Back to All Events

Adam Borzič

  • Café Fra 15 Šafaříkova Vinohrady, Hlavní město Praha, 120 00 Czech Republic (map)

Adam Borzič, 
Západo-východní zrcadla


Čtení z nové básnické sbírky (Malvern).


Ve své čtvrté básnické knize opouští Borzič opulentní imaginativní jazyk i hřmotný subjekt předchozích sbírek a vrací se k dřívějším motivům své tvorby, k historickým básním, jejichž styl je střízlivý a čirý. Západo-východní zrcadla tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. Tento básnický mezikulturní dialog je pro Borziče rozhovorem srdečním. Je také odpovědí pro ty, kdo na pozadí imigrační krize vnímají západní a islámskou kulturu jako nesmiřitelné protiklady.

 
2018 11 27 Adam Borzič
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Milý Adame, jsem už tak ustrojen, že když v knize básní vidím dedikaci Johannu Wolfgangu Goethovi, názvy básní jako Fátima z Cordóby o svém vztahu k Ibn Al-Arabímu a autorovu esej, v níž padne 37 jmen básníků a 22 jmen filozofů (z toho asi 28 jmen, která jsem nikdy neslyšel), prchám v panice. A řekl bych, žes to v Zrcadlech v tomto směru dovedl celkem daleko a že mě pár dalších čtenářů bude mít chuť následovat. Ale už při prvním listování novou sbírkou jsem zároveň pocítil, že bys tu knihu mohl napsat, i kdybys byl třeba hrnčíř nevím kde a nějaký monzun nebo zefýr ti zničehonic přihrál slova „Forlí“ a „Bagdád“. Jména dvou neznámých měst, jejich zvuk a tvar: nic víc bys neměl, a přesto v chudém příbytku napsal kompletní Zrcadla! Tak jako jinému básníkovi kdysi stačil název Zahnívající čaroděj, aby stvořil Podivuhodného kouzelníka.

Tak já toho pocitu využiju, úplně se mu poddám, všechno sis to vymyslel, pod arabskými jmény se skrývají jen ornamenty plné květin a ptáků, barevné obrazce a nějaké opakující se motivy, vnímám jen jejich rytmus. Ta vlastní jména jsou čarovné předměty. A jména míst podivuhodná zvířata. A i ten Dante, Boticcelli, Giotto a další jsou zvuky, věci, zvířata a rostliny a lidé pro děti. Možná mám nějaké matné vzpomínky na rod Medicejských a Leonardovu Medusu, na tři verše z Dívánu Háfize, ale teď jsem všechno zapomněl. Jsem dítě a jsem hrnčíř, vím málo, vlastně nic a – s tím to celé čtu.

A co se děje? Je to vlastně překvapení, ale celá ta sbírka se mi zdá jako prostý a velmi, velmi důvěrný rozhovor. Můj přítel, s nímž mluvím, je neobyčejný přítel: dbá na to, aby hovor báječně ubíhal, je to poutavý a dost vtipný vypravěč – ví, že setkání přátel je vzácné a na tu vzácnost nezapomíná ani na vteřinu. Záleží mu na mě a na té chvíli. Mění rytmus, hlídá refrény, vrší obrazy, je naléhavý a hned zas uvolněný, líčí detaily, rozhrnuje oslnivé rozsáhlé obrazy. Takový stratég: zlehčit, zvážnět, zlehčit, zvážnět. Dost se spolu smějeme!

V tom rozhovoru jde o lásku a tvořivý život – a můj společník o nich vypráví ze všech stran a vzdáleností. Je chvílemi tak temperamentní, že se mi zdá, že mluví několika jazyky. Ale proč mám pocit, že mi celou dobu chce říct něco, co ještě nikomu neřekl, že ty obrazy a historky a dlouhé zasluněné verše nejsou všechno. Kdyby ale jimi jen zakrýval a citlivě oddaloval něco, co mi chce svěřit, nikdy by přece nebyly tak poutavé! Ovšem něco tam je, někde, a on to neřekne, možná to ani přesně neví – ale právě z toho ČEHOSI pod tím vším plyne můj pocit nebývalé důvěrnosti. Až ten naštěstí dlouhý rozhovor skončí, oba se vrátíme do svých příbytků, kde nás čeká láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota. Bylo to okouzlující, nebude to lehké!

