Tomáš Gabriel

  • 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00

Uvádí Stöhr

Někteří lidé za celý život nemusí spatřit svou krev

Čtení z nové básnické sbírky Obvyklé hrdinství, která vychází v nakladatelství Host.

Tomáš Gabriel (1983) je básník a esejista. Jeho básnický debut Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Věnuje se překladům poezie Johna Ashberyho. V roce 2015 byl editorem antologie Nejlepší české básně.


Až vymřou lidé a po nich všechno počká
nebude již nikdy krajina tak důmyslně porušená
jako kdysi… Pozůstalým údolím a řekám zvlhnou očka
jako někdo blízký, když jim náhle v rukou zbělá
                                                           při vzpomínce zmizí.
Zmohou se na osamělé katastrofy leda, připomínající
dopady mrtvého těla.

 

2016 09 27 Tomáš Gabriel

 
 

Martin Stöhr, Poznámky, Gabriel

Poprvé jsem ho potkal na mírně obskurním čtení židenických básníků v Dělnickém domě v Juliánově. Šlo se pak na pivo vedle k Malchrům. To je bezvadný starosvětský lokál, zabírající dobře sedm navazujících místností v jakémsi snad původně rodinném stavení, které soudě dle fasády pamatuje monarchii. On si tam sedl do čela stolu, oděný nepřípadně slušně, zapálil si cigáro, upil z piva a začal na zdejší bardy bez přípravy solit neuvěřitelné rozklady o tom, co se před chvílí přednášelo. Bardi civěli na drát - tak jim sebe sama a jejich poetiku nikdo nikdy nevysvětlil. Vyměňovali si pokradmu takové ty vědoucí pohledy, jakože mladý pán je nějak mimo, né?, ale v každém případě jsem četl v jejich očích i údiv a znatelnou nejistotu. Něco by na tom co říká, mohlo být…

Vzpomněl jsem si na to, když mi hned druhý den přistála v mailu jeho sbírka Obvyklé hrdinství. Tehdá měla jistě nějakou nižší signaturu; možná dvacet a něco, protože ve fázi před vydáním si pamatuji na verze s číslem 41 nebo 42. Rukopis mne vyloženě nenadchl, ale bavilo mne, že jsem při jeho listováním zažíval cosi podobného, jako U Malchrů. Moje čtenářské jistoty a předporozumění nahlodávala jakási dráždivá fascinace nejistotou. Nakonec přišlo poznání, že při nepředpojaté četbě se nakonec v textu vždy otevírají nějaké další dveře a prostory. 

Netypické byly i schůzky nad rukopisem. Který básník není tak trochu mrzutý, když se mu v jeho dílně začne hrabat nějaký ten redaktor, takzvaný expertní čtenář. Je to něco jiného, než oponentura od přátel, protože teď už hrozí, že se opravdu bude muset něco přelakovat, přesekat, nebo úplně vyhodit. Ne, že by byl zpupný a nepřístupný, ale na každé náhlé nasvícení okamžitě a s jistotou reagoval. Vždy přesně věděl, o co mu při psaní šlo.

Párkrát jsem si na něj vzpomenul, když jsem autem projížděl jeho bydlištěm nedaleko Brna. On tam s rodinou žije na malém městě. Tak trochu exulant, původem z centra Království českého. (Tihle u nás končívají tragicky, na to pozor, ale to sem teď nepatří.) Kraj je to od pohledu elegický, od dob monarchie se tam skoro sto let těžilo uhlí, a tohle mi právě sedělo. On je také trochu poeta doctus, básník-inženýr, dobyvatel významů, ale jeho důl už není v plném chodu a tím pádem bez tajemství. On je jistě v roli správce svého tichého revíru, majitelem klíčů k mýtu. Ale navštěvuje to zde spíš pozdě v noci, s lucernou, než že by dělal velký důlní byznis. Chce nalézt nějakou tu vrstvu, žílu i tam, kde ji jíní dříve přehlédli.

Z jeho knížky jsem měl radost. Je od pohledu taková šedesátková a v edici má jubilejní, dospělou dvacítku. Popravdě – já jsem také chudák čtenář. Když musíte po léta obcovat se štůsky básní ve Wordu, někdy už dostáváte při pohledu na ně třasavku. Pěkně vypravený svazek je i pro mne velkým darem a příležitostí si v klidu znova zrekapitulovat svůj dojem.

Jeho poetika mi připadne mírně autistická, neumím to jinak říct. Jsou to zprávy o světě zabraném z nečekané perspektivy, asi jako kdyby někdo konstatoval, že na polibku, na tom intimním a mnohoznačném gestu, je nejpodstatnější, že je také trochu mokrý. Těžko rozhodnout, jestli je to výsledek jeho vnitřního nastavení nebo autorské vůle a volby. V každém případě tyto zvláštní fasety jeho psaní neodrazují, ale příjemně znejišťují a vybízí ke spolupráci. Přestože jeho výchozí situace k básním jsou často podivně titěrné a osobní, nejsou nikdy banální a umetají obzor k univerzálnímu pochopení. A až při definitivní četbě jsem s respektem pobral, že všechny jeho básně mají - navzdory prvotnímu dojmu -, zřetelný racionální a nakonec i emocionální řád, skelet. Řekněme výdřevu, pokud mám zůstat u metafory dolů. Takové jištění může jak známo rupnout a dotyčného zavalit, ale necítil jsem se v ohrožení. Nakonec jsem si užil i jeho téměř nezbadatelné charisma jazykové, jeho generační i literárně-polemické akordy, a v neposlední řadě nehřmotný humor a ironii.

Tohle si nemohu odpustit:

Sen dojíždějícího básníka
Fra
 
Ó chtěl bych být nebo se alespoň stávat
domáckou součástí kavárenského života
který se odehrává v Praze u Borkovcovců.
 
Pracuji žel a bydlím ale
v Brně a u Brna. Nic mi nepomáhá
že jsem, vole, studoval a vyrůstal
v Praze a vedle Prahy: kavárenský život, běda
začal býti medializován
až po mém odstěhování.
 
Ó osudová ženo, která (manželka pomine)
navštěvuješ tamní ohnípané stolky
měj si své zážitky silné, jak si jen sama způsobíš
jakož i vztahy se čtyřicátníky, kterým to táhne na padesát
— jako mému Oplu v obci — nebudu
tím, kdo před tvou krásou zaváhal anebo zaváhá
a zničí tak svou stávající ženu, dítě, citlivého tchána.

Když jsem báseň kopíroval z „oblíbeného“ Wordu, našel jsem tam autorův komentář, který zní: „Tvrdošíjně si trvám na tomto tvaru…“ To mne potěšilo. Bez těchto hrdinských, byť pro mnohé trochu protivných rozhodnutí, se vlastně žádný vážně míněný podnik podniknout nedá. Týká se to životního směru, ale jistě také tvorby obecně - a poezie zvlášť. 

Přeji Ti Tomáši, abys ve svém revíru nikdy nezabloudil!