Back to All Events

Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha

Magdaléna Platzová
Druhá strana ticha
Čtení z nového románu
Úvodní slovo Veronika Tuckerová

 

Druhá strana ticha (nakl. Paper Jam) je román o konkrétních výzvách současného světa.  Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví.  O tichu mezi člověkem a Bohem. O různých způsobech  bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích.  Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí. Je také o jednom skutečném evropském městě se dvěma řekami, jednou zelenou a druhou modrou.  
 

Magdaléna Platzová (1972) je autorkou románů Návrat přítelkyně (2004) a Aaronův skok (2006), povídkových sbírek Sůl, ovce a kamení (2003), Recyklovaný muž (2008) a dětské knížky Toník a jeskyně snů (2010). V roce 2013 vydala knihu Anarchista (poznámky k románu).

Platzová vyrostla v Praze, studovala ve Spojených státech a v Anglii a získala magisterský titul z filosofie na pražské Karlově univerzitě. Působila jako herečka a překladatelka, později redaktorka a novinářka v Literárních novinách a v Respektu, kam pravidelně přispívá dodnes. V letech 2009 až 2012 žila v New Yorku, kde vyučovala kurz o Franzi Kafkovi na New York University. V současné době žije s manželem a třemi dětmi v Lyonu.

 
2018 05 25 Magdaléna Platzová
 

Veronika Tuckerová, Druhá strana ticha

Nový román Magdaleny Platzové Druhá strana ticha je knihou o místech a o absenci míst, o lpění na místech a vzdávání se jich. Je o mezičasech, provizóriích, a meziprostoru, o exilu a vyhnanství, o nacházení domova až poté, co ho ztratíme, o nemožnosti najít sám sebe bez pevného místa, a naopak o nemožnosti najít se, aniž bychom se pevného bodu zbavili. Román je o dávných domovech, o nichž si myslíme, že je známe tak dobře, až si nevšimneme, jak se během naší absence změnily.O starověkých místech, která nadobro zmizela z povrchu, o místech, která změnila jména, o místech abstraktních i specifických: Place Bellecour, náměstí Carnot, Hradčanské náměstí, soutok Rhony a Saony, oblast Camarque, Maine. O místech, kam bychom se rádi podívali, o místech, která zůstanou abstrakcí, i když v nich strávíme roky.  O tom, jak se můžeme ztratit sami sobě – bez prostorové metafory, ztráty a hledání, nelze identitu formulovat. 

Topografie, geografie, místopis. Historií se tato kniha zabývá méně než autorčiny knihy předchozí. Drama, které se tu tiše odehrává, se odvíjí v unikavé současnosti.   Historie, pokud zde je, je tu právě kvůli místům: místům spjatým s Římany a křesťanství, hroby, ostatky, vykopávky. „Nic mne nedojímá více než láska k trvalosti a touha po ní.“ Citát z Plinia dokresluje starověké ruiny v Lyonu.  Exkurse do minulosti –návštěvy památek - jsou tu pro útěchu, pro klidné spočinutí a reflexi. Odvádějí od starostí jak jednotlivé postavy románu, tak čtenáře. 

Vertikální, historická osa má intimnější, osobnější podobu, než jak tomu bylo v autorčiných předchozích románech. Román Anarchista byl ukotven v současnosti, minulost přitom pojímal jako počátky, a budoucnost jako utopii. Osobní příběhy v románu Aaronův skok byly neoddělitelné od událostí 20. století. V novém románu je historie takřka dekorací, ornamentem, stručnou historkou v baedekeru, tak půvabnou, že kvůli ní nelze nezastavit v procházce (a rozhlédnout se na místě k tomu obzvlášť vhodném), ale i v příběhu  - a slova jako badeker a dekorace nemyslím nijak negativně.

„Jediné místo, o nějž je třeba pečovat, nosí každý sám v sobě,“ tvrdí jedna z postav románu, americká kvakerka. Její dcera lituje, že nemůže navštívit matčin hrob. „Bezhrobectví,“ tak jako bezdomovectví, je tu všudypřítomné.  Ostatky se převážejí, jsou v pohybu neméně než žijící. Tuláci jsou ve Francii posvátní, taková je i tulačka Anděla. Romové se stěhují z místa na místo podle toho, jak je ženou příkazy a zákazy. Temnější rovinu má postkoloniální migrace a Francie, která selhává v poskytování nové budoucnosti mladým lidem. Přístřeší není domov. 

Nejneklidnější- přitom nejzaopatřenější–nomádkouje hlavní postava knihy, Češka Irena. Proč putovat z místa na místo? Záleží vůbec na tom, kde jsme? Za která místa neseme zodpovědnost? Kvakerčina víra, že „Jediné místo, o nějž je třeba pečovat, nosí každý sám v sobě,“ už dnes v globálním světě neplatí. Neseme odpovědnost i za místa, kde jsme nikdy nebyli. Je přitom- anebo proto- neukotvenostuniverzální situací, v níž se dnes ocitáme všichni, ať už žijeme na jednom či více místech, či v jakémsi prostoru mezi? 

Předchozí romány Platzové tematizovaly, jak použít osobní příběh k vyprávění historie, a jak vyprávět příběh na pozadí dějin. Autorka mohla pokračovat dvěma způsoby: vzdát se příběhu ve prospěch eseje, anebo dále vykročit ve směru fikce. Nový román je překvapivým řešením, neotřelou cestou: je statickým příběhem a zároveň fascinujícím cestopisem, komplexní mozaikou s pomalými exkursi do míst, originálním blouděním městem, krajinou i antickými vykopávkami.  Jak se událost stane místem, a jak jsou do míst vepsány naše individuální příběhy? I pro tento román platí, že otázky nastiňuje v obdivuhodných nuancích, s urgencí i odstupem. 

Milá Majdo, za všechny místní nezakotvené vítám Tebe a Tvůj nový román v Praze.