Opus ve Fra

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, 120 00 Czech Republic

Tomáš Fürstenzeller čte ze své prvotiny Objektiv, komentář Justin Quinn.
Jiří Červenka čte z (dvoj)sbírky Na obou stranách, komentář Vratislav Färber.
Úvodní slovo Štěpán Nosek.
Za účasti nakladatelů Jiřího Mědílka a Kristiny Mědílkové. 

Básnická prvotina Tomáše Fürstenzellera (1970) Objektiv přináší do české poezie hlas, který je zcela ojedinělý. Ať už je to přísně rýmová formální vazba verše, civilní, tlumený tón, jemný, nevtíravě ironicky laděný humor, přímočará lyrická naléhavost, působivý vizuální minimalismus, inklinace k přesně vykroužené epické zkratce. Milostné básně a křehké výjevy z rodinného života vystřídají v druhé části knihy znepokojivě konkrétní obrazy odcizení a osamělosti uprostřed nikdy neutuchajícího šumu evropské metropole.

Na obou stranách: básně českého básníka Jiřího Červenky přeložil do polštiny Karol Maliszewski, básně Karola Maliszewského z polštiny do češtiny přeložil Jiří Červenka. Kniha Na obou stranách je zprávou o ojediněle intenzivní a nanejvýš přirozené spolupráci obou básníků.

 
2017 01 17 Opus ve Fra
 
 

Vratislav Färber, úvodní slovo ke sbírce Jiřího Červenky

Dámy a pánové, 
je čas stále – či dosud – půlen? Ptejme se s veršem Jiřího Červenky – s poukazem na básně z dvojsbírky Na obou stranách. Ty totiž završují jeho dosavadní tematicky homogenní, ovšem tvarově docela rozrůzněnou lyriku, již sjednocuje reflexe času – prožívaného jako svár míjení a trvání, časného a věčného, dynamické střídání děsu z nevratně odplývající chvíle a touhy po vykupující naději.

V situaci (osobních i nadosobních) změn, návratů, revokací a nových bilancí naléhavě zní otázka (s eschatologickým přídechem): jak to bude naposledy, při přechodu na jinou stranu, z (pozemského) bytí do jiné dimenze (pro křesťana věčnosti). 

Se smyslovým důrazem básník kontempluje odchod našeho konečného těla; proměnu vazeb vůči nejbližším. – V chodeckých básních, prchavých chvílích radostné senzibility, zážehu a zahlédnutí, se prožitky z cest a pobytů v přírodě stávají mimo jiné podobenstvím naší pozemské pouti; silně prožitý okamžik pak poukazem k dotazované či postulované věčnosti.
Červenkovu – občas trýznivou – sebereflexi provází a doplňuje (odstiňující) reflexe smyslu psaní, tvůrčí pochyba i vědomí marnosti tohoto tak „bláhového“ konání. Jak však jinak zachytit proměnu nás a mizení světa – z našeho horizontu? Kde jinde (a „neortodoxně“) artikulovat naději v participaci na věčnosti? – Vždyť bez organizovaného záznamu bychom neměli „doklad“ a svědectví o představových cestách básníka (i nás samých) zde a nyní – na zemi – či – (bohdá –) někde jinde a jindy...