Apr
24
7:30 PM19:30

Ziemowit Szczerek, Přijde Mordor a sežere nás

Polská řada  
Ziemowit Szczerek
Přijde Mordor a sežere nás
Úvod Alexej Sevruk

Pražský křest českého vydání knihy Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Ukrajinská roadmovie Ziemowita Szczerka, spisovatele a novináře se slabostí pro gonzo žurnalistiku a střední a východní Evropu, je divokým a necenzurovaným výletem do země, o které v Česku víme málo, ale o to více stereotypů si o ní vytváříme. Polský autor v románu (sebe)ironicky zachycuje realitu slovanské vzájemnosti ve 21. století i boje o hranici mezi východem a západem. 

Večer uvádí spisovatel, překladatel, šéfredaktor časopisu Plav a rodák z Kyjeva Alexej Sevruk.

 
Ziemowit Szczerek
Hlavním předmětem jeho zájmu jsou země na východ od polské hranice, které jsou hlavním tématem jeho románů, povídek, esejů, reportáží nebo rozhovorů. Své texty publikuje v časopisech Tygodnik Powszechny, Nowa Europa Wschodnia/New Eastern Europe, Lampa nebo Ha!Art, kde pravidelně vycházejí také Szczerkovy fejetony. Román Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (Větrné mlýny 2017, přeložil Michal Lebduška) byla nominována na cenu Nike a získala ocenění Paszport Polityki (2013). Úspěšné byly také jeho ukrajinské reportáže Tetování s tryzubem (2015). Naposledy vydal knihu Mezimoří. Cesty po skutečné a neskutečné střední Evropě (2017). Žije v Krakově.

View Event →
Fra Book Club: Lucie Faulerová, Lapači prachu
May
3
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Lucie Faulerová, Lapači prachu

Lucie Faulerová, Lapači prachu

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během dubna si přečtěte Lapače prachu a 3. května o nich přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Lucie Faulerová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
May
11
7:30 PM19:30

Rozhovory pod vodou 1: Jan Faktor překládá Ivana Blatného

Jan Faktor (Německo) o překládání Ivana Blatného do němčiny

Překladatel a prozaik Jan Faktor spolu s Annette Simonovou vydali v letošním roce překlad Pomocné školy Bixley Ivana Blatného (Edition Korrespondenzen). Rozhovor o překládání Ivana Blatného, o překládání poezie vůbec, o české literatuře v německojazyčném prostoru a také dvojjazyčné čtení z nového překladu. S překladateli čte a debatuje Radovan Charvát.

Česky a německy.  

View Event →
May
12
7:30 PM19:30

Ferenc Barnás (Maďarsko)

Ferenc Barnás (Maďarsko)
Devátý

Román Devátý, který v letošním roce vydalo nakladatelství Protimluv, nabízí nejen dobře podanou psychologickou drobnokresbu utlačovaného dítěte, ale zároveň hlubší vhled do poměrů ve společnosti kádárovského komunistického režimu v Maďarsku. Čtení a debata. Moderuje Jiří Macháček.

Česky a maďarsky, tlumočeno.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Protimluv.

View Event →
May
25
7:30 PM19:30

Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha

Magdaléna Platzová
Druhá strana ticha
Čtení z nového románu
Úvodní slovo Veronika Tuckerová

 

Druhá strana ticha (nakl. Paper Jam) je román o konkrétních výzvách současného světa.  Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví.  O tichu mezi člověkem a Bohem. O různých způsobech  bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích.  Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí. Je také o jednom skutečném evropském městě se dvěma řekami, jednou zelenou a druhou modrou.  
 

Magdaléna Platzová (1972) je autorkou románů Návrat přítelkyně (2004) a Aaronův skok (2006), povídkových sbírek Sůl, ovce a kamení (2003), Recyklovaný muž (2008) a dětské knížky Toník a jeskyně snů (2010). V roce 2013 vydala knihu Anarchista (poznámky k románu).

Platzová vyrostla v Praze, studovala ve Spojených státech a v Anglii a získala magisterský titul z filosofie na pražské Karlově univerzitě. Působila jako herečka a překladatelka, později redaktorka a novinářka v Literárních novinách a v Respektu, kam pravidelně přispívá dodnes. V letech 2009 až 2012 žila v New Yorku, kde vyučovala kurz o Franzi Kafkovi na New York University. V současné době žije s manželem a třemi dětmi v Lyonu.

View Event →
Fra Book Club: Adéla Knapová, Slabikář
Jun
4
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Adéla Knapová, Slabikář

Adéla Knapová, Slabikář

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během dubna si přečtěte román Slabikář a 4. června o něm přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Adéla Knapová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Jun
5
7:30 PM19:30

Pavel Klusák, Zazdi mě v polibcích, nešetři na maltě

Podivný showbyznys čili průzkum československé pop-music v chmurných i absurdních letech normalizace a reálného socialismu. Textař jako profese, autor manter pro média, ústa doby. Aplt, Marat, Borovec, Vrba, Čort… 

Politické i apolitické démony čs. textařství třídí Pavel Klusák. 

Večer navazuje na rozhlasový seriál stanice Vltava.

View Event →

Petr Borkovec & Zdeněk Závodný
Apr
17
7:30 PM19:30

Petr Borkovec & Zdeněk Závodný

Petr Borkovec & Zdeněk Závodný
Herbář k čemusi horšímu
Ohlasy a centony a procvičování
Saxofon Zdeněk Závodný

Čtení z nové sbírky (Fra prosinec 2018)

Okouním, co jiného: okounění
mám dávno místo spaní, místo snění.

Zdeněk Závodný, zakladatel a člen kapely Frisk: Freejazzové impro, jazzcorová nakládačka se špetkou noisu a stopovými prvky ugrofinského folku – to vše hrané s nezměrnou vůlí pardubické trojice Frisk udržet tvar a strukturu volných kompozic tak, aby se neslily v jednu mohutnou hlukovou lavinu. Nakřáplé bicí Víta Hoigra, neprodyšná saxofonová pavéza Zdeňka Závodného a kytarový elektropalcát Františka Václavíka tepající až do morku kostí každého, kdo se přiblíží. 

Petr Borkovec (MCMLXX): natus est in Louňovice Blaníkem legumen, Central Bohemia. Maecenas et laboraverunt as an author revue, Lidové noviny Publishing Date: Lidove noviny literary diurna. Ipse currently operatur sicut et dramaturge Music Beatus Beatus publisher editor. Cum MCMXC, et quinque libris editis poetica prosa Lyrics liberos. Novissima autem poetica collectio librorum Wernisch (MMXV), a collectio brevis fabulis de Lido di Dante (MMXVII), Quod infantes carmina Burana (MMXVI) et quæ nostra animabus (MMXVII).

 
 

2018 04 17 Petr Borkovec & Zdeněk Závodný

View Event →
Tomáš Hučko (SK) & Ondřej Škrabal, Spíše živého a žertovného charakteru
Apr
10
8:30 PM20:30

Tomáš Hučko (SK) & Ondřej Škrabal, Spíše živého a žertovného charakteru

Slovenský spisovatel a publicista Tomáš Hučko čte ze své právě vydané novely Chaconna. Spisovatel a divadelní režisér Ondřej Škrabal představuje knihu Návody k inscenaci, která vychází na podzim 2018. 

