Filtering by: rozhovory o řemesle

Rozhovory o řemesle 6: Hájek se ptá Mikeše
Apr
2
7:30 PM19:30

Rozhovory o řemesle 6: Hájek se ptá Mikeše

Jonáš Hájek se ptá básníka, prozaika a překladatele Vladimíra Mikeše. Celovečerní debata.

Témata: Ani tato scéna není nevinná. Materialita jazyka, mašinerie vyprávění. Být psán. Jak blízko tě pustí Vladimír Mikeš. Proč neskočit do jícnu Etny. Otázka stylu je otázkou pravdy. Václav Černý na ostrově Asinara. Mohou dva básníci o sobě nevědět, že jsou básníci? Stojím, ať vržen jakkoli. Text, který čte sám sebe. Řeč ohroženého bytí. Všechno se děje teď. Přerušený ráj. Na stavbě docela malého domu.

 

Vladimír Mikeš se narodil v roce 1927 v Chocni. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a komparatistiku, od druhé poloviny 50. let překládal z italštiny, španělštiny a francouzštiny, především poezii a divadelní hry (mj. Lope de Vega, F. García Lorca, L. Pirandello, P. Calderón, Molière, T. Corbière, F. Hölderlin).

Za své celoživotní překladatelské dílo, korunované překladem Dantovy Božské komedie (Academia 2009), obdržel v roce 2012 Státní cenu. Psal rovněž studie o literatuře a o dějinách divadla, řadu let přednášel na pražské DAMU, jejímž děkanem byl v letech 1997−2000. Jako svébytný prozaik a básník vstupuje do české literatury znovu až v posledním desetiletí, kdy postupně vycházejí texty vznikající od 70. let stranou jeho překladatelské práce i dalších angažmá. Po prozaické prvotině Zmizení (1969) mohla z kraje normalizace vyjít ještě Zednická novela (1974), sazba románu Škodlivý prostor byla v roce 1969 rozmetána a kniha poprvé vyšla až v roce 2012 v nakladatelství Plus. Z rukopisných próz byla následně připravena k vydání Plovárna Léthé (Cherm 2013). Mikešovo rozsáhlé a naprosto neznámé básnické dílo obsáhl dvousvazkový soubor Pozdní sběr / Poemy (Kniha Zlín 2015).

 
 
2019 04 02 Hájek Mikeš
 

Jonáš Hájek, Život v pravdě, pravda života

Dnes, nyní, mi připadá více než jindy důležité neztratit nit, abych řekl o Vladimíru Mikešovi aspoň to málo, proč k němu lnu, v nějaké mně dostupné ucelenosti.

Kdysi mi jeden melancholický básník napsal, že Kolář, Holan, to byly kontinenty, s nimiž se dílo dnešních básníků nemůže měřit. Takové dílo-kontinent by mělo být, myslím, nejen rozsáhlé, ale i členité, hory, jimiž se dá putovat, moře, po němž se dá vyplout. Proč o tom mluvím, je nabíledni. Kolik toho Vladimír Mikeš dokázal jako překladatel, esejista, teatrolog, to se nějak asi vědělo. Stačí se podívat na online Slovník české literatury, kde je stav z roku 2008. Stačí připočíst 14000 veršů Dantovy Božské komedie, vydané o rok později, abychom věděli, že Vladimír Mikeš je také básník.

Ale teprve to, co se přihodilo v posledních deseti letech zásluhou manželů Antonína a Adély Petruželkových, zakládá perspektivu, v níž skromný rodák z Chocně vystupuje ze stínu mistrů a představuje svůj vlastní zapsaný svět: vyšly mu tři romány a ve dvou svazcích básnické dílo. Ne snad, že by toužil po jiném typu uznání, než jakého se mu dosud dostalo; spíš došel do období, v němž již není nutné nic tajit a ukrývat, kdy můžeme radostně přijmout návštěvu o šedesát let mladší a svěřit jí nějaké rukopisy…

A chtělo by se říci, že vidíme v jiném světle i to dosavadní dílo překladatelské a odborné, ale to je jen projekce. Jako by tam to světlo dávno nebylo! Ježíš řekl: „Po ovocích jejich poznáte je.“ Přáli bychom si všechno to ovoce Vladimíra Mikeše pojmout jako celek; pochopit, jak se k sobě mají banány a jablka, pomeranče, fíky, ananas. „Zralé jsou plody, prošlé koupelí ohně.“ Téma na disertaci.

