Váno Krueger, Poslední Leninův polibek
Sep
25
7:30 PM19:30

Váno Krueger, Poslední Leninův polibek

Váno Krueger (Ukrajina) 
Ukrajinský básník Váno Krueger čte z knihy Poslední Leninův polibek (Fra)
Uvádí a moderuje Miroslav Tomek
Česky a ukrajinsky, tlumočeno

Ukrajinský básník Váno Krueger (1986) je první známý nekrokomunista v naší galaxii. Čtenáře sevře do pařátů a odnese ho do Krasnokruegersku, města rudých stínů, kde komunistická mytologie vzkvétá tak, jako by se Velký říjen odehrál loni. Tenhle lidový komisař pro ideologii nechává ve svých básních vstát z hrobů Stalina, Beriju i Zoju Kosmoděmjanskou, aby se obloukem přes KLDR a Karadžiće dostal až k německému pornu. Zaživa pitvá postavy, symboly a rituály sovětských dob.  

„Autoři, na které jsem si při četbě Vánova spisku vzpomněl, jsou tři: samozřejmě Jáchym Topol a jeho mytologie východních, komunisticko-postkomunistických zemí, především modulace alternativní reality v románu Kloktat dehet, potom Egon Bondy z období svých prvotin a hlavně Salvador Dalí a jeho paranoicko-kritická metoda.“ Jakub Řehák

Váno Krueger (1986; vlastním jménem Ivan Kolomijec) je doktorandem politologie na Kyjevo-mohyljanské akademii a členem Svazu ukrajinských spisovatelů. Pracuje v kyjevském nakladatelství Smoloskyp. Spolu s mladými básníky Olehem Kocarevem a Myroslavem Lajukem je členem volného uskupení, zvaného Literaturna prezidija (Literární prezídium). Jeho první nebo také nultá sbírka Nižna posmiška Beriji (Berijův něžný úsměv, 2010) byla návratem do smyšleného města Krasnokruegersku, kde dosud žije a vzkvétá komunistická mytologie. Ve druhé Kruegerově knize Ziggi Frejd & Ktulchu (Siggy Freud & Cthulhu, 2014) se kulturní znaky nejrůznějších dob a míst mísí s hojností literárních aluzí. V roce 2015 vyšly další dvě knihy – Proščalnyj pocilunok Illiča (Poslední Leninův polibek, 2015), konceptuální výbor z jeho dosavadní nekrokomunistické tvorby, a Vertep na Kurenivci (Divadélko na Kurenivce, 2015).

View Event →
Sep
26
7:30 PM19:30

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (Polsko)

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (Polsko)

Polský básník Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki čte ze sbírky Píseň o návycích a závislostech (Protimluv)
Uvádí a moderují Lucie Zakopalová a Michael Alexa
Ve spoluprácí s Polským institutem v Praze
česky a polsky, tlumočeno

Básník, který ve svých verších mísí barokní jazyk s nejotevřenější tělesností. Sbírka Píseň o návycích a závislostech získala v Polsku ta nejvyšší literární ocenění – ceny Nike a Gdynia.

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (1962) je jeden z největších samorostů soudobé polské poezie. Jeho tvorbu a jazyk utvářelo polsko-ukrajinské pohraničí, čerpá z literární polštiny od současnosti až k baroku. Dyckého básně urputně krouží kolem tématu smrti a nemoci v konkrétní a hmatatelné podobě matčina umírání, vlastní tělesnosti a sexuality. V jeho verších se potkávají ukrajinští a polští příbuzní a sousedé s přáteli, milenci a básníky. Melodie Dyckého poezie je stejně jedinečná jako jeho nezaměnitelný rytmický přednes, který evokuje archaické zpěvy.    

View Event →
Sep
28
3:00 PM15:00

Tabook: Ondřej Horák, Mrtvá schránka

Ondřej Horák, Mrtvá schránka (Fra)

Uvedení románové novinky

Vypravěčem románu Mrtvá schránka je mladý muž, který po divokém dospívání vstoupil do cizinecké legie a nyní si obstarává peníze tím, že do pečlivě vybudované sítě schránek posílá z Jižní Ameriky tenoučké obálky s důkladně zabaleným bílým práškem. Mladý muž, který už nic nečeká. Mladý muž, který sice vzpomíná na všechno, co se mu událo, ale už netouží po tom, aby se to opakovalo. Jenže na to se ho nikdo neptá, najednou je tu prázdninová zkouška. Koho jen mu ta dospívající dívka tolik připomíná?

Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích a léta působí v pražském literárním provozu – nejdřív v literárním časopise, potom v novinách, též jako redaktor řady knižních titulů. Debutoval románem Dvořiště (2013), následovala novela Nebožtík (2017). Vedle vlastní tvorby sepsal na zakázku rovněž několik biografických a kratochvilných knih.

View Event →
Tabook: Nicanor Parra, Jiné básně (Fra)
Sep
28
6:00 PM18:00

Tabook: Nicanor Parra, Jiné básně (Fra)

Fra na Tabooku

Nicanor Parra, Jiné básně (Fra)
Uvádí, debatují a čtou Petr Zavadil & Erik Lukavský

O jedné z klíčových postav latinskoamerické poezie 20. století mluví a diskutuje překladatel Petr Zavadil. Čtení je zároveň představením obsáhlého výboru z Parrovy poezie, který letos vyšel pod názvem Jiné básně. Básně čtou Petr Zavadil a Erik Lukavský. 

Nicanor Parra nikdy není tam, kde se na něj čeká. Fyzik, který se pustil do psaní básní. Básník, který vymyslel antibásně. Antibásník vyrábějící z tácků angažované artefakty. Levičák popíjející uprostřed studené války horký čaj v Bílém domě s Pat Nixonovou. Veličina potměšile píšící už jenom děkovné řeči. Pro Cervantesovu cenu místo sebe poslal vnuka a svůj psací stroj. Ten věčný náskok není zadarmo. Za hravou ironií prosvítá jeden z největších skeptiků absurdní doby. Bílé vlasy jako by mu i ve sto letech vstávaly na hlavě zelektrizované hrůzou. Příšernost kusu cibule zahlédnutého u večeře. Petr Zavadil

View Event →
Sep
29
9:00 PM21:00

Tabook: Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu (Fra)

Fra na Tabooku

Petr Borkovec
Akce, epitafy, diktáty, inzeráty, protipověry, rčení, stížnosti, zákazy a zlomky
Čtení ze sbírky Herbář k čemusi horšímu. A také z nových krátkých prozaických textů.

Sbírka Herbář k čemusi horšímu je něco mezi atlasem a skládkou. Vychází z nejistého pocitu, že básně se válejí jak pod placatějšími kameny, tak v agresivních i melancholických diskusích vážkařů, detektoristů a sběratelů achátů nebo v pevných postojích na stránkách myslivost.cz. Z nejistého pocitu, že nejlepší básní je etymologické heslo slova „remíz“ a že je třeba vytvářet nová přísloví. 

Herbář k čemusi horšímu je elegií za příčetnost mluvčích, za jejich zesnulou důstojnost a pozůstalý život v bizáru. Borkovec odhaluje samu kulturnost jako nefunkční. Ukazuje, že je člověk stále hříčkou přírody, i právě když se pokouší zkonstruovat větu, když absurdně necitlivým užíváním jazyka odhaluje svou přirozenost. Přírodní lyrika. Tomáš Gabriel


 

View Event →
Oct
1
7:00 PM19:00

Fra Book Club: David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži

Fra Book Club
David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži
Ve druhé půli večera debata s překladatelem Martinem Pokorným. 