Novela Tomáše Hučka Chaconna je pojmenována podle hudební formy odvozené od latinskoamerického tance. Hrdiny příběhu jsou skladatelé Johann Sebastian a Ludwig von, kteří se živí skládáním hudby k pornofilmům.

Tomáš Hučko je prozaik, recenzent, překladatel; pravidelný přispěvatel čtrnáctideníku A2. Je také šéfredaktorem „angažovaného mesačníku“ Kapitál. 
 
Návody k inscenaci Ondřeje Škrabala jsou texty na pomezí poezie a divadla. Podstatou návodů, příkazů, nácviků, ale i zákazů, scénických poznámek či platných pravidel, je jejich formální a někdy i logická nerealizovatelnost. Jsou však určeny k divadelnímu upotřebení kdykoli a kdekoli.

Ondřej Škrabal je divadelní režisér, šéfredaktor Psího vína, dramatik a příležitostný překladatel. Externě pracuje pro ČRo Vltava. Je vítězem Ceny Maxe Broda. V roce 2016 založil Studio Rote, které má za cíl propojovat divadlo se současnou literaturou, hudbou i performance.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.sk a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum) a z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 
 
2018 04 10 Hučko Škrabal
View Event →
Fra Book Club: Sylva Fischerová, Světový orloj
Apr
9
7:00 PM19:00

Fra Book Club: Sylva Fischerová, Světový orloj

Sylva Fischerová, Světový orloj

Jedna kniha, deset čtenářů, autorka, dva moderátoři, dva bloky.

Během března si přečtěte sbírku Světový orloj a 9. dubna o ni přijďte diskutovat s autorkou a dalšími čtenáři. 

Fra Book Club má vždy dvě části. V prvním bloku pohovoříme o knize mezi námi, čtenáři, v druhém se přidá autorka Sylva Fischerová.

Pouze 10 míst. Vstupenky v prodeji na baru v Café Fra.
Moderátory cyklu jsou Jitka Hanušová a Ondřej Lipár.

View Event →
Lázně Kobalt
Mar
29
7:30 PM19:30

Lázně Kobalt

Lázně Kobalt jsou společným projektem básníka Ivo Stefana a hudebníka Jakuba Novosada. Jejich tvorba se poprvé protnula před dvaceti lety ve Vsetíně, kde se oba narodili a kde dnes nežije ani jeden z nich. První etapu spolupráce uzavřelo album Kopisty (2000), které však nikdy nevstoupilo do žádné distribuční sítě. Pak se jejich cesty rozešly k různým vlastním projektům. Od roku 2014 spolu znovu intenzivně spolupracují, už pod názvem Lázně Kobalt. V roce 2016 vydali v nakladatelství Polí5 album Lustry v zemětřesení

Základní charakteristikou jejich tvorby je významová rovnocennost hudby a textu, která se odráží i v tvůrčím procesu – některé hudební kompozice vznikají na text, jiné jsou mu naopak předobrazem. Alex Švamberk v recenzi odhalil zdroje společné tvorby ve vážné hudbě a rozhlasových hrách.

 
2018 03 29 Lázně Kobalt
View Event →
Robert Wudy & Mořic Klein
Mar
20
7:30 PM19:30

Robert Wudy & Mořic Klein

úvod Tomáš Gabriel, Petr Borkovec

Robert Wudy (1977), publikoval v Tvaru, revue Hostu, Babylonu a dalších literárních časopisech. Kromě poezie se věnuje též tvorbě bajek. Je pravnukem Karla Bohumila Hájka – prvního ředitele pražského Městského sirotčince, z otcovy strany má irské, německé a ruské předky. Chystá vydání knižního básnického debutu pojmenovaného Nové pověsti. Žije v Praze.

Mořic Klein (1976), básník a prozaik. Vydal zápisky z pobytu v USA Otherside (2008), výbor z básní a krátkých próz Ostatky (2014) a v roce 2017 sbírku Cikánov. Učí češtinu a společenské vědy na gymnáziu. Učil také v dětském domově se školou. Žije ve městě Sedlec-Prčice.

 
 
 

2018 03 20 Robert Wudy, Mořic Klein

 

Tomáš Gabriel, K Wudymu

Groteskně prorocká řeč, topící se ve velikosti slov a banalitě formulací zároveň, to vše při zachování snahy o maximální redukci, aby zůstal jen „posvátný“ text. Když si je čtenář už téměř jistý, že ten který verš je tu „jen proto“, aby jej pobavil, vyklene se před ním nečekaně monumentální, či prostě jen divný oblouk, který mu dá na grotesknost zapomenout, ovšem jen do dalšího verše a tak pořád dál. Vytváří se tak pole modální nejistoty, probouzející touhu po nějakém vyšším smyslu, po tom, aby se něco uhnětlo na pozadí, aby vyprávěný mýtus došel konců, ale on ne a ne se přizpůsobit, ne a ne se zacyklit a poslušně skončit. Spontaneita psaní je příliš silná, vědomí historie a nedohlednost zlatého věku vypravěče příliš ruší, ale on se zarputile snaží i tak k něčemu dospět, něco skrze přesycené vyprávění oživit. V jednu chvíli vše ironizuje a pakhnedzas svůj úkol bere vážně, snaží se právě v ten moment, kdy je přistižen při činu,zachytit něco podstatného. Moderní člověk již nedokáže prožít mýtus až k jeho konci, takže se očista nekoná. Wudy to ale odmítá a identifikuje se již s průběhem mýtu, ujímá se jeho trapně historického, lineárního, ale i tak osudového průběhu.

Když Wudyho čtu, vlastně se ani nenamáhám držet všechny ty symboly v živé paměti a ani se moc neoddávám vlivům různých přítomných archetypálních entit – vše jako by bylo snímáno v okamžiku zrodu, ještě nejsoucí a vždy jen plné potenciálu, ideálně bezvýznamné a navzájem zaměnitelné, radostně se objevující v podivných konstelacích, které ještě nemají jak být nazývány podivnými, protože status quo existuje pouze jako nějaký snový flashback. Vychutnávám hru s nonsensem i sensem nerozlišeně. Dívám se, jak si hraje dítě, dívám se, jak si hraje bůh.

View Event →
Petra Strá
Mar
13
7:30 PM19:30

Petra Strá

Petra Strá
Vríka

Oskar Török (trubka)
Miroslav Tóth (saxofon n. klarinet)
Bio Masha (meotar)
Člověk krve (kytara; 2-3 písně z alba Krajinou koster)


Petra Strá (1979) knižně debutovala sbírkou Volavka (2013). Je zakladatelkou a básnířkou la školy, hudební školy autorské tvorby a improvizace pro děti už od nejnižšího věku. Také autorkou písňových textů, nové hudební pedagogiky založené na hudebních obrazech. Vystudovala dopravní inženýrství, geografii a tvůrčí psaní. Žije v Praze.

 
 
2018 03 13 Petra Strá
 
 

Pavel Šidák, úvodní slovo

Mně se poezie Petry Stré líbí.

