé vařila kávu na našem plynovém sporáku, protože jsme ještě neměli takovou tu mřížku

View Event →
Open Fra sedmý díl
Feb
19
7:30 PM19:30

Open Fra sedmý díl

Kdo chce číst, čte

Sedmý otevřený večer v café Fra. Chcete-li číst (poezie, próza), napište prosím na adresu borkovecpetr(at)gmail.com (do pátku 15/2/18). Podrobnosti pak. Díky, Petr Borkovec

2019 02 19 Open Fra 7

 

Julia Miesenböck



Praha, 20. 1. 2019


Valentina mi zavolá, když přichází, ale neberu to, už ji vidím, je celá v černém, nosí fialovou rtěnku a na její kapuci i na čepici je kožešina, pravděpodobně pravá kožešina, bambule a lem kapuce jsou z kožešiny. Řekla, že se ještě jednou vrátila domů, aby si oblékla jinou bundu, něco odpovím o tom, že je zima. Zeptá se mě, jak se jmenuju, i když to vlastně ví. Julia, nebo česky Julie. Odkud jsem, i když už to ví – původně z Rakouska. Pak si vyměníme, jak dlouho tu jsme. Ona je tu už 17 let. Polovinu svého života, jak nám později říká při kávě s A.

V tramvaji se mě ještě zeptá, proč jsem přišla do Česka, a já začínám vyprávět celý příběh, je takové ticho, že ostatní cestující můžou poslouchat, nikdo jiný se nebaví, ohlížím se, muž s brýlemi a vousy, já vyprávím, proč jsem přišla do Prahy, a on hladí ruku své přítelkyně.


Freistadt, 30. 12. 2018


Gregor se mě ptal na „českou duši“. Řekl mi o tom, jak kdysi cestoval přes Ukrajinu, každý den v jiném městě, každou noc v autobuse. Pak jsme ukrajinsky, polsky i česky počítali do deseti. Pět zní persky stejně jako polsky – pěnč. I perské slovo pro devět a deset je slovanským jazykům podobné.

Vstala jsem, abych zaplatila, ale servírka byla právě venku v zimní zahradě, kouřila. Stála jsem mezi stolem a pultem. Gregor vzal můj telefon a zkoumal malá čísla za zadní straně. Dívala jsem se na něj. Nevěděl, že to vidím. Myslím, že jsem se usmívala.

Když jsem se rozloučila, řekl „těšilo mě“ a já na to „mě taky“, a protože jsem ani ostatním nenaznačila pusu na rozloučenou, neudělala jsem to ani u něho. A šla jsem domů, rychle, bylo už po třetí ráno, ale lampy na ulici byly ještě zapnuté, lehce sněžilo a kousek jsem běžela a nebyly tam žádné jiné stopy než ty moje.

Vídeň, 10. 11. 2018


Na knižním veletrhu někde mezi stánky potkám Loránda. Má delší vlasy, skoro jsem ho nepoznala. Stojíme venku a pijeme kávu, kterou rozdává rozhlas Ö1 zadarmo. Dívám se na papírový kelímek a říkám, že z toho mám špatný pocit, že normálně nepiju kávu z kelímku, protože si zkouším držet svoji ekologickou stopu nízkou. Loránd odvětí, že i jeho stopa je nízká, že vynáší jen jednou týdně malý sáček směsného odpadu. Neříkám, že já to dělám ještě méně často. Kouříme. Jen příležitostně.

Pak vypráví o tom, že chce točit film o muži, který hledá partnerku. Že tento muž by měl někoho potkat v supermarketu, v oddělení, kde jsou vajíčka. Takhle by se dali do řeči. Dívám se na jeho papírový kelímek a na jeho cigaretu, když mluví. Jeho ruce se mi líbily, už když jsem ho poznala.

Freistadt, 1. 12. 2018


Hallo Sarah. Se sestrou se zdravíme objetím. Pak jdeme dolů. Předevčírem jsem se setkala s Jurajem. Takhle jsme se nepozdravili. Řekli jsme si jen Hi. Ale objali jsme se při rozloučení.