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem(nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

 

View Event →
Oct
2
7:30 PM19:30

Ewald Murrer, Tma se mne dotýkala

Básník a výtvarník Ewald Murrer čte z nové sbírky Tma se mne dotýkala (Argo).
Uvádějí a moderují Petr Onufer a Petr Borkovec.   

Ewald Murrer publikuje střídmě. Jeho básním je vlastní tlumená atmosféra a uměřenost ve výrazu. Jeho texty bez vazby na konkrétní čas a prostor jsou obrazy, v nichž se prolínají spatřené detaily a výjevy s vytříbenými představami stvořenými imaginací. Převládající náladou je melancholie a smutek, které se pojí s obrazy stínů a temnot. Obraz básníka, který „hledí z okna a píše báseň“, narušuje ironický odstup, s nímž si autor vypůjčuje motivy a postupy dekadentní poezie. 

Ewald Murrer (* 1964 v Praze) je autorem básnických sbírek Mlha za zdí(Mladá fronta, 1992), Vyznamenání za prohranou válku(Vokno, 1992), Zápisník pana Pinkeho(Inverze, 1993), Situace(Krásné nakladatelství, 1995), Sny na konci noci (Petrov, 1996) a Nouzové zastavení času(Host, 2007). Publikovat začal v osmdesátých letech v prostředí undergroundu, podílel se mj. na legendárním sborníku Už na to seru, protože to mám za pár, jeho texty jsou zastoupeny i v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě(Revolver Revue, 2013). Jeho báseň Nad řekou plyne stříbřitý opar z přítomné sbírky zařadili editořiSylva Fischerová a Jan Šulc do antologie Nejlepší české básně 2017.

View Event →

Poslední večer sezony. Třináckrát tři
Jun
26
7:30 PM19:30

Poslední večer sezony. Třináckrát tři

Poslední večer sezony
Třináctkrát tři
Třináct básníků a překladatelů čte po třech básních z nedávno vydaných a chystaných knih nakladatelství Fra.

Erik Groch čte Úvod.
Wanda Heinrichová čte Jehlu.
Miroslav Tomek čte Váno Kruegera.
Anna Petruželová čte Puchýře.
Hana Voráčová čte Aldu Merini.
Kristina Láníková čte Úvahy nad zájmeny.
Jakub Řehák čte Srdce.
Miroslav Olšovský čte Nicotnosti.
Kamil Bouška čte Inventury.
Erik Lukavský čte Nicanora Parru.
Petr Borkovec čte Herbář.
Martina Musilová čte Gertrudu Steinovou.
Luboš Svoboda čte Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty.

…a mezitím malá dlouhá oslava pod heslem „Prázdniny teprve začínají“ (autorem hesla je Jakub Řehák).

20.30
Jakub Řehák
Martina Musilová
Luboš Svoboda
Miroslav Olšovský

21.30
Erik Groch
Hana Voráčová
Wanda Heinrichová
Kamil Bouška
Anna Petruželová

22.30
Kristina Láníková
Miroslav Tomek
Petr Borkovec
Erik Lukavský

 

2018 06 26 závěr sezony

View Event →
Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje
Jun
19
7:30 PM19:30

Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje

Wanda Heinrichová
Jehla sestupuje
Uvedení právě vydané básnické sbírky (Fra).

Wanda Heinrichová (1968) se narodila v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. V nakladatelství Opus publikovala v roce 2008 překlad poezie Durse Grünbeina Lekce lební báze. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou. Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013. Její básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny, ve Francii jí vyšel výbor z poezie Suis-je bien couverte ? (2017) v překladu Petra Krále.

 

2018 06 19 Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

„Pojďte! Natočíme ještě jednoho Felliniho. Aspoň závěrečnou scénu.“ To píše Wanda Heinrichová v jedné básni nové sbírky. A udělejme to teď – říká ještě, „v pozdním století, v pozdní hodině, kdy se nebe předvádí s tím, co ještě umí – teď, těsně před dvanáctou.“

Mluvit krátce o knize Jehla sestupuje je pro mě nesnadné – jsem dnes obzvlášť rád, že hlavní komentář je na Jakubu Řehákovi. Důvod je samozřejmě především v těch textech, ale taky – já tohle prožívám – v samotné autorce: tak jemné, skromné, vážné, ale taky neobyčejně ostré, vždy o pár poschodí vzdělání a píle napřed, v autorce s dokonale vysoustruhovanými záměry. Důvod je v autorce, u níž je vždycky nebezpečí, že ve vteřině přehodí výhybku a vysměje se vám do očí smíchem, v němž pohrdání je ještě tím, s čím se koneckonců vyrovnáte. V tom smíchu je sto dalších přísad, které vůbec nepochopíte – jen hořce prožijete!

A tak ode mě pouze tohle: Ještě jeden Fellini! Wanda Heinrichová točí takový film! Točí rej řečí, autorů od E. T. A. Hoffmanna přes Kafku k Ivanu Wernischovi a svým básnickým vrstevníkům, těm „Puškinům bez licousů“, rej druhů umění a literárních žánrů. Střídá jazyky. Roztáčí karneval románových a operních postav. Natáčí menuety tragédie s komedií, patosu s groteskou. Valčíky biedermeierovské patiny s trendy banalitami.

A přesto sbírka vyznívá kompaktně: jako souvislá řeč, jeden hrot jehly (to je totiž ten prostor, kde se tancuje; Wanda je mistr na lokace). Ta kniha je mocná elegie pod nebem, které se na poslední chvíli předvádí s tím, co ještě dovede. Je to jedna jediná závěrečná scéna: bezhlavé mramorové torzo ve světle pitevny! Nebo jiná jediná scéna na konci: milostné škytání milenců v barevných papírových kulisách, v nichž se povalují skalpely, pinzety a kostní kleště!

Tak: začínám, jak slyšíte, dělat scény – místo toho, abych alespoň něco z Wandiny poezie přesně pojmenoval. To je tudíž přesně okamžik, kdy se Wanda začíná smát. Takže končím. A gratuluju k nové sbírce slavnostním zvoláním: „Ať vzlíná šelak z výměšků červce lakového!!!“

A navrhuju, že bys teď četla, pak by Jakub Řehák řekl něco skutečně podstatného k tvé poezii. A pak bychom ještě pokračovali v četbě.

Dobrý večer.

 

Jakub Řehák, O nové sbírce Wandy Heinrichové

Promluvit o básních Wandy Heinrichové může být ošidné. Jsou precizní, ale zároveň unikavé. Ve svém eseji-doslovu k Nejlepším českým básním 2013 píše Wanda o Schwittersově ideji rytmu jakožto esenci veškerého umění. Obsah není tolik důležitý, důležitý je samotný rytmus, slovní nebo materiálová tkáň, kterou v sobě musíme nechat rozeznít. Básníka přijmeme teprve tehdy, sladíme-li náš vnitřní rytmus s rytmem jeho. Co mne osobně hned v případě nových básní Wandy Heinrichové zaujalo, byl právě jejich rytmus, jejich specifický smysl pro zaříkání, během něhož verše a slova skrze různě vrstvenou repetici dosahují až extatického účinku.

