Back to All Events

Marie Iljašenko & Martin Poch

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 Czech Republic (map)

Je to jako epidemie –
vždycky když vyrazíme na houby
otěhotníš jako klíště
MP


chtěla bych jen hluboký spánek a na nočním stolku

už žádné léky, jen mapy a průvodce
po každém městě v podnebesí.
MI

 

Jonáš Hájek, Úvodní slovo ke čtení Martina Pocha

Silnice z Prahy přes Moravu a Rakousko se může pyšnit jen velmi málo pozoruhodnostmi. Z mohutné Velkomoravské říše, jejíž králové ovládali území táhnoucí se od Dunaje až k Finskému zálivu, zůstává pouze jméno. Martin Poch vystudoval estetiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Svoji tvorbu charakterizuje těmito slovy: Tehdy já hrot toho kyje jsem do množství popela strčil, aby se rozežhavoval; všem druhům jsem dodával mysli, aby pak nikdo z nich mi necouvl z velkého strachu.

Také na Moravě, jako je tomu v království, existuje sněm, který má stejnou formu, stejná privilegia a je stejně bez významu. Prostor není pouhým prostředím nebo kulisou, ale láskou a příležitostí. Severní předměstí Znojma stále ještě lpí na češtině jako před třemi sty lety, zatímco v jeho jižní části lze stěží najít člověka, který by česky rozuměl. Nenalezneme zde ani stopu temně zasmušilého charakteru Čechů, blížícího se misantropii:

Chlapy z Lidic zaházet se dvěma
obecními čokly.
Patera Toufara zahrabat
se zdechlinou cirkusového slona.

Do české poezie vstupuje básník s výraznou osobitou poetikou. Svoji tvorbu charakterizuje těmito slovy: Chytli ten z olivy sochor, jenž končil se hrotem, a obru do oka vrazili jej – já shora se opřel a točil (sparrow, the girl’s delight, whom she loved more than her eyes). Vůkol mu opálil žár i celá víčka i brvy, přičemž panenka plála a kořínky praskaly žárem.

Vesnice se hlásí vinnými sklepy, vzdálenými na padesát yardů jeden od druhého. Vyzařují pohodu a bohatství, jaké nenajdete nikde jinde na kontinentě. Došková střecha představuje takovou vzácnost jako hospoda. Obyvatelé totiž pěstují víno, a tak dávají přednost tomu, aby vypili sklenici, či spíš džbánek vína doma. Reflexe tohoto rozporu se stává dynamickým zdrojem tvorby básnického obrazu. Zdá se, že této dichotomie si je autor vědom, aniž by se s ní spokojil. Svoji tvorbu charakterizuje těmito slovy:

Mám celé roky básní k přepsání
čtyřicet let kouření na to abych s ním skoncoval

V ohnisku sbírky je zkušenost, pro kterou prostor není pouhým prostředím nebo kulisou, ale láskou a příležitostí. Jako když lodní trám kdos mohutným vrtákem hloubí, druzí pak za řemen zespod jím točí, jejž svírají pevně na jeho obou koncích a nebozez běží a běží. Nebe promlouvá našimi ústy.

 

Petr Borkovec, úvod ke čtení Marie Iljašenko

Poezii Marie Iljašenko je složité uchopit v krátkém úvodu: anebo není, ale mně to nejde, mně se nechce. Rozšroubovat kouzlo (zvlášť, když jsi okouzlen), hrabat se ve věštbách (zvlášť, když se podle nich řítíš do osudného údolí) – tohle chce čas a prostor. Přitom ty básně jsou mi tak blízké, přesněji: je v nich tolik prvků, které poznávám: už jsme se někde někdy viděli.

Tak třeba Mariin verš: okamžitě mě strhlo jeho přebíhání z řádu do nepořádku, z disciplíny do lenosti. Nádherně rozlité (anebo jinde úsečné, usekané, odsekávané) verše, které ale jako by pod sebou ukrývaly nějakou pravidelnou strukturu, v níž bylo všechno pečlivě rozváženo. Myslel jsem na některé ruské básníky stříbrného věku a na jejich následovníky. A viděl, že i Marie Iljašenko na ně myslí. Ohromilo mě, jak se Mariin verš v knize pozvolna proměňuje, asi někam míří: prozódie se plazí tou knihou jako had, je místy hrozivá, držím se zpátky, jen zírám, jak rychle mění místo, co všechno si podmaňuje, jak se proměňuje sama. Ale líčím vám to příliš dramaticky. Marie Iljašenko takhle píše, metrum cloumá jejími tématy – a u toho zívá (Marie, ne metrum, i když kdo ví).

Jejími básněmi prostupuje padesát literárních narážek, pozměněných citátů, úplných citátů, zmínek; Marie je taky kartografka i protřelá průvodkyně; vyzná se obstojně v rozmanitých profesích (kolik je tu třeba námořnické metaforiky). A básnířka se v těch časech a prostorách a jazycích pohybuje tak uvolněně, skoro ledabyle, až to udivuje. To není vzdělání – spíš hledání „svého“ místa, odkud lze vyrazit, místa, které je pořád nejisté, uniká. Je to zoufání i báječná lehkomyslnost. Proto Marie Iljašenko neustále (vskrytu i otevřeně) mluví ve verších o psaní básní. To samo psaní je horská chata u moře: základní tábor, bod odrazu.

Při posledním čtení poemy Osip směřuje na jih, podle níž se sbírka jmenuje, která tvoří třetí část sbírky a kterou dnes uslyšíte celou, jsem si uvědomil, jak autorka pěkně a důkladně vypráví. Jsem v tom příběhu s papouškem taky. Je ráno se snídaní před cestou. Snídaně se vleče (elegantní zděděný servis) a brzy není jisté, zda se cesta neodkládá. Ale možná ne, neví se. Marie Iljašenko pečlivě vypravuje, je trochu nemocná (lehá zimnice), ale moc ne. Nevím proč, ale jak tak mluví o papouškovi, básnictví a cestách, o lehkosti a nehybnosti, ťukne mě občas čajovou lžičkou, co vypadá jak písmeno její oblíbené abecedy, po hlavě. Co já vím, co to znamená? Je složité uchopit v krátkém úvodu poezii Marie Iljašenko.

A tak jen prosba na konec: Osip Mandelštam by si zasloužil nový překlad. Přelož, Marie, znovu jeho Arménii!! Zkus to stihnout (stihneš!) a zařaď ji do své prvotiny. Ne vedle básní, to ne. Do poznámky pod některou z básní. Hvězdička, kterou budeš muset to místo nahoře u verše označit, bude z tvé podivuhodné základny dobře vidět a bude mít mnoho výkladů.           

 
2015 02 03 Marie Iljašenko & Martin Poch
 
Earlier Event: January 27
Bogdan Trojak
Later Event: February 10
Big in Japan 5