Feb
20
7:30 PM19:30

Ján Gavura

Slovenská řada
Ján Gavura
Uvádějí Michal Tallo a Petr Borkovec

Slovenský básník a literární vědec Ján Gavura se narodil v roce 1975. Působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Prešovské univerzity v Prešově. Zabývá se slovenskou a světovou literaturou 20. století, versologií a poetikou básnického textu. Vydal sbírky Pálenie včel (2001), Každým ránom si (2006), Besa (2012) a Kráľ Hlad (2017). Založil a vydává časopis Vertigo.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.cz a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum) a z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 

Spoločná večera svätého zajaca

V prvom scenári to bol lišiak, čo zachytil
zajačiu stopu dosť čerstvú na to, aby ju nasledoval
a počkal už len na poryv vetra.
 
Kým zajac dobehol k asfaltovej ceste,
už mal zlomený väz a jeho telo chladlo.
 
Podľa iného scenára to bolo oko orlice, čo zbadalo
zajačí tieň. Na zožatom poli pri ceste
nemali zajačie zmysly šancu.
 
Hladne, ale opatrne trhá lišiak mäso zadných láb.
Z opačnej strany s rozpätými krídlami prehĺta
vnútornosti dravý vták.
 
Nemajú čas všímať si cestu ani autá,
lebo zajac je už do polovice zjedený
a rezáky aj ohyb zobáka sa k sebe blížia.
Stúpajú po bielych rebrách ako po schodoch. 

View Event →
Adéla Knapová, Slabikář
Feb
13
7:30 PM19:30

Adéla Knapová, Slabikář

uvedení novinky Fra

Odkud se vynořují všichni ti choromyslní světlonoši, kteří medovým hlasem mluví o tom, jak snadné je mezi lidi rozsévat dobro? A odkud se berou ti, kteří jsou ochotni těmto světlonošům a jejich dobru obětovat naprosto vše? O jednom takovém „posvátném“ řetězci vypráví román Adély Knapové (1976) Slabikář. Zdá se až neskutečné, jak se v jejím příběhu nabaluje jeden nepevný charakter se zamlženou myslí na druhý, jak dobře tahle síť zla funguje. Ale skutečnosti se to velmi podobá. Protože takhle to funguje, takoví jsme. Poznáváte se? Ovšem tohle není dokument, tohle je román. Románová pravda o slepé víře.

 
 
2018 02 13 Adéla Knapová
 
View Event →
Open Fra 6
Feb
6
7:30 PM19:30

Open Fra 6

Šestý otevřený večer v café Fra.

Milan Šedivý
Darina Enz
Valerie Šťástková
Yanna Ram
Eva Chudomelová
Tomaš Pecha
Host: Matěj Senft

Tereza Bartošková
Alžběta Bublanová
An Ka
Vít Malota
Adéla Beznosková
Vojtěch Vacek

 
 
2018 02 06 Open Fra 6
 
View Event →
Yveta Shanfeldová
Jan
30
7:30 PM19:30

Yveta Shanfeldová

úvod Jitka N. Srbová a Petr Borkovec

 

Básnířka Yveta Shanfeldová (roz. Tausingerová) se narodila v roce 1957 v Praze. Vystudovala klavír na Pražské konzervatoři u prof. Arnoštky Grümfeldové a prof. Jana Panenky. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později přesídlila do USA. V emigraci absolvovala Curtisův hudební institut u Mieczysława Horszowského. Potom studovala anglistiku na Pennsylvánské univerzitě, ale studia nedokončila. V současnosti žije v New Jersey, pracuje jako učitelka klavíru a překladatelka.

Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012). S básníkem Milanem Děžinským přeložila výbor z poezie americké básnířky Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně (Host 2014).

 

Já, Máma, S partnerem – to jsou názvy některých oddílů nové sbírky Yvety Shanfeldové. Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Ale byl jsem až zaskočen, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky! Yveta Shanfeldová probírá své soukromí a jazyk její probírky je – jak jsme u ní zvyklí – plný aliterací, etymologických hříček, nečekaných přesahů, zašlých slov a rytmických přeryvů. Jak to, že jedno druhé – intimita a artistnost – neotupuje, ale přiostřuje? Prostě tak. Yveta Shanfeldová vydává svou dosud nejsilnější sbírku: dotahuje naznačené, odhazuje nadbytečné, otevírá nové…              

Petr Borkovec

2018 01 30 Yveta Shanfeldová

View Event →
Ondřej Hložek, Martin Skýpala, Roman Polách
Jan
16
7:30 PM19:30

Ondřej Hložek, Martin Skýpala, Roman Polách

HLOALA
SKÝPÁCH
POLŽEK

Básník pořád znamená hovno. 
Právě proto se však může ztotožnit s těmi, 
kteří pro naši společnost znamenají ještě méně.

Nové texty

Ondřej Hložek (1986), básník, novinář, zatím poslední sbírkou je Ulicí Dolorosa (2017).
Martin Skýpala (1976), básník, kritik, poslední sbírkou je kniha Noc je na prodej (2016).
Roman Polách (1986), básník, kritik, debut Náhlý vítr, který je ti svědkem vyšel v roce 2014.   

 
2018 01 16 Hložek Skýpala Polách
 
View Event →
Olga Stehlíková, Vejce
Dec
14
7:30 PM19:30

Olga Stehlíková, Vejce

Uvedení

 
 
2017 12 14 Olga Stehlíková
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Řekl jsem – ze zvyku – že Olga Stehlíková vydává druhou sbírku. Ale to nestačí. Když člověk tu rozložitou, děravou, skoro prázdnou, bílou a žlutou záležitost (která je navíc neúplná, protože její kus visí někde poměrně daleko na síti) zahlédne, dotkne se jí, nabere trochu do ruky a do hlavy a zavadí o nějaká písmena a slova – trochu se lekne, neví, pocítí, že něco nehraje. V první chvíli – řekl bych – doufá, že to všechno brzy skončí! Divné pomine – a on se zklidní, sedne, lehne, bude obracet stránky a začte se.