Vzpomněl jsem si také na to, co autorka poznamenala na okraj ročenky, kterou připravila s Ivanem Wernischem, a to, že jde to výběr, v němž hraje roli „přesnost zvoleného slova, jehlopis, opak rozevláté orality“. Chci k tomu poznamenat dvě věci. Za prvé, je zjevné, že touto charakteristikou popsala výstižně Wanda Heinrichová i svůj vlastní tvůrčí naturel. A za druhé, že v roce 2013 toto prizma působilo alespoň na mne jako červený hadr na býka. Vracet se k jemnému vážení slov mi připadalo jako regrese. Vzpomeňme, že to byla doba, kdy se často psaly a publikovaly dlouhé básně-projevy, do kterých bylo možné vpustit vše, včetně nejrůznější strusky. Sám cítím, že doba se změnila, a že je nutné mít „přesnost zvoleného slova“ opět na paměti. V tomto ohledu byl pro mne postoj Wandy Heinrichové jasnozřivý.

Jaká je tedy poezie ze sbírky Jehla sestupuje? Je to poezie delikátní a zároveň ironická, a jindy zas plná závrati. Heinrichová ráda do básní vpojuje nalezený materiál, takřka podobně jako to dělal zmíněný Schwitters v případě svých obrazů. U Wandy Heinrichové jsou to ozvěny vět náhle odkudsi vyšlehlých, zaslechnutých jen letmo ve shonu dne nebo na cestách napříč zeměmi. Například v básni Odsouvání: „země od nichž mnoho nečekáme / táhnou tělem nejprudčeji / a zomiera tam kdesi v piči na Kramároch / prošlehlo jídelním vozem za oknem“. Snový záblesk slovenštiny provází báseň až do konce, kde se náhle z básnířčiny paměti vynořuje „okolo stavení které znám z dětství / hned u plovárny sedlý / nasládlý pach jatek: bitúnok“. A v závěru básně se jako zlověstný neznámý bůh objevuje a mizí: „dobytčí hlava na průčelí.. Jako bychom během četby básně měli možnost sledovat jak myšlenka, slovo, věta či verš běží opřekot po drahách mozku. Věty tepou, větví se, utíkají a mizí a posléze svůj běh zastaví u klidného, ale znepokojivého emblému.

V básni Forbes se objevuje protiklad křehkého vnitřního těla a zářivého zlatého kovu, jehož zvuk se ozývá v celém okolním světě: „zlatky se kutálejí po městě / dolů Ječnou házím je z tramvaje“. Později ale autorka v textu skutečnost obrátí vnitřnostmi naruby a všije jí jakousi novou kostru, a skrze ni svět znovu zcelí, ale jaksi jinak, nově a poněkud šíleně: forbes nic nechce forbes chce nic je plný prázdna // jaké to tam je? / stěny popsané stránky / protichůdné výroky se protínají / tvoří tkáň / sleduji s pohnutím ty tenounké čáry / jsi jemnější než já / maso visící na hácích desítky let / je čím dál křehčí tvé i mé“. V těchto krátkých úryvcích se vynořuje mnoho prvků, které považuji u poezie Wandy Heinrichové za podstatné: sensuální vjem, vycizelovaný až do tvaru nejvyšší možné přesnosti, a výraznou obraznost a samozřejmě rytmus. Je to rytmus zvláštně přerývavý, ale intenzivní. Podobně jako lidský dech uprostřed města, jako hovory lidí uvnitř tramvají.

Tato intenzita má ale svůj rub, kdy mám pocit, že mluvčí Heinrichové poezie si občas skrytě přeje, aby jeho mozek vypověděl poslušnost. Třeba jako v básni, která potutelně vyrůstá z Kafkova Venkovského lékaře, v němž se hrdinka promění v bezvládnou ubohou, vysmívanou pacientku-loutku: „ta ženská je cvok / a na dvoře řádí hnusný čeledín / příběhy ať se protnou v nekonečnu / nechtějte po mně nemožné / lékař si odplivne“. Je to rozkoš z jakéhosi osobního „světaskonu – weltende“, abych připomněl slavnou báseň Jakoba von Hoddise. Vystřízlivění z prožité extáze, která je ovšem od začátku vlastně marná.

Pravda, to zní trochu moc vážně. V poezii Heinrichové ale zní krom podobné fatality i jiný tón – zvláštní, poněkud děsivý smích. Už v názvu sbírky Jehla sestupuje je přítomen. Hned pomyslíme na jinou postavu z Kafky, na odsouzence z povídky V kárném táboře, jemuž popravčí stroj skrze obrovské množství jehel vpisuje do těla text jeho trestu. Bylo by možné hledat paralely, zda básník si sám na své tělo jaksi v duchu netetuje rovněž verše obsahující jeho vlastní trest, ale to je opravdu spíše pokus o humor. Když se totiž skutečně do titulní básně sbírky začteme, zjistíme, že to sestupuje do drážky gramofonová jehla. To vyvolá, jemný a potutelný smích s náznakem hrůzy. Podobně jako mnoho jiných dalších básní Wandy Heinrichové.

View Event →
Veronika Dianišková, Zprávy z nedomovů a jiné sbírky
Jun
12
7:30 PM19:30

Veronika Dianišková, Zprávy z nedomovů a jiné sbírky

Slovenská řada
Veronika Dianišková
Zprávy z nedomovů a jiné sbírky

Slovenská básnířka Veronika Dianišková (1986) napsala sbírky Labyrint okolo rúk (2006), Zlaté pávy sa rozpadnú na sneh (2014) a Správy z nedomovov (2017). Pracuje ve Slovenském rozhlase. Básnická sbírka Správy z nedomovov vznikla v období, kdy pracovala v noclehárně a později jako opatrovatelka v zařízení pro nemocné lidi bez domova.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.sk a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum). Z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 
 
2018 06 12 Veronika Dianišková
 

Michal Tallo, Sídlisko sa s krajinou delí o ľudí. O Veronice D.

Polozáhrady/poloobydlia. Tak Veronika Dianišková výstižne pomenúva priestor – v doslovnom i prenesenom slova zmysle – do ktorého vo svojej najnovšej zbierke Správy z nedomovov  ukotvuje básne. Hovorím ukotvuje: pretože ide akoby o hotové situácie, kompletné obrazy, aké môžeme mať pred očami, keď okolo nich prechádzame. Alebo: keď ich obchádzame. Keď sa nepozastavíme. Keď si nevšímame. Polozáhrady, poloobydlia: čosi na pomedzí. Na okraji záujmu, svet, ktorý odmietame vidieť. Napokon, povedané úplne jednoducho: ako často delíme básnikov na mestských a prírodných? Urbánnych a rurálnych? Neexistuje poézia v záhradných chatkách, koncoch miest, bodoch zlomu? Neexistujú takí protagonisti básní, ktorí by stáli takpovediac trochu mimo?