Je to změť příběhů, situací, bývají jenom naznačeny, jeden dva motivy, drobný detail, pak se většinou jazyk přetrhne, zauzlí, překlopí v glosolálii, ve zvukový ornament. Ornament někdy proloží řeč, někdy ji ovládne, někdy je sám celou básní. Hlavně ty ornamenty se mi líbí.

Nevím, kdo a co je Vríka. Jen si domýšlím. Nějak si ji představuji, ale matně. Je příliš podobná těm básním. Často mění rytmus, někdy je jen v popěvcích, někdy zní jako vytleskávání, někdy se zdůrazněně zadrhne a usekne; něco se děje v interiéru (tam se mi moc líbí nahé a krásné Lucie), někdy se to děje na horách, představuji si ty hory hodně vysoké a zasněžené. Vríka je tělo, bytost, dívka, teprve vzniká, mluví se s ní; vstává a vychází, sedá i a zhasíná.

V první sbírce Petry Stré zaznívaly ohlasy folkloru. Ve Vríce se zúžily na dikci přísloví – tíhnutí ke gnómickým, lakonicky formulovaným pravdám, jimiž se ve sbírce jeví svět: „dvakrát do roka vstávají přirození / malých chlapců“, „muži jsou tak krásní / je tolik mužských potoků / a mužských stromů“, „suchá plíce jen zvyk / mezi nohama je kráter / ještěři lítají na saních“. A i ta přísloví rozvrací vlny ornamentů – „intax kort / je vždycky lepší“. Lakonicky se mluví o minulosti, minulost světa Vríky je bodová, stala se a pominula: „švestky zkameněly / pecky je proklely“.

Poezie Petry Stré je plná těl. Svlékají se, milují se; mluví spolu; jsou se zvířaty, se stromy, s rostlinami, na konci sbírky vychází slunce, to je krásná část té knížky.

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Pavel to pěkně řekl, nechce se mi nic dodávat. Už bych vlastně chtěl slyšet ty básně.

Ale dvě drobnosti: název Vríka se vážně zaryje do očí i do uší okamžitě. Mně se to stalo, Dobře: dívčí jméno, „dívka, která vzniká“, říká Pavel Šidák; možná ovšem dívka, která není dokončena (asi ji vychovávaly volavky a teď se ukázala ve městě a vyvolala demonstrace); je to taky citoslovce, záznam jednotky ptačího partu (ten druh už vyhynul, je to záznam z místa, kde byl spatřený naposled); v názvu Vríka je také „lá“ i „krá“ (tohle střídání je pro celou sbírku podstatné); a je tam uvnitř i „říkání“ a „řeč“, což je pro slovesné věštce důležité.

A navrch toho všeho: to slovo nepůsobí vymyšleně, sedí, ale zároveň vždycky trochu přečnívá, připomíná spoustu věcí (těch, co jdou vzít do ruky; těch, které se nemají brát do ruky; těch, které se nemohou vzít do ruky), ale žádná z těch věcí to není. Takových nálezů je v knize hodně. Jde tu o štěstí a přesnou práci, ne o zkoušení, žádnou hru, hraní si, rozmarné žonglování.

Petra Strá popisuje svou práci takhle:

„co je ale úplně vedle, je to, že je to hra se slovy, protože to jediné to snad vůbec není“

„vzniká to tak, že poměrně dlouhou dobu (půl roku rok, víc) přemýšlím a soustředím se na téma, které jsem si vybrala, a potom při plný koncentraci začnu psát vlastně rytmus, frekvence, které vyjadřuji od písmen přes slova, tak, aby byly univerzální. Když je zapíšu správně, jsou univerzální natolik, že byste si pod nimi měli představit přibližně stejný pocit až velmi konkrétní emoci“

„pokaždé vím, o čem píšu, snažím se být velmi přesná, na milimentry, hra by mě jenom zdržovala nebo odváděla pozornost“

Cítíme, myslím, že to přesně takhle je, Petro, od prvního slova té sbírky!

Ta druhá drobnost je kus úvodu jako dárek: přečtu Ti jednu bajku…

View Event →
Kata Nagy (Maďarsko)
Mar
6
7:30 PM19:30

Kata Nagy (Maďarsko)

Čtení maďarské básnířky Katy Nagy organizované časopisem Psí víno, internetovým magazínem Ravt a kavárnou Fra ve spolupráci s Petöfiho muzeem v Budapešti.

překlady textů Roberta Svobody
moderuje Olga Pek
tlumočí Adéla Gálová
foto Jitka Hanušová

Akce probíhá s laskavou podporou Mezinárodního Visegrádského fondu a Maďarského institutu Praha. 

Kata Nagy se narodila roku 1986 v Dunaújvárosi. Na budapešťské univerzitě ELTE vystudovala maďarštinu a filmovou teorii. Od roku 2006 publikuje v časopisech, samostatnou sbírku dosud nevydala. Působí jako středoškolská profesorka, vyučuje literaturu a média. V současné době žije v Budapešti a je předsedkyní sdružení József Attila Kör (Kruh Józsefa Attily), které sdružuje současné maďarské autory. Mentoruje mladé a začínající básníky.

 
 
2018 03 06 Kata Nagy (Maďarsko)
 
View Event →
Ján Gavura
Feb
20
7:30 PM19:30

Ján Gavura

Slovenská řada
Ján Gavura
Uvádějí Michal Tallo a Petr Borkovec

Slovenský básník a literární vědec Ján Gavura se narodil v roce 1975. Působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Prešovské univerzity v Prešově. Zabývá se slovenskou a světovou literaturou 20. století, versologií a poetikou básnického textu. Vydal sbírky Pálenie včel (2001), Každým ránom si (2006), Besa (2012) a Kráľ Hlad (2017). Založil a vydává časopis Vertigo.

Čtení je součástí projektu literarnyklub.cz a spoluorganizuje jej OZ literarnyklub.sk, LIC (Literárne informačné centrum) a z veřejných zdrojů akci podpořil Fond na podporu umenia.

 

Spoločná večera svätého zajaca

V prvom scenári to bol lišiak, čo zachytil
zajačiu stopu dosť čerstvú na to, aby ju nasledoval
a počkal už len na poryv vetra.
 
Kým zajac dobehol k asfaltovej ceste,
už mal zlomený väz a jeho telo chladlo.
 
Podľa iného scenára to bolo oko orlice, čo zbadalo
zajačí tieň. Na zožatom poli pri ceste
nemali zajačie zmysly šancu.
 
Hladne, ale opatrne trhá lišiak mäso zadných láb.
Z opačnej strany s rozpätými krídlami prehĺta
vnútornosti dravý vták.
 
Nemajú čas všímať si cestu ani autá,
lebo zajac je už do polovice zjedený
a rezáky aj ohyb zobáka sa k sebe blížia.
Stúpajú po bielych rebrách ako po schodoch. 