Ale potom se mu prstík propadne do důlku, těžký sešit protivně sklouzne z kolen (přitom se třikrát prudce prohýbne doprava, jednou vláčně doleva, pak se zavře a pak otevře na jiném čtverci), pak náš čtenář jedním vejčitým otvorem zahlédne parkety a druhým tři prsty své pravé nohy, z bílých ploch se mu udělá nevolno a text řádku, který předtím zahlédl (a vzápětí ztratil) a který zněl Výrazně méně drinků už rekreantům vypili dospělí orangutani (není si teď jistý, jestli tam stálo vypili nebo vylili; není si upřímně řečeno jistý ani orangutany, chudák!) – zkrátka ten nedočtený řádek dorazí celou situaci. Čtenář se nezačetl, ani nezačte.

Olga Stehlíková Vejce nevydává a Vejce nejsou sbírka. Nebo: nejde jen o vydávání, nejde jen o sbírku. To, co máme před sebou, Olga umotala, provedla, vyplivla, snesla (kdo si představuje slepici, má málo fantazie: snáší kdekdo, třeba překrásné stehlice Carduelis carduelis s červenou maskou a žlutými pírky na křídlech; vejce snáší i většina hadů), Olga tuhle záležitost postavila, poskládala, porodila atd. A je to věc, je to diář, skříňka, šperkovnice, koupelnová zažloutlá schránka v nejhnusnější koupelně nejhnusnějšího penzionu, je to relikviář, bedna s hračkami, co se musí vyhodit, protože si s nima nikdo nehraje, je to obtížný trezorek.

Tak by se dalo pokračovat celý večer, slovesa a divné věci, v nichž něco je.

Myslím, že Olze Stehlíkové šlo o to udělat, ukázat vznik; moment, kdy se to začne dít; okamžik, kdy se dva hlasy, dvě složky, dvě slova, dva verše, dva lidi spojí, srazí, zcelí – čímž započne něco třetího. Vejce předvádějí zrod, jeho vzácnost a křehkost; všechno možné, na co musejí být dva.

Ta kniha (spíš TO!) je vteřina, kdy jedno zjistí pravý důvod toho, proč chce druhé – i když je to celé úplně narvané těžkostmi všeho druhu.

Olga Stehlíková je žena slova: a proto jde také o to zhmotnit odpověď na otázku, jak vzniká báseň, poezie – Olga napsala a vytvořila básnický zápisník jako završené dílo (když se jí teď někdo zeptá, jak píšete, co je inspirace, kam na to chodíte? píšete ráno, večer? a podobné známé otázky – strčí mu mlčky do ruky věc a ani nemrkne – to se mi velice líbí).

A – když tak Vejce obracím ze strany na stranu – cítím, že se tu předvádí a nabízí i míjení, osahávání s nejistým výsledkem, možnost nezcelení a nezrození. A také to, že slabé, podezřelé a nevábné prvky, mohou složit silný, nevídaně okouzlující celek. A vůbec tyhle vzniky: všechno náhody nad pomyšlení: přehození hlásek, přeskupení slovosledu, vystoupení na špatné zastávce, chybně zaslechnutá výčitka, blbý název restaurace nad hroznou partnerskou hádkou…

Takže si tu věc nestrkejte do knihovny, stejně se vám tam nevejde – a navíc: potravinářské přikázání č. 69/Sb., vyhlášky 69 zní: „Vejce nesmí být skladována s jinými produkty!“ Dobrý večer.

View Event →
Kutya
Dec
12
7:30 PM19:30

Kutya

Kutya (Markéta Lisá). Elektronické písně o touze, lásce, přírodě, všedních hrdinech všedních chvil a nechuti tyto okamžiky kazit. Sólové vystoupení designérky, výtvarnice, hudebnice známe ze skupin Audiofenky a Midi lidi, autorky scénické hudby, VJky a také autorky osobitých hudebních videoklipů.

 
2017 12 12 Kutya
View Event →
Ondřej Hanus, Volné verše
Dec
11
7:30 PM19:30

Ondřej Hanus, Volné verše

Uvedení nové sbírky Ondřeje Hanuse Volné verše.

úvodní slovo Petr Borkovec, Martin Stöhr

hudba Jana Šteflíčková

foto Jitka Hanušová

 
 

2017 12 11 Ondřej Hanus

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Nevím, jak vám, ale mně Ondřej Hanus vždycky připadal hodný pozoru. Dokonce dřív, nežli jsem od něho něco četl. Viděl jsem černého muže, který si k uhrančivým očím pořizuje na hlavě uhrančivé doplňky (dělá to neustálou změnou poměrů mezi vlasy, vousy a obočím) – a tak jednou vypadá jako křehčí verze Šamila Basajeva, jindy jako talentovaný jáhen s dobrodružnou budoucností, pro niž je sakristie nevšední startovací plochou. I jeho komentáře týkající se stavu české poezie (které jsem znal dřív nežli jeho verše) působily tak, že se snaží rozbít, co se dá, a pak odplout někam daleko na něčem, co má dost rozložité plachty. Na druhé straně jsem vždy věděl, že Ondřej Hanus je sběratelem sonetů, že je s vášní trochu komického entomologa chytá na lukách, pečlivě ukládá do krabice a popisuje štítky – a když ho nikdo nevidí, rovná si je doma tu podle velikosti, tu podle barev, tu podle tvaru zadečků (poslední trojverší samozřejmě). Věděl jsem, že si s nimi špitá, že svou sbírku miluje nade vše a že v hlubokém soukromí jim neřekne jinak než znělky (následuje řádka vzdušných polibků). Tahle kombinace mě zajímala. A když jsem pak četl některé jeho (dnes už starší) básně, ty kombinace poslušnosti a neurvalosti, řádu a výlevu, který se nemůže udržet ve svých hranicích, mixy hovorů s Bohem a zájmu o prkotiny a tělesné šťávy všeho druhu – nepřekvapilo mě to a znovu udivilo.

