Fra Book Club: Michal Šanda, Hemingwayův býk
Apr
1
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Michal Šanda, Hemingwayův býk

Ve druhé půli večera debata s autorem.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →

Mar
14
8:00 PM20:00

Pjoni LIVE

Slovenský hudebník a producent Jonatán Pastirčák patří k nejaktivnějším postavám současné elektronické scény - ať už zrovna vystupuje jako radikální beatmaker ISAMA ZING, experimentátor PJONI nebo ve spojení s Katarzií, Ľubomírem Burgerem či Ink Midgetem.

Ve svojí tvorbě pracuje především s dekonstrukcí beatové elektroniky, odkazující na aktuální klubové trendy, a precizním sound designem. V café Fra vystoupí Jonatán pod svým nejstarším pseudonymem Pjoni a svůj set doprovodí akustickým violoncellem.

Světlo: Ore Gone (Lunchmeat)

››› kapacita omezena, 30 lístků, 100 Kč předprodej/150 Kč na místě, lístky jsou k mání přímo v café Fra ‹‹‹

View Event →
Veronika Šikulová
Mar
12
7:30 PM19:30

Veronika Šikulová

literatura.sk

Veronika Šikulová

Nové texty

Moderuje Michal Tallo

Veronika Šikulová (1967) je jedna z nejdůležitějších slovenských prozaiček současné doby. Absolvovala gymnázium v městě Modra na západním Slovensku, žurnalistiku vystudovala na Univerzitě Komenského, po studiu se věnovala publicistice a psaní prózy. První texty publikovala v literární příloze deníku Smena, v literárních časopisech Romboid, Slovenské pohľady aj. Žije a tvoří v rodném městě Modra.

Česky vyšla kniha Místa v síti v překladu Kateřiny Tučkové.

 
2019 03 12 Veronika Šikulová
 
View Event →
Ewald Murrer, Zápisník pana Pinkeho
Mar
5
7:30 PM19:30

Ewald Murrer, Zápisník pana Pinkeho

Čtou Jan Vondráček a Vojtěch Vondráček

 
 

2019 03 05 Ewald Murrer, Zápisník pana Pinkeho

 

Otázka Martinu Stöhrovi: Co tě napadne jako první, když se řekne Zápisník pana Pinkeho?

Sníh, krev nebo popel…. Pocit „noční práce“, pražská imaginace nebo pražská inverze, jemné šrafury slov a ilustrací perem. Už jsem viděl živého Jirouse, Bondyho, Škvoreckého a oni jsou, ukázali se na cestě a do Emauz a nechali si vložit prsty do ran. Ale podpalubí metropole je zjevně plné autorů tajemných jmen, kteří vůbec nemusí existovat. Ewald Murrrrrrer! Mám plátěnou tašku přes rameno, kterou mi podle vlastního návrhu ušila babička. V ní je prázdný index, startky a nové sbírky, všechny jsem si koupil v Arše na náměstí za peníze, které jsem vyptal od Eriky. Ona si oblékne kalhotky, obrovský černý klín zmizí pod bílou, konečně vyrazíme na silné pivo do hostince Pod Lípy, za chvíli budou zhasínat. Tehdy ještě sněží, domů jdu samozřejmě k ránu. Pan Pinke mne zdraví v zahradách na kraji města. Stojí v černém kaftanu na sněhu posypaném popelem, vedle němý kohout. Mám ty knížky někde doma. Zápisník… a Zasněžený popel… „zasněžený sopel“, někde jsou ještě ve skvrnách zaschlé všechny ty tělní tekutiny; noční líh a ranní slzy. Mám někde ty knížky, miloval jsem je. A bojím se je najít, bojím se jich dotýkat, protože nevěřím, že byly.

View Event →
Fra Book Club: Pavla Horáková, Teorie podivnosti
Mar
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Pavla Horáková, Teorie podivnosti

Ve druhé půli večera debata s autorkou.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Mouchy nejsou nikdy to, co si člověk myslí, že jsou
Feb
26
6:30 PM18:30

Mouchy nejsou nikdy to, co si člověk myslí, že jsou

Večer u příležitosti nového vydání knihy Daisy Mrázkové Byla jedna moucha

Tereza Horváthová, Anna Beata Háblová, Anna Petruželová, Petr Borkovec, Petr Gojda

 
 
2019 02 26 Daisy Mrázková
 

Anna Beata Háblová
, Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

Moje postel vždycky někde poblíž rodičů. Nejmladší z pěti dětí, které už se nikam nevejde. Závidím pokoje sourozenců, tam se děje určitě něco důležitějšího. Pak je večer, protější činžáky polkne tma i s jejich porevolučně pastelovými barvami. Ten okamžik pozná jen maminka, když přijde číst knížku. Z příčné ulice vrní auta a tramvaj lahodně zaskřípe cis fis ais, jak mi později řekne moje kamarádka houslistka s absolutním sluchem. Ale možná, že kecá. Na přebalu motýl a rozpitá krajina. A pak jedna veverka. Chybí mi tam Jácíček. Kde je Jácíček, mami, on se ztratil? Haló, Jácíčku, kde jsi? Melodie parket, mámino dosednutí na postel. „Čti od začátku, mami“, znamená, že u druhé kapitoly už spím. Z lustru ještě visí cáry slov: „Skákal po mechu, dostal se na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje.“ A pak skákal dál a ještě dál, přes schnoucí třešňové květy, přes potůček s modrou oblohou, přes louku zalitou sluncem. Skákal tak daleko, až se zaběhl a už nikdy nenašel cestu domů. Haló ve mně zůstává jako volání někoho, kdo se totálně zatoulal.

To, že je knížka o velikém přátelství a haló je tajné heslo mezi veverkou a Jácíčkem, mi vyklouzává z mysli jako živá ryba z prstů.

Eliščina postel je vždycky někde poblíž té mojí. Jediné dítě, které se vejde kamkoliv. Nikomu nezávidí, protože celý dům považuje za svůj. Pak je ale večer, a já jí nejdu číst knížku, protože jsem četla celý den, a tak jí vyprávím vlastní příběhy, příběhy z pokroucené paměti. Je tma, absolutní ticho, perfektní periferie. Domy s nehybnými zahradami, zahrady s nehybnými houpačkami. Občas mezera pro psa. Jácíček je pořád na všechno zvědavý, ta krajina a svět kolem se mu líbí tak moc, že musí hopkat dál a dál. Očichat mateřídoušku na mezi, namočit si tlapky v kaluži, přejíst se jetele. Nebo se přejíst mateřídoušky, očichat kaluže a namočit se v jeteli. Nebo se namočit v jeteli, přejíst se kaluže a očichat jetel. Anebo nejspíš všechno dohromady. Eliška oddychuje, spí. To jsme se sice daleko rozběhli, ale zase, zase jsme se nestačili vrátit.

A proto přečtu úryvek, který si ještě také pamatuju, a to proto, že se u něj opakuje okoukaný obraz z přední strany. Krajina jako dlaň listu a po ní polétává můrka. Ta můra mě pořád zajímá. Třeba je to nějaký klíč k tomu, jak se neztratit. Jak se vrátit zase pěkně domů, i když s prázdným bříškem, mokrými tlamkami a nedobrou náladou.

 

Anna Petruželová, Všechna moje rozbitá vosí hnízda, na která jsem si dnes odpoledne vzpomněla. Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

rozbitá dvojplotýnka, která se rozbila, ačkoliv na ni nic nespadlo
všechny kamery, které spadly, ačkoliv byly připevněné na stativu
všechna tajemství, která jsem neměla říkat
ohryzky, které jsem v mateřské školce hodila za skříně
nůžky na nehty, které jsem Marcelovi neměla dávat
20 metrů Ondřejova filmu, igelitové sáčky, které jsem přetočila na stromy
polička, která spadla, když jsem se schovávala ve skříni
všechny stěny oloupané od lepicích pásek 
mandarinka, kterou jsem hodila do vína
červené víno, které je po celé stěně 
doktoři, ke kterým jsem nepřišla, a potom jsem se bála jim zavolat a vysvětlit, proč jsem nepřišla 
všechno, co jsem řekla příliš kriticky, a nevěděla jsem, že to zní tolik kriticky
všechny máminy šaty, které jsem nosila tak dlouho, až se v nich udělaly díry, a já už jí je nemohla vrátit
dědovy 90. narozeniny, na kterých jsem mohla být jenom 78 minut 
vánoční ozdoby, které máma hledala celé vánoce, a já se bála jí říct, že jsem je rozbila
všechny ztracené klíče
všechny ztracené krytky od objektivů
všechny ztracené věci a
všechny zapomenuté věci 
všechny tramvaje, do kterých jsem špatně nastoupila 
všechny schůzky, na které jsem přišla příliš pozdě 
držátko od moka konvičky, které se nejspíš rozteklo, když jsem poprvé vařila kávu na našem plynovém sporáku, protože jsme ještě neměli takovou tu mřížku

View Event →
Open Fra sedmý díl
Feb
19
7:30 PM19:30

Open Fra sedmý díl

Kdo chce číst, čte

Sedmý otevřený večer v café Fra. Chcete-li číst (poezie, próza), napište prosím na adresu borkovecpetr(at)gmail.com (do pátku 15/2/18). Podrobnosti pak. Díky, Petr Borkovec

2019 02 19 Open Fra 7

 

Julia Miesenböck



Praha, 20. 1. 2019


Valentina mi zavolá, když přichází, ale neberu to, už ji vidím, je celá v černém, nosí fialovou rtěnku a na její kapuci i na čepici je kožešina, pravděpodobně pravá kožešina, bambule a lem kapuce jsou z kožešiny. Řekla, že se ještě jednou vrátila domů, aby si oblékla jinou bundu, něco odpovím o tom, že je zima. Zeptá se mě, jak se jmenuju, i když to vlastně ví. Julia, nebo česky Julie. Odkud jsem, i když už to ví – původně z Rakouska. Pak si vyměníme, jak dlouho tu jsme. Ona je tu už 17 let. Polovinu svého života, jak nám později říká při kávě s A.