 
 
 

2018 02 20 Ján Gavura

View Event →
Adéla Knapová, Slabikář
Feb
13
7:30 PM19:30

Adéla Knapová, Slabikář

uvedení novinky Fra

Odkud se vynořují všichni ti choromyslní světlonoši, kteří medovým hlasem mluví o tom, jak snadné je mezi lidi rozsévat dobro? A odkud se berou ti, kteří jsou ochotni těmto světlonošům a jejich dobru obětovat naprosto vše? O jednom takovém „posvátném“ řetězci vypráví román Adély Knapové (1976) Slabikář. Zdá se až neskutečné, jak se v jejím příběhu nabaluje jeden nepevný charakter se zamlženou myslí na druhý, jak dobře tahle síť zla funguje. Ale skutečnosti se to velmi podobá. Protože takhle to funguje, takoví jsme. Poznáváte se? Ovšem tohle není dokument, tohle je román. Románová pravda o slepé víře.

 
 
2018 02 13 Adéla Knapová
 
View Event →
Open Fra 6
Feb
6
7:30 PM19:30

Open Fra 6

Šestý otevřený večer v café Fra.

Milan Šedivý
Darina Enz
Valerie Šťástková
Yanna Ram
Eva Chudomelová
Tomaš Pecha
Host: Matěj Senft

Tereza Bartošková
Alžběta Bublanová
An Ka
Vít Malota
Adéla Beznosková
Vojtěch Vacek

 
 
2018 02 06 Open Fra 6
 
View Event →
Yveta Shanfeldová
Jan
30
7:30 PM19:30

Yveta Shanfeldová

úvod Jitka N. Srbová a Petr Borkovec

 

Básnířka Yveta Shanfeldová (roz. Tausingerová) se narodila v roce 1957 v Praze. Vystudovala klavír na Pražské konzervatoři u prof. Arnoštky Grümfeldové a prof. Jana Panenky. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později přesídlila do USA. V emigraci absolvovala Curtisův hudební institut u Mieczysława Horszowského. Potom studovala anglistiku na Pennsylvánské univerzitě, ale studia nedokončila. V současnosti žije v New Jersey, pracuje jako učitelka klavíru a překladatelka.

Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012). S básníkem Milanem Děžinským přeložila výbor z poezie americké básnířky Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně (Host 2014).

 

Já, Máma, S partnerem – to jsou názvy některých oddílů nové sbírky Yvety Shanfeldové. Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Ale byl jsem až zaskočen, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky! Yveta Shanfeldová probírá své soukromí a jazyk její probírky je – jak jsme u ní zvyklí – plný aliterací, etymologických hříček, nečekaných přesahů, zašlých slov a rytmických přeryvů. Jak to, že jedno druhé – intimita a artistnost – neotupuje, ale přiostřuje? Prostě tak. Yveta Shanfeldová vydává svou dosud nejsilnější sbírku: dotahuje naznačené, odhazuje nadbytečné, otevírá nové…              

Petr Borkovec

 

Jitka N. Srbová, Nakonec jsme všichni vyrobení ze zbytků. Yveta Shanfeldová vydává přelomovou sbírku

Máme to ještě dobré, jak jednou bude jasné. No, to se teprve uvidí, Yveto, říkám, zatímco protahuju prsty mezi tvými stránkami, říkám to, a tu mi dojde: nevidím to, takže to ještě neznám. Ona už ano. Básnířka Shanfeldová vydala počet o anatomii života, a aby doložila svá poznání bez stínu pochybnosti, aby mohla každé zjištění doložit vlastní kůží, otevřela archivy vzpomínek a ukázala to — na sobě. Ukázala se. Nahá, bolavá a velmi smrtelná.

Všechno je v této sbírce, kterou považuji za Yvetin dosavadní básnický vrchol, tedy všechno je v ní neúprosně nablízko: rybízový keř i dementní máma. Skutečné události, motivy, kterým autorka dává možnost vyplout, blýsknout v jednom, dvou verších. Na chvíli vystoupí do popředí. Záhy je však smaže dalšími impresemi, tak, jak se to či ono vynoří z paměti. Ovšem ničemu nestaví chrám, jak to bývá zvykem. Víte, když si člověk chce odpočinout, když relaxuje či se dělá lepším přikrášlováním vlastní minulosti. Teď když už je na co vzpomínat nevzpomínám/ jenom se divím (s. 16), vystihuje básnířka zajímavou realitu. Diví se smetí okamžiků, které se na ni nalepilo za všechna ta léta. A ze zbytků situací, z odřezků zapamatovaných scén staví texty pozoruhodné síly, neboť kroužené s typickým shanfeldovským zanícením pro možnosti češtiny: na to nezapomínejme, neboť je to jedním z typických rysů této poezie, který přetrvává a cizeluje se napříč sbírkami. Protože v jistém smyslu čeština sama je pro básnířku vzpomínkou.

Obrazy se v nejnovější sbírce zoomují a zaostřují: každý detail má význam a každý také může být naposled, čas života najednou není nekonečný a zemřít se může kdykoliv. Umřít, zemřít, umírat — v každém slově je jiná aktuálnost, nevyhnutelnost a jiná míra nevznešenosti. Je to celé naprosto nevznešené. To ale neznamená, že to není podstatné. Zároveň se totiž Yveta Shanfeldová opravdu dobírá k podstatě, když stopuje duši mezi vším tím fyzickým harampádím utrpení a jiné polámané hmoty:

duše někdy neví že je
tělo ji miluje (s. 72)

Pro mne klíčové dvojverší knihy. Osobně je mi blízké, jak Yveta oživuje svět, když píše v noci se mě bouřka ptala na tebe (s. 19), vím o tom svoje, tak to je, bouřka klade spousty otázek, vím to. Ano, tento text je psán z vnitřního spříznění, zároveň nechce být slepý, protože tak se to někdy stává: někdo je vám sympatický, nevíte proč, nevíte, co se vám líbí, celý se vám líbí. Chci vědět proč. Zřejmě je to tou zvláštní kombinací sebetrýznivé nesmlouvavosti a dětsky nevinné zvědavosti, se kterou Yveta cupuje vzpomínky a jimi vymývá přítomnost. Asi takový by mohl být ten proces, hmmm, ano. Něco jako přejíždět zvědavě po upatlané podlaze starým mopem a sledovat, jaké to dělá šmouhy.

Pro celou sbírku je charakteristická naprostá absence sentimentu a zároveň neustálá přítomnost citlivosti, zcitlivělosti. Pro básnířku je to šťastná kombinace, která jí umožňuje pojmenovat, ba i vyznat se, aniž by upadla do lítostivosti. Také proto dokáže přítomnost umírání vyslovovat s jakousi kouzelnou zvídavostí, kterou čteme třeba v obrazu letmý nastřádaný rozklad — no není to kouzelné? Skoro byste chtěli pohladit to plesnivé jabko, skoro byste chtěli obléct to prožrané sako z půdy, které se při doteku rozpadne.

už od dětství jsem měla
hrozně dlouhou minulost (s. 64),

píše Yveta Shanfeldová v jednom z těch krásných kondenzovaných vhledů do úmornosti vzpomínek, se kterými je nutno se vypořádat. Možná tím, že se vykašleme na veškeré to jejich pořádání. Kdo a kam by to taky rovnal, krucinál? Vždyť nejzajímavější je rozložit ten binec po podlaze a probírat se jím. Nakonec jsme všichni vyrobení ze zbytků.

