Martin Stöhr: básně a redaktorské texty

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 Czech Republic

k zadnímu vchodu
přivezli barevný film

martin stohr /prehlasovane o/
starší básně
nové básně
zápisky
nakladatelské výpisky

 
2015 02 24 Martin Stöhr
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Tenkrát v devadesátých. Žiju v Tursku za Prahou, v chalupě bez vody, a mlčím!, můj soused a můj důvod, proč žiju v Tursku za Prahou, je básník Václav Vokolek; za ním přijíždí kdekdo: Wernisch, ten na Mikuláše, a já celý mikulášský večer mlčím, mlčím, rudnu; pak Ivan Diviš, který chodí po vsi a kachlíčkovou výzdobu kolem oken venkovských domů komentuje řvaním: „Haló, paní, koupelna se vám vyblila z okna.“ V noci šlohne z Vokolkovy knihovny třicet dva knih a zmizí. Za Vokolkem také přijíždějí – a to podezřele pravidelně – dva smutní muži (jeden vypadá jako mladý zřízenec krematoria, druhý jako roztomilý pekař z pekárny, která stojí hned vedle krematoria), kteří mlčí stejně zarytě jako já, chodíme za Vokolkem po zahradě, po polích (Vokolek se zarytě směje a my zarytě mlčíme). Vždycky, když odjedou, Vokolek říká: „Hm, to jsou teda zkroušení fámulové, přál bych si nějaké veselejší.“ Artur a Jeremiáš, ti dva přesmutní křesťané mezi oknem, stolem a postelí, se jmenují Mirek Balaštík a Tomáš Reichel. Seznámím se s Pavlem Petrem, který má úchylný návyk: jezdit za velkými básníky a povídat si s nimi o poezii. Nejlíp k nim domů, do kuchyně, do pokoje. Jezdíme, lezeme k nim domů a já mlčím: dostanu přes ruku od Ludvíka Kundery (chci vytáhnout pytlík čaje z čaje o tři vteřiny dřív, než je správné); na Bítově (to je s námi i Martin Putna a já mám na krku růžovou palestinu a k tomu kabát po strýcovi z roku 1930, který nikdy nesvlíkám) prožiju něco, co mě poznamená navždy: mlčím přes šest hodin, zatímco Jiří Kuběna šest hodin vykládá o sonetu, otočen šest hodin pouze k Putnovi (Pavel Petr dělá a nosí chlebíčky, šťastlivec). Když Mistr skončí, podívá se na mě a pronese:„Někteří jsou vyvoleni, někteří nejsou; někteří bránou projdou, jiní ne.“ Pak mi napíše do knihy dedikaci o svatopetrské lani, pohladí mě po vlasech a vykopne z hradu. Už nikdy k žádnému básníkovi nepojedu; dokonce od té doby nerad chodím k lidem domů. Chci v té době dělat dřevoryty, linoryty, sošky ze dřeva. Chci rýt básně, do čehokoli, ale hlavně rýt. Chci být Josef Florian. Reynek, Deml. Permanentně se opíjím s Milošem Doležalem v redakci Perspektiv (hned vedle Souvislostí) a plánujeme vánoční tisky, novoroční tisky, velikonoční tisky, svatodušní tisky. Jednoho dne mi do Turska přijde časopis Arkáda, nesvázané archy v papírových deskách, a z něj vypadne volný frontispis: linoryt, autor MS. Staroříšské Archy devadesátých let – jsem úplně vedle. A hned po nich se zjevuje linorytec Martin Stöhr s culíkem a jemným hlasem: „Opadá v zahradách z opánků prach.“ A pak to doopravdy začne, devadesátá léta. Oči se mu lesknou jako drahokamy, všem se lesknou oči jako temné drahokamy. Dveře do stáje zůstávají stále pootevřené: osel, kterého není vidět, tam pořád stojí. Je tam. Pootevřená jsou i dveře do zahrady, obdélník nad ní je plný nebes a noci a vzdálených světel. Teď nebes, teď noci, teď vzdálených světel. Pijeme: oslí zahýkání se mění v zakokrhání. Vzdělaný Fic se prudce vytrhuje ze snů, protože mu v žaludku leží okurkový salát: došlo mu, že z toho může mít smrt. Pak běžíme: Mitáček, Stohr, Pavel Petr, Putna a já. Stohr padá nosem a lokty na ostrý kámen, omámený vstává a proklíná: „Panenko Maria, pomoc!“. Běží dál, kulhá za ostatními. Krev mu teče z prstů, na sanu babu blůzu, prší na dlažbu v uličce. Smějeme se a běžíme do redakce: „Do prdele s Typltem! Vázaný verš! Neoklasicismus a chalupa!“ Maňas-Kaňas pošlapal salát v zahradě. A Čichoň, můj bože Čichoň něco ztratil, tak hledáme, hledáme, nepřestáváme. Další pošlapané saláty a hlavně hodně pošlapaných spadaných švestek. Nakonec si říkáme, že toho necháme, a potichoučku, přesto že jsme vyzunkli tolik lahví, se spouštíme z jedné zdi a vyhýbáme se jedné brance; vrže, jen se jí člověk dotkne. Nedotýkáme se jí. Devadesátá léta, Zlín, možná Zlín, možná Brno, někde jsme. Voda odkapává na plech umyvadel, do temných děr latrín. Běžíme, klopýtáme, dál, dál, už se nečeká. A co se zraněného Stöhra týče… Ach, copak ten!