Sestra si udělá kávu, mně postaví vodu na čaj. Mámě přinesla kabát, který pro ni objednala online. Černý podzimní kabát. Sarah rozevře plastovou folii balení a máma vstane, aby ho vyzkoušela. Prý se ten kabát dá nosit i v zimě, pokud člověk není venku příliš dlouho. Na nákupech, vlastně všude, kam člověk jezdí autem. Sarah má ten samý, ale růžový. Podívám se na ně a myslím na to, jak mi vyprávěl Juraj, co mu řekla jeho babička, do koho byla zamilovaná.

Když jsme se s ním rozloučili a objali, řekla jsem It was good to see you. A pak ještě See you again. Maybe, když jsem se už vzdálila, aby to znělo jako otázka. Odpověděl Sure, a já jsem šla rychle na tramvaj, která právě přijela a v hlavě jsem si ještě jednou zopakovala to slovo. Sure.

Lisabon/Berlín, 10.–11. 1. 2019


Na večeři potkám Hamzu u něj doma. Jíme rýži se zeleninou, zřejmě podle pákistánského receptu. Po jídle vypráví H. o podcastu, který dnes začal poslouchat. Jedná se o diseases of the heart, říká Hamza, ne ve smyslu nemocí, ale v přeneseném smyslu. Nejhorší nemoc srdce by byla desire – touha. Jsou i jiné, ale tahle je nejhorší, největší, protože kvůli ní vznikají další: například envy – závist. Pokývnu a přemýšlím. Jestli toto není důvod toho, co jsem nedávno zažila. Jestli bych se neměla léčit z nemoci srdce.

Muž v letadle řekl Tut mir leid – je mi líto, když chtěl na své sedadlo a poprosil mě a ženu vedle, abychom vstaly. Učí se němčinu s aplikací na mobilu. Věta Bist du verrückt – Zbláznil ses? se mu objevuje pořád dokola. Musí seřadit části věty, přeložit tu větu z angličtiny a napsat ji.

Jedu S-Bahnem z letiště k Martě. Při vystupování mi z batohu padá láhev na vodu na koleje mezi nástupištěm a vagonem. Vlak odjíždí, položím batoh na lavičku a skočím dolů pro láhev.

Když jdeme potom večer s Martou ulicemi v čtvrti, kde bydlí, pijeme pivo z láhve a já vyprávím. I o tom, co řekl Hamza. Říkám jí, že nemůžu považovat touhu za nemoc, protože mě motivuje. Doma usnu, než Marta jde spát. Byla jsem velmi unavená.

Praha, 23. 1. 2019


Kamil po hodině odchází, chce ještě jít do bazénu. Kávu jsme už vypili, a zaplatili, to se tady musí už při objednání. Tak jsme šli ven, byla mi zima, to byla ta káva, chtěla jsem vlastně bezkofeinovou, ale číšník si to nějak spletl, ta káva rozhodně nebyla bez kofeinu. Při odchodu říká, že se tady lidé běžně potkávají na jazykových kurzech a conversation exchange a „takových věcech“.

Za stoly, kde jsme seděli, je dřevěná kabinka, která vypadá jako telefonní budka a do které se člověk může zavřít, aby mohl v klidu pracovat. Prý je tu nová, říká Kamil. Chce ji vyzkoušet. Vyzve mě, abych ji taky vyzkoušela, uvnitř voní dřevem, hlasy z kavárny jsou sice tišší, ale přece jsou slyšet.

Když vyjdeme na ulici, jeho tramvaj zrovna odjíždí. Říká, že jde ještě do deemka a ptá se mě, jakým směrem jdu. Jdeme ještě kousek spolu, rozloučíme se před obchodem, přeji mu, ať si užije plavání, on říká, že mě rád poznal, odpovím, že já jeho taky, ale jen ze zdvořilosti, podá mi ruku a naznačí pusu na pravou stranu obličeje, počítám s další, on ne, ale všimne si toho a pak to nějak dokončíme, říkáme si ahoj, vidím, jak míří do toho obchodu, ale stojí před dveřmi s nápisem Východ a ty se neotvírají, já se otočím a rychle odcházím směrem na metro.