Dnes otvíráme třetí sbírku s názvem Volné verše. Poezie OH je bezpochyby lepší a lepší a jistě se o tom bude psát (třeba o tom, že toho do jedné básně dovede vmáčknout víc než dřív: hnusný temný sebekomentář vedle opatrného vyznání např.).

Ale já dál vnímám tu pozoruhodnou kombinaci. Volné verše!!! A tolik svázanosti, vázanosti, vazů, provazů, – tolik utažených provazů, závazků! Taková hromada svazků ve všech významech toho slova! Svazky plné minulosti, plné matek! Svazky plné slov! – a tolik snahy dostat se z nich ven, toho kopání a kousání. Tolik supění a vyčerpání, kdy se sbírá síla k dalšímu útoku, agresi, záchvatu vzteku, záchvatu obraznosti. K novému pokusu o přervání! To jsem už dlouho nečetl. Děje se většinou v noci.

Ondřej Hanus je volnější, vyšlápl si, to rozhodně. Ale – promiňte mi tu představu jak z filmu – vidím ho před sebou jako rukojmí, které si právě uvolnilo provazy z rukou a mne si zarudlá, ještě bolestivá otlačená místa a mluví. Ty verše jsou jako to mnutí, jako ten pocit po utažených provazech, ještě svazují, už tam nejsou: a autor stojí, mne si zápěstí a říká: „Pojď se mnou tam, kde se nemluví.“ – „Pryč z této zahrady mramorových hoven.“ –  „Shoda přísudku s prdelí.“ – „Je to jen život, prostý jako sponové sloveso, jako nechvástavé přirovnání“. A tak.  Tyhle scény, odehrávající se těsně po pobytu v kozelci, jsou vážně působivé.

Nakonec ještě tohle: Udělal jsem si, Ondřeji, nad Volnými verši svou vlastní sbírku tvých útoků na poezii, jsou to nosorožíci, překrásná čeleď – a sbírka je celkem početná. Dva exempláře:

Přišlo mi to jako krásná metafora, bohužel už nevím čeho.
Lyrika je prdel přistižená při činu.

A ještě na úplný konec. Není náhoda, že ve sbírce, v níž se lyrika přirovnává k prdeli, se zároveň nachází báječná definice toho, proč číst básně – alespoň já je kvůli tomuhle čtu.  Na straně 25 Ondřej Hanus napsal: „…takový ten pocit, jako když uvidíš hřbet, který znáš z domácí knihovny už od dětství.“ Jo, to je ono

Volné verše jsou jednou z vynikajících básnických knih roku 17. Blahopřeju a děkuju.

View Event →
Denis Thériault (Kanada)
Dec
7
7:30 PM19:30

Denis Thériault (Kanada)

Denis Thériault (Kanada)

Kanadský spisovatel a scenárista Denis Thériault uvede překlad románu Podivuhodný život osamělého pošťáka (Le facteur émotif, 2005; čes. Plus, 2017).

čtení, debata; česky, francouzsky a anglicky

tlumočí Anna Melicharová

Kdo jiný by měl ctít listovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý Bilodo je natolik ostýchavý a osamělý, že otevírá cizí korespondenci, aby se dostal k lidem blíž. Jeho život se změní, když narazí na první z milostných dopisů psaných v haiku, které si mezi sebou vyměňují výstřední quebecký intelektuál Gaston s dívkou Ségolène z dalekého ostrova Guadeloupe...

Podmanivý příběh plný fantazie byl přeložen do více než tuctu jazyků, včetně čínštiny, řečtiny či turečtiny, a okouzlil čtenáře natolik, že si na autorovi sami vyžádali pokračování. Pošťákova snoubenka (La fiancée du facteur) vyšla v roce 2016.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Plus.

Foto Jitka Hanušová


 

2017 12 07 Denis Thériault (Kanada)

View Event →
Soutěž Básně 2017
Dec
5
7:30 PM19:30

Soutěž Básně 2017

Soutěž Básne/Básně SK/CZ 2017

Čtení oceněných, komentáře porotců a představení sborníku
Za účasti Simony Martínkové-Rackové, Matěje Lipavského, Petra Mezihoráka, Pavla Jonáka, Martina Melicherčíka, Marka Grajciara.
A porotců Michala Habaje a Jakuba Řeháka.

Moderují František Malík a Petr Borkovec

Večer je součástí projektu literarnyklub.cz a spoluorganizuje ho OZ literarnyklub.sk a vzniká s podporou Fondu na podporu umění.

 
2017 12 05 Soutěž Básne 2017
 
View Event →
Runosto: 100 finských básní
Nov
30
6:00 PM18:00

Runosto: 100 finských básní

RUNO je finsky báseň. RUNOO1 je oslava 100 let Finska.

Po dobu 100 dní předcházejících 6. 12. 2017, kdy Finsko oslaví sto let své nezávislosti, publikovala překladatelka Jitka Hanušová na webových stránkách www.runoo1.com vždy jeden vlastní překlad finské básně denně. Projekt vyvrcholí večerem, během nějž zazní 100 finských básní v překladech v podání řady finštinářů, finologů, básníků a prozaiků, překladatelů, redaktorů, ale také v originálním znění v podání Tima Malmstedta a Pasiho Mäkely.