Hoci u Dianiškovej môžeme cítiť konkrétne a špecifické situácie v pozadí, nemusíme ich vnímať ako čosi absolútne; básne fungujú univerzálne, a ak u autorky hovoríme o periférii, nejde v žiadnom prípade o perifériu básnickú. V mojich očiach tu nastáva (a teraz sa od najnovšej zbierky presuňme viac do minulosti, k predchádzajúcim dvom) zvláštny prípad súhry. Áno, opäť sme pri hraniciach: priestorov, krajín, spôsobov myslenia, poetík: prípad kombinácie tej, ktorá pozoruje, a tej, ktorá cíti. Poéziu dnes samozrejme nemôžeme striktne deliť na observačnú a pocitovú, nemôžeme umelo prinavracať hranice, ktoré boli (a buďme za to vďační) dávno zbúrané. Predsa však u Dianiškovej abstraktná citová krajina spôsobom jej vlastným prestupuje vychladnuté mestá, a naopak: ak som v súvislosti s najnovšou knihou hovoril o ukotvovaní básní do priestoru, môžem rovnako hovoriť o ukotvovaní hmatateľného sveta do intímnej schopnosti prežívať. Znie to komplikovane – miesto ďalších slov preto radšej krátko z autorkinej druhej zbierky Zlaté pávy sa rozpadnú na sneh:

„všetko čo teraz píšem je ešte hluché / je to kameň za sklom  - pokojný deň / kam sa neviem / dostať“

Hlas Veroniky Dianiškovej je v slovenskej poézii hlasom síce na pohľad nenápadným, neinvazívnym, no o to nezameniteľnejším. Oplatí sa mu načúvať.

View Event →
Pavel Klusák, Zazdi mě v polibcích, nešetři na maltě
Jun
5
7:30 PM19:30

Pavel Klusák, Zazdi mě v polibcích, nešetři na maltě

Podivný showbyznys čili průzkum československé pop-music v chmurných i absurdních letech normalizace a reálného socialismu. Textař jako profese, autor manter pro média, ústa doby. Aplt, Marat, Borovec, Vrba, Čort… Politické i apolitické démony čs. textařství třídí hudební kritik a scenárista Pavel Klusák.

Večer navazuje na rozhlasový seriál stanice Vltava.

 
 
2018 06 05 Pavel Klusák
View Event →
Fra Book Club: Adéla Knapová, Slabikář
Jun
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Adéla Knapová, Slabikář

Adéla Knapová, Slabikář

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během dubna si přečtěte román Slabikář a 4. června o něm přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Adéla Knapová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Hommage à Věra Linhartová
May
29
7:00 PM19:00

Hommage à Věra Linhartová

Večer k 80. narozeninám básnířky, prozaičky, překladatelky a výtvarné teoretičky Věry Linhartové (nar. 22. března 1938). O díle V. L. promluví a z jejích textů čtou: Miloslav Topinka, Marie Langerová, Miroslav Petříček, Jaromír Typlt, Petr Král, Stanislav Dvorský, Zdenka Švarcová a Jakub Vaněk.

Uvádí a moderuje Robert Krumphanzl.

2018 05 29 Hommage à Věra Linhartová

View Event →
Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha
May
25
7:30 PM19:30

Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha

Magdaléna Platzová
Druhá strana ticha
Čtení z nového románu
Úvodní slovo Veronika Tuckerová

 

Druhá strana ticha (nakl. Paper Jam) je román o konkrétních výzvách současného světa.  Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví.  O tichu mezi člověkem a Bohem. O různých způsobech  bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích.  Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí. Je také o jednom skutečném evropském městě se dvěma řekami, jednou zelenou a druhou modrou.  
 

Magdaléna Platzová (1972) je autorkou románů Návrat přítelkyně (2004) a Aaronův skok (2006), povídkových sbírek Sůl, ovce a kamení (2003), Recyklovaný muž (2008) a dětské knížky Toník a jeskyně snů (2010). V roce 2013 vydala knihu Anarchista (poznámky k románu).

Platzová vyrostla v Praze, studovala ve Spojených státech a v Anglii a získala magisterský titul z filosofie na pražské Karlově univerzitě. Působila jako herečka a překladatelka, později redaktorka a novinářka v Literárních novinách a v Respektu, kam pravidelně přispívá dodnes. V letech 2009 až 2012 žila v New Yorku, kde vyučovala kurz o Franzi Kafkovi na New York University. V současné době žije s manželem a třemi dětmi v Lyonu.

 
2018 05 25 Magdaléna Platzová
 

Veronika Tuckerová, Druhá strana ticha

Nový román Magdaleny Platzové Druhá strana ticha je knihou o místech a o absenci míst, o lpění na místech a vzdávání se jich. Je o mezičasech, provizóriích, a meziprostoru, o exilu a vyhnanství, o nacházení domova až poté, co ho ztratíme, o nemožnosti najít sám sebe bez pevného místa, a naopak o nemožnosti najít se, aniž bychom se pevného bodu zbavili. Román je o dávných domovech, o nichž si myslíme, že je známe tak dobře, až si nevšimneme, jak se během naší absence změnily.O starověkých místech, která nadobro zmizela z povrchu, o místech, která změnila jména, o místech abstraktních i specifických: Place Bellecour, náměstí Carnot, Hradčanské náměstí, soutok Rhony a Saony, oblast Camarque, Maine. O místech, kam bychom se rádi podívali, o místech, která zůstanou abstrakcí, i když v nich strávíme roky.  O tom, jak se můžeme ztratit sami sobě – bez prostorové metafory, ztráty a hledání, nelze identitu formulovat. 

Topografie, geografie, místopis. Historií se tato kniha zabývá méně než autorčiny knihy předchozí. Drama, které se tu tiše odehrává, se odvíjí v unikavé současnosti.   Historie, pokud zde je, je tu právě kvůli místům: místům spjatým s Římany a křesťanství, hroby, ostatky, vykopávky. „Nic mne nedojímá více než láska k trvalosti a touha po ní.“ Citát z Plinia dokresluje starověké ruiny v Lyonu.  Exkurse do minulosti –návštěvy památek - jsou tu pro útěchu, pro klidné spočinutí a reflexi. Odvádějí od starostí jak jednotlivé postavy románu, tak čtenáře. 

Vertikální, historická osa má intimnější, osobnější podobu, než jak tomu bylo v autorčiných předchozích románech. Román Anarchista byl ukotven v současnosti, minulost přitom pojímal jako počátky, a budoucnost jako utopii. Osobní příběhy v románu Aaronův skok byly neoddělitelné od událostí 20. století. V novém románu je historie takřka dekorací, ornamentem, stručnou historkou v baedekeru, tak půvabnou, že kvůli ní nelze nezastavit v procházce (a rozhlédnout se na místě k tomu obzvlášť vhodném), ale i v příběhu  - a slova jako badeker a dekorace nemyslím nijak negativně.

„Jediné místo, o nějž je třeba pečovat, nosí každý sám v sobě,“ tvrdí jedna z postav románu, americká kvakerka. Její dcera lituje, že nemůže navštívit matčin hrob. „Bezhrobectví,“ tak jako bezdomovectví, je tu všudypřítomné.  Ostatky se převážejí, jsou v pohybu neméně než žijící. Tuláci jsou ve Francii posvátní, taková je i tulačka Anděla. Romové se stěhují z místa na místo podle toho, jak je ženou příkazy a zákazy. Temnější rovinu má postkoloniální migrace a Francie, která selhává v poskytování nové budoucnosti mladým lidem. Přístřeší není domov. 

Nejneklidnější- přitom nejzaopatřenější–nomádkouje hlavní postava knihy, Češka Irena. Proč putovat z místa na místo? Záleží vůbec na tom, kde jsme? Za která místa neseme zodpovědnost? Kvakerčina víra, že „Jediné místo, o nějž je třeba pečovat, nosí každý sám v sobě,“ už dnes v globálním světě neplatí. Neseme odpovědnost i za místa, kde jsme nikdy nebyli. Je přitom- anebo proto- neukotvenostuniverzální situací, v níž se dnes ocitáme všichni, ať už žijeme na jednom či více místech, či v jakémsi prostoru mezi? 