V tramvaji se mě ještě zeptá, proč jsem přišla do Česka, a já začínám vyprávět celý příběh, je takové ticho, že ostatní cestující můžou poslouchat, nikdo jiný se nebaví, ohlížím se, muž s brýlemi a vousy, já vyprávím, proč jsem přišla do Prahy, a on hladí ruku své přítelkyně.


Freistadt, 30. 12. 2018


Gregor se mě ptal na „českou duši“. Řekl mi o tom, jak kdysi cestoval přes Ukrajinu, každý den v jiném městě, každou noc v autobuse. Pak jsme ukrajinsky, polsky i česky počítali do deseti. Pět zní persky stejně jako polsky – pěnč. I perské slovo pro devět a deset je slovanským jazykům podobné.

Vstala jsem, abych zaplatila, ale servírka byla právě venku v zimní zahradě, kouřila. Stála jsem mezi stolem a pultem. Gregor vzal můj telefon a zkoumal malá čísla za zadní straně. Dívala jsem se na něj. Nevěděl, že to vidím. Myslím, že jsem se usmívala.

Když jsem se rozloučila, řekl „těšilo mě“ a já na to „mě taky“, a protože jsem ani ostatním nenaznačila pusu na rozloučenou, neudělala jsem to ani u něho. A šla jsem domů, rychle, bylo už po třetí ráno, ale lampy na ulici byly ještě zapnuté, lehce sněžilo a kousek jsem běžela a nebyly tam žádné jiné stopy než ty moje.

Vídeň, 10. 11. 2018


Na knižním veletrhu někde mezi stánky potkám Loránda. Má delší vlasy, skoro jsem ho nepoznala. Stojíme venku a pijeme kávu, kterou rozdává rozhlas Ö1 zadarmo. Dívám se na papírový kelímek a říkám, že z toho mám špatný pocit, že normálně nepiju kávu z kelímku, protože si zkouším držet svoji ekologickou stopu nízkou. Loránd odvětí, že i jeho stopa je nízká, že vynáší jen jednou týdně malý sáček směsného odpadu. Neříkám, že já to dělám ještě méně často. Kouříme. Jen příležitostně.

Pak vypráví o tom, že chce točit film o muži, který hledá partnerku. Že tento muž by měl někoho potkat v supermarketu, v oddělení, kde jsou vajíčka. Takhle by se dali do řeči. Dívám se na jeho papírový kelímek a na jeho cigaretu, když mluví. Jeho ruce se mi líbily, už když jsem ho poznala.

Freistadt, 1. 12. 2018


Hallo Sarah. Se sestrou se zdravíme objetím. Pak jdeme dolů. Předevčírem jsem se setkala s Jurajem. Takhle jsme se nepozdravili. Řekli jsme si jen Hi. Ale objali jsme se při rozloučení.

Sestra si udělá kávu, mně postaví vodu na čaj. Mámě přinesla kabát, který pro ni objednala online. Černý podzimní kabát. Sarah rozevře plastovou folii balení a máma vstane, aby ho vyzkoušela. Prý se ten kabát dá nosit i v zimě, pokud člověk není venku příliš dlouho. Na nákupech, vlastně všude, kam člověk jezdí autem. Sarah má ten samý, ale růžový. Podívám se na ně a myslím na to, jak mi vyprávěl Juraj, co mu řekla jeho babička, do koho byla zamilovaná.

Když jsme se s ním rozloučili a objali, řekla jsem It was good to see you. A pak ještě See you again. Maybe, když jsem se už vzdálila, aby to znělo jako otázka. Odpověděl Sure, a já jsem šla rychle na tramvaj, která právě přijela a v hlavě jsem si ještě jednou zopakovala to slovo. Sure.

Lisabon/Berlín, 10.–11. 1. 2019


Na večeři potkám Hamzu u něj doma. Jíme rýži se zeleninou, zřejmě podle pákistánského receptu. Po jídle vypráví H. o podcastu, který dnes začal poslouchat. Jedná se o diseases of the heart, říká Hamza, ne ve smyslu nemocí, ale v přeneseném smyslu. Nejhorší nemoc srdce by byla desire – touha. Jsou i jiné, ale tahle je nejhorší, největší, protože kvůli ní vznikají další: například envy – závist. Pokývnu a přemýšlím. Jestli toto není důvod toho, co jsem nedávno zažila. Jestli bych se neměla léčit z nemoci srdce.

Muž v letadle řekl Tut mir leid – je mi líto, když chtěl na své sedadlo a poprosil mě a ženu vedle, abychom vstaly. Učí se němčinu s aplikací na mobilu. Věta Bist du verrückt – Zbláznil ses? se mu objevuje pořád dokola. Musí seřadit části věty, přeložit tu větu z angličtiny a napsat ji.

Jedu S-Bahnem z letiště k Martě. Při vystupování mi z batohu padá láhev na vodu na koleje mezi nástupištěm a vagonem. Vlak odjíždí, položím batoh na lavičku a skočím dolů pro láhev.

Když jdeme potom večer s Martou ulicemi v čtvrti, kde bydlí, pijeme pivo z láhve a já vyprávím. I o tom, co řekl Hamza. Říkám jí, že nemůžu považovat touhu za nemoc, protože mě motivuje. Doma usnu, než Marta jde spát. Byla jsem velmi unavená.

Praha, 23. 1. 2019


Kamil po hodině odchází, chce ještě jít do bazénu. Kávu jsme už vypili, a zaplatili, to se tady musí už při objednání. Tak jsme šli ven, byla mi zima, to byla ta káva, chtěla jsem vlastně bezkofeinovou, ale číšník si to nějak spletl, ta káva rozhodně nebyla bez kofeinu. Při odchodu říká, že se tady lidé běžně potkávají na jazykových kurzech a conversation exchange a „takových věcech“.

Za stoly, kde jsme seděli, je dřevěná kabinka, která vypadá jako telefonní budka a do které se člověk může zavřít, aby mohl v klidu pracovat. Prý je tu nová, říká Kamil. Chce ji vyzkoušet. Vyzve mě, abych ji taky vyzkoušela, uvnitř voní dřevem, hlasy z kavárny jsou sice tišší, ale přece jsou slyšet.

Když vyjdeme na ulici, jeho tramvaj zrovna odjíždí. Říká, že jde ještě do deemka a ptá se mě, jakým směrem jdu. Jdeme ještě kousek spolu, rozloučíme se před obchodem, přeji mu, ať si užije plavání, on říká, že mě rád poznal, odpovím, že já jeho taky, ale jen ze zdvořilosti, podá mi ruku a naznačí pusu na pravou stranu obličeje, počítám s další, on ne, ale všimne si toho a pak to nějak dokončíme, říkáme si ahoj, vidím, jak míří do toho obchodu, ale stojí před dveřmi s nápisem Východ a ty se neotvírají, já se otočím a rychle odcházím směrem na metro.

Praha, 12. 2. 2019


Czechs are like Germans in thein head and like Russians in their heart, říká Marek. Stojí před otevřenou skřínkou v kuchyni, aby něco vyndal nebo uložil – má tam nálepku „das Geschirr“, učí se němčinu. Češi jsou proto prý emocionálnější než Němci, ale racionálnější než Rusové. Pak se o tom bavíme, kdo je emocionálnější – lidi, který rychle začínají milostný vztah nebo ti, u kterých to jde pomalu.

Uvařil tureckou kávu a konvici zeleného čaje. Piju druhý hrnek čaje a říkám, že půjdu, že mu tam ten čaj nechám. Marek říká, ať ho klidně dopiju. Pak se posadí vedle mě. Líbáme se. Nedopitý čaj ještě stojí na stole, když odcházím.


