Michaela Kukovičová a Petr Borkovec ukazují a čtou knihu Modrá agáve (Baobab). Uvádějí (na střídačku) Tereza Horváthová a Juraj Horváth

Nejsou ani tady ani tam. Mnoho (často) spí nebo chodí domů po půlnoci, jsou tiché, z jejich pokoje se klíčovou dírkou line proužek mihotavého světla. Jejich svět je neproniknutelný jako tropické rostliny v džungli, a když ho kousek odhalí, žasneme. Držíte v ruce zápisky z nočního probouzení, herbář snů o pokojových rostlinách, které donedávna neměly jméno, ukradené průhledy klíčovou dírkou, jemnou manikérskou práci, liány vnitřních pralesů a obrazy a slova, která každá vznikla v jiném pokoji. Tato knížka je pro tajemné bytosti mezi 12 a 18 rokem.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Ke vzniku knihy Modrá agáve toto, psal jsem to rychle, promiňte:

Je to nejdelší spolupráce v mém životě a měla opravdu pomalý rozjezd. Začalo to myslím tak, že jsme na sebe po dlouhá léta s umělkyní Michaelou Kukovičovou koukali v Praze a někdy v Táboře na festivalu Tabook – a Míša nic neříkala. A já jsem se pak po asi šestnácti letech koukání osmělil a řekl Míše, že bychom spolu mohli jednou udělat nějakou knihu. Pak se osmnáct let nic nedělo. Ale po těch osmnácti letech mi Michaela ukázala obrazy, které už 36 let skládá z fotek pokojových kytek a – tak jak to umí jen ona – pravila, že to „sou to takový estetický bláboly“. „Takový lepenice,“ řekla taky. Koukal jsem na její koláže, a protože nikdy nevidím, co „je“, ale vidím, co chci – viděl jsem toto: Míša Kukovičová chodí v noci po svém bytě a – obklopena deseti druhy nespavosti – ulamuje a stříhá a trhá kusy pokojových kytek a dělá z nich nové kytky a nové věci a bytosti. Tato svévolná představa mě už nikdy neopustila.

Míša Kukovičová mi pak několikrát vysvětlila, že to neskládá a nelepí z opravdových pokojovek, ale ze starých knížek o pokojovkách, že v nich jsou pěkné fotografie – a jednu z nich mi přinesla: Květiny v bytě od Bohumila Kobylky.

Ale já už stejně zůstal u své představy nespavosti a nočních nervních hovorů s pokojem a pokojovými kytkami: jen k Míše, co v noci ničí domácí kytky, jsem ještě přidal svět dospívajících dívek a jejich pokojů a nočních obav (ten trochu znám ze své domácnosti) a také jsem do projektu vložil sám sebe. To dělám vždycky, protože pro mě platí, co napsal Turgeněv: „O všem na světě je možné mluvit se zápalem, s nadšením, se zanícením, ale s chutí mluví člověk jen o sobě samém.“

Kdysi totiž – to mi bylo tak dvanáct třináct – jsem se v noci vzbudil vedle spící matky (do patnácti jsme spali společně na manželské posteli, pokud to někdo neví) a přemýšlel, co se sebou. Chodil jsem po ložnici, matka spala a já jsem – a rovnou říkám, že bych to tady ve Fra nerad rozebíral, chci to jen konstatovat – udělal, provedl toto: ulámal jsem vršky všech tchyniných jazyků, které jsme v ložnici měli (byla to matčina oblíbená květina a v ložnici jich kolem nás rostlo opravdu hodně). Vzpomínám si, jak to pukalo. Úleva, kterou jsem při tom pociťoval, byla velká a měla několik dramatických fází, po nichž bylo třeba zahladit stopy. Zahladil jsem a částečně té noci dospěl – avšak vzápětí přišla nová vlna úzkosti, co bude, až moje spolunocležnice procitne. Konstatuji – a dál trvám na tom, že to nebudeme nerozebírat – že jsem učinil toto: průhlednou lepicí páskou jsem všechny odlomené vršky tchýniných jazyků přilepil zpátky. Jazyky opět dýchaly a vyráběly kyslík. A já ulehl, otevíral oči do tmy a čekal na ráno. To skutečně přišlo. Konec nedovyprávím, byli bychom tu příliš dlouho a zašli bychom příliš daleko od naší knihy.

Taková tedy byla inspirace: přibyly k tomu ještě opravdu křehká a temná upozornění v květinových heslech Bohumila Kobylky („snáší jen stín a polostín, slunce ji vadí“), Kobylkovo poctivé sbírání domáckých názvů exotických pokojovek (čílko, jakubská lilie, palma chudých, pokojová lípa, tygrovka, stříbrožilka, japonský mužíček, japonský jahodník, usambarská fialka, listovětvec, Evino jablko atd.) a texty Billie Eilish („nechci se tak cítit, ale miluju tě“)a kapely Crystal Fighters a jejich překlady na karaoke webech, udělané přes překladače, velice zvláštní neohrabaný a přitom sugestivní styl těch překladů (zasloužil by rozbor, který jsem nestihl připravit).

Děkuji za vaši pozornost.