Předchozí romány Platzové tematizovaly, jak použít osobní příběh k vyprávění historie, a jak vyprávět příběh na pozadí dějin. Autorka mohla pokračovat dvěma způsoby: vzdát se příběhu ve prospěch eseje, anebo dále vykročit ve směru fikce. Nový román je překvapivým řešením, neotřelou cestou: je statickým příběhem a zároveň fascinujícím cestopisem, komplexní mozaikou s pomalými exkursi do míst, originálním blouděním městem, krajinou i antickými vykopávkami.  Jak se událost stane místem, a jak jsou do míst vepsány naše individuální příběhy? I pro tento román platí, že otázky nastiňuje v obdivuhodných nuancích, s urgencí i odstupem. 

Milá Majdo, za všechny místní nezakotvené vítám Tebe a Tvůj nový román v Praze. 

View Event →
Rozhovory pod vodou 3: Fra podle Pavla Novotného
May
22
7:30 PM19:30

Rozhovory pod vodou 3: Fra podle Pavla Novotného

Básník a překladatel německy psané poezie Pavel Novotný představí své nové básně a také překlady tzv. Vídeňské školy (Gerhard Rühm, Ernst Jandl aj.). Novotného poezie zřetelně navazuje na experimentální tendence, které se významně prosazovaly v padesátých a šedesátých letech 20. století (jak u nás, tak v Německu a Rakousku). Věnuje se jednak zvukové stránce a možnostem jazyka, také ovšem významové fragmentaci a tvarování řeči.

Texty, akce, komentáře.

2018 05 22 Rozhovory pod vodou 3: Fra podle Pavla Novotného

View Event →
Rozhovory pod vodou 2: Michaela Jacobsenová a Jonáš Hájek překládají Güntera Eicha 
a mluví o tom, jak a proč to dělají.
May
17
7:30 PM19:30

Rozhovory pod vodou 2: Michaela Jacobsenová a Jonáš Hájek překládají Güntera Eicha 
a mluví o tom, jak a proč to dělají.

Michaela Jacobsenová a Jonáš Hájek překládají Güntera Eicha a mluví o tom, jak a proč to dělají. „Naše roky kvapem uplynou a v letu odcházíme, / a štěstí bydlí ukryté v propastech.“ Rozhovor o poezii a překládání významného německého básníka, prozaika a dramatika Güntera Eicha (1907–1972). Čtení z dosud nepublikovaných překladů. 

2018 05 17 Rozhovory pod vodou 2: Michaela Jacobsenová, Jonáš Hájek, Günter Eich

View Event →
Ferenc Barnás (Maďarsko)
May
12
7:30 PM19:30

Ferenc Barnás (Maďarsko)

Ferenc Barnás (Maďarsko)
Devátý

Román Devátý, který v letošním roce vydalo nakladatelství Protimluv, nabízí nejen dobře podanou psychologickou drobnokresbu utlačovaného dítěte, ale zároveň hlubší vhled do poměrů ve společnosti kádárovského komunistického režimu v Maďarsku. Čtení a debata. 

Moderují Marta a Attila Pató.

Za účasti nakladatele Jiřího Macháčka.

Tlumočí Eszter Honti.

Česky a maďarsky.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Protimluv.

 
2018 05 12 Ferenc Barnás
 

Kvůli poruše techniky není audiozáznam kompletní, omlouváme se.

View Event →
Rozhovory pod vodou 1: Jan Faktor překládá Ivana Blatného
May
11
7:30 PM19:30

Rozhovory pod vodou 1: Jan Faktor překládá Ivana Blatného

Překladatel a prozaik Jan Faktor spolu s Annette Simonovou vydali v letošním roce překlad Pomocné školy Bixley Ivana Blatného (vídeňské nakladatelství Edition Korrespondenzen). Rozhovor o překládání Ivana Blatného, o překládání poezie vůbec, o české literatuře v německojazyčném prostoru a také dvojjazyčné čtení z nového překladu. S překladateli čte a debatuje Radovan Charvát.

Česky a německy, tlumočeno.

 
2018 05 11 Blatný Faktor Simonová
 
View Event →
Fra Book Club: Lucie Faulerová, Lapači prachu
May
3
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Lucie Faulerová, Lapači prachu

Lucie Faulerová, Lapači prachu

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během dubna si přečtěte Lapače prachu a 3. května o nich přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Lucie Faulerová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Ziemowit Szczerek, Přijde Mordor a sežere nás
Apr
24
7:30 PM19:30

Ziemowit Szczerek, Přijde Mordor a sežere nás

Polská řada  
Ziemowit Szczerek
Přijde Mordor a sežere nás
Úvod Alexej Sevruk

Pražský křest českého vydání knihy Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Ukrajinská roadmovie Ziemowita Szczerka, spisovatele a novináře se slabostí pro gonzo žurnalistiku a střední a východní Evropu, je divokým a necenzurovaným výletem do země, o které v Česku víme málo, ale o to více stereotypů si o ní vytváříme. Polský autor v románu (sebe)ironicky zachycuje realitu slovanské vzájemnosti ve 21. století i boje o hranici mezi východem a západem. 

Večer uvádí spisovatel, překladatel, šéfredaktor časopisu Plav a rodák z Kyjeva Alexej Sevruk.

 
Ziemowit Szczerek
Hlavním předmětem jeho zájmu jsou země na východ od polské hranice, které jsou hlavním tématem jeho románů, povídek, esejů, reportáží nebo rozhovorů. Své texty publikuje v časopisech Tygodnik Powszechny, Nowa Europa Wschodnia/New Eastern Europe, Lampa nebo Ha!Art, kde pravidelně vycházejí také Szczerkovy fejetony. Román Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (Větrné mlýny 2017, přeložil Michal Lebduška) byla nominována na cenu Nike a získala ocenění Paszport Polityki (2013). Úspěšné byly také jeho ukrajinské reportáže Tetování s tryzubem (2015). Naposledy vydal knihu Mezimoří. Cesty po skutečné a neskutečné střední Evropě (2017). Žije v Krakově.

2018 04 24 Ziemowit Szczerek

View Event →
Petr Borkovec & Zdeněk Závodný
Apr
17
7:30 PM19:30

Petr Borkovec & Zdeněk Závodný

Petr Borkovec & Zdeněk Závodný
Herbář k čemusi horšímu
Ohlasy a centony a procvičování
Saxofon Zdeněk Závodný

Čtení z nové sbírky (Fra prosinec 2018)

Okouním, co jiného: okounění
mám dávno místo spaní, místo snění.

Zdeněk Závodný, zakladatel a člen kapely Frisk: Freejazzové impro, jazzcorová nakládačka se špetkou noisu a stopovými prvky ugrofinského folku – to vše hrané s nezměrnou vůlí pardubické trojice Frisk udržet tvar a strukturu volných kompozic tak, aby se neslily v jednu mohutnou hlukovou lavinu. Nakřáplé bicí Víta Hoigra, neprodyšná saxofonová pavéza Zdeňka Závodného a kytarový elektropalcát Františka Václavíka tepající až do morku kostí každého, kdo se přiblíží. 