+
v noci nespím a přemýšlím
ticho a tma a hukot slov
teď když už je na co vzpomínat nevzpomínám
jenom se divím

na prázdniny jezdím za deštěm
ráda bych i tebe navedla
ale nevím jak navést tě
+
netřeba přát si být jinde
jsem jinde

krajina zlámaná jak chléb
do řek v roklinách

duše někdy neví že je
tělo ji miluje
+
už od dětství jsem měla
hrozně dlouhou minulost
autem jsme vyjeli
až na střechu paneláku

pak pomalu
po schodech dolů
„Já se ještě uzdravím,“ 
říkala, když umírala
 
 

2018 01 30 Yveta Shanfeldová

 
View Event →
Ondřej Hložek, Martin Skýpala, Roman Polách
Jan
16
7:30 PM19:30

Ondřej Hložek, Martin Skýpala, Roman Polách

HLOALA
SKÝPÁCH
POLŽEK

Básník pořád znamená hovno. 
Právě proto se však může ztotožnit s těmi, 
kteří pro naši společnost znamenají ještě méně.

Nové texty

Ondřej Hložek (1986), básník, novinář, zatím poslední sbírkou je Ulicí Dolorosa (2017).
Martin Skýpala (1976), básník, kritik, poslední sbírkou je kniha Noc je na prodej (2016).
Roman Polách (1986), básník, kritik, debut Náhlý vítr, který je ti svědkem vyšel v roce 2014.   

 
2018 01 16 Hložek Skýpala Polách
 
View Event →
Olga Stehlíková, Vejce
Dec
14
7:30 PM19:30

Olga Stehlíková, Vejce

Uvedení

 
 
2017 12 14 Olga Stehlíková
 
 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Řekl jsem – ze zvyku – že Olga Stehlíková vydává druhou sbírku. Ale to nestačí. Když člověk tu rozložitou, děravou, skoro prázdnou, bílou a žlutou záležitost (která je navíc neúplná, protože její kus visí někde poměrně daleko na síti) zahlédne, dotkne se jí, nabere trochu do ruky a do hlavy a zavadí o nějaká písmena a slova – trochu se lekne, neví, pocítí, že něco nehraje. V první chvíli – řekl bych – doufá, že to všechno brzy skončí! Divné pomine – a on se zklidní, sedne, lehne, bude obracet stránky a začte se.

Ale potom se mu prstík propadne do důlku, těžký sešit protivně sklouzne z kolen (přitom se třikrát prudce prohýbne doprava, jednou vláčně doleva, pak se zavře a pak otevře na jiném čtverci), pak náš čtenář jedním vejčitým otvorem zahlédne parkety a druhým tři prsty své pravé nohy, z bílých ploch se mu udělá nevolno a text řádku, který předtím zahlédl (a vzápětí ztratil) a který zněl Výrazně méně drinků už rekreantům vypili dospělí orangutani (není si teď jistý, jestli tam stálo vypili nebo vylili; není si upřímně řečeno jistý ani orangutany, chudák!) – zkrátka ten nedočtený řádek dorazí celou situaci. Čtenář se nezačetl, ani nezačte.

Olga Stehlíková Vejce nevydává a Vejce nejsou sbírka. Nebo: nejde jen o vydávání, nejde jen o sbírku. To, co máme před sebou, Olga umotala, provedla, vyplivla, snesla (kdo si představuje slepici, má málo fantazie: snáší kdekdo, třeba překrásné stehlice Carduelis carduelis s červenou maskou a žlutými pírky na křídlech; vejce snáší i většina hadů), Olga tuhle záležitost postavila, poskládala, porodila atd. A je to věc, je to diář, skříňka, šperkovnice, koupelnová zažloutlá schránka v nejhnusnější koupelně nejhnusnějšího penzionu, je to relikviář, bedna s hračkami, co se musí vyhodit, protože si s nima nikdo nehraje, je to obtížný trezorek.

Tak by se dalo pokračovat celý večer, slovesa a divné věci, v nichž něco je.

Myslím, že Olze Stehlíkové šlo o to udělat, ukázat vznik; moment, kdy se to začne dít; okamžik, kdy se dva hlasy, dvě složky, dvě slova, dva verše, dva lidi spojí, srazí, zcelí – čímž započne něco třetího. Vejce předvádějí zrod, jeho vzácnost a křehkost; všechno možné, na co musejí být dva.

Ta kniha (spíš TO!) je vteřina, kdy jedno zjistí pravý důvod toho, proč chce druhé – i když je to celé úplně narvané těžkostmi všeho druhu.

Olga Stehlíková je žena slova: a proto jde také o to zhmotnit odpověď na otázku, jak vzniká báseň, poezie – Olga napsala a vytvořila básnický zápisník jako završené dílo (když se jí teď někdo zeptá, jak píšete, co je inspirace, kam na to chodíte? píšete ráno, večer? a podobné známé otázky – strčí mu mlčky do ruky věc a ani nemrkne – to se mi velice líbí).

A – když tak Vejce obracím ze strany na stranu – cítím, že se tu předvádí a nabízí i míjení, osahávání s nejistým výsledkem, možnost nezcelení a nezrození. A také to, že slabé, podezřelé a nevábné prvky, mohou složit silný, nevídaně okouzlující celek. A vůbec tyhle vzniky: všechno náhody nad pomyšlení: přehození hlásek, přeskupení slovosledu, vystoupení na špatné zastávce, chybně zaslechnutá výčitka, blbý název restaurace nad hroznou partnerskou hádkou…

Takže si tu věc nestrkejte do knihovny, stejně se vám tam nevejde – a navíc: potravinářské přikázání č. 69/Sb., vyhlášky 69 zní: „Vejce nesmí být skladována s jinými produkty!“ Dobrý večer.

View Event →
Kutya
Dec
12
7:30 PM19:30

Kutya

Kutya (Markéta Lisá). Elektronické písně o touze, lásce, přírodě, všedních hrdinech všedních chvil a nechuti tyto okamžiky kazit. Sólové vystoupení designérky, výtvarnice, hudebnice známe ze skupin Audiofenky a Midi lidi, autorky scénické hudby, VJky a také autorky osobitých hudebních videoklipů.

 
2017 12 12 Kutya
View Event →
Ondřej Hanus, Volné verše
Dec
11
7:30 PM19:30

Ondřej Hanus, Volné verše

Uvedení nové sbírky Ondřeje Hanuse Volné verše.