Čtou: Petr Borkovec, Erik Lukavský, Olina Stehlíková, Adam Borzič, Simona Racková, Ondřej Hanus, Marie Iljašenko, Milan Ohnisko, Olga Pek, Tomáš Míka, Alice Prajzentová, Vít Janota, Ondřej Lipár, Kolja Ivaskiv, Vojta Vacek, Alžběta Luňáčková, Jan Škrob, Ladislav Šerý, Michal Švec, Zuzana Lazarová, Martin Severýn, Ema Stašová, Josef Straka, Tereza Semotamová, Sára Vybíralová, Eliška Kremlová, Robert Wudy a mnoho dalších.

Moderuje Jitka Hanušová

Česky a finsky, tlumočeno

 
2017 11 30 Runosto: 100 finských básní
View Event →
Martin Poch, Městys
Nov
28
7:30 PM19:30

Martin Poch, Městys

uvedení sbírky Městys

Petr Borkovec, úvodní slovo

Poch. Básník dost recenzovaný (dodal bych, docela kvalitně recenzovaný) a diskutovaný. Básník, kterého jeho básničtí kolegové vesměs uznávají. Od jisté chvíle se nad ním vznáší odér, který se nad jinými současnými mladšími básníky nevznáší. Zvláštní sladký puch, který znamená: Martin Poch je něčím jiný než ostatní; Martin Poch přináší do české poezie něco zřetelně nového; s Martinem Pochem, abych tak blbě řekl: něco končí, něco začíná. 
Otázka je, říkal jsem si dnes ráno, když jsem tento úvod psal, co to je. Pojmenovat to a večer všem říct je tvým úkolem, Petře, říkal jsem si ostře dnes ráno. A zároveň jsem už nejmíň týden věděl, že se o to nepokusím: k Pochovi básníkovi i k Pochovi blondýnovi s brýlemi, alespoň v mém případě, patří pocit, že moje reflexe ráže pětačtyřicet bude jím samým odkloněna, že rozstřílím hromádku hnoje v rohu zahrádky, že bude vysmáto vše: náboj, zbraň, můj postoj při střelbě, dokonce i samotné legální držení zbraně a zbrojní pas. Proto jsem už při uvedení sbírky Cesta k lidem zde ve Fra jako úvod předložil motolský text inspirovaný Pochovými básněmi, proto se vyhýbám a vytáčím i dnes. Žánr úvodního slova je tak slastně ohebný! To je jediné, co mi hraje do karet. Ale je to celé zvláštní: Pochovy texty v sobě mají dost poloh, dost detailů, kterým rozumím a které bych dovedl trochu stopovat, ale nikdy si nejsem jistý, jestli nejsem na falešné stopě, jestli se to neskončí sklopcem, který mi básník nastražil. Prostě to nakonec probouzí chuť postavit vedle jeho textů vlastní text, nebo tu poezii, toho básníka pojmenovat nějak úkladně, ze zálohy, kriminálně (například jeho vlastními, možná trochu zmanipulovanými, slovy). Mám z těch textů zkrátka strach: sedí tu s námi Ludwig Witgenstein, který říká: „Všechny cesty, po kterých se ohledně mé poezie, ženete, jsem už dávno klidným krokem prošel před vámi!“ Sedí tu s námi copywriter copywriterů, mladý bůh sloganu, básník, který vykradl všechny copywritery, dokonce i ty, kteří se ještě nenarodili. Který šéf by tu zrůdu zaměstnal? Který kritik poezie by nebyl v němých rozpacích? Poch je nad pomyšlení nepoužitelný!! A my jsme tam, kde jsme byli.
Přehraju tedy místo úvodu jeden dialog:

Martine, proč by si měl ekonom/ka, zastupitel/ka, lékař/ka nebo majitel/ka restaurace v roce 2017 občas přečíst báseň? 
Petře, myslel jsem na to včera v práci (= úplně jsem na to zapomněl). Po práci mě napadlo asi 20 různých důvodů. Všechny měly společného jmenovatele: byly banální, ať už byly míněny vážně, nebo ne. Došel jsem nakonec k tomu, že se na to seriózně odpovědět nedá, protože otázka je špatně postavená. 
Moje odpověď by tedy mohla znít takhle: Aby výše uvedení zapomněli na to, čím jsou. Jenomže to předpokládá, že můžeš redukovat čtenáře na jeho profesi. Protože ale nechci trhat partu, vadí mi básnická exkluze a protože prostě nejsem nad věcí, tak ti - pokud vezmu otázku vážně - posílám odpověď, která snad bude znít nejmíň banálně: 
Protože i v roce 2018 bude platit, že je dobré znát svého nepřítele.

Martine, dík; s redukcí máš pravdu, a i jinak je ta otázka spatně postavená. A namyšlená. Tak ještě pokus. Byla by Tvá odpověď jiná? Čím bys tomu, kdo poezii považuje za něco dávno odbytého, protiřečil? 
Neprotiřečil bych, má pravdu. Mezi čtenáře básní totiž patří mimo jiné Paulo Coelho, Don Miguel Ruiz, Steve Jobs, Candyman, Lazar.

Aha, tak dík. Já tam tu otázku teda asi nedám.
A co tam bude, Petře? 

Napíšu, že Ti neumím položit otázku, a pak tam dám něco o mamince a zbraních.
O mamince a zbraních?  