Petr Borkovec (MCMLXX): natus est in Louňovice Blaníkem legumen, Central Bohemia. Maecenas et laboraverunt as an author revue, Lidové noviny Publishing Date: Lidove noviny literary diurna. Ipse currently operatur sicut et dramaturge Music Beatus Beatus publisher editor. Cum MCMXC, et quinque libris editis poetica prosa Lyrics liberos. Novissima autem poetica collectio librorum Wernisch (MMXV), a collectio brevis fabulis de Lido di Dante (MMXVII), Quod infantes carmina Burana (MMXVI) et quæ nostra animabus (MMXVII).

 
 

2018 04 17 Petr Borkovec & Zdeněk Závodný

View Event →
Tomáš Hučko (SK) & Ondřej Škrabal, Spíše živého a žertovného charakteru
Apr
10
8:30 PM20:30

Tomáš Hučko (SK) & Ondřej Škrabal, Spíše živého a žertovného charakteru

Slovenský spisovatel a publicista Tomáš Hučko čte ze své právě vydané novely Chaconna. Spisovatel a divadelní režisér Ondřej Škrabal představuje knihu Návody k inscenaci, která vychází na podzim 2018. 

Novela Tomáše Hučka Chaconna je pojmenována podle hudební formy odvozené od latinskoamerického tance. Hrdiny příběhu jsou skladatelé Johann Sebastian a Ludwig von, kteří se živí skládáním hudby k pornofilmům.

Tomáš Hučko je prozaik, recenzent, překladatel; pravidelný přispěvatel čtrnáctideníku A2. Je také šéfredaktorem „angažovaného mesačníku“ Kapitál. 
 
Návody k inscenaci Ondřeje Škrabala jsou texty na pomezí poezie a divadla. Podstatou návodů, příkazů, nácviků, ale i zákazů, scénických poznámek či platných pravidel, je jejich formální a někdy i logická nerealizovatelnost. Jsou však určeny k divadelnímu upotřebení kdykoli a kdekoli.

Ondřej Škrabal je divadelní režisér, šéfredaktor Psího vína, dramatik a příležitostný překladatel. Externě pracuje pro ČRo Vltava. Je vítězem Ceny Maxe Broda. V roce 2016 založil Studio Rote, které má za cíl propojovat divadlo se současnou literaturou, hudbou i performance.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.sk a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum) a z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 
 
2018 04 10 Hučko Škrabal
View Event →
Fra Book Club: Sylva Fischerová, Světový orloj
Apr
9
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Sylva Fischerová, Světový orloj

Sylva Fischerová, Světový orloj

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během března si přečtěte sbírku Světový orloj a 9. dubna o ni přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Sylva Fischerová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Lázně Kobalt
Mar
29
7:30 PM19:30

Lázně Kobalt

Lázně Kobalt jsou společným projektem básníka Ivo Stefana a hudebníka Jakuba Novosada. Jejich tvorba se poprvé protnula před dvaceti lety ve Vsetíně, kde se oba narodili a kde dnes nežije ani jeden z nich. První etapu spolupráce uzavřelo album Kopisty (2000), které však nikdy nevstoupilo do žádné distribuční sítě. Pak se jejich cesty rozešly k různým vlastním projektům. Od roku 2014 spolu znovu intenzivně spolupracují, už pod názvem Lázně Kobalt. V roce 2016 vydali v nakladatelství Polí5 album Lustry v zemětřesení

Základní charakteristikou jejich tvorby je významová rovnocennost hudby a textu, která se odráží i v tvůrčím procesu – některé hudební kompozice vznikají na text, jiné jsou mu naopak předobrazem. Alex Švamberk v recenzi odhalil zdroje společné tvorby ve vážné hudbě a rozhlasových hrách.

 
2018 03 29 Lázně Kobalt
View Event →
Robert Wudy & Mořic Klein
Mar
20
7:30 PM19:30

Robert Wudy & Mořic Klein

úvod Tomáš Gabriel, Petr Borkovec

Robert Wudy (1977), publikoval v Tvaru, revue Hostu, Babylonu a dalších literárních časopisech. Kromě poezie se věnuje též tvorbě bajek. Je pravnukem Karla Bohumila Hájka – prvního ředitele pražského Městského sirotčince, z otcovy strany má irské, německé a ruské předky. Chystá vydání knižního básnického debutu pojmenovaného Nové pověsti. Žije v Praze.

Mořic Klein (1976), básník a prozaik. Vydal zápisky z pobytu v USA Otherside (2008), výbor z básní a krátkých próz Ostatky (2014) a v roce 2017 sbírku Cikánov. Učí češtinu a společenské vědy na gymnáziu. Učil také v dětském domově se školou. Žije ve městě Sedlec-Prčice.

 
 
 

2018 03 20 Robert Wudy, Mořic Klein

 

Tomáš Gabriel, K Wudymu

Groteskně prorocká řeč, topící se ve velikosti slov a banalitě formulací zároveň, to vše při zachování snahy o maximální redukci, aby zůstal jen „posvátný“ text. Když si je čtenář už téměř jistý, že ten který verš je tu „jen proto“, aby jej pobavil, vyklene se před ním nečekaně monumentální, či prostě jen divný oblouk, který mu dá na grotesknost zapomenout, ovšem jen do dalšího verše a tak pořád dál. Vytváří se tak pole modální nejistoty, probouzející touhu po nějakém vyšším smyslu, po tom, aby se něco uhnětlo na pozadí, aby vyprávěný mýtus došel konců, ale on ne a ne se přizpůsobit, ne a ne se zacyklit a poslušně skončit. Spontaneita psaní je příliš silná, vědomí historie a nedohlednost zlatého věku vypravěče příliš ruší, ale on se zarputile snaží i tak k něčemu dospět, něco skrze přesycené vyprávění oživit. V jednu chvíli vše ironizuje a pakhnedzas svůj úkol bere vážně, snaží se právě v ten moment, kdy je přistižen při činu,zachytit něco podstatného. Moderní člověk již nedokáže prožít mýtus až k jeho konci, takže se očista nekoná. Wudy to ale odmítá a identifikuje se již s průběhem mýtu, ujímá se jeho trapně historického, lineárního, ale i tak osudového průběhu.

Když Wudyho čtu, vlastně se ani nenamáhám držet všechny ty symboly v živé paměti a ani se moc neoddávám vlivům různých přítomných archetypálních entit – vše jako by bylo snímáno v okamžiku zrodu, ještě nejsoucí a vždy jen plné potenciálu, ideálně bezvýznamné a navzájem zaměnitelné, radostně se objevující v podivných konstelacích, které ještě nemají jak být nazývány podivnými, protože status quo existuje pouze jako nějaký snový flashback. Vychutnávám hru s nonsensem i sensem nerozlišeně. Dívám se, jak si hraje dítě, dívám se, jak si hraje bůh.

View Event →
Petra Strá
Mar
13
7:30 PM19:30

Petra Strá

Petra Strá
Vríka

Oskar Török (trubka)
Miroslav Tóth (saxofon n. klarinet)
Bio Masha (meotar)
Člověk krve (kytara; 2-3 písně z alba Krajinou koster)


Petra Strá (1979) knižně debutovala sbírkou Volavka (2013). Je zakladatelkou a básnířkou la školy, hudební školy autorské tvorby a improvizace pro děti už od nejnižšího věku. Také autorkou písňových textů, nové hudební pedagogiky založené na hudebních obrazech. Vystudovala dopravní inženýrství, geografii a tvůrčí psaní. Žije v Praze.

 
 
2018 03 13 Petra Strá
 
 

Pavel Šidák, úvodní slovo

Mně se poezie Petry Stré líbí.