úvodní slovo Petr Borkovec, Martin Stöhr

hudba Jana Šteflíčková

foto Jitka Hanušová

 
 

2017 12 11 Ondřej Hanus

 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Nevím, jak vám, ale mně Ondřej Hanus vždycky připadal hodný pozoru. Dokonce dřív, nežli jsem od něho něco četl. Viděl jsem černého muže, který si k uhrančivým očím pořizuje na hlavě uhrančivé doplňky (dělá to neustálou změnou poměrů mezi vlasy, vousy a obočím) – a tak jednou vypadá jako křehčí verze Šamila Basajeva, jindy jako talentovaný jáhen s dobrodružnou budoucností, pro niž je sakristie nevšední startovací plochou. I jeho komentáře týkající se stavu české poezie (které jsem znal dřív nežli jeho verše) působily tak, že se snaží rozbít, co se dá, a pak odplout někam daleko na něčem, co má dost rozložité plachty. Na druhé straně jsem vždy věděl, že Ondřej Hanus je sběratelem sonetů, že je s vášní trochu komického entomologa chytá na lukách, pečlivě ukládá do krabice a popisuje štítky – a když ho nikdo nevidí, rovná si je doma tu podle velikosti, tu podle barev, tu podle tvaru zadečků (poslední trojverší samozřejmě). Věděl jsem, že si s nimi špitá, že svou sbírku miluje nade vše a že v hlubokém soukromí jim neřekne jinak než znělky (následuje řádka vzdušných polibků). Tahle kombinace mě zajímala. A když jsem pak četl některé jeho (dnes už starší) básně, ty kombinace poslušnosti a neurvalosti, řádu a výlevu, který se nemůže udržet ve svých hranicích, mixy hovorů s Bohem a zájmu o prkotiny a tělesné šťávy všeho druhu – nepřekvapilo mě to a znovu udivilo.

Dnes otvíráme třetí sbírku s názvem Volné verše. Poezie OH je bezpochyby lepší a lepší a jistě se o tom bude psát (třeba o tom, že toho do jedné básně dovede vmáčknout víc než dřív: hnusný temný sebekomentář vedle opatrného vyznání např.).

Ale já dál vnímám tu pozoruhodnou kombinaci. Volné verše!!! A tolik svázanosti, vázanosti, vazů, provazů, – tolik utažených provazů, závazků! Taková hromada svazků ve všech významech toho slova! Svazky plné minulosti, plné matek! Svazky plné slov! – a tolik snahy dostat se z nich ven, toho kopání a kousání. Tolik supění a vyčerpání, kdy se sbírá síla k dalšímu útoku, agresi, záchvatu vzteku, záchvatu obraznosti. K novému pokusu o přervání! To jsem už dlouho nečetl. Děje se většinou v noci.

Ondřej Hanus je volnější, vyšlápl si, to rozhodně. Ale – promiňte mi tu představu jak z filmu – vidím ho před sebou jako rukojmí, které si právě uvolnilo provazy z rukou a mne si zarudlá, ještě bolestivá otlačená místa a mluví. Ty verše jsou jako to mnutí, jako ten pocit po utažených provazech, ještě svazují, už tam nejsou: a autor stojí, mne si zápěstí a říká: „Pojď se mnou tam, kde se nemluví.“ – „Pryč z této zahrady mramorových hoven.“ –  „Shoda přísudku s prdelí.“ – „Je to jen život, prostý jako sponové sloveso, jako nechvástavé přirovnání“. A tak.  Tyhle scény, odehrávající se těsně po pobytu v kozelci, jsou vážně působivé.

Nakonec ještě tohle: Udělal jsem si, Ondřeji, nad Volnými verši svou vlastní sbírku tvých útoků na poezii, jsou to nosorožíci, překrásná čeleď – a sbírka je celkem početná. Dva exempláře:

Přišlo mi to jako krásná metafora, bohužel už nevím čeho.
Lyrika je prdel přistižená při činu.

A ještě na úplný konec. Není náhoda, že ve sbírce, v níž se lyrika přirovnává k prdeli, se zároveň nachází báječná definice toho, proč číst básně – alespoň já je kvůli tomuhle čtu.  Na straně 25 Ondřej Hanus napsal: „…takový ten pocit, jako když uvidíš hřbet, který znáš z domácí knihovny už od dětství.“ Jo, to je ono

Volné verše jsou jednou z vynikajících básnických knih roku 17. Blahopřeju a děkuju.

View Event →
Denis Thériault (Kanada)
Dec
7
7:30 PM19:30

Denis Thériault (Kanada)

Denis Thériault (Kanada)

Kanadský spisovatel a scenárista Denis Thériault uvede překlad románu Podivuhodný život osamělého pošťáka (Le facteur émotif, 2005; čes. Plus, 2017).

čtení, debata; česky, francouzsky a anglicky

tlumočí Anna Melicharová

Kdo jiný by měl ctít listovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý Bilodo je natolik ostýchavý a osamělý, že otevírá cizí korespondenci, aby se dostal k lidem blíž. Jeho život se změní, když narazí na první z milostných dopisů psaných v haiku, které si mezi sebou vyměňují výstřední quebecký intelektuál Gaston s dívkou Ségolène z dalekého ostrova Guadeloupe...

Podmanivý příběh plný fantazie byl přeložen do více než tuctu jazyků, včetně čínštiny, řečtiny či turečtiny, a okouzlil čtenáře natolik, že si na autorovi sami vyžádali pokračování. Pošťákova snoubenka (La fiancée du facteur) vyšla v roce 2016.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Plus.

Foto Jitka Hanušová


 

2017 12 07 Denis Thériault (Kanada)

View Event →
Soutěž Básně 2017
Dec
5
7:30 PM19:30

Soutěž Básně 2017

Soutěž Básne/Básně SK/CZ 2017

Čtení oceněných, komentáře porotců a představení sborníku
Za účasti Simony Martínkové-Rackové, Matěje Lipavského, Petra Mezihoráka, Pavla Jonáka, Martina Melicherčíka, Marka Grajciara.
A porotců Michala Habaje a Jakuba Řeháka.

Moderují František Malík a Petr Borkovec

Večer je součástí projektu literarnyklub.cz a spoluorganizuje ho OZ literarnyklub.sk a vzniká s podporou Fondu na podporu umění.

 
2017 12 05 Soutěž Básne 2017
 
View Event →
Runosto: 100 finských básní
Nov
30
6:00 PM18:00

Runosto: 100 finských básní

RUNO je finsky báseň. RUNOO1 je oslava 100 let Finska.

Po dobu 100 dní předcházejících 6. 12. 2017, kdy Finsko oslaví sto let své nezávislosti, publikovala překladatelka Jitka Hanušová na webových stránkách www.runoo1.com vždy jeden vlastní překlad finské básně denně. Projekt vyvrcholí večerem, během nějž zazní 100 finských básní v překladech v podání řady finštinářů, finologů, básníků a prozaiků, překladatelů, redaktorů, ale také v originálním znění v podání Tima Malmstedta a Pasiho Mäkely.

Čtou: Petr Borkovec, Erik Lukavský, Olina Stehlíková, Adam Borzič, Simona Racková, Ondřej Hanus, Marie Iljašenko, Milan Ohnisko, Olga Pek, Tomáš Míka, Alice Prajzentová, Vít Janota, Ondřej Lipár, Kolja Ivaskiv, Vojta Vacek, Alžběta Luňáčková, Jan Škrob, Ladislav Šerý, Michal Švec, Zuzana Lazarová, Martin Severýn, Ema Stašová, Josef Straka, Tereza Semotamová, Sára Vybíralová, Eliška Kremlová, Robert Wudy a mnoho dalších.