Mikešovo spontánní vypravěčství (Plovárna Léthé snese srovnání se Škvoreckého Zbabělci) se zaměstnává prózou, přelévá se ale i do jeho poezie, kde podpořeno hudebností verše vytváří široký proud něčeho v současnosti nevídaného: básnickou epiku, veršované paměti. V Poemách, a nejen v nich, nejde o to být čten, ale být psán, odevzdat se léta promýšlenému příběhu. „Autentičnost,“ říká Vladimír Mikeš v knize Proč psát, „není nic jiného než nesnadné umění číst sama sebe.“ Žádná šustící úředničina faktů ani „zvěčnění“ sebe sama v soše, která se usmívá nebo šklebí; básník vypráví s pramalým zájmem o věci ega, ale s obrovským zájmem o život, který mu byl souzen i darován. Vždy autobiografický, nikdy egocentrický. Jakoby čirý, nejsoucí, ale o to více přítomný. A vůbec to neznamená, že by nebyl schopen fikce. Fikce slouží pravdě života, tak jako intelekt a vzdělání slouží jeho tajemství.

Když jsem poprvé uviděl básně Vladimíra Mikeše v časopise, pocítil jsem radost spřízněnosti. Připadá mi, že můj životní pocit je s životním pocitem pana Mikeše konsonantní. Je to pocit nejisté existence, který tvrdě říká: neměl jsi tu být! Nebo: měl jsi být někdo jiný! Stala se chyba! Proč tímto pocitem trpěl poslední žijící příslušník velké generace překladatelů, to se dočtete v próze Čtveročas; o svých důvodech pomlčím. Asi i proto je jeho život tolik požehnán prací, která se musela, musela přetavit do ryzí přítomnosti díla, vynořující se právě teď před našimi zraky jako bájná Atlantis.

View Event →
Rozhovory o řemesle 4. Stehlíková se ptá Topinky
Nov
22
7:30 PM19:30

Rozhovory o řemesle 4. Stehlíková se ptá Topinky

Celovečerní rozhovor básnířky a kritičky Olgy Stehlíkové s básníkem a překladatelem Miloslavem Topinkou

Ve spolupráci s Dnem poezie

Miloslav Topinka (1945), básník, esejista, překladatel. Vydal sbírky Utopír (1969), Krysí hnízdo (1970; 1991), Trhlina (2003; Cena Jaroslava Seiferta); knihu zlomků a skic k francouzskému básníkovi Jeanu-Arthuru Rimbaudovi Vedle mne jste všichni jenom básníci (1995), V roce 2008 vydal soubor esejů a studií z let 1966–2006 nazvaný Hadí kámen, za který obdržel Cenu F. X. Šaldy. K vydání připravil např. publikaci Vysoká hra (1993), texty Věry Linhartové, Rogera Gilbert-Lecomta aj. V roce 2016 vyšlo pod titulem Probouzení jeho souborné básnické dílo.

Olga Stehlíková (1977), básnířka, bohemistka a lingvistka. Působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka a editorka a jako literární kritička zaměřující se především na současnou českou poezii a prózu. V roce 2014 vydala básnickou prvotinu Týdny, za níž získala Cenu Magnesia Litera za poezii. 

2016 11 22 Topinka Stehlíková

View Event →
Rozhovory o řemesle 3. Řehák se ptá Děžinského
Apr
26
7:30 PM19:30

Rozhovory o řemesle 3. Řehák se ptá Děžinského

Jazyky Babylónu
Jakub Řehák se ptá Milana Děžinského

„Poezie by neměla hledat cesty, jak se zalíbit roztěkanému publiku ničím jiným než tím, že autoři zůstanou věrni sami sobě. […] Všichni používáme básnické nástroje, které vynalezli ti před námi. Rozvíjíme, zavrhujeme, vymezujeme se, opakujeme.[…] Co v básni není, je stejně důležité jako to, co v básni je. Tomu se říká angažovaný postoj.“

Nepracuju na stylu, ale na výrazu – obličej Theodora Roethka – sen psát básně, které budou srozumitelné.