Freistadt, 30. 12. 2018


Je mezi Vánoci a Silvestrem a sedíme v hospodě v mém rodném městě u malého stolu těsně vedle sebe, je nás sedm nebo šest. Moje bývalá spolužačka Kerstin, která sedí vedle, se ke mně obrací a říká, že mám krásné vlasy. A ještě vůbec nejsou šedé. Poděkuji za to, říkám, že i její jsou krásné a taky nejsou šedé, což popře. Podívám se zblízka, má pravdu, teď vidím několik šedivých vlasů na skráních.

Pamatuju si, že jsem se před dvěma roky na filmovém festivalu po dlouhém slavení někdy k ránu vrátila domu a před zrcadlem v koupelně jsem spatřila světlý vlas mezi svými tmavými, dlouho jsem si ho prohlížela. Nebyla jsem si jistá, jestli byl šedý, pro jistotu jsem si ho ale vytrhla.

Praha, 18. 9. 2018


V šatně Národní knihovny mě oslovuje muž, který se mě už při zápisu do doktorského studia na fakultě, z kterého právě jdu, na něco zeptal. Prý že to šlo docela rychle, to jo. Ptá se na můj obor – translatologie. Pak říká svůj, a ptá se na moji jazykovou oblast – německy, ale jsem z Rakouska. Ptal se na doporučení německy píšících autorek či autorů. Než stačím říct odpověď, mluví dál. Zajímá se o něco, co překládám já. Ale já překládám pouze do němčiny, do cizího jazyka nepřekládám, říkám. Ještě se ptá, jestli nemám partnera Čecha, protože on prý žil v různých zemích a všude měl holku, a tím se prostě naučil i jazyk. Pak ještě říká, že je introvertní, ale do knihovny chodí rád, hlavně v létě, v zimě ne, protože tam je zima. A pak už musím jít.

 

Dagmar Plamperová, 
Wales a dál


Podzim bez babího léta


Abergele opustilo léto. Přihnalo se takové jaro namíchané s podzimem. Déšť neví, kudy by propadal, a tak se na ulicích pase v hustých vrstvách.

Brzy se letovisko vylidní. Irské moře opustí bárky i lodě. Zatímco páry turistů dají okázalé vale zbytkům barbecue, osamělé duše se schoulí do pláštěnky a vymrkají do deště své nikým neslyšené sbohem. Towyn, nedaleké zábavní centrum, sice ještě tu a tam zahaleká „five, on its own number five“, ale doživotní hráčka binga už bude marně vytahovat úspory z kapes.

Vypasený déšť popohání bríza. Nametla i jednu bláznivou paní, která se k moři vydala s pytlíkem plným mrtvých rybiček. Omylem je vložila do vroucí vody, tak je jde reklamovat. Letos už poněkolikáté.

Kolem alek, které se zalekly odletu do teplých krajin, našlapuje pán v ošuntělé větrovce. Široko daleko sám. Tak jako my, kteří jsme neměli kam jít.



Piknik za odlivu


Přinesli si dveře. Kdykoliv jim přímořská bríza zafoukala do očí, uzavřeli se. Vklínili stůl mezi písek a kamení. Dokud je ode dna, které jim vyhazuje spárované hvězdice do dlaní, neodlepí odliv, rozkradou příliv do vzduchoprázdna. –

Stojíme opodál, vyšplouchnutí mamonem svých bližních. Nazí, jako alky, kterým vykousané peří brání v rozletu pro druhé. „Kdy už tohle skončí?“ ptáš se. „Obrať se k měsíci a zavyj.“

Zapomínáme, že všechno, co se chceme dozvědět, je věčně pravděpodobné asi.


Perla severního Walesu


Místo draků poletují podzimem Abergelští. Při zemi se drží jen jaguár starého pána a jeho paní. Spanilou jízdou rozčesávají asfaltovou cestu vedoucí do nedalekého Llandudna, letoviska, z něhož prý jakási Alenka za pár lázeňských dní stvořila říši plnou divů a dočetla se o tom až v příběhu Lewise Carrolla.

Podzim zavlekl do města chraplavou mlhu. Dosedla na plochou šíji velšské pevniny a odkryla výběžek Velkého Orma i s lanovkou. Ta patří k nejdelším ve Velké Británii a jako jedna z mnoha na zimu nevynáší. K úpatí umělých sjezdovek a tobogánů se tak šlape po svých.

Vítr vyčesal zábavu z nejdelšího mola ve Walesu, vyhnal ji i z hotelů na promenádě. Ty se teď drolí, vrstvu po vrstvě a naplňují zbožím za pár liber. A slunce najednou častěji zapadá do moře fishandchipsových obědů a večeří.


Limonádová Fran


Vánoční výprodej skončil. Ramínka, pokřivená chtíčem, přestala věstit něco lepšího. A tak se zbylé kusy hadérek a hadrů zanedlouho přestěhují do second handů, kde je naftalín srovná do latě.
 Hospody odklidily štamgasty ze stolů. Domů odešli i ti, kteří, než kápli božskou, usnuli nazí pod oblečením. Jen Fran zůstala sedět na svém místě. Jako vždy přikovaná k malinové limonádě. Při svistu navoněných bublinek pomalu zapomíná na to, co bude i je.

 

Michal Štěpánek, Ráno 8. 3. 2018

Ráno dunivě hučí v pravém uchu
elektrické napětí
příboj v lastuře

Pronajímatelka vzkazuje po druhých
na část mého parapetu serou vlaštovky
sídlí tu jejich tlukot za špajzní skříní
rozlévá se na ní skrz žaluzie slunce
někdo ho dal náhle nahlas
jasné stíny
šňůrka na štelování jako smyčka
modlitební korále

jsem štěstím bez sebe
psa z útulku jsi vzala
na dlouhou procházku

smutek z návratu do sebe
a včera čpěl roztátý večer
jako zmoklá srst psa

Vietnamec a paní v obchodě
od pondělí do neděle
Zavřený v těle 24 hodin
ještě si to budu muset odsedět
odstát odmakat
odpozorovat stárnutí dětí
jak zmizí na školách a nebudou se chtít tulit
a škrábat na zádech
nebudou nosit neviditelná jídla k ochutnání
a mít pro mě sluneční hudbu na max
budou muset svítit také jinde
pro jiné lidi

hukot příboje v uchu splývá s hučením
počítače

tuto báseň jako paměť
strašlivě zapomínáš a vytrácíš se
jsoucno mé
nic než myšlenky a tato slova
diktována bůhvíkým
toto není meditace o první filozofii
a ve snu jste jako v bdění
nešálí mě strašlivý bůh
a implantovaný čip že bůh je jediná jistota

toto je strašlivá Sophiina volba mezi duší a tělem
toto je Siddhárthův odchod ze spícího paláce
opuštění Jašodháry a Ráhuly
přešlapování na místě pod stromem Bóddhi
sednout si a nebo odejít
líné sekání sekerou otupělosti do kořenů žádostivosti
až příliš dlouhá debata s Márou u piva v nonstopu
kde si nemůžeš pustit Sigur Rós
a vidět že mu stékají slzy po tváři

toto je pohled ráno do zrcadla
pokaždé jiný člověk si prohlíží tebe
toto je marné čištění tyčinkou příboje v uchu
toto je deformace zad z nákladu vlastních tužeb
toto je ohlazené mrtvé dřevo vyplavené na pobřeží
ovinuté řasami v doprovodu plastových odpadků
Toto je hranice která vzplane

Toto je neplnění vyššího úkolu
toto je zabraňování světlu ozařovat lidi kolem
a pradávný slib bódhisattvy
a pomoci svým osvícením

Toto je další život mága
který si hrál se silami
theurgií a evokací
toto je urputná koncentrace
při vysvobozování ducha
kdy se v křišťálové kouli
zjevil vyděšený uvězněný obličej muže
a oči plné strachu

To je vroucné modlení za všechny lidi
zvířata, hmyz a bakterie a celou přírodu
Toto je modlitba za neviditelná nervová vlákna soudržnosti
modlitba za světlo a vodu
zem, oheň, vzduch a vědomí.

Toto je omývání nohou vnitřním dechem
jako omývala horkými slzami Maří Magdalena nohy Krista
Toto je vzpomínka na řeřavé pálení v dlaních
před proražením

Toto je znovuzrození vzpomínky
na posvátný hluboký niterný nádech
a vydechnutí skrze
temeno záře
mimo dosah
jakéhokoliv slova

View Event →
Josef Moník, Povodeň
Feb
12
7:30 PM19:30

Josef Moník, Povodeň

Úvod Ladislav Šerý

Leoš Janáček. Jméno skladatele zřejmě zaujalo. „Jenůfa… To znám. Atonický gangsta rap. Vesničani, vražda dítěte. Ráda si ji poslechnu. Tady se hraje všechno, Flying Steps tancují na Dobře temperovaný klavír. Ale teď musíme do studia,“ obrátila se k rapperovi. „Lady s tebou chce mluvit. Zůstane ta verze s tebou.“

Opulentní burleska nás zavede zpět do času povodní, gründerského kapitalismu s českou tváří či beztvárné komunity bývalých disidentů-čerpačů. Podíváme se též do Ameriky a zažijeme spoustu úchvatných dobrodružství.

