Portrét Johna Ashberyho: Olga Pek, Karel Thein, Tomáš Gabriel

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 Czech Republic

Málokterý básník se do americké poezie druhé poloviny 20. století zapsal tak výrazně jako John Ashbery. Prvních šest knih vyšlo na samém okraji zájmu hlavního proudu, sedmá (Autoportrét ve vypouklém zrcadle, 1975, česky 1989) ho takřka přes noc katapultovala do záře reflektorů a vysloužila mu mnohé epigony. Jak se jeho poezie proměňovala dál?

V Čechách se zprávy o ní vynořují a téměř okamžitě umlkají v roce 1989, kdy vychází nejen překlad Pavla Dominika (Autoportrét ve vypouklém zrcadle), ale i Jaroslava Kořána (ve sborníku Dítě na skleníku). S ojedinělou výjimkou z pera Pavla Dominika (Literární noviny 1992) v češtině Ashberyho mimo (polo)veřejné šuplíky nenalézáme – alespoň do loňského roku, kdy vyšla část obsáhlé básně „Litanie“ z roku 1979 (Souvislosti 2/2014).

Večer tak představí především čerstvé překlady básní z posledních z let 2013 a 2014. Úvod do tvorby (Olga Pek), interpretace (Karel Thein), úskalí překladu (Tomáš Gabriel), dvojhlasé čtení a možná promluví i Ashbery.

 
 
2015 04 07 Portrét Johna Ashberyho
 

Tomáš Gabriel, Vteřinová logika Johna Ashberyho. Komentář k překladu

Ashbery na mne dokázal zapůsobit v podstatě jedinou charakteristikou svých textů. Je jí urputné zaměření se na dění myšlenky v jejím průběhu, spíše než v rámci celku. Ashbery vytváří komplexní myšlenkové struktury, které ale dávají smysl jen při fragmentárním, přiblíženém pohledu. Zní to jako protimluv, přitom to ale všichni známe - stačí chvíli poslouchat, jak lidé mluví: chce-li někdo někomu něco složitého co nejrychleji vysvětlit, vychrlí na něj torza vět, která mají dle jeho momentálního dojmu největší šanci brnknout na správnou strunu. Když vprostřed věty zjistí, že nevede ke kýženému cíli, prostě ji nedokončí a začne jinou, aniž by se při tom vystavoval nebezpečí, že druhý jeho způsob projevu označí za nesrozumitelný. Ashbery tuto vteřinovou logiku aplikuje na poezii.

Na první pohled by jej šlo zaměnit s jinými chrliči obrazů. Ashbery ale spíše než obrazy chrlí logicky vystavěné věty, jejichž části se navzájem podmiňují, komentují, působí dojmem logického sledu, důsledkovosti, polemizují spolu, ironizují se, vezou se na společné rétorické vlně. Tím přímo vybízejí, abychom je brali za slovo, intepretovali je jako celek. Když to pak někdo zkusí, text i sám Ashbery se mu vysmějí.

Z našich básníků má k takovémuto přetěžování větné syntaxe asi nejblíže Vladimír Holan, u kterého jsme také neustále nuceni zápolit s poměry mezi zdánlivě neslučitelnými obrazy, které jsou pomocí vět postaveny do nějaké logické opozice. Ashbery ale, narozdíl od Holana, s lehkým srdcem nechává celkové vyznění být takovým, jaké zrovna je a zaměřuje se plně na napětí uvnitř. Jeho rozmáchlé, uvolněné gesto vůči kompozici celku je vyvažováno neuvěřitelně intenzivní snahou pojmout význam v každém místě textu, kde je každý verš obklopen především veršem předcházejícím a následujícím.