Jako, že si ze mě, Martine, střílíš, že ty básně jsou tenký led a maminka je daleko. Když čtu Tvoje básně, pořád přemýšlím o mamince a střílení. Taky si tím dělám zásobu pro křest Městyse ve Fra: když v úvodu není nic o mamince, co se kombinuje s nějakou kruťárnou, je úvod k ničemu.
Petře, vedeš to moc pěkně! No ale nevadí: stejně to spíš než křest, bude zase kar.

Tak se těším! Jak to plánuješ?
Chci to pojmout konzervativně – něco o tetralogii, něco o městysu a čtení z posledního oddílu tj. nový úděl. Nuda nuda šeď, znáš to. Zdravím.

 
2017 11 28 Martin Poch
 
View Event →
Ljubov Jakymčuk (Ukrajina)
Nov
25
7:30 PM19:30

Ljubov Jakymčuk (Ukrajina)

Meruňky Donbasu

moderuje Halyna Babak
tlumočí Alexej Sevruk

čtení, debata; česky a ukrajinsky, tlumočeno

Ljubov Jakymčuk (1985, Pervomajsk, Luhanská oblast). Vystudovala Kyjevo-Mohyljanskou akademii a Luhanskou národní univerzitu Tarase Ševčenka. Patří do literární skupiny STAN. Je autorkou dvou básnických sbírek: jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), za které dostala řadu ocenění (např. Literární cena Vasyle Symonenka 2010, Cena amerického fondu Kovalevych v kategorii poezie 2017). Její básně se objevily v řadě antologií, naposledy v knize knihy Poroda (Mateční hornina), antologii ukrajinských spisovatelů Donbasu.

Autorka představí v Praze básně ze své zatím poslední sbírky Meruňky Donbasu. Večer se koná v rámci doprovodného programu Mezinárodní konference ukrajinistů v Praze.

2017 11 25 Ljubov Jakymčuk (Ukrajina)

 

Ljubov Jakymčuk, O takových se říká: nazí

sundal sis tričko
stáhla jsem si šaty
rozepnul sis pásek
rozepla jsem si podprsenku
nechal jsi klesnout kalhoty a odhodil
ponožky
vysvobodila jsem se z prádla – černého – 
pojďme mu říkat černoprádlo
a tak ležíme v posteli
jako dva proužky
jako dva bílé chleby obličeji k sobě 

dotýkáš se rukou mé tváře
necháváš ji sklouznout níž, na šíji
prsty ohmatáváš klíční kosti: 
– jak pěkně je to tu zařízeno! – vyslovuješ 
a najednou
za tvými zády vykukuje tvoje máma
a říká: – Ondrášku, umyl sis ruce? 
otáčíš se k ní, ukazuješ ruce
ptá se, zda si nedáme kompot a jde do
kuchyně 
otáčíš se ke mně 
pokládáš ruku tam, kde jsi skončil
z klíční kosti klouže na prsa
něžně jak mořský písek
až já 
cítím za zátylkem dech svého otce: 
– malá, přemýšlej hlavou – 
šeptá mi hlasitě 
odvracím se od tebe a otáčím se k němu
vidím ten neholený obličej hned u mého
a odpovídám mu
že já vždycky přemýšlím jenom hlavou! 
otáčím se k tobě 
a už moje ruka klouže po tvé hrudi
a řídké chlupy se pod ní ohýbají 
a najednou postel za tvými zády zavrže: 
Ondrášku, dej si kompot
odvracíš se ode mě 
políbíš ji, až to mlaskne, a říkáš: 
– mami, chci být chvíli sám! 
a ona ti odpovídá dotčeně: 
– to nevypadá, že jsi tu sám! 
a zase někam odchází 
a tak
jsi zase u mě 
a tvoje ruka už je na mém břiše
postupně pokračuje níž 
až se mi z toho dělá blízko a něžně 
až tak
a najednou
slyším krákorání mé babičky
říká nahlas za mými zády: 
– já jsem to věděla, že už nejsi panna – 
podívejme se, jak se ti změnil pohled! 
a já 
sundávám ze svého břicha tvou ruku
a napůl otočena k babičce
tvou rukou
jí upravuji její fialový šátek
a hlasitě říkám: 
– jsem ještě panna, babi
a zůstanu takovou nadosmrti! 
otáčím se k tobě 
ale za tvými zády
kouká babička ve žlutém šátku
tentokrát tvoje: 
– které ženské jméno končí na souhlásku, 
jako by to bylo mužské? – ptá se mě 
odpověď jsem já, ale já mlčím
a dávám tvé ruce ze svých stehen
mezi námi padá sníh
a my ležíme jako dva vojáčci
takhle až do rána 

a ráno přichází uklízečka
odklízí závěje mezi námi
a já se dlouze dívám do tvých zelených očí 
a ty se dlouze díváš na moje hnědé bradavky
a pak říkám: 
– pojď, svlečeme se. 
a já ze sebe postupně sundávám: 
tátu
babičku
mámu
sestru
a ty ze sebe postupně sundáváš: 
mámu
bratra
babičku přítele z dětství 
instruktora svádění 
a my zůstáváme úplně bez ničeho
o takových se říká: nazí 

Pro André Michauxe

View Event →
Zofia Bałdyga (Polsko) a Marie Iljašenko
Nov
21
7:30 PM19:30

Zofia Bałdyga (Polsko) a Marie Iljašenko

Dvě básnířky na hranici / Polská a česká autorka, které napříč jazyky a zeměmi hledají své místo a poetický hlas, budou číst ze svých nových básní. 