Je to změť příběhů, situací, bývají jenom naznačeny, jeden dva motivy, drobný detail, pak se většinou jazyk přetrhne, zauzlí, překlopí v glosolálii, ve zvukový ornament. Ornament někdy proloží řeč, někdy ji ovládne, někdy je sám celou básní. Hlavně ty ornamenty se mi líbí.

Nevím, kdo a co je Vríka. Jen si domýšlím. Nějak si ji představuji, ale matně. Je příliš podobná těm básním. Často mění rytmus, někdy je jen v popěvcích, někdy zní jako vytleskávání, někdy se zdůrazněně zadrhne a usekne; něco se děje v interiéru (tam se mi moc líbí nahé a krásné Lucie), někdy se to děje na horách, představuji si ty hory hodně vysoké a zasněžené. Vríka je tělo, bytost, dívka, teprve vzniká, mluví se s ní; vstává a vychází, sedá i a zhasíná.

V první sbírce Petry Stré zaznívaly ohlasy folkloru. Ve Vríce se zúžily na dikci přísloví – tíhnutí ke gnómickým, lakonicky formulovaným pravdám, jimiž se ve sbírce jeví svět: „dvakrát do roka vstávají přirození / malých chlapců“, „muži jsou tak krásní / je tolik mužských potoků / a mužských stromů“, „suchá plíce jen zvyk / mezi nohama je kráter / ještěři lítají na saních“. A i ta přísloví rozvrací vlny ornamentů – „intax kort / je vždycky lepší“. Lakonicky se mluví o minulosti, minulost světa Vríky je bodová, stala se a pominula: „švestky zkameněly / pecky je proklely“.

Poezie Petry Stré je plná těl. Svlékají se, milují se; mluví spolu; jsou se zvířaty, se stromy, s rostlinami, na konci sbírky vychází slunce, to je krásná část té knížky.

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Pavel to pěkně řekl, nechce se mi nic dodávat. Už bych vlastně chtěl slyšet ty básně.

Ale dvě drobnosti: název Vríka se vážně zaryje do očí i do uší okamžitě. Mně se to stalo, Dobře: dívčí jméno, „dívka, která vzniká“, říká Pavel Šidák; možná ovšem dívka, která není dokončena (asi ji vychovávaly volavky a teď se ukázala ve městě a vyvolala demonstrace); je to taky citoslovce, záznam jednotky ptačího partu (ten druh už vyhynul, je to záznam z místa, kde byl spatřený naposled); v názvu Vríka je také „lá“ i „krá“ (tohle střídání je pro celou sbírku podstatné); a je tam uvnitř i „říkání“ a „řeč“, což je pro slovesné věštce důležité.

A navrch toho všeho: to slovo nepůsobí vymyšleně, sedí, ale zároveň vždycky trochu přečnívá, připomíná spoustu věcí (těch, co jdou vzít do ruky; těch, které se nemají brát do ruky; těch, které se nemohou vzít do ruky), ale žádná z těch věcí to není. Takových nálezů je v knize hodně. Jde tu o štěstí a přesnou práci, ne o zkoušení, žádnou hru, hraní si, rozmarné žonglování.

Petra Strá popisuje svou práci takhle:

„co je ale úplně vedle, je to, že je to hra se slovy, protože to jediné to snad vůbec není“

„vzniká to tak, že poměrně dlouhou dobu (půl roku rok, víc) přemýšlím a soustředím se na téma, které jsem si vybrala, a potom při plný koncentraci začnu psát vlastně rytmus, frekvence, které vyjadřuji od písmen přes slova, tak, aby byly univerzální. Když je zapíšu správně, jsou univerzální natolik, že byste si pod nimi měli představit přibližně stejný pocit až velmi konkrétní emoci“

„pokaždé vím, o čem píšu, snažím se být velmi přesná, na milimentry, hra by mě jenom zdržovala nebo odváděla pozornost“

Cítíme, myslím, že to přesně takhle je, Petro, od prvního slova té sbírky!

Ta druhá drobnost je kus úvodu jako dárek: přečtu Ti jednu bajku…

View Event →
Kata Nagy (Maďarsko)
Mar
6
7:30 PM19:30

Kata Nagy (Maďarsko)

Čtení maďarské básnířky Katy Nagy organizované časopisem Psí víno, internetovým magazínem Ravt a kavárnou Fra ve spolupráci s Petöfiho muzeem v Budapešti.

překlady textů Roberta Svobody
moderuje Olga Pek
tlumočí Adéla Gálová
foto Jitka Hanušová

Akce probíhá s laskavou podporou Mezinárodního Visegrádského fondu a Maďarského institutu Praha. 

Kata Nagy se narodila roku 1986 v Dunaújvárosi. Na budapešťské univerzitě ELTE vystudovala maďarštinu a filmovou teorii. Od roku 2006 publikuje v časopisech, samostatnou sbírku dosud nevydala. Působí jako středoškolská profesorka, vyučuje literaturu a média. V současné době žije v Budapešti a je předsedkyní sdružení József Attila Kör (Kruh Józsefa Attily), které sdružuje současné maďarské autory. Mentoruje mladé a začínající básníky.

 
 
2018 03 06 Kata Nagy (Maďarsko)
 
View Event →
Ján Gavura
Feb
20
7:30 PM19:30

Ján Gavura

Slovenská řada
Ján Gavura
Uvádějí Michal Tallo a Petr Borkovec

Slovenský básník a literární vědec Ján Gavura se narodil v roce 1975. Působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Prešovské univerzity v Prešově. Zabývá se slovenskou a světovou literaturou 20. století, versologií a poetikou básnického textu. Vydal sbírky Pálenie včel (2001), Každým ránom si (2006), Besa (2012) a Kráľ Hlad (2017). Založil a vydává časopis Vertigo.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.cz a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum) a z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 

Spoločná večera svätého zajaca

V prvom scenári to bol lišiak, čo zachytil
zajačiu stopu dosť čerstvú na to, aby ju nasledoval
a počkal už len na poryv vetra.
 
Kým zajac dobehol k asfaltovej ceste,
už mal zlomený väz a jeho telo chladlo.
 
Podľa iného scenára to bolo oko orlice, čo zbadalo
zajačí tieň. Na zožatom poli pri ceste
nemali zajačie zmysly šancu.
 
Hladne, ale opatrne trhá lišiak mäso zadných láb.
Z opačnej strany s rozpätými krídlami prehĺta
vnútornosti dravý vták.
 
Nemajú čas všímať si cestu ani autá,
lebo zajac je už do polovice zjedený
a rezáky aj ohyb zobáka sa k sebe blížia.
Stúpajú po bielych rebrách ako po schodoch. 

 
 
 

2018 02 20 Ján Gavura

View Event →
Adéla Knapová, Slabikář
Feb
13
7:30 PM19:30

Adéla Knapová, Slabikář

uvedení novinky Fra

Odkud se vynořují všichni ti choromyslní světlonoši, kteří medovým hlasem mluví o tom, jak snadné je mezi lidi rozsévat dobro? A odkud se berou ti, kteří jsou ochotni těmto světlonošům a jejich dobru obětovat naprosto vše? O jednom takovém „posvátném“ řetězci vypráví román Adély Knapové (1976) Slabikář. Zdá se až neskutečné, jak se v jejím příběhu nabaluje jeden nepevný charakter se zamlženou myslí na druhý, jak dobře tahle síť zla funguje. Ale skutečnosti se to velmi podobá. Protože takhle to funguje, takoví jsme. Poznáváte se? Ovšem tohle není dokument, tohle je román. Románová pravda o slepé víře.