Josef Moník (1952) překládal beatniky a svatého Augustina. Samostatné prózy: Neser bohy (Paseka 2004), romány Psi bez rodokmenu (Paseka 2008), Schweik It Easy (Argo 2011) a povídková sbírka Prostitutky (Prostor 2013). Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a pracoval jako nakladatelský právník. Posléze dálkově vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK. Živí se jako tlumočník a překladatel. Je bratrem německy píšící předčasně zesnulé spisovatelky Libuše Moníkové.

 
2019 02 12 Josef Moník
 
View Event →
Ondřej Škrabal, Platná pravidla pro herce
Feb
5
7:30 PM19:30

Ondřej Škrabal, Platná pravidla pro herce

Pražské uvedení debutové knihy (Lačnit Press)

Hraje Jiří Černý

Komentář Luboš Svoboda

Texty debutové sbírky dramatika a režiséra Ondřeje Škrabala se pohybují na pomezí poezie, divadelní hry a občanského zákoníku. Formátem návodů, pokynů, pseudozákonů či scénických poznámek navazuje na experimentální „kolářovské“ texty šedesátých let, posouvá je ovšem trochu dál. Průvodním motivem sbírky je herec, který se někdy může chovat jako čtenář poezie, jindy zase jako nevypočitatelný subjekt práva ohledávající hranice zákona. Škrabal klade zdánlivě jednoduchou otázku: Jak herec pozná, že na jevišti stojí špatně?

Ondřej Škrabal je divadelní režisér, spisovatel a redaktor. Externě pracuje pro ČRo Vltava, píše divadelní a literární kritiky nejčastěji do A2, Psího vína a Kapitálu. Je vítězem Ceny Maxe Broda. V roce 2016 založil divadelní Studio Rote, kde je podepsán pod režiemi inscenací jako P. Handke: Sebeobviňování, Bunkr (autorská rezidence v MeetFactory), B.-M. Koltès: Tu noc těsně před lesy (Divadlo X10), E. Jelinek: Královna duchů (A studio Rubín), Zjevení pudla (Divadlo Komedie). Věnuje se též scénickým čtením (např. V. Effenberger: Tlučte hrbaté). V roce 2018 získal na festivalu Nová Dráma ocenění za svůj text Zjevení pudla, který byl následně natočen jako rozhlasová hra. Ve stejném roce také vyšla sbírka Platná pravidla pro herce (nakl. Lačnit Press). Některé jeho texty byly přeloženy do němčiny a angličtiny.

2019 02 05 Ondřej Škrabal, Platná pravidla pro herce

View Event →
Fra Book Club: Tereza Semotamová, Ve skříni
Feb
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Tereza Semotamová, Ve skříni

Ve druhé půli večera debata s autorkou.

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Kamil Bouška, Inventura
Jan
22
7:30 PM19:30

Kamil Bouška, Inventura

Uvedení nové sbírky (Fra).

Kamil Bouška (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, revue Labyrint, revue Prostor, aj. Básně publikoval také v zahraničních časopisech a antologiích. Samostatným debutem byla sbírka Oheň po slavnosti (2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. V roce 2015 vydal druhou sbírku básní Hemisféry (2015).



Od jistého věku začal psát… No, těma svýma tlapičkama ne, to on takovou tu jemnější motoriku nemá… ale vyťukává do klávesnice, to ho strašně baví… to svoje psaní začal posílat do nějakých literárních soutěží… a vyhrával… No a časem z toho byla jedna knížka, druhá knížka, napsal jich už deset…

 
2019 01 22 Kamil Bouška, Inventura
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Kompaktní, krátká Bouškova inventura začíná velmi brzy ráno, ještě za tmy, nejspíš v mrazivé zimě. Autor přichází do skladu v černém oblečení; rozhodně tu hraje důležitou roli rolák – a pak taky aktovka. Vlastně aktovky! A roláky! Autor totiž přichází v několika kopiích a v několika pozicích zároveň. Ačkoli původně nebyl přizván žádný další auditor, ukazuje se, že se v prostorném narvaném skladu, v mrazivé tmě, brzy ráno soustředí nejméně osm lidí. Všichni vypadají stejně, všichni se jmenují kamil (vzájemně se neustále oslovují „kamile“), tykají si. Vychází najevo, že každý přichází s trochu jiným, byť příbuzným úkolem: jeden kamil dělá průběžnou, neboli kontinuální inventuru; druhý kamil přichází se záměrem provést inventuru roční, třetí kamil trvá na inventuře nárazové. Další kamilové vystupují ze tmy jako svědci inventury průběžné, roční, nárazové. Někteří kamilové přicházejí jako auditoři externí – a lze slyšet, že externí kamilové tykají interním kamilům stejně jako interní externím. Sklad je rozlehlejší, než se původně zdálo, a v průběhu inventarizace se zdá, že kamilů přibývá v přímé úměře k tomu, jak se bednami přecpaný prostor skladu ve tmě a mrazu postupně odhaluje. Sklad se neustále zvětšuje, vzájemné tykání se množí, hlasy se překrývají, každý říká něco trochu jiného, ale rozdíly jsou zanedbatelné. Silný šum tykajících si kamilů v temném skladu přerušuje pravidelně věta, na níž se shodují všichni kamilové a kterou čas od času pronesou bez sebemenšího rozdílu, sborově, rytmicky. Věta zní: „VÝSLEDKEM JAKÉKOLIV INVENTURY JE VŽDY JEN ČÍSLO, ROZDĚLENÉ NA MANKO A PŘEBYTEK, KAMILE!“ A pak zas ten ohlušující šum tykající si navzájem a tykající všemu uskladněnému bordelu okolo.

Kamil Bouška napsal krátkou noční můru! Napsal z podsvětí přicházející finanční kontrolu! Napsal padesátistránkový blížící se deadline. Kdo by to četl?!

 

Robert Wudy, Tak do tebe strčím ruce

Uvedení básnické sbírky Inventura Kamila Boušky bylo ve Fra šťastně zkoncipováno zcela prostě. Autor přišel a vstoje začal recitovat první báseň, jejíž podobenství opičí lásky vyklenul s mrazivým smyslem pro překvapení. Pak si na chvíli sedl, aby společně s diváky napnul sluch k pověstnému úvodníku Petra Borkovce. „Sklad je rozlehlejší, než se původně zdálo, a v průběhu inventarizace se zdá, že Kamilů přibývá v přímé úměře k tomu, jak se bednami přecpaný prostor skladu ve tmě a mrazu postupně odhaluje,“ stylizoval Borkovec v přecpaném prostoru Fra jednoho Boušku v celý tým auditorů a sbírku označil za „krátkou noční můru“, „z podsvětí přicházející finanční kontrolu“, „padesátistránkový blížící se deadline“.

Následující minuty těmto slovům daly za pravdu. Bouška svůj básnický jazyk skutečně odposlouchal snad v samotném pekle, konkrétně v pekle, kterým jsou ti druzí. Podává jitřící zprávu o tom, že utrpení mladého Werthera i utrpení Viktorky u splavu se nám za dvě století zřetelně zkomplikovalo. „Ty se na mě zlobíš? Ale proč? Kvůli čemu se na mě zlobíš? Proč se na mě zlobíš? Prosím tě, můžeš mi to říct? A prosím tě, můžeš mi to aspoň naznačit?“ zaznělo jako vrchol nejistoty, kam až se dá zajít. Bouška zašel ještě dál a triumfoval zvoláním „Každé ráno žeru svoje srdce!“ A vskutku, v jeho brutální „rozchodové“ lyrice, umocněné zpětným odvíjením času, lze na chvíli spatřit i vlastní smrt. „Vize, který to vyvolává, nejsou moc pěkný,“ trefně poznamenal jeden můj známý; přesto, nebo možná právě proto je kniha k prasknutí plná akutní lidskosti. Auditor Bouška jde pod kůži: „Tak do tebe strčím ruce. Obě najednou. Prohmatám ten vnitřek a třeba na něco přijdu. Klouže to. Pořádně tam nemůžu nic uchopit. Je to tam nějaký sliznatý nebo co. Je tam toho hodně, ale lásku furt nemůžu nahmatat,“ zoufá si jako ten nejdojemnější milenec, ale nevzdává to: „Tak do tebe strčím nohu. Nejdřív jednu, pak druhou. Trochu ti to tam sešlápnu. Třeba to bylo moc uvolněný a musí se to znovu napresovat. Hm. Nedá se nic dělat. Budu tě muset rozpárat vlastníma rukama a položit se do tebe celej. Hlavně klid. Tak na tři. Raz, dva, tři...“ Už už jsem pociťoval chuť vyprsknout smíchy, pokaždé se to nakonec vysvětlilo a popadla mě tichá panika. Chvíli jsem si připadal jako v Kafkově kárném táboře, chvíli jako oběť vědecko-fantastického obchodu lidskými city, chvíli jako tvor zadupávaný do země. Když do toho od vchodových dveří spustila trubka Oskara Töröka, stejně syrová, znějící jako fanfára na marách, bylo dokonáno. I Měsíc na obloze byl v úplňku.