Praha, 12. 2. 2019


Czechs are like Germans in thein head and like Russians in their heart, říká Marek. Stojí před otevřenou skřínkou v kuchyni, aby něco vyndal nebo uložil – má tam nálepku „das Geschirr“, učí se němčinu. Češi jsou proto prý emocionálnější než Němci, ale racionálnější než Rusové. Pak se o tom bavíme, kdo je emocionálnější – lidi, který rychle začínají milostný vztah nebo ti, u kterých to jde pomalu.

Uvařil tureckou kávu a konvici zeleného čaje. Piju druhý hrnek čaje a říkám, že půjdu, že mu tam ten čaj nechám. Marek říká, ať ho klidně dopiju. Pak se posadí vedle mě. Líbáme se. Nedopitý čaj ještě stojí na stole, když odcházím.


Freistadt, 30. 12. 2018


Je mezi Vánoci a Silvestrem a sedíme v hospodě v mém rodném městě u malého stolu těsně vedle sebe, je nás sedm nebo šest. Moje bývalá spolužačka Kerstin, která sedí vedle, se ke mně obrací a říká, že mám krásné vlasy. A ještě vůbec nejsou šedé. Poděkuji za to, říkám, že i její jsou krásné a taky nejsou šedé, což popře. Podívám se zblízka, má pravdu, teď vidím několik šedivých vlasů na skráních.

Pamatuju si, že jsem se před dvěma roky na filmovém festivalu po dlouhém slavení někdy k ránu vrátila domu a před zrcadlem v koupelně jsem spatřila světlý vlas mezi svými tmavými, dlouho jsem si ho prohlížela. Nebyla jsem si jistá, jestli byl šedý, pro jistotu jsem si ho ale vytrhla.

Praha, 18. 9. 2018


V šatně Národní knihovny mě oslovuje muž, který se mě už při zápisu do doktorského studia na fakultě, z kterého právě jdu, na něco zeptal. Prý že to šlo docela rychle, to jo. Ptá se na můj obor – translatologie. Pak říká svůj, a ptá se na moji jazykovou oblast – německy, ale jsem z Rakouska. Ptal se na doporučení německy píšících autorek či autorů. Než stačím říct odpověď, mluví dál. Zajímá se o něco, co překládám já. Ale já překládám pouze do němčiny, do cizího jazyka nepřekládám, říkám. Ještě se ptá, jestli nemám partnera Čecha, protože on prý žil v různých zemích a všude měl holku, a tím se prostě naučil i jazyk. Pak ještě říká, že je introvertní, ale do knihovny chodí rád, hlavně v létě, v zimě ne, protože tam je zima. A pak už musím jít.

 

Dagmar Plamperová, 
Wales a dál


Podzim bez babího léta


Abergele opustilo léto. Přihnalo se takové jaro namíchané s podzimem. Déšť neví, kudy by propadal, a tak se na ulicích pase v hustých vrstvách.

Brzy se letovisko vylidní. Irské moře opustí bárky i lodě. Zatímco páry turistů dají okázalé vale zbytkům barbecue, osamělé duše se schoulí do pláštěnky a vymrkají do deště své nikým neslyšené sbohem. Towyn, nedaleké zábavní centrum, sice ještě tu a tam zahaleká „five, on its own number five“, ale doživotní hráčka binga už bude marně vytahovat úspory z kapes.

Vypasený déšť popohání bríza. Nametla i jednu bláznivou paní, která se k moři vydala s pytlíkem plným mrtvých rybiček. Omylem je vložila do vroucí vody, tak je jde reklamovat. Letos už poněkolikáté.

Kolem alek, které se zalekly odletu do teplých krajin, našlapuje pán v ošuntělé větrovce. Široko daleko sám. Tak jako my, kteří jsme neměli kam jít.