Zofii Bałdygu a Marii Iljašenko mnohé spojuje: obě píší poezii a překládají, obě se pohybují v několika kulturách. Iljašenko se narodila v Kyjevě v rodině s českými a polskými kořeny a vyrůstala v Polici nad Metují. Bałdyga žila ve Varšavě, v Praze a nyní bydlí v arménském Jerevanu. Na Arménii vzpomínal ve svých básních Osip Mandelštam, kterému Iljašenko věnovala svou první sbírku Osip míří na jih (2015), a tuto sbírku překládá do polštiny Zofia Bałdyga. Nyní se básnířky setkávají na společném čtení.

Akce se koná v rámci 19. ročníku festivalu Den poezie / 12. – 26. 11.

 
2017 11 21 Baldyga Iljašenko
 
View Event →
Nov
8
7:30 PM19:30

Večer dvouměsíčníku Listy

Václav Burian a Polsko / editorka Anna Militz představuje novou knihu
úvod Tomáš Tichák

Pod titulem Budoucím čtenářům starých novin vydala Filozofická fakulta UP v Olomouci výbor polonistických textů překladatele, básníka a novináře Václava Buriana (1959–2014). Kniha zpřístupňuje to nejdůležitější, co autor napsal na téma polské kultury, literatury a společnosti: texty, v nichž autor přibližuje svůj osobní pohled na důležité události v Polsku 80. let, cykly úvahových zápisků vzniklých při pobytech v Polsku v letech 1993 a 1995 a reflexe polské literatury, ať už jde o časopisecké recenze, příležitostné studie, předmluvy k českým překladům, reflexe poezie nebo osobněji laděné chvalořeči na osobnosti polské kultury, jež počítal mezi své přátele.

View Event →
Eva Tomkuliaková (Slovensko) a Michal Tallo (Slovensko)
Nov
7
7:30 PM19:30

Eva Tomkuliaková (Slovensko) a Michal Tallo (Slovensko)

  • 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 (map)
  • Google Calendar ICS

Dva výrazné slovenské básnické debuty posledních let. Eva Tomkuliaková (1982) a její sbírka Sie forma (2014) a Michal Tallo (1993) a jeho debut Antimita (2016).

S podporou Literárneho informačneho centra, Bratislava.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Dvě básně vleže. Dostal jsem dvě básně od MT a ET – a obě jsou, říkal jsem si hned – vleže. Obě dvě tak nějak vláčné a bezvládné, že jsem si pomyslel, že byly vleže i napsané. Jako by jejich slova, konce veršů a přesahy nemohly zabrat, pozvednout se, a zároveň v nich nějaký pohyb byl, ale malátný, nedokončený, částečný. Ačkoli ustavičný.

Čtu ty texty a vidím: ten, kdo leží, to zkouší, zkouší pohyby, nějakou energii tomu věnuje, ale mnohem víc energie věnuje zkoumání a zaznamenávání té malátnosti, pozoruje to všechno s odstupem a měří a váží a zvažuje každý detail (ET se dostává k veršům, které vypadají jako odstaveček náročnější studie z časopisu Vesmír; MT k veršům, které vyhlížejí jako zpráva z ohledání nalezeného těla). Je to zároveň tak důvěrné (ty prostory, v nichž se to děje, jsou, cítím, ohraničené, měkké, cítím je – překračuju jako čtenář nějakou hranici, jsem tak blízko, slyším dech a lehám si do toho). Je tu všechno tak důvěrné a tělesné a promiňte „domácí“, a zároveň tak neosobní, netělesné, odcizené a bezkontaktní.

A pak na konci se u básnířky zjeví ruka někoho druhého a u básníka se mluví k někomu „kdo přes listy neuvidí, jestli a co tu předstírám“ – a všechna digitální estetika a anestetická poetika jsou upozaděny – přichází touha být s někým, mluvit k někomu, bolest z toho, že je to nesnadné, nemožné. Zůstává melancholie, něha, nutkání někoho sevřít. Čímž nechci říct, že jsme se přes nové překážky dopracovali ke starým dobrým citům – a vydechli si, že jsme na známém území. To vůbec: nové city (bázlivá něha, nejisté nutkání atp.) na novém území, změněné k nepoznání a plné palčivých ech.

Jen tak improvizuju, cítím, že reflexe vašich básní by chtěla úplně jiný jazyk, aby to bylo ono. Tohle všechno je moc horké… viď, Evo… Michale… dobrý večer… 

 
2017 11 07 Eva Tomkuliaková a Michal Tallo (Slovensko)
View Event →
Przemysłav Dakowicz (Polsko) a Miloš Doležal
Oct
31
7:30 PM19:30

Przemysłav Dakowicz (Polsko) a Miloš Doležal

Na Dušičky
Przemysłav Dakowicz (Polsko) a Miloš Doležal
Moderuje, úvod, překlady Josef Mlejnek 

Básnické čtení v předvečer Všech svatých je setkáním polské a české poezie dějinné paměti, dvou symbolických míst polské a české historie. Varšavská Loučka a pražské Ďáblice – dva hřbitovy, kde vedle sebe leží oběti i kati, hrdinové i zločinci. Sbírka Przemysława Dakowicze Łączka (2011, Loučka) i oddíl Ďáblice z Ezechiela v kopřivách Miloše Doležala (2014) vyvolávají duchy zemřelých, připomínají místa a lidi, kteří měli být zapomenuti. Jak zní v současné poezii zádušní zpěvy? A jak se vyrovnává s hrdinstvím?