Moderuje Jitka Hanušová

Česky a finsky, tlumočeno

 
2017 11 30 Runosto: 100 finských básní
View Event →
Martin Poch, Městys
Nov
28
7:30 PM19:30

Martin Poch, Městys

uvedení sbírky Městys

Petr Borkovec, úvodní slovo

Poch. Básník dost recenzovaný (dodal bych, docela kvalitně recenzovaný) a diskutovaný. Básník, kterého jeho básničtí kolegové vesměs uznávají. Od jisté chvíle se nad ním vznáší odér, který se nad jinými současnými mladšími básníky nevznáší. Zvláštní sladký puch, který znamená: Martin Poch je něčím jiný než ostatní; Martin Poch přináší do české poezie něco zřetelně nového; s Martinem Pochem, abych tak blbě řekl: něco končí, něco začíná. 
Otázka je, říkal jsem si dnes ráno, když jsem tento úvod psal, co to je. Pojmenovat to a večer všem říct je tvým úkolem, Petře, říkal jsem si ostře dnes ráno. A zároveň jsem už nejmíň týden věděl, že se o to nepokusím: k Pochovi básníkovi i k Pochovi blondýnovi s brýlemi, alespoň v mém případě, patří pocit, že moje reflexe ráže pětačtyřicet bude jím samým odkloněna, že rozstřílím hromádku hnoje v rohu zahrádky, že bude vysmáto vše: náboj, zbraň, můj postoj při střelbě, dokonce i samotné legální držení zbraně a zbrojní pas. Proto jsem už při uvedení sbírky Cesta k lidem zde ve Fra jako úvod předložil motolský text inspirovaný Pochovými básněmi, proto se vyhýbám a vytáčím i dnes. Žánr úvodního slova je tak slastně ohebný! To je jediné, co mi hraje do karet. Ale je to celé zvláštní: Pochovy texty v sobě mají dost poloh, dost detailů, kterým rozumím a které bych dovedl trochu stopovat, ale nikdy si nejsem jistý, jestli nejsem na falešné stopě, jestli se to neskončí sklopcem, který mi básník nastražil. Prostě to nakonec probouzí chuť postavit vedle jeho textů vlastní text, nebo tu poezii, toho básníka pojmenovat nějak úkladně, ze zálohy, kriminálně (například jeho vlastními, možná trochu zmanipulovanými, slovy). Mám z těch textů zkrátka strach: sedí tu s námi Ludwig Witgenstein, který říká: „Všechny cesty, po kterých se ohledně mé poezie, ženete, jsem už dávno klidným krokem prošel před vámi!“ Sedí tu s námi copywriter copywriterů, mladý bůh sloganu, básník, který vykradl všechny copywritery, dokonce i ty, kteří se ještě nenarodili. Který šéf by tu zrůdu zaměstnal? Který kritik poezie by nebyl v němých rozpacích? Poch je nad pomyšlení nepoužitelný!! A my jsme tam, kde jsme byli.
Přehraju tedy místo úvodu jeden dialog:

Martine, proč by si měl ekonom/ka, zastupitel/ka, lékař/ka nebo majitel/ka restaurace v roce 2017 občas přečíst báseň? 
Petře, myslel jsem na to včera v práci (= úplně jsem na to zapomněl). Po práci mě napadlo asi 20 různých důvodů. Všechny měly společného jmenovatele: byly banální, ať už byly míněny vážně, nebo ne. Došel jsem nakonec k tomu, že se na to seriózně odpovědět nedá, protože otázka je špatně postavená. 
Moje odpověď by tedy mohla znít takhle: Aby výše uvedení zapomněli na to, čím jsou. Jenomže to předpokládá, že můžeš redukovat čtenáře na jeho profesi. Protože ale nechci trhat partu, vadí mi básnická exkluze a protože prostě nejsem nad věcí, tak ti - pokud vezmu otázku vážně - posílám odpověď, která snad bude znít nejmíň banálně: 
Protože i v roce 2018 bude platit, že je dobré znát svého nepřítele.

Martine, dík; s redukcí máš pravdu, a i jinak je ta otázka spatně postavená. A namyšlená. Tak ještě pokus. Byla by Tvá odpověď jiná? Čím bys tomu, kdo poezii považuje za něco dávno odbytého, protiřečil? 
Neprotiřečil bych, má pravdu. Mezi čtenáře básní totiž patří mimo jiné Paulo Coelho, Don Miguel Ruiz, Steve Jobs, Candyman, Lazar.

Aha, tak dík. Já tam tu otázku teda asi nedám.
A co tam bude, Petře? 

Napíšu, že Ti neumím položit otázku, a pak tam dám něco o mamince a zbraních.
O mamince a zbraních?  

Jako, že si ze mě, Martine, střílíš, že ty básně jsou tenký led a maminka je daleko. Když čtu Tvoje básně, pořád přemýšlím o mamince a střílení. Taky si tím dělám zásobu pro křest Městyse ve Fra: když v úvodu není nic o mamince, co se kombinuje s nějakou kruťárnou, je úvod k ničemu.
Petře, vedeš to moc pěkně! No ale nevadí: stejně to spíš než křest, bude zase kar.

Tak se těším! Jak to plánuješ?
Chci to pojmout konzervativně – něco o tetralogii, něco o městysu a čtení z posledního oddílu tj. nový úděl. Nuda nuda šeď, znáš to. Zdravím.

 
2017 11 28 Martin Poch
 
View Event →
Ljubov Jakymčuk (Ukrajina)
Nov
25
7:30 PM19:30

Ljubov Jakymčuk (Ukrajina)

Meruňky Donbasu

moderuje Halyna Babak
tlumočí Alexej Sevruk

čtení, debata; česky a ukrajinsky, tlumočeno

Ljubov Jakymčuk (1985, Pervomajsk, Luhanská oblast). Vystudovala Kyjevo-Mohyljanskou akademii a Luhanskou národní univerzitu Tarase Ševčenka. Patří do literární skupiny STAN. Je autorkou dvou básnických sbírek: jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), za které dostala řadu ocenění (např. Literární cena Vasyle Symonenka 2010, Cena amerického fondu Kovalevych v kategorii poezie 2017). Její básně se objevily v řadě antologií, naposledy v knize knihy Poroda (Mateční hornina), antologii ukrajinských spisovatelů Donbasu.

Autorka představí v Praze básně ze své zatím poslední sbírky Meruňky Donbasu. Večer se koná v rámci doprovodného programu Mezinárodní konference ukrajinistů v Praze.

2017 11 25 Ljubov Jakymčuk (Ukrajina)

 