Piknik za odlivu


Přinesli si dveře. Kdykoliv jim přímořská bríza zafoukala do očí, uzavřeli se. Vklínili stůl mezi písek a kamení. Dokud je ode dna, které jim vyhazuje spárované hvězdice do dlaní, neodlepí odliv, rozkradou příliv do vzduchoprázdna. –

Stojíme opodál, vyšplouchnutí mamonem svých bližních. Nazí, jako alky, kterým vykousané peří brání v rozletu pro druhé. „Kdy už tohle skončí?“ ptáš se. „Obrať se k měsíci a zavyj.“

Zapomínáme, že všechno, co se chceme dozvědět, je věčně pravděpodobné asi.


Perla severního Walesu


Místo draků poletují podzimem Abergelští. Při zemi se drží jen jaguár starého pána a jeho paní. Spanilou jízdou rozčesávají asfaltovou cestu vedoucí do nedalekého Llandudna, letoviska, z něhož prý jakási Alenka za pár lázeňských dní stvořila říši plnou divů a dočetla se o tom až v příběhu Lewise Carrolla.

Podzim zavlekl do města chraplavou mlhu. Dosedla na plochou šíji velšské pevniny a odkryla výběžek Velkého Orma i s lanovkou. Ta patří k nejdelším ve Velké Británii a jako jedna z mnoha na zimu nevynáší. K úpatí umělých sjezdovek a tobogánů se tak šlape po svých.

Vítr vyčesal zábavu z nejdelšího mola ve Walesu, vyhnal ji i z hotelů na promenádě. Ty se teď drolí, vrstvu po vrstvě a naplňují zbožím za pár liber. A slunce najednou častěji zapadá do moře fishandchipsových obědů a večeří.


Limonádová Fran


Vánoční výprodej skončil. Ramínka, pokřivená chtíčem, přestala věstit něco lepšího. A tak se zbylé kusy hadérek a hadrů zanedlouho přestěhují do second handů, kde je naftalín srovná do latě.
 Hospody odklidily štamgasty ze stolů. Domů odešli i ti, kteří, než kápli božskou, usnuli nazí pod oblečením. Jen Fran zůstala sedět na svém místě. Jako vždy přikovaná k malinové limonádě. Při svistu navoněných bublinek pomalu zapomíná na to, co bude i je.

 

Michal Štěpánek, Ráno 8. 3. 2018

Ráno dunivě hučí v pravém uchu
elektrické napětí
příboj v lastuře

Pronajímatelka vzkazuje po druhých
na část mého parapetu serou vlaštovky
sídlí tu jejich tlukot za špajzní skříní
rozlévá se na ní skrz žaluzie slunce
někdo ho dal náhle nahlas
jasné stíny
šňůrka na štelování jako smyčka
modlitební korále

jsem štěstím bez sebe
psa z útulku jsi vzala
na dlouhou procházku

smutek z návratu do sebe
a včera čpěl roztátý večer
jako zmoklá srst psa

Vietnamec a paní v obchodě
od pondělí do neděle
Zavřený v těle 24 hodin
ještě si to budu muset odsedět
odstát odmakat
odpozorovat stárnutí dětí
jak zmizí na školách a nebudou se chtít tulit
a škrábat na zádech
nebudou nosit neviditelná jídla k ochutnání
a mít pro mě sluneční hudbu na max
budou muset svítit také jinde
pro jiné lidi

hukot příboje v uchu splývá s hučením
počítače

tuto báseň jako paměť
strašlivě zapomínáš a vytrácíš se
jsoucno mé
nic než myšlenky a tato slova
diktována bůhvíkým
toto není meditace o první filozofii
a ve snu jste jako v bdění
nešálí mě strašlivý bůh
a implantovaný čip že bůh je jediná jistota

toto je strašlivá Sophiina volba mezi duší a tělem
toto je Siddhárthův odchod ze spícího paláce
opuštění Jašodháry a Ráhuly
přešlapování na místě pod stromem Bóddhi
sednout si a nebo odejít
líné sekání sekerou otupělosti do kořenů žádostivosti
až příliš dlouhá debata s Márou u piva v nonstopu
kde si nemůžeš pustit Sigur Rós
a vidět že mu stékají slzy po tváři

toto je pohled ráno do zrcadla
pokaždé jiný člověk si prohlíží tebe
toto je marné čištění tyčinkou příboje v uchu
toto je deformace zad z nákladu vlastních tužeb
toto je ohlazené mrtvé dřevo vyplavené na pobřeží
ovinuté řasami v doprovodu plastových odpadků
Toto je hranice která vzplane