2017 10 31 Przemysłav Dakowicz (Polsko) a Miloš Doležal

View Event →
Jan Němeček a Karel Vepřek - Reynkovi v Petrkově
Oct
19
7:30 PM19:30

Jan Němeček a Karel Vepřek - Reynkovi v Petrkově

Vernisáž několika fotografií Jana Němečka a koncert Karla Vepřeka 

Fotografie Jana Němečka vznikaly v Petrkově, krajině básníka a grafika Bohuslava Reynka, kam za jeho syny, Danielem a Jiřím, tehdejší student fotografie, více jak dva roky jezdil při práci na studijním projektu pod vedením prof. Jindřicha Štreita. Vernisáž je propojená a završená koncertem písničkáře Karla Vepřeka, jehož s bratry Reynkovými pojilo dlouholeté přátelství, a který kongeniálně zhudebnil množství básní Bohuslava Reynka.

View Event →
Miroslav Olšovský: Čtení jako koncept 3
Oct
17
7:30 PM19:30

Miroslav Olšovský: Čtení jako koncept 3

Miroslav Olšovský: Čtení jako koncept 3 – Jiří Weil: Žalozpěv za 77 297 obětí

Čtou: Tomáš Hudec, Vít Janota, Miroslav Olšovský, Petr Pazdera Payne, Antonín Petruželka, Josef Straka, Robert Wudy a Martin Zet.
 
Veřejná čtení poezie mívají jedno společné – při poslechu básní jsme zahlceni jejich množstvím, zatímco konkrétní báseň, kterou jsme právě zaslechli, si nemáme šanci znovu připomenout, neboť jsme již zaměstnáni básní následující. Nemůžeme se k ní navrátit jako při soukromém čtení. Přitom je takový návrat důležitý především v moderní poezii, neboť ta je na variaci a obměně jednoho a téhož motivu, vytvářející rytmické opakování, založena.

Několik lidí v náhodném pořadí přečte různé úryvky z Weilova textu Žalozpěv za 77 297 obětí. Touto „hermeneutickou četbou“ rozbijeme text, abychom jej nakonec několikanásobným čtením znovu stvořili.

Poezie není rutina, ale každodenní zápas o to, aby básník znovu vytvořil sebe sama a stal se svobodným. Projevit svou svobodu není nic samozřejmého, je to každodenní úsilí nalézt vlastní odlišnost. Svobodu je třeba naplnit tak, že ji projevíme, jinak ztrácí smysl.

 
 
2017 10 17 Olšovský koncept 3
View Event →
István Vörös (Maďarsko): Básně a básnické překlady
Oct
10
7:30 PM19:30

István Vörös (Maďarsko): Básně a básnické překlady

István Vörös (1964, Budapešť), maďarský básník, spisovatel, kritik a překladatel z několika jazyků. Významný bohemista, překladatel české poezie, autor esejí a studií o české literatuře. Nositel Milánské ceny, Ceny Jána Smreka aj. V češtině vyšel krom jiného výbor z jeho poezie V okně spící (2008, překlad Tomáš Vašut) a nejnověji soubor esejí o české literatuře Co je ironická věda (2017, editor Radim Kopáč).   

Ve spolupráci s nakladatelstvím Karolinum

2017 10 10 István Vörös (Maďarsko)
View Event →
Café Fra podle Luboše Svobody
Sep
26
7:30 PM19:30

Café Fra podle Luboše Svobody

Čtu, jsem vykradač hrobek, jedu v džípu jako ve lvu.

Kniha pro jeden večer. 
Sdílím svůj oblíbený literární playlist. 
Skladba čtení pro skartovačku a větrák.

Na konci srpna mě v dřevěnici na Slovensku napadlo, že autorské čtení přece není pouze čtení autora. Chodil jsem si kešovat webové stránky do města a potom jsem si je v ložnici četl celé od shora až dolů. 

Hyperlinky, na které bych rád kliknul, jsem si opisoval do sešitu a při další návštěvě jsem je nosil zpět do dřevěnice a četl. Při jedné cestě pěšky do města, které bylo vzdálené 10 kilometrů, mě to napadlo: nemělo by se říkat „čtení autorsky“? Jak číst tak, aby to po mně nikdo jiný už nedokázal? Jak pokaždé číst autorsky? Ta otázka mi od té doby straší v hlavě.

Hudba:
Pasi Mäkelä - bicí
Vítězslav Špalek - trubka
Wim Dehaen - audio chemistry

Básník a hudebník Luboš Svoboda – po např. Jakubu Řehákovi, Jaromíru Typltovi, Miroslavu Olšovském, Jonáši Hájkovi – má možnost proměnit na jeden večer kavárnu Fra v cokoli se mu zachce, pozvat hosty, které miluje nebo nenávidí, číst texty, které vybere, namazat dveře, které příšerně vržou atd.

Luboš Svoboda (1986) vydal sbírku Vypadáme, že máváme (2014). Vede nakladatelství Lačnit Press a provozuje literární událost s názvem Institut náletových dřevin v Nové Perle, jež si klade za cíl osvobodit autorská čtení od byrokracie prostoru. Působí jako experimentální hudebník pod jménem šumařˇˇ, založil kapelu Fokume. V současnosti ho nejvíce zajímá zkoumat imaginaci digitality.

 
2017 09 26 Luboš Svoboda
 
View Event →
S Petrou Virtanen (Finsko)
Sep
21
5:00 PM17:00

S Petrou Virtanen (Finsko)

Večer na téma prezentace, mezinárodního marketingu a exportu současného finského komiksu

Seminář s finskou manažerkou komiksové asociace a uměleckého kolektivu Kutikuti Petrou Virtanen. Asociace Kutikuti vznikla v roce 2005 a v současné době má přes 50 členů vesměs z řad profesionálních tvůrců komiksu.

Pořádá České literární centrum

View Event →
Tomáš Míka: Textové zprávy z loňského prosince
Sep
19
7:30 PM19:30

Tomáš Míka: Textové zprávy z loňského prosince

Veřejné čtení básníka, textaře, performera a překladatele z angličtiny.