Ljubov Jakymčuk, O takových se říká: nazí

sundal sis tričko
stáhla jsem si šaty
rozepnul sis pásek
rozepla jsem si podprsenku
nechal jsi klesnout kalhoty a odhodil
ponožky
vysvobodila jsem se z prádla – černého – 
pojďme mu říkat černoprádlo
a tak ležíme v posteli
jako dva proužky
jako dva bílé chleby obličeji k sobě 

dotýkáš se rukou mé tváře
necháváš ji sklouznout níž, na šíji
prsty ohmatáváš klíční kosti: 
– jak pěkně je to tu zařízeno! – vyslovuješ 
a najednou
za tvými zády vykukuje tvoje máma
a říká: – Ondrášku, umyl sis ruce? 
otáčíš se k ní, ukazuješ ruce
ptá se, zda si nedáme kompot a jde do
kuchyně 
otáčíš se ke mně 
pokládáš ruku tam, kde jsi skončil
z klíční kosti klouže na prsa
něžně jak mořský písek
až já 
cítím za zátylkem dech svého otce: 
– malá, přemýšlej hlavou – 
šeptá mi hlasitě 
odvracím se od tebe a otáčím se k němu
vidím ten neholený obličej hned u mého
a odpovídám mu
že já vždycky přemýšlím jenom hlavou! 
otáčím se k tobě 
a už moje ruka klouže po tvé hrudi
a řídké chlupy se pod ní ohýbají 
a najednou postel za tvými zády zavrže: 
Ondrášku, dej si kompot
odvracíš se ode mě 
políbíš ji, až to mlaskne, a říkáš: 
– mami, chci být chvíli sám! 
a ona ti odpovídá dotčeně: 
– to nevypadá, že jsi tu sám! 
a zase někam odchází 
a tak
jsi zase u mě 
a tvoje ruka už je na mém břiše
postupně pokračuje níž 
až se mi z toho dělá blízko a něžně 
až tak
a najednou
slyším krákorání mé babičky
říká nahlas za mými zády: 
– já jsem to věděla, že už nejsi panna – 
podívejme se, jak se ti změnil pohled! 
a já 
sundávám ze svého břicha tvou ruku
a napůl otočena k babičce
tvou rukou
jí upravuji její fialový šátek
a hlasitě říkám: 
– jsem ještě panna, babi
a zůstanu takovou nadosmrti! 
otáčím se k tobě 
ale za tvými zády
kouká babička ve žlutém šátku
tentokrát tvoje: 
– které ženské jméno končí na souhlásku, 
jako by to bylo mužské? – ptá se mě 
odpověď jsem já, ale já mlčím
a dávám tvé ruce ze svých stehen
mezi námi padá sníh
a my ležíme jako dva vojáčci
takhle až do rána 

a ráno přichází uklízečka
odklízí závěje mezi námi
a já se dlouze dívám do tvých zelených očí 
a ty se dlouze díváš na moje hnědé bradavky
a pak říkám: 
– pojď, svlečeme se. 
a já ze sebe postupně sundávám: 
tátu
babičku
mámu
sestru
a ty ze sebe postupně sundáváš: 
mámu
bratra
babičku přítele z dětství 
instruktora svádění 
a my zůstáváme úplně bez ničeho
o takových se říká: nazí 

Pro André Michauxe

View Event →
Zofia Bałdyga (Polsko) a Marie Iljašenko
Nov
21
7:30 PM19:30

Zofia Bałdyga (Polsko) a Marie Iljašenko

Dvě básnířky na hranici / Polská a česká autorka, které napříč jazyky a zeměmi hledají své místo a poetický hlas, budou číst ze svých nových básní. 

Zofii Bałdygu a Marii Iljašenko mnohé spojuje: obě píší poezii a překládají, obě se pohybují v několika kulturách. Iljašenko se narodila v Kyjevě v rodině s českými a polskými kořeny a vyrůstala v Polici nad Metují. Bałdyga žila ve Varšavě, v Praze a nyní bydlí v arménském Jerevanu. Na Arménii vzpomínal ve svých básních Osip Mandelštam, kterému Iljašenko věnovala svou první sbírku Osip míří na jih (2015), a tuto sbírku překládá do polštiny Zofia Bałdyga. Nyní se básnířky setkávají na společném čtení.

Akce se koná v rámci 19. ročníku festivalu Den poezie / 12. – 26. 11.

 
2017 11 21 Baldyga Iljašenko
 
View Event →
Nov
8
7:30 PM19:30

Večer dvouměsíčníku Listy

Václav Burian a Polsko / editorka Anna Militz představuje novou knihu
úvod Tomáš Tichák

Pod titulem Budoucím čtenářům starých novin vydala Filozofická fakulta UP v Olomouci výbor polonistických textů překladatele, básníka a novináře Václava Buriana (1959–2014). Kniha zpřístupňuje to nejdůležitější, co autor napsal na téma polské kultury, literatury a společnosti: texty, v nichž autor přibližuje svůj osobní pohled na důležité události v Polsku 80. let, cykly úvahových zápisků vzniklých při pobytech v Polsku v letech 1993 a 1995 a reflexe polské literatury, ať už jde o časopisecké recenze, příležitostné studie, předmluvy k českým překladům, reflexe poezie nebo osobněji laděné chvalořeči na osobnosti polské kultury, jež počítal mezi své přátele.

View Event →
Eva Tomkuliaková (Slovensko) a Michal Tallo (Slovensko)
Nov
7
7:30 PM19:30

Eva Tomkuliaková (Slovensko) a Michal Tallo (Slovensko)

  • 15 Šafaříkova Praha, Hlavní město Praha, 120 00 (map)
  • Google Calendar ICS

Dva výrazné slovenské básnické debuty posledních let. Eva Tomkuliaková (1982) a její sbírka Sie forma (2014) a Michal Tallo (1993) a jeho debut Antimita (2016).

S podporou Literárneho informačneho centra, Bratislava.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Dvě básně vleže. Dostal jsem dvě básně od MT a ET – a obě jsou, říkal jsem si hned – vleže. Obě dvě tak nějak vláčné a bezvládné, že jsem si pomyslel, že byly vleže i napsané. Jako by jejich slova, konce veršů a přesahy nemohly zabrat, pozvednout se, a zároveň v nich nějaký pohyb byl, ale malátný, nedokončený, částečný. Ačkoli ustavičný.

Čtu ty texty a vidím: ten, kdo leží, to zkouší, zkouší pohyby, nějakou energii tomu věnuje, ale mnohem víc energie věnuje zkoumání a zaznamenávání té malátnosti, pozoruje to všechno s odstupem a měří a váží a zvažuje každý detail (ET se dostává k veršům, které vypadají jako odstaveček náročnější studie z časopisu Vesmír; MT k veršům, které vyhlížejí jako zpráva z ohledání nalezeného těla). Je to zároveň tak důvěrné (ty prostory, v nichž se to děje, jsou, cítím, ohraničené, měkké, cítím je – překračuju jako čtenář nějakou hranici, jsem tak blízko, slyším dech a lehám si do toho). Je tu všechno tak důvěrné a tělesné a promiňte „domácí“, a zároveň tak neosobní, netělesné, odcizené a bezkontaktní.

A pak na konci se u básnířky zjeví ruka někoho druhého a u básníka se mluví k někomu „kdo přes listy neuvidí, jestli a co tu předstírám“ – a všechna digitální estetika a anestetická poetika jsou upozaděny – přichází touha být s někým, mluvit k někomu, bolest z toho, že je to nesnadné, nemožné. Zůstává melancholie, něha, nutkání někoho sevřít. Čímž nechci říct, že jsme se přes nové překážky dopracovali ke starým dobrým citům – a vydechli si, že jsme na známém území. To vůbec: nové city (bázlivá něha, nejisté nutkání atp.) na novém území, změněné k nepoznání a plné palčivých ech.

Jen tak improvizuju, cítím, že reflexe vašich básní by chtěla úplně jiný jazyk, aby to bylo ono. Tohle všechno je moc horké… viď, Evo… Michale… dobrý večer… 

 
2017 11 07 Eva Tomkuliaková a Michal Tallo (Slovensko)
View Event →