Toto je neplnění vyššího úkolu
toto je zabraňování světlu ozařovat lidi kolem
a pradávný slib bódhisattvy
a pomoci svým osvícením

Toto je další život mága
který si hrál se silami
theurgií a evokací
toto je urputná koncentrace
při vysvobozování ducha
kdy se v křišťálové kouli
zjevil vyděšený uvězněný obličej muže
a oči plné strachu

To je vroucné modlení za všechny lidi
zvířata, hmyz a bakterie a celou přírodu
Toto je modlitba za neviditelná nervová vlákna soudržnosti
modlitba za světlo a vodu
zem, oheň, vzduch a vědomí.

Toto je omývání nohou vnitřním dechem
jako omývala horkými slzami Maří Magdalena nohy Krista
Toto je vzpomínka na řeřavé pálení v dlaních
před proražením

Toto je znovuzrození vzpomínky
na posvátný hluboký niterný nádech
a vydechnutí skrze
temeno záře
mimo dosah
jakéhokoliv slova

View Event →
Josef Moník, Povodeň
Feb
12
7:30 PM19:30

Josef Moník, Povodeň

Úvod Ladislav Šerý

Leoš Janáček. Jméno skladatele zřejmě zaujalo. „Jenůfa… To znám. Atonický gangsta rap. Vesničani, vražda dítěte. Ráda si ji poslechnu. Tady se hraje všechno, Flying Steps tancují na Dobře temperovaný klavír. Ale teď musíme do studia,“ obrátila se k rapperovi. „Lady s tebou chce mluvit. Zůstane ta verze s tebou.“

Opulentní burleska nás zavede zpět do času povodní, gründerského kapitalismu s českou tváří či beztvárné komunity bývalých disidentů-čerpačů. Podíváme se též do Ameriky a zažijeme spoustu úchvatných dobrodružství.

Josef Moník (1952) překládal beatniky a svatého Augustina. Samostatné prózy: Neser bohy (Paseka 2004), romány Psi bez rodokmenu (Paseka 2008), Schweik It Easy (Argo 2011) a povídková sbírka Prostitutky (Prostor 2013). Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a pracoval jako nakladatelský právník. Posléze dálkově vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK. Živí se jako tlumočník a překladatel. Je bratrem německy píšící předčasně zesnulé spisovatelky Libuše Moníkové.

 
2019 02 12 Josef Moník
 
View Event →
Ondřej Škrabal, Platná pravidla pro herce
Feb
5
7:30 PM19:30

Ondřej Škrabal, Platná pravidla pro herce

Pražské uvedení debutové knihy (Lačnit Press)

Hraje Jiří Černý

Komentář Luboš Svoboda

Texty debutové sbírky dramatika a režiséra Ondřeje Škrabala se pohybují na pomezí poezie, divadelní hry a občanského zákoníku. Formátem návodů, pokynů, pseudozákonů či scénických poznámek navazuje na experimentální „kolářovské“ texty šedesátých let, posouvá je ovšem trochu dál. Průvodním motivem sbírky je herec, který se někdy může chovat jako čtenář poezie, jindy zase jako nevypočitatelný subjekt práva ohledávající hranice zákona. Škrabal klade zdánlivě jednoduchou otázku: Jak herec pozná, že na jevišti stojí špatně?