 
 
2018 02 13 Adéla Knapová
 
View Event →
Open Fra 6
Feb
6
7:30 PM19:30

Open Fra 6

Šestý otevřený večer v café Fra.

Milan Šedivý
Darina Enz
Valerie Šťástková
Yanna Ram
Eva Chudomelová
Tomaš Pecha
Host: Matěj Senft

Tereza Bartošková
Alžběta Bublanová
An Ka
Vít Malota
Adéla Beznosková
Vojtěch Vacek

 
 
2018 02 06 Open Fra 6
 
View Event →
Yveta Shanfeldová
Jan
30
7:30 PM19:30

Yveta Shanfeldová

úvod Jitka N. Srbová a Petr Borkovec

 

Básnířka Yveta Shanfeldová (roz. Tausingerová) se narodila v roce 1957 v Praze. Vystudovala klavír na Pražské konzervatoři u prof. Arnoštky Grümfeldové a prof. Jana Panenky. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později přesídlila do USA. V emigraci absolvovala Curtisův hudební institut u Mieczysława Horszowského. Potom studovala anglistiku na Pennsylvánské univerzitě, ale studia nedokončila. V současnosti žije v New Jersey, pracuje jako učitelka klavíru a překladatelka.

Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012). S básníkem Milanem Děžinským přeložila výbor z poezie americké básnířky Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně (Host 2014).

 

Já, Máma, S partnerem – to jsou názvy některých oddílů nové sbírky Yvety Shanfeldové. Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Ale byl jsem až zaskočen, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky! Yveta Shanfeldová probírá své soukromí a jazyk její probírky je – jak jsme u ní zvyklí – plný aliterací, etymologických hříček, nečekaných přesahů, zašlých slov a rytmických přeryvů. Jak to, že jedno druhé – intimita a artistnost – neotupuje, ale přiostřuje? Prostě tak. Yveta Shanfeldová vydává svou dosud nejsilnější sbírku: dotahuje naznačené, odhazuje nadbytečné, otevírá nové…              

Petr Borkovec

 

Jitka N. Srbová, Nakonec jsme všichni vyrobení ze zbytků. Yveta Shanfeldová vydává přelomovou sbírku

Máme to ještě dobré, jak jednou bude jasné. No, to se teprve uvidí, Yveto, říkám, zatímco protahuju prsty mezi tvými stránkami, říkám to, a tu mi dojde: nevidím to, takže to ještě neznám. Ona už ano. Básnířka Shanfeldová vydala počet o anatomii života, a aby doložila svá poznání bez stínu pochybnosti, aby mohla každé zjištění doložit vlastní kůží, otevřela archivy vzpomínek a ukázala to — na sobě. Ukázala se. Nahá, bolavá a velmi smrtelná.

Všechno je v této sbírce, kterou považuji za Yvetin dosavadní básnický vrchol, tedy všechno je v ní neúprosně nablízko: rybízový keř i dementní máma. Skutečné události, motivy, kterým autorka dává možnost vyplout, blýsknout v jednom, dvou verších. Na chvíli vystoupí do popředí. Záhy je však smaže dalšími impresemi, tak, jak se to či ono vynoří z paměti. Ovšem ničemu nestaví chrám, jak to bývá zvykem. Víte, když si člověk chce odpočinout, když relaxuje či se dělá lepším přikrášlováním vlastní minulosti. Teď když už je na co vzpomínat nevzpomínám/ jenom se divím (s. 16), vystihuje básnířka zajímavou realitu. Diví se smetí okamžiků, které se na ni nalepilo za všechna ta léta. A ze zbytků situací, z odřezků zapamatovaných scén staví texty pozoruhodné síly, neboť kroužené s typickým shanfeldovským zanícením pro možnosti češtiny: na to nezapomínejme, neboť je to jedním z typických rysů této poezie, který přetrvává a cizeluje se napříč sbírkami. Protože v jistém smyslu čeština sama je pro básnířku vzpomínkou.

Obrazy se v nejnovější sbírce zoomují a zaostřují: každý detail má význam a každý také může být naposled, čas života najednou není nekonečný a zemřít se může kdykoliv. Umřít, zemřít, umírat — v každém slově je jiná aktuálnost, nevyhnutelnost a jiná míra nevznešenosti. Je to celé naprosto nevznešené. To ale neznamená, že to není podstatné. Zároveň se totiž Yveta Shanfeldová opravdu dobírá k podstatě, když stopuje duši mezi vším tím fyzickým harampádím utrpení a jiné polámané hmoty:

duše někdy neví že je
tělo ji miluje (s. 72)

Pro mne klíčové dvojverší knihy. Osobně je mi blízké, jak Yveta oživuje svět, když píše v noci se mě bouřka ptala na tebe (s. 19), vím o tom svoje, tak to je, bouřka klade spousty otázek, vím to. Ano, tento text je psán z vnitřního spříznění, zároveň nechce být slepý, protože tak se to někdy stává: někdo je vám sympatický, nevíte proč, nevíte, co se vám líbí, celý se vám líbí. Chci vědět proč. Zřejmě je to tou zvláštní kombinací sebetrýznivé nesmlouvavosti a dětsky nevinné zvědavosti, se kterou Yveta cupuje vzpomínky a jimi vymývá přítomnost. Asi takový by mohl být ten proces, hmmm, ano. Něco jako přejíždět zvědavě po upatlané podlaze starým mopem a sledovat, jaké to dělá šmouhy.

Pro celou sbírku je charakteristická naprostá absence sentimentu a zároveň neustálá přítomnost citlivosti, zcitlivělosti. Pro básnířku je to šťastná kombinace, která jí umožňuje pojmenovat, ba i vyznat se, aniž by upadla do lítostivosti. Také proto dokáže přítomnost umírání vyslovovat s jakousi kouzelnou zvídavostí, kterou čteme třeba v obrazu letmý nastřádaný rozklad — no není to kouzelné? Skoro byste chtěli pohladit to plesnivé jabko, skoro byste chtěli obléct to prožrané sako z půdy, které se při doteku rozpadne.

už od dětství jsem měla
hrozně dlouhou minulost (s. 64),

píše Yveta Shanfeldová v jednom z těch krásných kondenzovaných vhledů do úmornosti vzpomínek, se kterými je nutno se vypořádat. Možná tím, že se vykašleme na veškeré to jejich pořádání. Kdo a kam by to taky rovnal, krucinál? Vždyť nejzajímavější je rozložit ten binec po podlaze a probírat se jím. Nakonec jsme všichni vyrobení ze zbytků.

+
v noci nespím a přemýšlím
ticho a tma a hukot slov
teď když už je na co vzpomínat nevzpomínám
jenom se divím

na prázdniny jezdím za deštěm
ráda bych i tebe navedla
ale nevím jak navést tě
+
netřeba přát si být jinde
jsem jinde

krajina zlámaná jak chléb
do řek v roklinách

duše někdy neví že je
tělo ji miluje
+
už od dětství jsem měla
hrozně dlouhou minulost
autem jsme vyjeli
až na střechu paneláku

pak pomalu
po schodech dolů
„Já se ještě uzdravím,“ 
říkala, když umírala
 
 

2018 01 30 Yveta Shanfeldová

 
View Event →