Jednu od druhé

  • Café Fra 15 Šafaříkova Praha, 120 00 Czech Republic

Smutná oslava u příležitosti konce kouření v kavárně Fra

Autoři, kteří kouří; texty, v nichž se kouří; posluchači, kteří kouří.

Úvodní slovo, moderuje Petr Borkovec. Čtou Jakub Řehák, Miloslav Topinka, Kristina Láníková, Erik Lukavský, Petr Borkovec aj.

 
 
2017 05 29 Jednu od druhé
 

Ondřej Štindl, Zmačkaná krabička cigaret

Zmačkaná krabička cigaret je otázka a taky svědectví. Je to objekt zbytečně, bezúčelně krásný, stejně jako kouření samo. Je tajemná, snad i nadějeplná, vyžaduje být blíž prozkoumána. Vždycky je přece naděje, že někde tam uvnitř, schovaná mezi pomačkaným papírem je ta pokroucená bílá trubička, ta výhybka, která změní kuřákovu časně ranní jízdu z neurózy k pokojnému vytržení.

Hlavně je to ale záznam, obraz, výpověď o vztahu kouřícího a kouřeného, o jeho trvání v čase a vzájemném působení. Snad o pomalém splynutí, v němž kuřák se stává cigaretou a cigareta kuřákem, jeden druhého vzájemně dotvářejí, protože každá krabička může být zmačkaná jinak, stejně jako každý člověk jinak kouří.

Zmačkaná krabička je kronika dotýkání se. Nějaká ruka ji bezděčně vytvarovala právě takhle, pohazovala jí, schovala do kapsy saka mezi všechen ten vysypaný tabák, který se třeba jednou bude hodit. Vypovídá o tom, že něco trvalo, že to začalo a pokračuje, někam směřuje, pravděpodobně k tomu nesentimentálnímu konci, kdy bude spotřebována, sevřena v pěsti a odhozena.

Ale ani to nemůže anulovat okamžiky, jež předcházely, byly součástí té pozvolné story člověka a nikotinismu. Protože kouření je to, co v životě děláme, co děláme s životem, je to jeho konstanta. Kouřím. Nejpravdivější odpověď na otázku Co děláš? Déle než miluju, déle než jsem otcem, déle než pracuju a píšu. Kouřím. A kouření člověka zmačká jak ruka krabičku z měkkého papíru, drží ho dál od konvenční symetrie, zanechává na něm svoje stopy – začerní zuby, mění zpěv v kašel a kašel ve zpěv,  žlutě mu ovane prsty, jako kdyby si zapomněl ruku mezi sirnými zplodinami v jícnu sopky. Zbaví ho rovnováhy, zpřítomní možnost jeho krásy tím, že ji nabourá, znemožní dosažení jejího ideálu, většinou je stejně tak všední. Dotvoří ho svými znameními, znameními přicházejícího konce. Celou tu dobu jde přece hlavně o ten.

Každou cigaretou si namlouvat smrt, zvykat si na ni, vdechovat ji, připomínat si ji, činit ji přítomnou ve všech těch momentech, odskočit si v práci na balkon a trochu umřít, udělat z doušku smrti pointu hospodského vtipu, mít pořád v ústech její chuť, to přičmoudlé memento mori. Lehce ji stisknout prsty, polaskat ji ústy a obrátit ji v popel. Nakonec se tím popelem stát, jak jinak, popel popelu, prach prachu. Krabička, která naplnila svůj účel, zvrásněná a prázdná. Vykouřená. Zbyl popelník plný vajglů. Na některých jsou stopy rtěnky, svítí z toho sajrajtu krvavě a vyzývavě, jak ozvěna dlouhého vzdechu, jíž se proplétá obláček kouře. Spojí se a vyvanou otevřeným oknem.