Jak rozumím těm, kdo se bojí číst Inventuru o samotě. Bouškova kniha je tůň, do níž se dá dle odvahy libovolně nořit, a když se do ní ponoří úplně, vždy to pak může být už jenom lepší. V biologii znamená „inventarizace“ zjišťování všech druhů určité taxonomické skupiny na určitém území, většinou pro potřeby ochrany přírody. Bouška jako „biolog“ exceluje. Ochraňuje nás katarzním způsobem. Inventurou z nás činí lidi.

(článek byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 4/2019, str. 11)

View Event →
Svatava Aubrechtová, Návštěvy
Jan
17
7:30 PM19:30

Svatava Aubrechtová, Návštěvy


Průvodní slovo Robert Krumphanzl a Vratislav Färber


Čtení z právě vydané básnické sbírky (Triáda).

Svatava Aubrechtová (1947 v Praze), básnířka a překladatelka. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, obor matematika, výtvarná výchova. Působila na různých typech a stupních škol. Od roku 1985 žije v Nizozemí.




Krása,
s právem disonance, je ovšem
nezadatelná. Pták letí
na prázdné místo formace.

 
2019 01 17 Svatava Aubrechtová
 
View Event →
Irena Šťastná, Sen o třetí plíci
Jan
15
7:30 PM19:30

Irena Šťastná, Sen o třetí plíci

Čtení ze zatím poslední básnické sbírky (Protimluv). A nové texty.

Sbírka Sen o třetí plíci plynule rozvíjí autorčinu předchozí tvorbu, přibývá ale existenciálních a tíživých tónů. Obrazy získávají podobu minipříběhů. Krutosti života se zhmotňují do skoro symbolické podoby dravců či šelem objevujících se v básních. Jejich konání zrcadlí vnitřní pohnutky a stavy duše, zároveň je však obrazem přírody lhostejné k běhu lidského osudu.

Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013) a Žvýkání jader (2015). Spolu s Milanem Šťastným napsali knížku pro děti Na mamuta (běžíliška, Praha 2016). Básnické texty Ireny Šťastné byly přeloženy do angličtiny, němčiny, portugalštiny. A hindštiny!

 
 
2019 01 15 Irena Šťastná
View Event →
Básník Ticho
Jan
8
7:30 PM19:30

Básník Ticho

Básník Ticho od roku 1997 vytváří experimentální a konceptuální „noviny poezie“ Noc, jež vystavuje doma i v zahraničí. Veřejně vystupuje jako recitátor svých básní a zpěvák ukázek z opery Veselý Doškář. Působil jako redaktor v časopisu Babylon, dále publikuje mj. v A2, Psím vínu, Souvislostech a Tvaru. V roce 2004 napsal pro divadelní soubor Ježek a Čížek hru Pekarolla aneb divnohra. Vydal např. knihy prózy Artcore (2003), Růže pro Miladu (2004), Obchodník s nocí, narcis a netopýr (2011) a poezie Básník Ticho (2000), Pramínek bajtů (2006), Malá kniha Noci (2012).

2019 01 08 Básník Ticho, V muzikologií nečekaných drážkách

View Event →
S.d.Ch. a Rubato
Dec
18
7:30 PM19:30

S.d.Ch. a Rubato

S.d.Ch. a Rubato

Kniha Tutáč

od 21 h vánoční večírek Fra

Když byla Kniha Tutáč ještě před vydáním – už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.



S.d.Ch., autor dramatických a prozaických textů, básník, výtvarník a hudebník (Periferie 42, Ruce naší Dory). Spolupracuje s časopisy A2, Umělec, Svět a divadlo a serverem A2larm. Dvě Ceny Alfréda Radoka za původní dramatický text. Člen platformy Dogma Spitfire pro rozvíjení kulturně-diverzních  principů v umělecké tvorbě. Za svou hru Zátiší ve Slovanu získal Cenu Alfréda Radoka za rok 2012 a za drama Duchovní smrt v Benátkách Cenu Alfréda Radoka za rok 2013.

2018 12 18 S.d.Ch. a Rubato

View Event →
Pavel Kolmačka
Dec
4
7:30 PM19:30

Pavel Kolmačka

Pavel Kolmačka, 
Život lidí, zvířat, rostlin, včel


Čtení z nové básnické sbírky (Triáda).


Moderuje a s autorem hovoří Robert Krumphanzl.


Soubor má stejně jako Kolmačkovy předchozí knížky (Moře, Wittgenstein bije žáka) několik částí (Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí, Les), jež se skládají z pásem, cyklů a samostatných básní. Převažují volné verše (občas je užit rým), vyskytují se zde i básně v próze. Žánrově je kniha velmi pestrá: lyrickou reflexi střídají hovory o snech, deníkové záznamy nebo zaslechnutá komunikace radioamatérů.

2018 12 04 Pavel Kolmačka

View Event →
Fra Book Club: Gunnar Gunnarsson, Advent
Dec
3
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Gunnar Gunnarsson, Advent

Host: Daniela Iwashita, redaktorka českého překladu

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem (nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Adam Borzič
Nov
27
7:30 PM19:30

Adam Borzič

Adam Borzič, 
Západo-východní zrcadla


Čtení z nové básnické sbírky (Malvern).


Ve své čtvrté básnické knize opouští Borzič opulentní imaginativní jazyk i hřmotný subjekt předchozích sbírek a vrací se k dřívějším motivům své tvorby, k historickým básním, jejichž styl je střízlivý a čirý. Západo-východní zrcadla tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. Tento básnický mezikulturní dialog je pro Borziče rozhovorem srdečním. Je také odpovědí pro ty, kdo na pozadí imigrační krize vnímají západní a islámskou kulturu jako nesmiřitelné protiklady.

 
2018 11 27 Adam Borzič
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Milý Adame, jsem už tak ustrojen, že když v knize básní vidím dedikaci Johannu Wolfgangu Goethovi, názvy básní jako Fátima z Cordóby o svém vztahu k Ibn Al-Arabímu a autorovu esej, v níž padne 37 jmen básníků a 22 jmen filozofů (z toho asi 28 jmen, která jsem nikdy neslyšel), prchám v panice. A řekl bych, žes to v Zrcadlech v tomto směru dovedl celkem daleko a že mě pár dalších čtenářů bude mít chuť následovat. Ale už při prvním listování novou sbírkou jsem zároveň pocítil, že bys tu knihu mohl napsat, i kdybys byl třeba hrnčíř nevím kde a nějaký monzun nebo zefýr ti zničehonic přihrál slova „Forlí“ a „Bagdád“. Jména dvou neznámých měst, jejich zvuk a tvar: nic víc bys neměl, a přesto v chudém příbytku napsal kompletní Zrcadla! Tak jako jinému básníkovi kdysi stačil název Zahnívající čaroděj, aby stvořil Podivuhodného kouzelníka.

Tak já toho pocitu využiju, úplně se mu poddám, všechno sis to vymyslel, pod arabskými jmény se skrývají jen ornamenty plné květin a ptáků, barevné obrazce a nějaké opakující se motivy, vnímám jen jejich rytmus. Ta vlastní jména jsou čarovné předměty. A jména míst podivuhodná zvířata. A i ten Dante, Boticcelli, Giotto a další jsou zvuky, věci, zvířata a rostliny a lidé pro děti. Možná mám nějaké matné vzpomínky na rod Medicejských a Leonardovu Medusu, na tři verše z Dívánu Háfize, ale teď jsem všechno zapomněl. Jsem dítě a jsem hrnčíř, vím málo, vlastně nic a – s tím to celé čtu.

A co se děje? Je to vlastně překvapení, ale celá ta sbírka se mi zdá jako prostý a velmi, velmi důvěrný rozhovor. Můj přítel, s nímž mluvím, je neobyčejný přítel: dbá na to, aby hovor báječně ubíhal, je to poutavý a dost vtipný vypravěč – ví, že setkání přátel je vzácné a na tu vzácnost nezapomíná ani na vteřinu. Záleží mu na mě a na té chvíli. Mění rytmus, hlídá refrény, vrší obrazy, je naléhavý a hned zas uvolněný, líčí detaily, rozhrnuje oslnivé rozsáhlé obrazy. Takový stratég: zlehčit, zvážnět, zlehčit, zvážnět. Dost se spolu smějeme!