V domě, kde se narodil náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu je bar Boulder v síti s horolezeckou stěnou.

Úvod Petra Borkovce:

Střídání, míchání, změna

Dohodli jsme s Tomášem, že „bude číst dost odlišné texty“, že výběr možná přizpůsobí tomu, jaké publikum se sejde, že nezůstane u jedné knihy. Což je nejspíš dobře, protože „střídání“, „míchání“, „změna“ – to všechno je pro jeho psaní příznačné. A to jak v rámci sbírek, tak jednotlivých textů. Sáhodlouhé seznamy úkonů nebo ustálených spojení hned vedle minimálních křehkých vyznání; záměrně odbytý zadýchaný volný verš vedle perfektních daktylů; verše, které počítají s tím, že se budou křičet na lidi, blízko veršů, které je dobře číst očima a několikrát. Drsné ironické výčty vedle velice vážně míněných soupisů. Věty s rýmem (který jsme ještě neslyšeli) a nablízku verše, které se změní v blábol z rádia a otravně ne a ne skončit.
Celou tu pestrost k sobě, myslím, poutá Tomášův hluboký zájem o jazyk, radost z jeho možností a dost delikátní práce s jazykem. Když jsem četl skladbu „Buď zdráv!“ – ten soupis zdravotních rad a receptů a výživových pranostik, připomnělo mi to nejspíš chór z nějakého antického dramatu, chór starců, kteří si chvíli dali pohov od Klytaiméstry a všech jejích krvavých potíží – a začali se uvolněně a vtipně bavit o tom, co je doopravdy trápí: a přitom v tom partu zůstává všechno, co antický chór dovede: silné obrazy, které se vracejí v různých souvislostech, jazykové hříčky, refrény, prudká řeč, která náhle přibrzdí, časté odkazy na staré příběhy a staré (v tomto případě literární) bohy – a samozřejmě neustálé odkazování k nejvyššímu, k Diovi – v Tomášově případě k Hospodyni s velkým „H“.
Tak, Tomáši, doufám, že báseň „Buď zdráv!“ nevynecháš. Vhodné publikum, kterému hodláš svůj výběr přizpůsobit, se totiž – a myslím tím sebe – sešlo. Verše jako „nehleď s opovržením na její zubní protézu / Ona si tvé zbytnělé prostaty také nevšímá“ mě totiž – chór nechór – zajímají čím dál víc. Dobrý večer!
 

2017 09 19 Tomáš Míka, Textové zprávy

View Event →
Petr Borkovec, Lido di Dante
Sep
12
7:30 PM19:30

Petr Borkovec, Lido di Dante

Uvedení novinky (Fra)  

Povídky souboru Lido di Dante nás přivádějí do malého letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. To místo je zářivé a krásné (moře a pláže, vodní ptáci v lagunách, ústav pro výzkum dun a místo betonových apartmánů báječný prosluněný borovicový les na pobřeží) i temné (prastará nudistická pláž, agresivní a podivínští naturisté, ropné vrty, transvestité, prostituti, bary plné zlodějů a strašidelný borovicový les, v němž Dante rozepsal Peklo). Dvanáct textů tvoří malého průvodce po místě, v němž se světlo a stín střídají trochu rychleji, než jsme čekali. A samozřejmě dojde i na výlety (Cattolica, Brisighella), protože Romagna mia, synku, je krásná zem plná hvězd, lanýžů, motorek Ducati, plněných těstovin, serenád a neodolatelných lidí.               

Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou básnická sbírka Wernisch (2015), básně pro děti O čem sní (2016) a krátké eseje Rozvláčná vyjádření radosti (2016). Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.

2017 09 12 Petr Borkovec, Lido di Dante
 
... Borkovec se neutíká k Dantovi, aby v něm našel útulek ve vyhnanství. Ve stínu Dantova kultu naopak pátrá po pravdě o sobě samém, i kdyby „nesvítila“. A jestliže místy sahá tak jako Jedlička k figuře drtivého soudu nad soudobou společností, pak s tím rozdílem, že on sám - jako kdosi mezi vypravěčem Hemingwaye a Houellebecqa - je nám snad ještě víc proti srsti než jím propírané kreatúry. Borkovec už dávno není tím ušlápnutým spisovatelem z cestopisných črt typu Berlínský sešit (2008), který na podobné pláži s podobným lesíkem ve Wannsee srovnává krajinu s Kirchnerovými malbami a svůj styl si brousí na popisu chování vrány. Kdepak, Dante, jehož Komedii nazývá „divadelní hrou“, ho vůbec nezajímá - na rozdíl od italského moře a všeho, co moře vyplaví. Leč zhnusen Českem si velmi rychle zhnusí i Itálii.
Jedinou oduševnělejší postavou zůstává jeho dívka Alice (tak se budou údajně jmenovat všechny ženy v knize). V dantovském lese se spolu pokusí pomilovat, ale vyruší je dvojice čumilů. Na pláži mu usne po boku a on se dívá, jak na parkovišti opodál krouží v autech i na mopedech podezřelá individua. Moře hromadí kolem pobřežních sloupků bordel - „nábytek a roztrhaný sítě, kupy uschlejch trav a řas, něco jako hromada peří“. Nad tím se tyčí „skládka zbytečnejch a porouchanejch pohledů (...) Samý zbytky, všechno nějak vadný a stejný.“ Nikdo nic nepotřebuje, nikomu o nic nejde, až všechno to kroužení působí skoro jako promyšlená situace. A na samém konci letoviska stojí kaple, kam nikdo nechodí a kde Ježíš nad oltářem nemá kříž, takže vypadá, jako by plaval motýlka. …

Ondřej Macl, A2, 22/2016

View Event →