Back to All Events

Ondřej Hanus, Volné verše

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 Czech Republic (map)

Uvedení nové sbírky Ondřeje Hanuse Volné verše.

úvodní slovo Petr Borkovec, Martin Stöhr

hudba Jana Šteflíčková

foto Jitka Hanušová

 
 

2017 12 11 Ondřej Hanus

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Nevím, jak vám, ale mně Ondřej Hanus vždycky připadal hodný pozoru. Dokonce dřív, nežli jsem od něho něco četl. Viděl jsem černého muže, který si k uhrančivým očím pořizuje na hlavě uhrančivé doplňky (dělá to neustálou změnou poměrů mezi vlasy, vousy a obočím) – a tak jednou vypadá jako křehčí verze Šamila Basajeva, jindy jako talentovaný jáhen s dobrodružnou budoucností, pro niž je sakristie nevšední startovací plochou. I jeho komentáře týkající se stavu české poezie (které jsem znal dřív nežli jeho verše) působily tak, že se snaží rozbít, co se dá, a pak odplout někam daleko na něčem, co má dost rozložité plachty. Na druhé straně jsem vždy věděl, že Ondřej Hanus je sběratelem sonetů, že je s vášní trochu komického entomologa chytá na lukách, pečlivě ukládá do krabice a popisuje štítky – a když ho nikdo nevidí, rovná si je doma tu podle velikosti, tu podle barev, tu podle tvaru zadečků (poslední trojverší samozřejmě). Věděl jsem, že si s nimi špitá, že svou sbírku miluje nade vše a že v hlubokém soukromí jim neřekne jinak než znělky (následuje řádka vzdušných polibků). Tahle kombinace mě zajímala. A když jsem pak četl některé jeho (dnes už starší) básně, ty kombinace poslušnosti a neurvalosti, řádu a výlevu, který se nemůže udržet ve svých hranicích, mixy hovorů s Bohem a zájmu o prkotiny a tělesné šťávy všeho druhu – nepřekvapilo mě to a znovu udivilo.

Dnes otvíráme třetí sbírku s názvem Volné verše. Poezie OH je bezpochyby lepší a lepší a jistě se o tom bude psát (třeba o tom, že toho do jedné básně dovede vmáčknout víc než dřív: hnusný temný sebekomentář vedle opatrného vyznání např.).

Ale já dál vnímám tu pozoruhodnou kombinaci. Volné verše!!! A tolik svázanosti, vázanosti, vazů, provazů, – tolik utažených provazů, závazků! Taková hromada svazků ve všech významech toho slova! Svazky plné minulosti, plné matek! Svazky plné slov! – a tolik snahy dostat se z nich ven, toho kopání a kousání. Tolik supění a vyčerpání, kdy se sbírá síla k dalšímu útoku, agresi, záchvatu vzteku, záchvatu obraznosti. K novému pokusu o přervání! To jsem už dlouho nečetl. Děje se většinou v noci.

Ondřej Hanus je volnější, vyšlápl si, to rozhodně. Ale – promiňte mi tu představu jak z filmu – vidím ho před sebou jako rukojmí, které si právě uvolnilo provazy z rukou a mne si zarudlá, ještě bolestivá otlačená místa a mluví. Ty verše jsou jako to mnutí, jako ten pocit po utažených provazech, ještě svazují, už tam nejsou: a autor stojí, mne si zápěstí a říká: „Pojď se mnou tam, kde se nemluví.“ – „Pryč z této zahrady mramorových hoven.“ –  „Shoda přísudku s prdelí.“ – „Je to jen život, prostý jako sponové sloveso, jako nechvástavé přirovnání“. A tak.  Tyhle scény, odehrávající se těsně po pobytu v kozelci, jsou vážně působivé.

Nakonec ještě tohle: Udělal jsem si, Ondřeji, nad Volnými verši svou vlastní sbírku tvých útoků na poezii, jsou to nosorožíci, překrásná čeleď – a sbírka je celkem početná. Dva exempláře:

Přišlo mi to jako krásná metafora, bohužel už nevím čeho.
Lyrika je prdel přistižená při činu.

A ještě na úplný konec. Není náhoda, že ve sbírce, v níž se lyrika přirovnává k prdeli, se zároveň nachází báječná definice toho, proč číst básně – alespoň já je kvůli tomuhle čtu.  Na straně 25 Ondřej Hanus napsal: „…takový ten pocit, jako když uvidíš hřbet, který znáš z domácí knihovny už od dětství.“ Jo, to je ono

Volné verše jsou jednou z vynikajících básnických knih roku 17. Blahopřeju a děkuju.

Earlier Event: December 7
Denis Thériault (Kanada)
Later Event: December 12
Kutya