Milan Děžinský (1974) je básník a překladatel. Na UJEP v Ústí nad Labem vystudoval učitelství českého jazyka a angličtiny. Vydal sbírky Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003),  Přízraky (2007) a Tajný život (2012). Za sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Překládá z angličtiny (E. Dickinsonová, T. Roethke, W. C. Williams aj.). Působí jako učitel angličtiny. Žije v Roudnici nad Labem.

 
2016 04 26 Řehák Děžinský
 
View Event →
Rozhovory o řemesle 1. Řehák se ptá Krále
Jun
2
8:30 PM20:30

Rozhovory o řemesle 1. Řehák se ptá Krále

Celovečerní rozhovor Petra Krále s Jakubem Řehákem. K vydání básnické knihy-skladby Město je náš les.

 
 
2015 06 02 Petr Král
 

Petr Borkovec: Úvodní slovo

Sumu Město je náš les jsem před dnešním uvedením přečíst nestačil. Při listování jsem narazil na verš „Pořád vás poznávám hmatám“ – a jak jsem si tak ten verš prohlížel od kraje do kraje a zároveň si nad tím nákladem veršů celé knihy říkal: „ne, to už nestihnu, to přece nelze“, myšlenky uhnuly a já začal v duchu sestavovat trochu podivný seznam toho, jak se mi Petr Král „promačkává“ (on by mě asi opravil a řekl „vmačkává“ nebo „vlamuje“) do denního života (ve snu jsme se, co si pamatuju, zatím nepotkali). Seznam zní:

1. Od určité doby, když čtu báseň, vyhledávám si v ní cvičně „nejtemnější místo“, místo, kde se „cítím nejhůř“. Petr Král tuhle strategii několikrát užil při výkladu obrazů – a ve mně to uvízlo a nejde z hlavy (i když bych s tím už rád přestal).

2. Petr Král mi zničil některé filmy: napsal totiž, že když se muž ve filmu holí a do toho vstoupí nějaká událost a muž se nedoholí, on jako divák po celý zbytek filmu myslí na to, že „holení není dokončeno“. Od té doby na to myslím taky a nemůžu se soustředit. Nehledě na to, že si na Petrovu poznámku pravidelně vzpomenu, když se holím sám.

3. Petr Král někde napsal – a teď necituju, ale říkám, co jsem si nepřesně zapamatoval – že když se při psaní báseň začíná „vylévat z břehů“, „odpoutávat“ – je to jako když prázdno dostává litevský přízvuk. Od té doby často při psaní myslím na litevský přízvuk a hlídám tak intenzívně, abych ho neprošvih, že nic nevznikne. Díky.

4. Nemohu bez Petra Krále chodit s průvodcem po zámcích a užívat si návleků a porcelánu a hraběcích loveckých koutků. Místo toho vždycky myslím na úchvatnou báseň Michaela Edwardse, kterou Petr Král přeložil a která začíná verši: „Při prohlídce zámků se často vzdálíš / od hloučku, jejž vedou k váze…“ Od té doby, co jsem tu báseň četl, při prohlídkách smutně postávám u zámeckých oken a myslím na Petra Krále. A průvodkyně sledují toho zasmušilého zloděje ostřížíma očima.

5. Pátý bod je v jemném dešti. Nemohu si obléknout lehčí kabát, aniž bych si nevzpomněl na Petra Krále. Jednou, bylo zataženo, jsem před ním, na ulici, nazval svůj oděv „kabátem“ – a Petr pravil: „Jak tohle můžete říct? To přece není žádný kabát, to je trenčkot.“ V tu chvíli se rozpršelo. A Petr mi sáhl na trenčkot, zlehka ho obrátil, a když se zjevila narůžovělá podšívka, dodal: „Je to trenčkot, a tohle je jeho „ženská část“ – a mimochodem, potřebovala by obnovu.“

6. Poslední v seznamu je slovo „mávám“ na konci vzkazů, které v Čechách bez myšlenky na Petra Krále nemůže užít vůbec nikdo.

Mávám.
Zatím mávám.
Já – ztěžka – mávám letní záclonou.
Ptám se zpod slunečníku a mávám.
Jarně, zlíchovsky a vůbec světelně mávám.
Sobotně mávám.
Každopádně mávám.

View Event →