V tom rozhovoru jde o lásku a tvořivý život – a můj společník o nich vypráví ze všech stran a vzdáleností. Je chvílemi tak temperamentní, že se mi zdá, že mluví několika jazyky. Ale proč mám pocit, že mi celou dobu chce říct něco, co ještě nikomu neřekl, že ty obrazy a historky a dlouhé zasluněné verše nejsou všechno. Kdyby ale jimi jen zakrýval a citlivě oddaloval něco, co mi chce svěřit, nikdy by přece nebyly tak poutavé! Ovšem něco tam je, někde, a on to neřekne, možná to ani přesně neví – ale právě z toho ČEHOSI pod tím vším plyne můj pocit nebývalé důvěrnosti. Až ten naštěstí dlouhý rozhovor skončí, oba se vrátíme do svých příbytků, kde nás čeká láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota. Bylo to okouzlující, nebude to lehké!

 

Jitka N. Srbová, Risknout konverzi



Při pohledu do zrcadla nikdo z nás nedokáže uvidět svůj pravdivý obraz. Abychom se poznali, potřebujeme druhé, kteří nahlédnou za iluzi odrazu: do hloubi srdce. Toho srdce, které, je-li ponecháno jen samo sobě, často pochybuje a je plné tíživých otázek.



I největší géniové lidstva zůstávají bez svého pravdivého zrcadla bezmocní — kniha o sobě nemá význam: oživují ji až oči čtenáře, jeho vůle porozumět a sdílet dál. Otištěním otevřeného srdce v textu je probuzen sou-cit, spoluúčast. Ta není časem nijak limitována a není ani kulturně určena. Srdce porozumí, neboť ono je z podstaty pravdivým zrcadlem.



Adam Borzič vstoupil svým srdcem na rozcestí dvou kultur — zjednodušeně řečeno křesťanské a islámské — které jsou v dnešních časech umně znepřátelovány managementem strachu. Vstoupil, aby spatřil, že rozcestí je ve skutečnosti soucestím, a nebo přinejmenším může být, pokud se tak rozhodneme. Pamatujme a připomeňme si spolu s básníkem, že spojnicí jsou bytostné potřeby člověka: 
hledání smyslu, napřahování duše k Bohu, úžas před tvůrčím aktem a hlubina lásky.



Tedy básnický mezikulturní dialog, vedený s láskou? Může to vůbec moderní český čtenář přežít? Ale nebojme se zase o něho tolik, o toho našeho čtenáře, je přece zvyklý ptát se a dožadovat se odpovědí, hledat, zkoušet a zkoumat — jinak by nemohly vycházet knihy s tituly jako Jak meditovat, Jak porozumět globální ekonomice, Jak zestárnout či dokonce Jak nezemřít. Jsme zvědaví na svá jak. Jde jen o to, jaké otázky si dovolíme a jaké vychýlení ze svého kulturního rámce podstoupíme pro své odpovědi.



A tu přichází básník Borzič, vtělený pro tu chvíli třeba do Michelangela, a v myšleném dialogu jde hned na dřeň: Ptáš se, jak jsem viděl Člověka? (s. 17) A o kus dále zase ústy milence perského básníka Háfize provokuje: Ptáš se, jak umět milovat? (s. 32) a pak třeba padne záludná otázka k poctě dalšího renesančního velikána, Leona Battisty Albertiho: Ptáš se, co všechno má umět umělec? (s. 58) A my propadáme té sladké hře na převtělování, abychom se udiveně dozvídali, že oni tehdy před nějakými osmi či devíti sty lety stihli umět téměř všechno, a to ještě s lehkostí: jak to jenom mohli dokázat? Zdá se, že nástrojem mnohých byla láska, a to dvojí — láska pozvedající duši k nebesům, a pak také láska pozvedající tělo k extázi. S tím bychom snad mohli souhlasit?



Ve skutečnosti nemusíme souhlasit s ničím, zde se nepodepisují archy ani se nečárkuje účast v týmech. Adam Borzič je principiálně proti týmům. Jeho velká syntéza spočívá v hledání spojnic, které neomezují, ale naopak rozšiřují porozumění člověka vůči světu. Aby nám to chutnalo, pracuje i zde se svým bohatým, obrazným jazykem, který umožňuje prožívat verše smyslově, nechat se unášet obrazy, a pak snad lépe přijmout, že hermetismus, křesťanská mystika i islámská spiritualita tu doslova sdílejí lože.



Bojíme se jen toho, co neznáme. Proto potřebujeme bytostné věci člověka, ty, které sami můžeme a máme zakoušet, aby spojovaly světy. Spolu s autorem budeme v Západo-východních zrcadlech a v sobě hledat odvahu, abychom viděli paralely, abychom chápali a podporovali dobrý základ člověka bez naočkované hrůzy z cizí, domněle nesrozumitelné kultury. Poklady společného světa mohou být znovu vyzvednuty z kulturních přehrad, které jsme pro ně vystavěli. Slovy autorova doslovu: riskněme konverzi do Borzičova úhlu pohledu. Zisky budou větší než ztráty.

View Event →
Vít Slíva, uvádí Martin Stöhr
Nov
20
7:30 PM19:30

Vít Slíva, uvádí Martin Stöhr

Vít Slíva
, Ultima thúlé, nejzazší zem


Čtení z právě vydané básnické sbírky (Host).


Uvádí a moderuje Martin Stöhr.


Procházíme se básníkovou „temnou nocí“, tedy stavy plnými úzkostí a nejistot: Co s námi bude, až tady už nebudeme? Co všechno utáhne slovo, když se ho musíme vzdát? A co utáhne víra, když se dostavují myšlenkově studené běsy pochyb? Barokní sváry a v nich více tmy než světla… a Boha nevidět. Vím, že bych měl věřit, ale neumím to. Neumím to, ale modlím se.

2018 11 20 Vít Slíva, Ultima thúlé, nejzazší zem

 

Martin Stöhr, To Vít ví

Vít Slíva, Slezan a brňan, je básník & bard. To je jisté. Není to přesně ten bard, jakým býval Petr Bezruč. Ve jméně Bezručově to například dvakrát zlověstně zahrká, jako kdyby se pohnul rumpál nad důlní šachtou, ale to jméno se dvěma í jemně vábí. Načrtává dvě přímá, splývavá tempa. Nevím, kam Vít chodí plavat, když přes léto dlí ve své legendární Boudě v Hradci nad Moravicí, ale vím, že jeho tempa jsou výrazem dokonalé svobody, jsem si jistý, že dnes už není ve službách nikoho a ničeho. Jedině vtěleného Slova a Poezie.

Potřeboval jsem si ověřit, co je to bard, tak jsem zašel na Wiki a tam se píše, „že bard (z galského bardus – básník) je postava umělce, který tvoří především epické básně a zpěvy. Celkový projev je výrazně dotvářen umělcem a jeho způsobem interpretace“. To sedí.

Kdysi dávno, ještě v epistulární éře, mi do schránky přišel skromný časopis Modrý květ, který ve Frýdku-Místku vydávali bratři Motýlové. V něm byla otištěna báseň Zpěv kozlů od Víta Slívy. Ty sloky mne popadly za pačesy a naládovaly rovnou do ždímačky. Bylo to tak jiné než pokorné spirituální rozklady, které jsem tehdy četl a sám je tiše vyšíval!

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Chtěl jsem poznat toho běsného chlapa, který se tak podivně obrací na Boha, který boží jméno dokonce mečí v jakési černé řeči přes pusté horizonty krajiny, a brzo se mi to také poštěstilo. Měli jsme redakci, kamrlík třikrát tři metry na Moravském náměstí v Brně.Jednoho rána se tam slezský bard zjevil osobně, rozumí se, že v kocovině, na rameni obrovskou kabelu a na sobě dlouhý šedozelený plášť. Tehdy měl vousy a vlasy ještě výhružně sivé, a já měl vidění, že jeho podmračená figura vyplnila celý prostor, až v něm na mne nezbylo vůbec žádné místo.

Chci tím říct, že na Vítovi, se mi vždy líbilo nejen to, jak píše, ale celý jeho, jak se říká, habitus. Umělecký výraz ne vždy, ale dost často souvisí s výrazem tvůrcova fyzického těla. Na Slívovi se mi zamlouvá, že není básník-běloručka, který vás přichází konejšit. Je spíše básník-boxer. Spíše bodlák nežli laskavec.

Nikdy jsem ho neslyšel vést takové ty chcípácké řeči o smyslu poezie, nikdy jsem ho nepřistihl, že by psal básně o psaní básní, nebo že by se mučil úvahami, jestli je dnes dost in spojení láskyplná luna. Vít nepřichází nikdy sám.Vždy je s ním i jeho rodný kraj a rodný hrob, jeho bratři a blíženci, jeho děti, otec a matka, nebo láska. Často ta Marie, tři hlásky z marnosti, dvě z poezie. Je dobrý když spustí orchestrion, i když jen bubnuje na sud. Ale hraje mu to, i když v básni nemá skoro nic, jen Ťip, ťip, ťap; ticho a velké ucho podvečera.

