Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami & Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, 120 00 Czech Republic

Robert Krumphanzl: Sen s výčitkami & Petr Borkovec: Rozvláčná vyjádření radosti
Uvedení dvou novinek (Fra).

Čtrnáct elegií ve verších a jedna elegická próza. Spisovatel, nakladatel a editor Robert Krumphanzl vybral (přísnou rukou) ze svých starších i nových textů a sestavil nerozsáhlý, ale provázaný celek, v němž propátrává své místo a čas, jejich prchavost i nezvratnost, jejich (nejen vzájemné) souvislosti a souvztažnosti.

Autorská čtení a debaty se v Café Fra konají od roku 2006. Za deset let ve Fra četlo přes tisíc dvě stě spisovatelů a překladatelů. Petr Borkovec je nejen dramaturgem večerů, ale často má také úvodní slovo nebo komentář. Malý výbor z těchto úvodů pokrývá období od února 2011 do června 2016 a soustředí se pouze na básnířky a básníky.

 
2016 12 13 Krumphanzl, Borkovec
 
 

Vlasta Dufková, S péčí moudrého hospodáře (Držet se pevně)

Básník Robert Krumphanzl je dvoudomý: tkví současně ve velmi konkrétním čase a prostoru i v přesažném bezčasí nejenom přírodních cyklů. Napil se totiž z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých [svých] předcích. Dokonce snad po všech – včetně těch mých, ba včetně mne. Dívá se současně na babičku, jak se dívá, a dívá se jejíma očima do dálky přes skupinu myslivců, za pole ležící ladem, ke Štěrboholům a Malešicím, a ještě dál, jakoby za všechny viditelné věci tohoto světa, [všímá] si jejích rysů a [snímá] z její podoby to štěstí, otištěné do jejích vrásek, do jejích suchých rtů a do temných očí, [vrývá] si je do paměti a [ukládá] do srdce jako zásobu pro tento i pro jiný čas. Při čtení jeho básní vnímám stárnutí i věčné mládí svého vlastního času, jeho neopakovatelnost i stejnost a s fázovým posunem a s pokorou se udiveně vpisuji do nekonečného proudu pokolení (údiv porodu, zpomalené autonehody a asi také smrti – že se to, co obecně vím, týká také mne). „Je tu zima jak za oltářem Panenky Marie,“ říká babička, poté co odemkla domek a vstoupili jsme do síně. „To se u nás říkalo.“ A můj děda odtuší: „To v Markovicích byla zima jak u svatý Anny za voltářem.“ Zahradu koupili v červnu jednasedmdesát, půl roku před tím, než děda Robert umřel. To už byl můj děda půl roku po smrti.

My jsme v polovině padesátých let v Praze jezdívali do obrovského ovocného sadu Pedagogické fakulty hned za konečnou jedenáctky ve Strašnicích, na barevném diapozitivu děda klečí na jednom koleni v trávě pod rozkvetlými jabloněmi a vije nám věnečky z pampelišek. Pak sad ustoupil zástavbě a nový byl založen kdesi ve Štěrboholech, kam hledí do dáli Robertova babička, jenže stromy rostly pomaleji než já a stáří se nedožily, město je dohnalo.

Ale Robert Krumphanzl je rovněž básník, který uviděl, že zapisovat jde na způsob čtení, a také v tom s ním souzním, když bílé na bílém píšíc, čtu. Také on bezděky opisuje neviditelnou krystalickou mřížku, ne holešovice, ale bubny, ty stálé bubny / které neslyšíme kterých si nevšimneme / a ony určí kam jdeme krok sun krok jdeme // anebo ne, zároveň však podle této mřížky vytváří jedinečný tvar, sám při tom závazně dokonalý, / kdykoli [sedne] k papíru, / [napíše] další verš jedné jediné básně. Neboť básnická originalita je rázu fraktálního.

Jeho poezie je černá, ale milostná. Černá černí temných koutů babiččiny téměř pravidelně čtvercové zahrady, které svědomitě uklízí a vymetá, hrabe tu, třídí a skládá, po vzoru Petra B. z Č. v nich pozoruje svýho dědka v zahradě, ale jemu vlastní je spíše kázni podřízená čerň tlejícího kompostu, který je třeba obrátit. A jakmile [odhodí] svrchní vrstvu, [začne] kopka doutnat. Ukrytý žár na [něj syčí], jako by [mu] zároveň vyhrožoval i [ho] vábil [štiplavě sladkou vůní] rozkladu, který je životadárný. Současně mi tu povědomě voní máslovka, ontária a klapova v bezmezné zahradě mého mimopražského dětství.

Babiččin vzkaz v řádu zahrady začíná v rytmu jedenáctislabičného verše: Odpoledne přijde včelař na včely a pokračuje přímo hrdinským dekasylabem s ženským zakončením a skvostnou paronomázií k tomu: Musím opravit sáček u česáčku

Předěl mezi poezií a životem, ale i životem a smrtí se stírá, prababička umírá v dubnu 1983, to jsem se v listopadu vdávala, začátkem následujícího února pan Staněk „kácel broskev vzadu, jak jsou rybízy, takovou rozložitou, velký strom, přišel ještě sem dovnitř, pak jde, zatnul krumpáčem do kořenů a padnul“. Babička potom jela domů z Uhříněvsi v pohřebáku. Tou dobou jsem už čekala Marianu.

Robert svou zahradu pečlivě udržuje, je si vědom, že držet pevně je třeba nejenom nalezeného ptáka, který by se v uzavřeném prostoru mohl umlátit nebo zaletět někam, odkud by se už nedostal. Také babička si občas stoupne pod strom a do koruny [mu] připomíná (stejně [ho] kárával i pan Paštika): „Drž se pevně, ať nesletíš! Nelez tak vysoko, to za to nestojí…!“

Spřízněné duše Roberta K. se jmenují Bohuslav R., Jaromír Z. a Petr B. v Č. Společnost je to skvostná.