Ondřej Škrabal je divadelní režisér, spisovatel a redaktor. Externě pracuje pro ČRo Vltava, píše divadelní a literární kritiky nejčastěji do A2, Psího vína a Kapitálu. Je vítězem Ceny Maxe Broda. V roce 2016 založil divadelní Studio Rote, kde je podepsán pod režiemi inscenací jako P. Handke: Sebeobviňování, Bunkr (autorská rezidence v MeetFactory), B.-M. Koltès: Tu noc těsně před lesy (Divadlo X10), E. Jelinek: Královna duchů (A studio Rubín), Zjevení pudla (Divadlo Komedie). Věnuje se též scénickým čtením (např. V. Effenberger: Tlučte hrbaté). V roce 2018 získal na festivalu Nová Dráma ocenění za svůj text Zjevení pudla, který byl následně natočen jako rozhlasová hra. Ve stejném roce také vyšla sbírka Platná pravidla pro herce (nakl. Lačnit Press). Některé jeho texty byly přeloženy do němčiny a angličtiny.

2019 02 05 Ondřej Škrabal, Platná pravidla pro herce

View Event →
Fra Book Club: Tereza Semotamová, Ve skříni
Feb
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Tereza Semotamová, Ve skříni

Ve druhé půli večera debata s autorkou.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Kamil Bouška, Inventura
Jan
22
7:30 PM19:30

Kamil Bouška, Inventura

Uvedení nové sbírky (Fra).

Kamil Bouška (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, revue Labyrint, revue Prostor, aj. Básně publikoval také v zahraničních časopisech a antologiích. Samostatným debutem byla sbírka Oheň po slavnosti (2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. V roce 2015 vydal druhou sbírku básní Hemisféry (2015).



Od jistého věku začal psát… No, těma svýma tlapičkama ne, to on takovou tu jemnější motoriku nemá… ale vyťukává do klávesnice, to ho strašně baví… to svoje psaní začal posílat do nějakých literárních soutěží… a vyhrával… No a časem z toho byla jedna knížka, druhá knížka, napsal jich už deset…

 
2019 01 22 Kamil Bouška, Inventura
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Kompaktní, krátká Bouškova inventura začíná velmi brzy ráno, ještě za tmy, nejspíš v mrazivé zimě. Autor přichází do skladu v černém oblečení; rozhodně tu hraje důležitou roli rolák – a pak taky aktovka. Vlastně aktovky! A roláky! Autor totiž přichází v několika kopiích a v několika pozicích zároveň. Ačkoli původně nebyl přizván žádný další auditor, ukazuje se, že se v prostorném narvaném skladu, v mrazivé tmě, brzy ráno soustředí nejméně osm lidí. Všichni vypadají stejně, všichni se jmenují kamil (vzájemně se neustále oslovují „kamile“), tykají si. Vychází najevo, že každý přichází s trochu jiným, byť příbuzným úkolem: jeden kamil dělá průběžnou, neboli kontinuální inventuru; druhý kamil přichází se záměrem provést inventuru roční, třetí kamil trvá na inventuře nárazové. Další kamilové vystupují ze tmy jako svědci inventury průběžné, roční, nárazové. Někteří kamilové přicházejí jako auditoři externí – a lze slyšet, že externí kamilové tykají interním kamilům stejně jako interní externím. Sklad je rozlehlejší, než se původně zdálo, a v průběhu inventarizace se zdá, že kamilů přibývá v přímé úměře k tomu, jak se bednami přecpaný prostor skladu ve tmě a mrazu postupně odhaluje. Sklad se neustále zvětšuje, vzájemné tykání se množí, hlasy se překrývají, každý říká něco trochu jiného, ale rozdíly jsou zanedbatelné. Silný šum tykajících si kamilů v temném skladu přerušuje pravidelně věta, na níž se shodují všichni kamilové a kterou čas od času pronesou bez sebemenšího rozdílu, sborově, rytmicky. Věta zní: „VÝSLEDKEM JAKÉKOLIV INVENTURY JE VŽDY JEN ČÍSLO, ROZDĚLENÉ NA MANKO A PŘEBYTEK, KAMILE!“ A pak zas ten ohlušující šum tykající si navzájem a tykající všemu uskladněnému bordelu okolo.