A pak je zde jiný Slíva, jiný než běsný. Slíva z opačného konce. Tato jeho báseň mne opila a usadila mnohem později, až když jsem byl sám věčně střízlivým otcem.

Při dechovce

Sedím v zahradní restauraci u sklínky piva
a přes slzy vidím, jak mým dospělým synům
roztáčejí kolo štěstí.
Nechce se mi věřit, že už nejsou děti
a že se mé hrkavé srdce
za chvíli zastaví.

Kdyby v té básní místo slova sklínka, stála sklenka, sklenice, půllitr nebo krígl, tak se to celé zřítí. Jaká vzorná práce s jeho erbovními dlouhými í, jaká vzorná práce s vetchým božím lanem, s lítostí, tou šelmou, jejíž jméno zde nakonec vůbec nezazní!

Narazil jsem včera na jednu pěknou poznámku: Umělec nemá být takzvaně originální a vymýšlet další blbosti, ale je povinen udělat to, co za něj nikdo jiný neudělá.

A to Vít ví velmi dobře.

Přesně před deseti lety, 20. listopadu 2008 v 9:33 mi odeslal stručný email, který jsem si dodnes uschoval:

Sněží!

Kurva, konečně sněží!

Chci tím říct, že náš básník věří a hledí možná kamsi dál než jen ke slovům, obrazům a významům. Rozpravu vede rovnou se živly a pudy. Se světlem a tmou. Se životem a smrtí. Pokud píše, vždy je to chůze„podél blesku“. Jen tak to má pro něj smysl. Všechno ostatní je jen lebeda, zašlá zrcadla a kouř nad žabincem.

(Brno, 19.–20. listopadu 2018)

View Event →
Benoît Meunier o překládání Bohuslava Reynka do francouzštiny
Nov
15
7:30 PM19:30

Benoît Meunier o překládání Bohuslava Reynka do francouzštiny

Benoît Meunier a jeho překlady Bohuslava Reynka


Moderuje Jovanka Šotolová.


Večer věnovaný překladům Bohuslava Reynka do francouzštiny, především dvojjazyčné knize Podzimní motýli / Papillons d’automne (Romarin), která vyšla na podzim tohoto roku. Debata o překládání poezie z francouzštiny a do francouzštiny a příbuzná témata.

Česky a francouzsky.

 
2018 11 15 Benoit Meunier
 
View Event →
Tomáš Gabriel & Matěj Lipavský
Nov
13
7:30 PM19:30

Tomáš Gabriel & Matěj Lipavský

Prequel a jiné básně


Představení knihy Prequel (text Gabriel, obrazy Lipavský, vydal Dusot). Čtení z připravované básnické sbírky Tomáše Gabriela Údolí pokusu o výsadbu bříz. A několik textů Matěje Lipavského z rukopisu.

 
2018 11 13 Tomáš Gabriel & Matěj Lipavský
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Žádný úvod dnes nemám. Jen oblíbený verš a půl z poezie TG. Je to:


Pak jsem ji viděl, nebo mi někdo řekl, že ji viděl říct, 

vlastně mi to řekla sama, že…


Od dětství mám touhu, jak skoro každý, podívat se na svět složeným okem vážky (nebo okem světlušky třeba). Prostě mít druh zraku, který je zaměřen na jiné priority, než je tomu u člověka. Kdyby přišel čert nebo připlula zlatá ryba – a řekli, že mám mít jakékoli přání, tohle byl vždycky vážný kandidát. Vědci takové výzkumy, pokud vím, dělali a dělají: existuje myslím záznam pohledu světlušky na kostelní věž. Ale už si to nepřeju, protože když čtu Tomášovy básně, připadá mi, že fasetové oči mám.



Tenhle pocit mám i u skladby Prequel. Ale je to složité.

Co to je? Asi básnická skladba. Slovy autorů: Milostný romantický příběh o detektivním příběhu. Slovy autorů: Sonda do temnot vědomí – ovšem doprovázená nádherně barevnými čtverci. Čtenář zpozorní hned, jak tu věc bere do ruky, protože okamžitě cítí, že mezi těmi obrazy a textem probíhá něco podivného. Co to celé je? Příběh doplněný, dovysvětlený „předpříběhem“, který se celý dohromady jmenuje Předpříběh (Prequel) – takže někde je, bude ještě něco? Pokus o zapsání hnutí mysli po dobu třiceti vteřin? Nebo předvedení protivné věty: „A v hlavě se ti promítne tvůj život jako film!“? Jak to číst? Jak to číst tiše, jak to číst nahlas? Mám pocit, že to má být nahlas přečteno nějak celé naráz – kdyby se na jednom místě sešlo tolik lidí, kolik je tam veršů a všichni pronesli svůj verš najednou! Tak by to možná bylo správně. Co to je? Něčím je ten text tak obyčejný, rozbor všednosti, a přitom v každém druhém verši nějaká obtíž, vlna, něco, čeho by byl celý seznam.

View Event →
Olga Stehlíková, uvádí Milan Děžinský
Nov
9
7:30 PM19:30

Olga Stehlíková, uvádí Milan Děžinský

Olga Stehlíková, Vykřičník jak stožár


Čtení z nové básnické sbírky (Perplex).


Úvodní slovo Milan Děžinský a Dan Jedlička.


Hudební doprovod Tomáš Braun.


Bůh je nejosamělejší člověk na světě, čteme ve třetí sbírce básní Olgy Stehlíkové, ale není to bůh krutý ani lhostejný, jen lidsky osamělý. Nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, ho nutí hledat útěchu v příbězích. Vypráví si je sám. Přesouvá své figurky s dětským zaujetím, pozoruje jejich rozvržení a touží jim být blíž, být jim roven. A tak je portrétuje: je přitom nehezky hravý, a přesto plný rozmarného porozumění. Pokud se směje, pak láskyplně. V očích má ale vykřičník jak stožár.

 
 
2018 11 09 Olga Stehlíková
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Tak ostrý vtip, tak pronikavý cit pro řeči, tak brilantní balanc mezi sprosťárnou a jejím opakem (nemůžu si teď vzpomenout, jak se tomu opaku říká)! Takový talent na proměnu pěny dní v něco z mramoru! Na proměnu hlášky v něco, co souvisí s Kassandrou. To se málokdy vidí. A víceméně pouze u nevěst nejbohatších gangsterů, které s gepardími kožichy na ramenou kouří před casinem – ne v knížce básní. A taky strašná černá samota, která se pod tím vším otvírá a řve; slyším, že řve! Řve od prvního verše, který zní utíkáš od muže a dětí, ale tak to dělají všichni, až k posledním veršům, které zní miluji tě, jako bys byl po smrti / a ty jsi.

Nová kniha Olgy Stehlíkové – s vtipným, sprostým, nesprostým, nemožným, příznačným, snovým názvem Vykřičník jak stožár – čtenáře probouzí ve tři v noci, vede ho někam, kam rozhodně nechce, v hodině, s níž ve svém životě vůbec nepočítá. Nová sbírka Olgy Stehlíkové zatahuje čtenáře do prudké noční hádky, v níž ten druhý je o dvě až tři děsivé scény napřed. A jako pauzy, nádechy, odpočinky mezi těmi hroznými výstupy jsou tu drobné křehké básně-eseje o dětech a poezii. Až hádka skončí (Jak? Nijak!) a přijde únava a rozední se, právě na děti a na úvahy o psaní básní dopadne světlo a budou tu proti samotě. Autorka jim „tiskne rameno“ (svým dětem i básníkům) a zároveň se jich drží.

Gratuluju, dobrý večer a neklidnou noc!

View Event →
VERSschmuggel: Tom Bresemann & Jan Škrob
Nov
6
7:30 PM19:30

VERSschmuggel: Tom Bresemann & Jan Škrob

Versschmuggel je překladatelským seminářem pro básnířky a básníky a již tradiční součástí Poesifestivalu Berlin, jednoho z největších básnických festivalů v Evropě. Letošní ročník Versschmuggelu tvořila šestice česko-německých dvojic. Tom Bresemann a Jan Škrob jsou první z nich, která se představí v Praze.

Večer uvede kurátor projektu Jonáš Hájek, moderovat bude Ondřej Buddeus. Organizátorem česko-německého Versschmuggelu / Překladiště je Haus für Poesie Berlin, partnery projektu pak České Literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny), Asociace spisovatelů, Česko-německý fond budoucnosti a Goethe institut Praha.

