Jakub Řehák, Dny plné usínání

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 Czech Republic

Úvod Jiří Pelán

První čtení z autorovy třetí básnické sbírky (Fra)

Verše Jakuba Řeháka hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. Kontemplace věcí tu ale není signálem nezúčastněného diváctví, právě naopak. Řehák permanentně hledá bod dotyku s fyzickými kvalitami onoho předmětného světa, o němž vypovídá, neboť právě ony promlouvají o něčem podstatném. / Jiří Pelán

Jakub Řehák (1978) vydal básnické sbírky Světla mezi prkny (2008) a Past na Brigitu (2012), za kterou v roce 2013 obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. Píše studie, recenze a eseje (především o české poválečné poezii).

Hudba Tomáš Procházka (B4, Handa Gote)

 
 
2016 11 01 Jakub Řehák
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Uvádíme třetí sbírku Jakuba Řeháka Dny plné usínání. Jaku Řehák je kmenovým básníkem nakladatelství Fra: vydal tu všechny sbírky, prvotinu Světla mezi prkny v roce 2008, druhou knihu Past na Brigitu (2012). 2016 tedy Dny. Vyšly dnes v pět odpoledne.

Jakube, dobrý večer, gratulace k nové knize.

S obzvláštní radostí také vítám překladatele a esejistu Jiřího Pelána, který k Jakubově nové sbírce řekne pár slov. Jiří Pelán se k Řehákově poezii nevyjadřuje poprvé: interpretoval už báseň Navzdory dějinám (báseň zařazenou do antologie Nejlepší české básně 15) a nyní ke sbírce napsal doslov. Nemusím tedy ke knize říkat nic – zvlášť když zjišťuji, že všechno, co mě napadá, je nějak obsaženo v Pelánově doprovodném textu.

Ale přece, jen drobnost:

Při redigování jsem byl až překvapen, kolik pozornosti věnuje Jakub Řehák rytmické organizaci verše. Tolikrát se stalo, že mi řekl: „Ta slova verši musí jít přesně takhle za sebou.“ Nebo: „Já to z rytmických důvodů nemůžu udělat.“ Nebo: „Rozumím ti, ale vraťme to – nemůžu to pak správně přečíst.“ Řehák, když ho posloucháme, tak trochu klame: jeho verše se sice na první poslech jeví rytmicky vypracované, ale může se zdát, že jedním neměnným způsobem. Jak to tak autor na nás valí, jak nám zamotává hlavu a podmaňuje si nás, máme často pocit jediného stále se opakujícího chodu. A myslíme – se zatočenou hlavou – že ten rytmus mu byl asi nějak darován, že ho má od Boha. Ale to on jen tak dělá. On na tom dost pracuje. Při podrobnějším čtení rychle zjistíme, že jeho daktylotrochej má mnohem víc podob, že zvolňuje, nabírá rychlost, že se uprostřed láme, že některé verše mají přesná echa, že básník pilně počítá slabiky atd. Nebyl by problém vytáhnout z Řehákových veršů kouzelně symetrické čtyřverší a pokračovat v něm. Na konci by mohl být sonet (můj).

Rád bych teď citoval jednu pasáž, v níž po vláčnějším začátku, který se týká ukrajinské pornoherečky Wisky, verš padne do rafinovaného střídání kratších devítislabičných a osmislabičných veršů o samotě a nebytí, veršů, které na sebe tiše volají, svolávají se nebo vytrácejí se v ozvěnách. Úplná choreografie: daktyly a trocheje spolu tančí, různě se proplétají, pak daktyl ustoupí a trochej zůstává na parketu sám, potom se daktyl zas nenuceně přidává. A když pozorujeme, co se jakým rytmickým chodem říká, zjišťujeme velice zajímavé věci (to je ale pro jinou příležitost). Je to celé pěkné. Prosté. I ne.

Takže ta pasáž:

Chci mluvit o hebké proradné Ukrajince,
poslala mi fotografii. Jmenuje se Wiska.
Ještě si pamatuju na její pihovatou tvář,
a bílé klipsy-náušnice,
ale teď jen sedím a čekám,
až přes rovník přežene se den.
Už mi nehučelo v hlavě,
už jsem nepojídal oko,
nebyl jsem a zároveň seděl.
(Požehnán je ten, kdo sedí.)

Ta pasáž je mimochodem dobrým portrétem pornoherečky Wisky (naší oblíbené, jak jsme se Jakubem při redigování radostně shodli): je bezprostřední i záludná, neposkvrněná i nestoudná a černá jako jáma.

Věděl jsem, že Jakub Řehák coby básník sedí vždy na několika židlích naráz: myslel jsem, že jich je pět šest, teď vidím, že sedm osm.