Kamil Bouška napsal krátkou noční můru! Napsal z podsvětí přicházející finanční kontrolu! Napsal padesátistránkový blížící se deadline. Kdo by to četl?!

 

Robert Wudy, Tak do tebe strčím ruce

Uvedení básnické sbírky Inventura Kamila Boušky bylo ve Fra šťastně zkoncipováno zcela prostě. Autor přišel a vstoje začal recitovat první báseň, jejíž podobenství opičí lásky vyklenul s mrazivým smyslem pro překvapení. Pak si na chvíli sedl, aby společně s diváky napnul sluch k pověstnému úvodníku Petra Borkovce. „Sklad je rozlehlejší, než se původně zdálo, a v průběhu inventarizace se zdá, že Kamilů přibývá v přímé úměře k tomu, jak se bednami přecpaný prostor skladu ve tmě a mrazu postupně odhaluje,“ stylizoval Borkovec v přecpaném prostoru Fra jednoho Boušku v celý tým auditorů a sbírku označil za „krátkou noční můru“, „z podsvětí přicházející finanční kontrolu“, „padesátistránkový blížící se deadline“.

Následující minuty těmto slovům daly za pravdu. Bouška svůj básnický jazyk skutečně odposlouchal snad v samotném pekle, konkrétně v pekle, kterým jsou ti druzí. Podává jitřící zprávu o tom, že utrpení mladého Werthera i utrpení Viktorky u splavu se nám za dvě století zřetelně zkomplikovalo. „Ty se na mě zlobíš? Ale proč? Kvůli čemu se na mě zlobíš? Proč se na mě zlobíš? Prosím tě, můžeš mi to říct? A prosím tě, můžeš mi to aspoň naznačit?“ zaznělo jako vrchol nejistoty, kam až se dá zajít. Bouška zašel ještě dál a triumfoval zvoláním „Každé ráno žeru svoje srdce!“ A vskutku, v jeho brutální „rozchodové“ lyrice, umocněné zpětným odvíjením času, lze na chvíli spatřit i vlastní smrt. „Vize, který to vyvolává, nejsou moc pěkný,“ trefně poznamenal jeden můj známý; přesto, nebo možná právě proto je kniha k prasknutí plná akutní lidskosti. Auditor Bouška jde pod kůži: „Tak do tebe strčím ruce. Obě najednou. Prohmatám ten vnitřek a třeba na něco přijdu. Klouže to. Pořádně tam nemůžu nic uchopit. Je to tam nějaký sliznatý nebo co. Je tam toho hodně, ale lásku furt nemůžu nahmatat,“ zoufá si jako ten nejdojemnější milenec, ale nevzdává to: „Tak do tebe strčím nohu. Nejdřív jednu, pak druhou. Trochu ti to tam sešlápnu. Třeba to bylo moc uvolněný a musí se to znovu napresovat. Hm. Nedá se nic dělat. Budu tě muset rozpárat vlastníma rukama a položit se do tebe celej. Hlavně klid. Tak na tři. Raz, dva, tři...“ Už už jsem pociťoval chuť vyprsknout smíchy, pokaždé se to nakonec vysvětlilo a popadla mě tichá panika. Chvíli jsem si připadal jako v Kafkově kárném táboře, chvíli jako oběť vědecko-fantastického obchodu lidskými city, chvíli jako tvor zadupávaný do země. Když do toho od vchodových dveří spustila trubka Oskara Töröka, stejně syrová, znějící jako fanfára na marách, bylo dokonáno. I Měsíc na obloze byl v úplňku.

Jak rozumím těm, kdo se bojí číst Inventuru o samotě. Bouškova kniha je tůň, do níž se dá dle odvahy libovolně nořit, a když se do ní ponoří úplně, vždy to pak může být už jenom lepší. V biologii znamená „inventarizace“ zjišťování všech druhů určité taxonomické skupiny na určitém území, většinou pro potřeby ochrany přírody. Bouška jako „biolog“ exceluje. Ochraňuje nás katarzním způsobem. Inventurou z nás činí lidi.

(článek byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 4/2019, str. 11)

View Event →