 

Jitka N. Srbová, Risknout konverzi



Při pohledu do zrcadla nikdo z nás nedokáže uvidět svůj pravdivý obraz. Abychom se poznali, potřebujeme druhé, kteří nahlédnou za iluzi odrazu: do hloubi srdce. Toho srdce, které, je-li ponecháno jen samo sobě, často pochybuje a je plné tíživých otázek.



I největší géniové lidstva zůstávají bez svého pravdivého zrcadla bezmocní — kniha o sobě nemá význam: oživují ji až oči čtenáře, jeho vůle porozumět a sdílet dál. Otištěním otevřeného srdce v textu je probuzen sou-cit, spoluúčast. Ta není časem nijak limitována a není ani kulturně určena. Srdce porozumí, neboť ono je z podstaty pravdivým zrcadlem.



Adam Borzič vstoupil svým srdcem na rozcestí dvou kultur — zjednodušeně řečeno křesťanské a islámské — které jsou v dnešních časech umně znepřátelovány managementem strachu. Vstoupil, aby spatřil, že rozcestí je ve skutečnosti soucestím, a nebo přinejmenším může být, pokud se tak rozhodneme. Pamatujme a připomeňme si spolu s básníkem, že spojnicí jsou bytostné potřeby člověka: 
hledání smyslu, napřahování duše k Bohu, úžas před tvůrčím aktem a hlubina lásky.



Tedy básnický mezikulturní dialog, vedený s láskou? Může to vůbec moderní český čtenář přežít? Ale nebojme se zase o něho tolik, o toho našeho čtenáře, je přece zvyklý ptát se a dožadovat se odpovědí, hledat, zkoušet a zkoumat — jinak by nemohly vycházet knihy s tituly jako Jak meditovat, Jak porozumět globální ekonomice, Jak zestárnout či dokonce Jak nezemřít. Jsme zvědaví na svá jak. Jde jen o to, jaké otázky si dovolíme a jaké vychýlení ze svého kulturního rámce podstoupíme pro své odpovědi.



A tu přichází básník Borzič, vtělený pro tu chvíli třeba do Michelangela, a v myšleném dialogu jde hned na dřeň: Ptáš se, jak jsem viděl Člověka? (s. 17) A o kus dále zase ústy milence perského básníka Háfize provokuje: Ptáš se, jak umět milovat? (s. 32) a pak třeba padne záludná otázka k poctě dalšího renesančního velikána, Leona Battisty Albertiho: Ptáš se, co všechno má umět umělec? (s. 58) A my propadáme té sladké hře na převtělování, abychom se udiveně dozvídali, že oni tehdy před nějakými osmi či devíti sty lety stihli umět téměř všechno, a to ještě s lehkostí: jak to jenom mohli dokázat? Zdá se, že nástrojem mnohých byla láska, a to dvojí — láska pozvedající duši k nebesům, a pak také láska pozvedající tělo k extázi. S tím bychom snad mohli souhlasit?



Ve skutečnosti nemusíme souhlasit s ničím, zde se nepodepisují archy ani se nečárkuje účast v týmech. Adam Borzič je principiálně proti týmům. Jeho velká syntéza spočívá v hledání spojnic, které neomezují, ale naopak rozšiřují porozumění člověka vůči světu. Aby nám to chutnalo, pracuje i zde se svým bohatým, obrazným jazykem, který umožňuje prožívat verše smyslově, nechat se unášet obrazy, a pak snad lépe přijmout, že hermetismus, křesťanská mystika i islámská spiritualita tu doslova sdílejí lože.



Bojíme se jen toho, co neznáme. Proto potřebujeme bytostné věci člověka, ty, které sami můžeme a máme zakoušet, aby spojovaly světy. Spolu s autorem budeme v Západo-východních zrcadlech a v sobě hledat odvahu, abychom viděli paralely, abychom chápali a podporovali dobrý základ člověka bez naočkované hrůzy z cizí, domněle nesrozumitelné kultury. Poklady společného světa mohou být znovu vyzvednuty z kulturních přehrad, které jsme pro ně vystavěli. Slovy autorova doslovu: riskněme konverzi do Borzičova úhlu pohledu. Zisky budou větší než ztráty.

Earlier Event: November 20
Vít Slíva, uvádí Martin Stöhr