Tom Bresemann (nar. 1978 v Berlíně) se věnuje psaní, organizování a koncipování poezie a literatury, od autorských konferencí přes cykly rozhovorů a autorských čtení až po zcela nové formáty akcí. Je spoluzakladatelem a spoluředitelem literárního domu Lettrétage v Berlíně. Jeho vlastní texty vycházejí od roku 2004 v časopisech a antologiích. Dosud vydal tři básnické sbírky a jednu povídku, naposledy knihu „arbeiten und wohnen im denkmal“ (žít a pracovat v památníku, luxbooks 2014). Jeho texty byly přeloženy do angličtiny, italštiny, švédštiny, španělštiny a hebrejštiny. V roce 2016 získal literární stipendium Senátu města Berlín. Jeho báseň „von jeglichem wort, das durch den mund den menschen vernewet – duencke und gespanne in häutigem deutsch“ vychází od roku 2018 kontinuálně v nejrůznějších formátech, jako jsou poetry clips, memy, zvukové nosiče, výstavy, živé situace, objekty, audio a/nebo videosoubory, zvukové sekvence, na nejrůznějších online platformách i v tištěné podobě.

Jan Škrob (nar. 1988 v Praze) je považován za jeden z největších objevů posledních let. Je to básník a překladatel a debutoval v roce 2016 sbírkou „Pod dlažbou“ (Eman 2016). Škrob je politicky radikálně levicově zaměřený, zároveň praktikující křesťan. Jeho poezie je zakotvena v moderní tradici a vědomé práci s formou. Mohlo by se mu podařit zacelit trhlinu, která se v posledním desetiletí v české poezii otevřela mezi angažovaností a autonomií. V jeho díle se hluboká víra setkává s konflikty a realitou, nedorozuměními a pochybnostmi. V roce 2017 byl nominován na cenu DILIA Litera – ocenění za objev roku v rámci Magnesie Litery. Přeložil nejrůznější básníky, zejména z angličtiny, mimo jiné Wole Soyinku a Denise Levertovovou. V roce 2018 vyšla v nakladatelství Malvern jeho druhá sbírka nazvaná „Reál“. Ve svých nových básních klade prostřednictvím afinity ke Spoken word silnější důraz na orální a performativní moment, který hraje v současné české poezii stále silnější roli.

 
2018 11 06 Bresemann Škrob
View Event →
Li Li, uvádí Zuzana Li
Oct
16
7:30 PM19:30

Li Li, uvádí Zuzana Li

Li Li se narodil v Šanghaji, v roce 1988 přesídlil do Stockholmu. Poslední dva roky žije v Praze na Újezdě. Básník nejznámější čínské generace, překladatel poezie, vášnivý fotograf. Píše čínsky i švédsky. Jeho čínské překlady básní Tomase Tranströmera vyvolaly velkou veřejnou polemiku s lingvistou, sinologem a členem Švédské akademie Göranem Malmqvistem. O životě ve dvou velmi odlišných jazycích a různých světech.

2018 10 16 Li Li, uvádí Zuzana Li

 
View Event →
Lukáš Csicsely
Oct
9
7:30 PM19:30

Lukáš Csicsely

Lukáš Csicsely

host Alžběta Stančáková

Čtení z vydaných i nevydaných próz.

Lukáš Csicsely (1989) vystudoval estetiku a filmová studia na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Podílel se na scénářích k filmům, seriálům, rádiovým a ilustrovaným knihám. V Revolver Revue debutoval komickou novelou Svátek. V nakladatelství Meander vyšla jeho povídka Předvečer svatého Mikuláše.

Alžběta Stančáková (1992) básnířka a prozaička. Vystudovala bohemistiku na FF UK, nyní na stejné fakultě studuje navazující magisterský obor komparatistika. Redaktorka časopisu Psí víno. Debutoval v roce 2014 sbírkou Co s tím?, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena.

 
 
2018 10 09 Csicsely Stančáková
View Event →
Ewald Murrer, Tma se mne dotýkala
Oct
2
7:30 PM19:30

Ewald Murrer, Tma se mne dotýkala

Básník a výtvarník Ewald Murrer čte z nové sbírky Tma se mne dotýkala (Argo).
Uvádějí a moderují Petr Onufer a Petr Borkovec.   

Ewald Murrer publikuje střídmě. Jeho básním je vlastní tlumená atmosféra a uměřenost ve výrazu. Jeho texty bez vazby na konkrétní čas a prostor jsou obrazy, v nichž se prolínají spatřené detaily a výjevy s vytříbenými představami stvořenými imaginací. Převládající náladou je melancholie a smutek, které se pojí s obrazy stínů a temnot. Obraz básníka, který „hledí z okna a píše báseň“, narušuje ironický odstup, s nímž si autor vypůjčuje motivy a postupy dekadentní poezie. 

Ewald Murrer (* 1964 v Praze) je autorem básnických sbírek Mlha za zdí(Mladá fronta, 1992), Vyznamenání za prohranou válku(Vokno, 1992), Zápisník pana Pinkeho(Inverze, 1993), Situace(Krásné nakladatelství, 1995), Sny na konci noci (Petrov, 1996) a Nouzové zastavení času(Host, 2007). Publikovat začal v osmdesátých letech v prostředí undergroundu, podílel se mj. na legendárním sborníku Už na to seru, protože to mám za pár, jeho texty jsou zastoupeny i v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě(Revolver Revue, 2013). Jeho báseň Nad řekou plyne stříbřitý opar z přítomné sbírky zařadili editořiSylva Fischerová a Jan Šulc do antologie Nejlepší české básně 2017.

 
2018 10 02 Ewald Murrer
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Když čas od času myslím na Ewalda Murrera, vzpomenu si vždycky na dvě věci: na pocit strašně vzdálené, nedosažitelné dokonalosti a krásy, který se mě zmocnil, když jsem poprvé četl Zápisník pana Pinkeho. Spojení elegance a exotismu a literárního vzdělání mě tehdy úplně ohromilo – a taky trochu ochromilo, všechno mi na sobě připadalo tak obnošené a hloupé a všední. Murrer začínal tam, kde já jsem končil – to bylo k vzteku! Vyřešil jsem si to tenkrát tak, že jsem v duchu pořádně pomluvil dvě věci v Zápisníku: sen (ten mě přece nezajímá, já miluju skutečnost!), střídání a míchání prózy a veršů (co je to za bordel; je třeba dělat pořádná rýmovaná čtyřverší). Pletl jsem se samozřejmě v obojím – ale tím pádem jsem Pinkeho nějak přežil.


Druhé, na co si vzpomenu, je úsměv EW: děje se někdy v devadesátkách asi v redakci Iniciál. Nevím, jestli se mi vysmívá, nebo je stydlivý; jestli mnou pohrdá, nebo je nesmělý; nevím, jak je možné, že ten zvláštní úsměv zůstává stále stejný, když mluví o úplně různých věcech. Takový úsměv: nemá zjevnou příčinu, nikam nevede. Vlastně to vypadá, že ten básník se mnou mluví, a přitom se celou dobu usmívá něčemu jinde, někomu jinému. Tohle jsem nikdy nezapomněl.




Když si čtu básně z knížky, kterou uvádíme, básníka EW bezpečně poznávám – a hned také ožívají ty staré zážitky. V těch většinou krátkých, někdy velmi krátkých básních – vytříbených, exotických už spíše tlumeně a psaných jistou rukou, která bezpečně ví, kde škrtnout, kde střihnout a kde zmlknout – mám nejraději přesně to, co jsem řekl o autorově úsměvu. Něco se v básni říká, vyjevuje, popisuje – ale každé slovo, verš jako by byly soustředěně upnuty někam jinam, k něčemu jinému. Čtenář má chuť zatřást tím pětiverším nebo osmiverším a zakřičet: „Na co, proboha, myslíš?“ To je dost vzrušující! Ewald Murrer někdy čtenáře nechá tak, někdy mu něco málo naznačí. Mám nejradši, když ho nechá tak. Jako třeba v té básni o jaru, kde se slunce opírá do vápna a osvětluje keře, kouří se z kaluží a dým padá dolů – ale člověk, když to čte, má takový postranní pocit, že se děje něco hrozného. Ale neví jistě.

Murrerovy básně ve sbírce – a to je třeba zdůraznit – jsou vůbec skrytě upřeny k něčemu spíš neradostnému, temnému, skoro tragickému!

A těm rtům a jejich úsměvu je mimochodem věnována celá báseň. Zní:



Na cestách mezi těmi lesy,

které jsou tam, 
cítím se být tady. HORNÍ RET



Na cestách mezi těmito poli, 

které jsou tady, 

jsem tam. SPODNÍ RET




Gratuluju ke knize a těšíme se na čtení.

View Event →
Fra Book Club: David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži
Oct
1
7:00 PM19:00

Fra Book Club: David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži

Fra Book Club
David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži
Ve druhé půli večera debata s překladatelem Martinem Pokorným. 

Knižní klub v anglosaském stylu. Jednou za měsíc si přečteme jednu knihu a pak se na hodinu a půl setkáme v Café Fra a formou moderované debaty si o ní promluvíme, půlku večera pouze mezi sebou, ve druhé půli spolu s autorkou či autorem(nebo překladatelem). Každého setkání se může zúčastnit pouze deset čtenářů. Své místo si každý zajistí zakoupením vstupenky v Café Fra. Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

 

View Event →